Jedno z největších dobrodružství v lidských dějinách. A film o něm vznikl až po skoro padesáti letech. Dramatický příběh astronauta Neila Armstronga a letu posádky Apolla 11 na Měsíc, jíž velel, se rozhodl zmapovat třiatřicetiletý americký režisér Damien Chazelle.
Tvůrce hudebního dramatu o střetu dvou vůlí Whiplash a muzikálové romance La La Land, oceněné šesti Oscary, včetně toho za nejlepší režii. Jeho předchozí dva filmy posbíraly dohromady 19 oscarových nominací, devět z toho proměnily.
Křehký obraz hrdinství
A očekává se, že Chazelle výrazně zasáhne do oscarového klání i s Prvním člověkem. Pojistil si to už výběrem oscarového scenáristy Joshe Singera (WikiLeaks, Akta Pentagon: Skrytá válka), který má na kontě zlatou sošku za scénář k filmu Spotlight.
Ve svém i režisérově čtvrtém celovečerním filmu vyšel z třináct let staré knihy historika Jamese R. Hansena, přičemž se pro potřeby filmového vyprávění se rozhodl vynechat Armstrongovo dospívání i službu ve válce v Koreji. Zmíní jeho práci zkušebního pilota pro Národní poradní výbor pro letectví a kosmický program letectva Spojených států s názvem Man In Space Soonest a pak už nás přenáší do období počátku šedesátých let, kdy přešel do oddílu astronautů NASA.
Armstronga přitom představuje nejen jako astronauta, ale i jako manžela a otce. Ve shodě s režisérem nebylo jejich cílem natočit pompézní oslavu velkolepé události, ale spíš komorní, civilní film bez patosu a velkých gest, který je přesto velmi působivý v tom, jak ukazuje křehkost a zároveň hrdinství účastníků letu Apollo 11.
Jaký byl Neil Armstrong člověk?
Všichni známe ten ikonický moment, kdy 21. července 1969 Armstrong vstoupil jako první člověk na povrch Měsíce a pronesl slavnou větu: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo“. U televizních obrazovek ho sledovalo na šest set milionů lidí.
Neméně fascinující je ale i sedmiletá éra, která tomuto letu předcházela, a životní příběh člověka, jenž dostal to privilegium udělat na Měsíci první „lidský“ krok. Co o něm víme, jaký byl člověk, jak se dostal k vesmírnému programu a co prožíval v době, kdy se na let připravoval i během něho?
Film Armstronga vyobrazuje jako tichého, skromného, do sebe uzavřeného člověka, který se v době, kdy vstupoval v létě roku 1962 do kosmického programu NASA, musel vyrovnávat s velkou osobní ztrátou. Jeho tříletá dcera Karen, která byla prostředním dítětem mezi dalšími dvěma syny, v lednu téhož roku zemřela na nádor na mozku.
Pozemské trauma
Tento tragický osobní moment pak Armstrongově letu na Měsíc dává zcela jinou dimenzi. Vnímáme ho jako muže, který letí ke hvězdám, ale svým tichým traumatem je pevně připoután k Zemi. Cesta na Měsíc a příprava na ni se pro něj stává prostředkem, jak se s touto pozemskou tíží vyrovnat.
Už vstup do NASA se pro něj stává jakousi „náplastí“ na to, čemu nemohl přes veškerou snahu zabránit. To, co by jiného zlomilo, se pro něj stalo hnacím motorem. Tvrdý trénink při přípravě na let pro něj představoval částečný útěk od rodiny, jež mu připomínala, co ho tak tížilo.
V okamžiku stanutí na Měsíci, kdy na něho doléhá nekonečnost vesmíru, vidíme v jeho tváři směsici pocitů. Je to možná záblesk váhání, zda se kvůli této tíži vrátit zpět na Zem, vystřídaný pro něj jistě úlevným pocitem, že tady může dát průchod svým dlouho potlačovaným emocím. Vyrovnání se s tragickou skutečností v tomto prostředí navíc dostává jakýsi transcendentální ráz.
Klidné vystupování
Mohlo by se zdát, že to co Neila Armstronga (Ryan Gosling) potkalo, z něj učiní vesmírného kaskadéra, který bude riskantními kousky balancovat na hranici mezi životem a smrtí. Opak je ale pravdou. Jeho základním charakterovým rysem je klidné vystupování za všech okolností. Neil nesnášel hazardování se životem a zastával pravidlo náročné přípravy, při níž je možné opakovaně selhat na Zemi, aby se to pak nestalo ve vesmíru.
Neil ve filmu nedává najevo emoce, šetří slovy a tento jeho flegmatismus se stává jeho předností i slabostí zároveň. Předností určitě v pracovním životě, protože soustředěnost, pragmatičnost a schopnost rychle a dobře reagovat pod tlakem a řešit technické krize z něj činí profesionála, na kterého je absolutní spoleh a který má respekt ostatních členů posádky.
Slabostí pak v soukromém životě. Klid, který z něj vyzařuje ve chvíli, kdy se ve zkušebním modulu řítí k zemi volným pádem, stejně jako když synovi odpovídá na otázku, zda se z mise vrátí, či v momentu, kdy udělal onen historický první krok, se odráží v neklidu jeho ženy Janet (Claire Foy).
![10 nejlepších filmů, kde hrdina bere spravedlnost do svých rukou [video]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=47030656)
To ona v sobě nese strach z možnosti, že se z letu už nikdy nevrátí, tak jako mnozí jeho kolegové. Podporuje ho, prožívá s ním každý jeho úspěch, ale někde vzadu je tam stále to mrazení, že po dítěti přijde i o manžela. Z tohoto jejího pocitu vyplývá domácí pnutí mezi nimi, které kamera zvýrazňuje způsobem snímání jejich hovorů. Rychlým, nervním, z ruky, když jde o emotivní výlevy Janet a naopak klidným, když jde o Neila.
