Že mágům ze studia Pixar přestává pro rozvinutí jejich nápadů stačit formát animovaného filmu, jsme se mohli loni přesvědčit ve velice zdařilém čtvrtém pokračování série o agentovi Ethanu Huntovi. Brada Birda nyní následuje i jeho kolega Andrew Stanton, který má na svém kontě počiny jako Hledá se Nemo nebo VALL-I. Oproti němu si ale vybral látku mnohem méně současnou.
Ve stínu Star Wars a jiných
Ve svém hraném debutu se rozhodl na filmové plátno převést postavu veterána občanské války a zlatokopa John Cartera. Ta poprvé spatřila světlo světa v časopiseckém pulpovém vydání v roce 1912, knižně pak o pět let později pod názvem Princezna z Marsu. Po sto letech se tak s hrdinou z jedenáctidílné knižní série z pera Edgara Rice Burroughse setkáváme ve výpravném spektáklu, který si nárokuje pozici jednoho z čelných blockbusterů letošní filmové sezóny.
Problémem je, že postavou Johna Cartera a romány jednoho ze zakladatelů sci-fi a fantasy literatury E. R. Burroughse se mezitím stačili inspirovat i jiní tvůrci. Například George Lucas v Star Wars, David Lynch v Duně, James Cameron v Avataru nebo tvůrci Supermana, Barbara Conana, Flash Gordona či Riddicka. Na mnohé další si při sledování děje určitě vzpomenete.
Andrew Stanton se na rozdíl od nich a jejich více či méně přiznané inspirace obrací přímo k původní látce. Jeho zpracování ale doplácí na to, že namísto svébytné adaptace Burroughsovy předlohy vykazuje jeho pojetí často velmi shodné motivické, syžetové i formální rysy s podobou filmů, jež už známe a které patří k vlajkovým lodím žánru, který z jeho knih vychází.
Adaptátoři rezignovali na originální přístup k dané látce a podtržení jejího retro nádechu a rozhodli se pro mix prvků, které už fungovaly jinde. Nejčastěji v jedné z nejvýdělečnějších vesmírných sérií vůbec. Pouštní exteriéry proto připomínají rodnou planetu Anakina Skywalkera, arénový souboj zas dvojku Star Wars ságy. Tím ale citace z Lucasova díla zdaleka nekončí a dojde i na parafrázi věty „Jsem tvůj otec“. Samotný příběh pak podobně jako u Hvězdných válek připomíná dobrodružnou pohádku s prvky sci-fi, fantasy a nezbytné romantiky.
Čtyři mocní protihráči
Hlavním protagonistou jednoduchého, předvídatelně přímočarého až naivního vyprávění je John Carter (Taylor Kitsch). Dobrodruh, který po skončení občanské války pátrá po bájných pokladech. Na konci 19. století je při útěku z vězení teleportován z arizonské jeskyně, kam se schoval před svými pronásledovateli, na Mars. Vzdálenou planetu, kterou místní obyvatelé nazývají Barsoom.
Zde je po přistání objeven místními Tharky. Zelenými a čtyřrukými nomády, kteří představují jednu ze zdejších civilizací. Carter si získá jejich respekt kvůli výjimečným schopnostem, jimiž je nadán a jejich vůdce Tars Tarkas (Willem Dafoe) ho dokonce jmenuje svým pobočníkem.
Obdoba Pandoranů z Avataru projevuje blahosklonnou shovívavost nad letitým konfliktem, jež mezi sebou vedou humanoidi z měst Helium a Zodanga. Až dosud bylo potýkání mezi těmito dvěma významnými hegemony separátních městských států vyrovnané, než se do něho vložili tajemní a mocní černokněžníci Thernové a rozhodli se ho zvrátit. Tím, že vložili do rukou vůdců Zodangy zbraň, která donutila město Helium kapitulovat. Obnova příměří má být dovršena vynuceným sňatkem mezi princem ze Zodangy Sab Thanem (Dominic West) a helijskou princeznou Dejah Thoris ((Lynn Collinsová). Ta se ale rozhodne uprchnout.
