Lítám v tom: recenze

Dům, televizi i postel zabalíte do pomyslného batohu, kterého se můžete kdykoliv zbavit. Vejdou se vám tam ale i vztahy a citová pouta? Odpověď na tuto otázku se bude snažit najít motivační řečník a profesionál, zabývající se vyhazováním lidí z práce. Tedy promiňte, optimalizací stavů.

Hromosvod negativních emocí

Ryan Bingham (George Clooney) je expertem na „podnikovou optimalizaci“. V řeči normálních smrtelníků, která je na míle vzdálená manažerskému newspeaku, to znamená, že prakticky nepřetržitě létá po Spojených státech a snižuje personální stavy ve firmách, jejichž šéfové nemají dost odvahy na to, aby své podřízené propustili sami. Bingham se tak stává oním nevítaným poslem špatných zpráv, který bez servítků a zbytečných emocí sděluje zaměstnancům, že jejich prospěšnost firmě se ocitla na bodu mrazu. S pragmatickou věcností jim odebere klíče od kanceláří i zaměstnanecké kartičky se všemi výhodami, jež přinášely a na místo toho jim nabídne brožurku, obsahující metaforu o baťohu, s nímž je nejlepší cestovat nalehko.

Tento povšechný manuál poučkových frází jim má poskytnout chabou útěchu, spojenou s nadějí na změnu k lepšímu. Když k nim přihodí pár úsměvných aforismů, výpověď se v jeho podání (alespoň na chvíli) rázem stává něčím jiným, než ve skutečnosti je. Otevíráním nových možností, šancí získat další zkušenosti a splnit si tak sny, na něž jste museli v rámci splácení hypoték, udržujících rodinný chod v provozu, zapomenout. Zkrátka nabídnutí poznání, na každém konci je hezké že něco nového začíná.

Netradiční profese, zažívající díky současnému stavu ekonomické krize svůj boom, přináší vedle výčitek a zloby lidí, jimž Ryan sděluje nepříjemné pravdy, i své výhody. Tím jsou bonusy v podobě zákaznických karet a věrnostních programů, s nimi spjatých. K jednomu z nich upírá externí vyhazovač své úsilí. Vždyť jen v minulém roce strávil na cestách 322 dnů a nalétal přitom 350 tisíc mil (na Měsíc je to jen 250 tisíc). K absolutnímu štěstí mu chybí pokoření magické hranice deseti milionů nalétaných mil, jejímž zdoláním by vstoupit do elitního klubu privilegovaných byznysmenů. Stal by se tak sedmým člověkem na světě, který získal doživotní platinovou kartu od své oblíbené aerolinky.

Pro jiné zdánlivě marnivá touha je přirozeným vyústěním životního stylu čtyřicátníka, který se v luxusních hotelových pokojích cítí lépe než doma a veškerý svůj majetek je schopný během chvilky obratně poskládat do příručního zavazadla. Rodině se už dávno odcizil, přátelé pro něj neexistují a citové závazky bere jako přítěž. Na rozdíl od občasných milostných povyražení na hotelových pokojích, kde se jednoho večera protne jeho těkavá osobnostní trajektorie s příbuznou dráhou letu. Její nositelkou je atraktivní Alex (Vera Farmiga), žena podobně odosobněného ražení jako on. Alespoň zpočátku se to tak jeví.

Konfrontace metodologií práce

To ještě Ryan netuší, že vstup Alex do jeho života není jediným útokem na jeho samolibou spokojenost se sebou samým. Tu se snaží narušit i další ženský element v podobě mladé ambiciózní kolegyně Natalie Keenerové (Anna Kendricková), přicházející s novou strategií práce do společnosti, jíž je Ryan zaměstnancem. Její reorganizační představa se odvíjí od filozofie, že lidé se budou v rámci snižování nákladů propouštět prostřednictvím videokonferencí online. Binghamova bezstarostná idylka „s hlavou v oblacích“ rázem získává trhliny, útočící na jeho životní styl. Nemíní se s tím smířit a dává svému šéfovi Craigovi (Jason Bateman) návrh, aby se konkurenční metodologie práce porovnaly v praxi, která přinese odpověď na otázku, který směr je správný.

