Fotogalerie

Řbitov zviřátek: pokoušení smrtelnosti, které nezůstane bez následků [recenze filmu]

Marek Čech

14. dubna 2019

Adaptace románu Stephena Kinga, která pracuje s citlivým tématem smrti dítěte a jeho zmrtvýchvstání v démonické podobě.

Plusy

Nápad s živými mrtvými, kteří jsou pokřivenými stíny svých bývalých osobností, je nosný a slouží k budování tísnivé hororové atmosféry.

Minusy

Solidní žánrovka, která ale mohla být mnohem ambicióznější v rozehrání tématu pokoušení smrtelnosti, ve vizuálním pojetí i v psychologickém ponoru do duší postav.

5 /10

Americký spisovatel Stephen King je nejslavnějším autorem hororového žánru. Jeho romány se dočkaly četných filmových a televizních adaptací, z nichž k těm nejzdařilejším patřily ty, jichž se chopily silné režijní osobnosti. Brian De Palma v Carrie, Stanley Kubrick v Osvícení, David Cronenberg v Mrtvé zóně, Rob Reiner v Misery nechce zemřít nebo Frank Darabont ve Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míli.

Při zpětném pohledu je celkově těch průměrných nebo méně zdařilých adaptací Kingových knih určitě více než těch povedených. Z posledních let k těm průměrným patřila Temná věž, naopak povedla se nová verze hororu To, která se letos dočká svého pokračování.

Více jak tisícistránkový román To (1986) se dočkal už předtím své dvojdílné televizní verze z roku 1990, stejně jako jeho román z roku 1983 Řbitov zviřátek, přičemž zde šlo o zpracování filmové. Režisérka Mary Lambert přišla v roce 1989 s filmem Hřbitov domácích zvířátek, na němž se scenáristicky podílel sám Stephen King.

Děj se zde poměrně věrně držel jeho předlohy, ale nad psychologickou rovinou vyprávění jasně vítězila braková stylizace a gore efekty. Film byl přesto u diváků celkem úspěšný a tak režisérka o tři roky později přišla s jeho volným pokračováním, v němž onu nízkorozpočtovou brakovost ještě posílila. Výsledek nestál za nic a King se od něho distancoval.

Vzpoura proti přirozenému řádu smrti

Nyní, kdy je King u filmařů znovu v kurzu a kdy se letos kromě druhé kapitoly To dočkáme v listopadu i pokračování Osvícení s názvem Doktor Spánek, tak přichází čas i na novou verzi Řbitova zviřátek. Ten název je takto správně, vychází z českého překladu knihy z roku 1994, který zas odráží lingvisticky zkomolený název originálu, v němž je použit dětský nápis s chybami.

King tento román vydal v roce 1983, ale po poměrně dlouhém váhání, kdy ho vydat původně vůbec nechtěl. Není se co divit, protože téma smrti dítěte a jeho zmrtvýchvstání v démonické podobě je hodně citlivé. King tento román psal v období své kokainové závislosti a dodnes ho považuje za svůj nejtemnější a nejděsivější. Že nakonec k vydání svolil, bylo zapříčiněno i tím, že šlo tehdy o jeho autorsky méně plodné období a vydavatel na něj tlačil, že od něj chce nové dílo.

Všechny tyto okolnosti vzniku a vydání je samozřejmě možné brát s jistou rezervou, jako součást reklamní kampaně, sloužící k propagaci knihy nebo filmu. Téma smrti dítěte a vyrovnání se s ní tu ale je a způsob, jakým s ním autor nakládá, zůstává v něčem stále kontroverzní.

King ukazuje, kam až může rodiče zavést zoufalství ze smrti jejich dítěte. Ve snaze přivést zpět zesnulého nejbližšího člověka se tu člověk začne vzpírat přirozenému řádu smrti a stavět se na roveň stvořitele. Je to tak trochu frankensteinovský příběh o rodiči, který v hlubokém zármutku začne činit kroky, které se ve finále obrátí proti zbylým, ještě žijícím, členům jeho rodiny.