Krásná mimozemšťanka v nesnázích
Carter nechce být do vnitropolitického boje mezi Zodangany a Heliany o ovládnutí této planety zatažen. Ale člověk míní a krásná mimozemská žena v nesnázích, jež rozhodně nevypadá jako ta podivná stvoření, které ho hostí, mění.
Pozemský návštěvník, který díky změněné gravitaci najednou vládne nadlidskou silou a výdrží, pomůže princezně k útěku a rozhodující měrou přispěje k vychýlení rovnováhy sil dosavadních soupeřů. Zároveň tuší, že spojenectví s dobrými a utlačovanými Heliany by mohlo být výhodné pro něj.
Vědecky založená Dejah Thoris se stává jeho průvodkyní po rudé planetě a spolu s tharskou dívkou Solou (Samantha Mortonová) a naspeedovaným megabuldočkem ho doprovází na pouti k posvátné řece Iss, kde John doufá v nalezení odpovědi na otázku, jak se vrátit zpátky na Zem. Podaří se mu to a nezkomplikuje jeho návrat láska, jíž zahoří k jeho urozené společnici?
Oživlé ilustrace
Dějový nástin a rozpočet 250 milionů dolarů naznačují, že nepůjde o žádnu komorní sci-fi, ale o opulentní vizuální podívanou s epickým rozměrem mytologicky podbarveného příběhu. Režisér Andrew Stanton s citem pro detail, který si přinesl z jeho předchozí animované tvorby, dává vzniknout svébytnému světu planety Barsoom a jejích obyvatel. Tato průprava mu posloužila k pečlivému vykreslení zákoutí rudé planety se všemi jejími horskými městy a skalními průplavy. Až máme pocit, že před námi ožívají staré ilustrace z knih, jež posloužily vyprávění jako předloha.
Stejnou pozornost věnuje i designu steampunkově pojatých vesmírných korábů a roztodivnému zjevu místních domorodců. Ti jsou vyvedeni v digitální podobě, mají své charakteristické znaky jako jednotlivci i jako příslušníci dané kultury a vesměs působí věrohodněji než jejich humanoidní souputníci. Už proto, že jejich obličeje nesou nějakou informaci o emocích, jimiž jsou zmítáni.
Klouzání po povrchu
Výprava, nákladné triky a vůbec vizuální a technická stránka filmu funguje na výbornou. Méně už příběh. Ten sice vychází z úvodního dílu carterovské ságy Princezna z Marsu a podílela se na něm hned trojice scenáristů včetně režiséra, ale jeho výstavba příliš prvosignálně klouže po povrchu představených atrakcí.
Místo toho, aby se tvůrci soustředili na vybudování uvěřitelné mytologie, do níž by postavy ukotvili, zvolili tu nejjednodušší možnou cestu. Jasně vymezili strany dobra a zla bez možnosti toho, abychom pochybovali, kdo kam patří nebo může přeběhnout a mezi nimi rozpoutali hru na honěnou. Při ní se ale o život postav moc nebojíme, neboť jejich zdolávání překážek a střetů připomíná orientační běh z bodu A do bodu B a dále. Cartera vždy někdo chytne, on využije sil, kterými ho obdařila nižší gravitace i odlišná anatomie, protivníka přemůže a pokračuje se dál.
Jak z reklamy
Postavy neprocházejí takřka žádným vývojem a motivace jejich konání je jen velmi vágně načrtnuta. Jednoduchost takto zlehka nahozených charakterů kopíruje a podtrhuje zvolený casting. Taylor Kitsch (Hadi v letadle, X-Men Origins: Wolverine) vypadá jak z reklamy na pánské deodoranty nebo hladké oholení a jeho herectví se smrskává na předvádění vypracovaných bicepsů v co nejspořejším množství oblečení. Chybějící charisma se snaží nahradit snahou o humor, těžící z jeho pozice jižanského burana a sobce, ocitnuvšího se v neznámém světě.
