Tobruk: recenze filmu

Válečná epizoda

Národní protifašistický odpor za druhé světové války nesymbolizovaly jen boje na východní frontě a západní letecké perutě v Anglii, ale i vojáci, kteří nasazovali své životy v pouštích severní Afriky. A právě jim se po Zbyňkovi Brynychovi a jeho filmu Oáza z roku 1972 rozhodl vzdát osobní poctu režisér Václav Marhoul, jenž debutoval před pěti lety „sklepáckou“ adaptací vlastní hry Mazaný Filip.

  

Režisér a autor scénáře v jedné osobě se pro své vyprávění nechal volně inspirovat válečným románem Stephena Cranea Rudý odznak odvahy (jenž se dočkal v roce 1951 stejnojmenné filmové ekranizace natočené Johnem Hustonem). Děj však přenesl z roku 1862 a zákopů americké občanské války do severní Afriky a lítého zápolení o strategické místo libyjského přístavu Tobruk. Zde se bezmála osm stovek Čechů a Slováků v rámci spojeneckých sil snažilo zastavit postup „hitlerovské koalice“ vedené generálem Rommelem.

Příběh se odehrává v roce 1941a je pouhou epizodou v toku válečných událostí. Konec války hrdinové neumějí dohlédnout a jejich jedinou motivací je se ctí obstát v boji a hlavně přežít. Příběh se dělí na dvě části a končí stejně náhodně, jako začal. 

Úvodní část zaznamenává příchod dvou nováčků, jejichž očima sledujeme osudy 11. východního pěšího praporu. Zásadový a naivní dobrovolník, jenž je synem bohatého průmyslníka a kolaboranta s nacisty Jiří Pospíchal (Jan Meduna) a židovský vojín Jan Lieberman (Petr Vaněk) přicházejí do výcvikového tábora československých jednotek v Egyptě. Výcvik vede ostřílený mazák a veterán z cizineckých legií, desátník Kohák (Robert Nebřenský). Z jeho tvrdého drilu a buzerace není do konce jasné, zda chce své svěřence řádně vycepovat a připravit je na nejhorší nebo si na nich léčí jen své mindráky. 

 

Po předlouhé expozici, jež v nás vzbudí zdání, že sledujeme osamocené a nenavazující válečné výjevy (vylodění u Tobruku) nebo volně poskládané útržkovité zápisky z psaného deníku, se vyprávění lomí do dramatičtějšího tvaru. Opouštíme bezpečí výcvikového tábora v Egyptě, kde mladíci absolvují každodenní náročné cvičení v dunách a přesouváme se do libyjského městečka Tobruk. Přichází krátká bitva, po níž následuje nečekaný dramaturgický zvrat v podobě osobního příběhu jednoho z vojínů, který se uzavírá návratem k jeho jednotce. Jakoby se scénárista nemohl rozhodnout, zda chce sledovat osudy celé skupiny nebo tragickou postavu jedince, vyčleněného z kolektivu.

Boj o sebeúctu

Příznivci klasických válečných filmů, plných bitev a akce, budou asi zklamáni. Marhoul odhlíží od výpravných scén a soustředí se intimní portrét zhruba desítky mužů, kteří se ocitnou v ohrožení. Uplatňuje důsledný pohled jakoby zevnitř a jeho komorní pojetí nahrává hlubinnému psychologickému ponoru do lidské mentality, jež je vystavena extrémní zátěži. Více než o boj s nepřítelem zvnějšku jde o souboj s vlastním strachem a jeho následky. Vyvrcholením této linie se stává osamělé bloudění zběhlého dezertéra uprostřed pouště, kam se ze zákopů uchýlil v přesvědčení, že jeho spolubojovníci zahynuli v dělostřelecké palbě.

 

Režisér tuto pasáž, v níž ukazuje důsledky válečného šílenství, vypráví velmi působivě pouze za pomoci obrazu a hudby. Nahlíží nesmyslnost války a prostřednictvím nenápadně načrtnutého významového dramatického oblouku, vedoucího od odvahy přes selhání k nové důstojnosti, se zamýšlí nad povahou hrdinství i zbabělosti. Čtvrthodinové intermezzo zároveň odkazuje k ústřednímu tématu Craneova románu, v němž se strach a pochybnost, jež ovládne vojákovu mysl, promění v pocit viny ze selhání, který ho dožene k osamocenému zoufalému činu při následném ataku.

Ticho před bouří

Marhoul pracuje s až westernovým napětím, kdy atmosféricky buduje náladu před očekávaným střetem. Klid před bouří je zachycen očima vojáků a skládá se ze střípků všedních úkonů, realisticky znázorňujících každodenní život za války. Praní prádla, výprava za slepičími vejci, koupání ve škopku, návštěva baru a nezdařená mise za africkou prostitutkou, nuda v zákopech. Autorovi šlo o vykreslení válečné rutiny bez příkras a kudrlinek a víc než na samotné boje se zaměřuje na to, co se děje před a po konfrontaci s kulkami nepřítele.

Přílišná roztříštěnost jednotlivých motivů a epizod má ale za následek, že nadhozené situace nikam negradují, chybí jim pointa a my si je tak nemůžeme pořádně vychutnat. Děj plyne jaksi odnikud nikam a fragmentárnost a absence silného příběhu přispívá ke ztrátě tempa vyprávění a nekompaktnosti celku. 