Oscilace mezi civilní polohou a tou pracovní
Film osciluje mezi dvěma polohami. Civilní, domácí, tedy rodinným životem Neila Armstronga a jeho vztahem s Janet a tou pracovní, kdy sledujeme od roku 1962 budování vesmírného programu s cílem dobýt Měsíc. V roce 1961 prezident John F. Kennedy stanovil cíl přistát na Měsíci a bezpečně se vrátit zpět a po osmi letech se to podařilo.
To, co se mezitím odehrávalo v NASA, je podáno tak, aby se v tom i nezasvěcený divák orientoval. Scenárista se zaměřil na tři klíčové Armstrongovy lety. V dubnu 1962 letounu X-15, v březnu roku 1966 letu Gemini 8 a v závěrečné půlhodině 140 minutového snímku pak samozřejmě letu Apolla 11 na Měsíc.
Zmiňuje ale i další, jako cvičnou simulaci letu Apolla 1 v lednu roku 1967, kdy v důsledku závady na kabeláži kabiny vznikla jiskra, která v atmosféře, tvořené čistým kyslíkem, způsobila požár, při němž zahynuli všichni tři členové posádky.
Klaustrofobický zážitek
Strach, že se tátové od rodin nevrátí ke svým nejbližším, pak visí nad každým dalším jejich letem a dodává filmu napětí. Právě přes různá nebezpečí, technické lapsy a i tragické nehody, nám tvůrci přibližují, jak se vesmírný program vyvíjel.
Už prolog s Armstrongovým riskantním letem, který skončil v poušti, působí nesmírně sugestivně. Cítíme úzkost, klaustrofobii, strach. Třesoucí se obraz a hlučná zvuková stopa nám dává najevo, že při každém takovém letu jde o život.
Je tomu tak i při tom závěrečném letu Apolla 11 na Měsíc. Režisér ho nesnímá s opojnou elegancí Gravitace, ale jako chaotický, klaustrofobní zážitek, při němž se ve stísněné kapsli rakety Saturn V. všechno třese.
Vesmírné scény nejsou natočeny z pohledu řídícího střediska, ale samotné posádky, která z majestátního vesmíru vidí jen výsek malým okýnkem. Uvnitř rakety to děsivě vrže, skřípe, přístroje jsou nedokonalé a zdá se, že stroj drží pohromadě jen silou vůle. Vstup z lunárního modulu do měsíční krajiny, na níž panuje absolutní ticho, pak po předchozím audiovizuálním zachycení průběhu letu působí jako balzám na nervy. A v tom tichu se otevírá prostor pro ventilování nahromaděných emocí.
Osobní perspektiva historické látky
Aby ikonická scéna vstupu na povrch Měsíce působila co nejautentičtěji, vypomohl si režisér kombinací natočených záběrů a těch archivních. Co chybí, je scéna zabodnutí americké vlajky na Měsíci, kvůli čemuž byl režisér například senátorem Marcem Rubiem obviňován, že film je málo vlastenecký.
Ale to je naprosté nepochopení režisérova záměru, vždyť přistání na Měsíci je nejen oním velkým skokem pro lidstvo (tedy nejen pro Ameriku), ale především pro samotného Neila Armstronga z hlediska vyrovnání se s jeho rodinným traumatem.
Damien Chazelle k této bezesporu epické látce přistupuje velmi uměřeně. Scény vesmírného letu nám zprostředkovává z klaustrofobního prostoru kokpitu a doprovází je podobně tísnivě působícím hudebním doprovodem jeho stálého spolupracovníka Justina Hurwitze.
Domácí scény zrcadlí, jak se Armstrongova pracovní posedlost negativně odráží na ochlazení rodinných vztahů. Osobní perspektiva vítězí nad tou historickou, v závěru se pak obě propojují v dojemném, ale rozhodně ne patetickém finále. První člověk vládne zdrženlivostí i v paletě emocí mezi postavami, ale ví, kdy je nechat vhodně působit.
Dobový kontext nám pak připomene, v jaké společenské a politické atmosféře dobývání vesmíru v šedesátých letech probíhalo. Nešlo jen o studenoválečnické přetahování v této oblasti se Sovětským svazem, ale i protesty americké veřejnosti, která upozorňovala na to, že peníze na vesmírný výzkum by šly lépe využít například v sociální oblasti.
Velkou předností přístupu Damiena Chazelleho k této historické látce je, že ač svádí k velkofilmovému podání, on jí dává punc realistické obyčejnosti. Je poctivý v nastínění vývoje vesmírného programu NASA a komorní v přiblížení rodinného traumatu jeho hlavního aktéra. Ona civilnost, komornost, nepatetičnost, uměřenost ve výsledku skládá velmi působivý obraz osobnosti Neila Armstronga i historické události, jíž byl účasten.
| AVmania.cz |
| První člověk |
|
8 |
První člověk
- Žánr: životopisné drama
- Původní název: First Man
- www.firstman.com/
- USA, 2018
- Scénář: Josh Singer (předloha James R. Hansen)
- Režie: Damien Chazelle
- Hrají: Ryan Gosling, Claire Foy, Kyle Chandler, Corey Stoll, Lukas Haas, Jason Clarke, Christopher Abbott, Patrick Fugit, Shea Whigham
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 10. 2018