Zkušený mazák si bere firemní novicku pod patronát a na společné okružní cestě po celých Státech ji zaučuje nejen v umění komunikace, ale i v praktičtějších dovednostech jako je schopnost cestovat nalehko nebo nenucené vetření se na cizí hotelové večírky.

Maska důležitosti snaživé studentky s čerstvým titulem z psychologie z prestižní univerzity se v konfrontaci s osudy propuštěných začne rozleptávat a její frazeologický přístup ukáže meze, na něž bolestně narazí. Ctižádostivá Natalie si uvědomí, že právě na nemilosrdnou práci je třeba mít zkušenosti a schopnost vcítit se do druhého. Tedy nástroje, které při zmechanizovaném anonymním jednání, v němž chybí osobní přítomnost, spojená s očním kontaktem a schopností reagovat na argumenty protějšku, totálně chybí. Toto poznání promění zdánlivou suverénku v plačtivě nedospělé dítě, toužící po pohlazení a ukáže jasné humánní přednosti linie, ražené jejím starším profesním partnerem. Že obohacení bude probíhat i opačným transferem je v rámci žánrových zkušeností nasnadě.

Návrat do světa nadnárodních korporací

Černá satira Děkujeme, že kouříte nás zavedla do prostředí lobbistů a marketingových PR odborníků na to jak co nejobratněji „vrtěti psem“. V adaptaci novely Christophera Buckleyho se režisér cynicky popasoval se světem démonizovaných tabákových koncernů. Po odbočce k příběhu teenagerky Juno, sarkasticky komentující své těhotenství, se ve své aktuální novince opět navrací do světa nadnárodních konglomerátů. V rozkrývání pokryteckého fungování korporátního byznysu se nebojí být podobně kousavý jako u svého debutu a poukazuje na eufemistické zakrývání pravé podstaty věcí. To se nejlépe promítá do technicistního ptydepe jazyka, v němž se vyhazování z práce terminologicky zaobluje korektním výrazivem poradenství pro změnu kariéry.

Scénář, adaptující osm let starou knihu Waltera Kirna, chytře nabourává klasická schémata obdobných filmů o nápravě cynických záletných samotářů. Vždy když se schyluje k nejohranějším narativním momentům, stočí pozornost směrem, jenž se snaží vyhýbat jakýmkoliv klišé. Přerody hlavních postav tak nejsou doprovázeny těžko uvěřitelnými charakterovými otočkami o 180 stupňů jako u většinové hollywoodské produkce, působí uvěřitelně a díky tomu svěže a neotřele. Nečekejte ale žádnou fabulační revoluci, režisér se jen snaží v rámci žánrových trademarků proplouvat se vztyčenou hlavou a poučení a propagaci rodinných hodnot nechat vyplynout z rozehraných situací, nepotřebujících už mudrlantský dovětek. Toto úskalí se mu podařilo věrohodně zvládnout i v momentech urovnávání vztahů s rodinou na svatbě Ryanovy mladší sestry.

Terminálový žralok

Scénáristická obratnost se promítá i do žánrové nejednoznačnosti, v jejichž ohraničených mantinelech Lítám v tom klamně manévruje. Vztahová romance se zvrhává v melodrama, hořká komedie v společenskou satiru, kořeněnou situačními momenty.

Režijně Jason Reitman neexhibuje a slouží především vyprávěnému příběhu. Charakteristiku postav vytváří skrze ritualizovaný sled jejich běžných úkonů, které nám o jejich existenci řeknou více než více než stovky stran dialogů.