S jeho vyvolenou Lynn Collinsovou (Kupec benátský, seriál True Blood: Pravá krev) se Kitsch coby mutant Gambit potkal už ve Wolverinovi, kde si ona zahrála Silver Fox. O nějaké chemii mezi nimi je ale v Johnu Carterovi obtížné hovořit, neboť jejich vztah připomíná spíš škádlení starší sestry s mladším bratrem. Collinsová má sice krásné modré oči, ale její výkon působí prkenně. Možná i kvůli nejhůře napsaným dialogům, které je nucena odříkávat a které šustí až příliš papírem knižní předlohy.
Ze zbytku hereckého osazenstva ve vyprávění, které je až marnotratně zaplněného rozličnými figurami, určitě zaujme Mark Strong (záporák z prvního Sherlocka Holmese od Guye Ritchieho) jako manipulátorský Matai Shang. Ten má sice mezi jasně nalajnovanými postavami, pohybujícími se na ose dobro-zlo, ztělesňovat jistý druh nevypočitatelnosti, ale ten spočívá především ve způsobu, jakým si pohrává jak s loutkou na provázku s osobou prince ze Zodangy v podání Dominica Westa. Pokud jste se těšili na Willema Dafoea, musím vás zklamat, neboť pouze propůjčil hlas čistě digitální postavě Tarse Tarkase. I tak ale jí ale dokázal vtisknout víc emocí, než jakých se dočkáme třeba od Taylora Kitsche.
Disneyovsky neškodné ladění
V ostatních figurách není úplně snadné se orientovat, zvlášť když nejste jako já seznámeni s knižní předlohou, z níž film vychází. Podobně je tomu i s celou mytologií, která se smrskává ve filmovém pojetí na chrlení desítek těžko zapamatovatelných pojmů.
Přes více jak dvouhodinovou stopáž, která je v momentech, kdy se neodehrávají bitevní scény, ale ty dialogové, umrtvující, se při představení zázemí postav, jejich pohnutek i struktury světa, v němž se pohybují, nemohu zbavit dojmu uspěchanosti. Díky tomu pak nevyzní potřebně silně i vrcholná sekvence snímku, při níž se prolínají hrdinovy traumatické vzpomínky na rodinné příslušníky s masakrem jeho mimozemských protivníků.
Andrew Stanton zkrátka až příliš sází na vizuální vábničky na oči, mezi něž patří i nijak důležité 3D provedení a zapomíná vyprávět příběh, který by měl nějakou strhující gradaci. U vašeho přijetí Johna Cartera pak z tohoto pohledu bude hodně záležet na tom, co od něho očekáváte. Pokud je to naplnění požadavku precizně odvedené vesmírné pohádky, jejíž bezchybné výtvarné a technické zpracování (režie, střih, kamera, výprava, CGI triky) ale nepřináší víc než hybrid příběhů, které už jste v jiné podobě viděli jinde, budete spokojeni.
Pokud jste ale od pixarovského tvůrce čekali větší autorské a originální zanícení pro prezentaci právě této látky, budete zklamáni. Z Johna Cartera je až příliš cítit řemeslná zakázkovost a podobně neškodné ladění jako z jiného disneyovského počinu Princ z Persie s Jakem Gyllenhaalem. I jím se studio Disney pokoušelo zažehnout novou sérii, která by byla podobně úspěšná jako ta s pitvořícím se kapitánem Sparrowem. V Johnu Carterovi se snaží ještě mnohem vehementněji, ale díky absenci charismatického hrdiny a snaze být přijatelný takřka pro každého opět nevím, zda se mu to povede.
John Carter: Mezi dvěma světy
- Žánr: dobrodružná sci-fi/fantasy
- Původní název: John Carter
- www.disney.go.com/johncarter
- USA 2012
- Scénář: Andrew Stanton, Mark Andrews, Michael Chabon (podle předlohy Edgara Rice Burroughse)
- Režie: Andrew Stanton
- Hrají:Taylor Kitsch, Mark Strong, Willem Dafoe, Lynn Collinsová, Samantha Mortonová, Dominic West, Polly Walkerová, James Purefoy, Thomas Haden Church, Bryan Cranston, Ciarán Hinds,
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 03. 2012