Soustřeďuje se na vojáky, jejich vztahy mimo zákopy i ve vypjatých okamžicích, na náladu místa a času, do něhož jsou uvrženi. Ukazuje rozdílnou psychickou i fyzickou odolnost uvnitř mužstva, rozpory, střety, ale i chvíle přátelství, stmeleného společným ohrožením. Konflikty ale nijak nehrotí, což vede k civilnosti a autentičnosti filmu, blízkého svou nedramatičností Mendesovu Mariňákovi.

 

Bojové operace jsou nahlíženy z pozice obránců. Italská vojska, která v Africe vznášela koloniální nároky, jsou představena jako skryté nebezpečí, číhající tam někde venku. Anonymní nespatřená masa, s níž se česko- slovenští vojáci neocitnou v bezprostředním kontaktu, ale jejich všudypřítomnou rozpínavost cítí takřka na každém kroku. Když se dočkáme bleskurychlé a nečekané akce protivníka se vší razancí, jsme zaskočeni stejně jako vojenští nováčci.

Civilní pojetí

Civilní pojetí má za následek, že ve scénáři chybí emotivně výživné scény, tak příznačné pro hollywoodskou produkci. Nedočkáme se žádných milostných trojúhelníků, zmuchlaných fotografií milovaných dívek a dopisů mamince na rozloučenou. Marhoul se ale vyhýbá klišé a patosu i za cenu toho, že si k postavám nevytvoříte hlubší vztah, provázený ztotožněním či soucítěním s nimi. Figury vojáků jsou načrtnuty jen povrchně a chybí jim hlubší psychologické prokreslení.

O jejich minulosti i motivacích se dozvíme jen v letmých zmínkách a i charakterově jsou jen velmi nezřetelně rozlišitelní. Množství postav by mohlo být klidně zredukováno na menší počet opravdu výrazných typů, které by nesly silný osobitý příběh či téma. Takto jsme svědky toho, že se pozornost přesouvá v průběhu děje na různé protagonisty, kteří režisérovi slouží jako prostředek k pootočení úhlu pohledu na zachycené události.

Přesto sázka na neokoukané tváře hereckých protagonistů, i přes jejich problematické scenáristické uchopení, vyšla na výbornou. Na hercích je vidět příprava, kterou prošli. Jan Meduna i Petr Vaněk v rolích idealistických outsiderů tvoří dva póly přístupu k hrdinství, z nichž každý z nich dospívá k jinému bodu deziluze ze ztráty původních ideálů. Vděčnou partii dostává Michal Novotný jako vojín Růžička, který směšuje civilní herectví s lékárnicky odvažovanými dávkami humoru. Robert Nebřenský jako zlý a krutý desátník Kohák malinko přehrává v duchu sklepácké poetiky odstupu od rolí a schematická plochost jeho psychopatické postavy není do konce nijak vysvětlena.

Intimní pohled

Technická stránka filmu rozhodně nezaostává za evropskou produkcí na poli válečného dramatu, což je v domácích podmínkách příjemné novum. Žiletkově ostrý zvuk, při němž pocítíte na vlastním těle každou střelu a ohlušující výbuch, ve spojení s hudbou amerického skladatele Richarda Horowitze (Vítězové a poražení), jejíž orientální nádech koresponduje s pouštní náladou, vytváří prostor pro postupně budované napětí. Kamera Vladimíra Smutného se nebojí vyprávět obrazem. Střídá dlouhé pomalé záběry, které zaznamenávají pověstný klid před bouří s těmi, kde naplno propukne válečná vřava. Využívá tiché a výmluvné krásy afrických písčitých scenérií, jež se rázem mohou stát stejně zlověstnými, a dává je plně do služeb příběhu.

Václav Marhoul zkombinoval ve své poctě hrdinům ze severní Afriky postupy psychologického a válečného dramatu s prvky dokumentárně zaznamenané všední reality vojenského života. Tobruk je cenný přinejmenším v tom, že odmítá vytvářet nové legendy a na své hrdiny dívá střízlivě a bez idealizace. Pojednává o hrstce lidí, ztracených uprostřed mohutné válečné vřavy a o postupné ztrátě jejich ideií. Nepřináší oslavnou ódu na konkrétní události a postavy, ale mnohem intimnější vhled, vyprávěný očima sotva dospělých kluků, kteří se ocitli ve válce, aniž by si dokázali představit,  jakým peklem umí být.

Pomalý spád, dramaturgickou nevyváženost jednotlivých segmentů příběhu a absenci pevného děje vyvažuje audiovizuální stránka filmu, díky níž že se mu podařilo vytvořit solidní žánrový film, který české kinematografii již dlouhodobě tak chybí.

Tobruk 

• Trailer
• Žánr: válečné drama
• www.tobruk.cz
• ČR 2008
• Scénář a režie: Václav Marhoul
• Hrají: Jan Meduna, Petr Vaněk, Robert Nebřenský, Kryštof Rímský, Martin Nahálka, Michal Novotný, Radim Fiala, Matěj Hádek, Andrej Polák, Petr Stach, Petr Lněnička
• Distribuce: Bioscop
• Distribuční premiéra v ČR: 11. 9. 2008