George Clooneyho skrze tyto rituály poznáváme jako jedince, který se na letištích cítí jak ryba ve vodě nebo spíš žralok v moři. S ležérní grácií se proplétá davem pasažérů, čekajících na odbavení, jako někdo, kdo je povznesený nad starosti běžného dne. Na terminálech vyčnívá ne svou výškou, ale bytostným napojením na rytmus prostředí, jež přijal za vlastní. Naopak ve stroze asketickém příbytku, který mu slouží jako přestupní stanice jeho cesťácké existence, náhle ztraceně hledá pojítko k tomuto místo.

Kdyby byl Jason Reitman tvůrcem existenciálních dramat, nechal by hlavní figuru vykoupat v moři citové prázdnoty, vyjádřené formálně v dlouhých záběrech na člověka ztraceného uprostřed davu. Režisér ale pozici svého objektu zájmu chápe a nevynáší nad ní soudy. Spíše se jí snaží nabídnout jinou alternativu, kdy záleží už jen na ni, jak se jí zhostí. A George Clooney se této pozice zmocňuje se svým typickým šarmem, díky němuž působí jako chodící charisma, trousící jednu ironickou hlášku za druhou. Že se za světáckým úsměvem skrývá smutek člověka, který i kvůli své profesi těžko navazuje a udržuje pevné svazky, pochopíme ze zklamání, jež mu přineslo vybočení z jeho nalinkovaného životního stylu.

Důvodem onoho vykročení se stává Vera Farmiga, která po Skryté identitě Martina Scorseseho opět oslňuje svým zralým sex-appealem. Anna Kendricková, kterou jsme si až dosud spojovali především s postavou Jessicy v teenagerském Stmívání, je svým starším a slavnějším kolegům více než rovnocennou spoluhráčkou. Její drobná postava působí zranitelně i komicky zároveň ve chvílích, kdy se snaží s vyšpulenou pusou působit dominantně.

Hořký sociální akcent

Vedlejší role propuštěných zaměstnanců jsou funkčně nakombinovány z herců (J. K. Simmons) a naturščiků, rekrutujících se ze skutečných osob, jež ztratily práci. Reitman tím posiluje sociální akcent výpovědi o době, kdy se propouštění z práce stává pro majitele firem jen kolonkou v účetnictví, s níž je třeba se vypořádat. Nepouští se přitom do žádných sociálních sond, hledajících kořeny krize nebo způsoby jejího řešení. Nevydírá ani nekáže, spíš se snaží s hořkou ironií, nebojící se i smutnějších podtónů, vyprávět o věcech, které se nás bezprostředně dotýkají.

Činí tak natolik zručně, že svým třetím celovečerním filmem potvrzuje pověst jednoho z největších filmařských a scénáristických talentů posledního desetiletí. Jeho vykročení z pozic nezávislého filmu vstříc mainstreamovější produkci a čich na témata, rezonující s naší zkušeností, z něj činí autorskou osobnost, na jejíž každý další počin bude publikum netrpělivě čekat. A my můžeme být jen zvědavi, jak se tomuto dvaatřicetiletému Kanaďanovi a synovi tvůrce Krotitele duchů bude dařit při udílení cen v ostré konkurenci Cameronova Avataru nebo iráckého válečného dramatu Smrt čeká všude.

Před dvěma lety s těhotenskou komedií Juno proměnil při oscarové ceremonii ze čtyř nominací (film, režie, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli) tu za scénář. Jak to dopadne letos, na to si musíme počkat.

Lítám v tom

• Žánr: hořká komedie
• Původní název: Up in the Air
• www.theupintheairmovie.com
• USA 2009
• Scénář: Jason Reitman, Sheldon Turner (podle novely Waltera Kirna)
• Režie: Jason Reitman
• Hrají: George Clooney, Vera Farmiga, Anna Kendricková, Jason Bateman, Melanie Lynskeyová, J. K. Simmons, Sam Elliott, Steve Eastin
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 28. 01. 2010