Temná věž: legendární sága přichází [recenze filmu]

Otcova neochota smířit se se smrtí dítěte je tu přitom dána do širší souvislosti vyrovnávání se s rodinnými traumaty. Jeho žena totiž trpí traumatem ze smrti své sestry Zeldy, která trpěla míšní meningitidou. Byla kvůli tomu upoutaná na lůžko, měla strašlivé bolesti a vypadala jako zrůda. Když pak Zelda zemřela, její mladší osmiletá sestra byla jediná, kdo byl v té době doma.

Idyla u rušné silnice

Vzpomínky na sestru a výčitky, spjaté s její smrti, se ale Rachel (Amy Seimetz) začnou vybavovat až v průběhu vyprávění. Na začátku to vypadá na rodinnou idylu. Doktor Louis Creed (Jason Clarke) se rozhodne spolu s rodinou odstěhovat do malé obce Ludlow ve státě Maine. Tedy do stejného státu, kde žije i Stephen King.

Únik z velkoměsta na venkov má Louisovi poskytnout mnohem víc času na to, aby se mohl věnovat své ženě a dvěma dětem, starší dceři Ellie (Jeté Laurence) a malému synovi Gageovi (Hugo a Lucas Lavoie). Spolu s domem koupil i rozsáhlé pozemky, jehož součástí jsou hluboké lesy hned za ním.

Právě v nich jsou hned po příjezdu svědky takové malé bizarnosti a to, že zde místní děti ve zvířecích maskách míří jako procesí k místu, kde pochovávají své zvířecí mazlíčky, nejčastěji zabité na blízké silnici. To vystraší trochu Rachel, že to poklidné místo v blízkosti lesů, zdaleka není tak poklidné, jak se zdálo, protože se nachází u silnice, kde jednou za čas projedou plnou rychlostí nákladní vozy.

To: kultovní horor mistra tiché hrůzy přichází [recenze filmu]

Jak následky takového střetu s nákladním autem vypadají, vidí Louis hned první den při svém nástupu do univerzitní nemocnice, kde má působit jako praktický lékař. Na příjem mu přivezou černošského studenta Victora Pascowa, který má proraženou lebku a ještě před svým skonem (nebo spíš až po něm) stihne Louise varovat, aby se nepřekračoval jistou hranici.

Magické pohřebiště

Která to je, o tom se Louis přesvědčí velmi záhy, když mu jejich nový soused Jud Crandall (John Lithgow) sdělí, že u silnice našel mrtvého mazlíčka Ellie, kocoura Churche. Jud je starý muž, který žije po smrti své ženy Normy sám a malou, zvídavou Ellie si za tu krátkou dobu, co má nové sousedy, velmi oblíbil.

Nechce proto, aby byla smutná, a zavede proto Louise na místo za hřbitovem zvířátek, kde se nachází prastaré pohřebiště kmene Mikmaků, které má prý magickou moc. A také že ano. Church se na druhý den objevuje zpět v domě, ale zdá se, že jeho identita už není taková jako dřív. Je mnohem agresivnější, víc zapáchá a nahání strach i Ellie, která má k němu v důsledku toho odtažitější vztah než dřív.

My: Horor s tématem dvojnictví, přecházející do mnohovýznamového podobenství [recenze filmu]

Louis se ptá Juda po původu tohoto pohřebiště a dozvídá se o legendě o lesním indiánském démonovi Wendigovi a moci tohoto místa vracet mrtvé zpět mezi živé. Kdo je zde uložen, se vrátí, ale už nikdy takový jako dřív. Když pak během narozeninové oslavy pro Ellie vběhne tato do silnice, rozhodne se její zlomený otec, přes varování Juda, znovu pokusit osud a zjistit, zda se vracejí zpět mezi živé nejen zvířata, ale i lidé.

Zlověstné náznaky

Nápad s živými mrtvými, kteří jsou pokřivenými stíny svých bývalých osobností, je nosný a slouží k budování tísnivé hororové atmosféry. V první třetině vyprávění se seznamujeme s rodinou Creedových a místem, do něhož přicházejí. V druhé třetině dochází k pokoušení hranic smrtelnosti a ve třetí třetině za to ti, kdo jí pokoušeli, nesou následky.

Po celou dobu je atmosféra vyprávění zahušťována scénami, které nás mají vylekat a připravit na to, že se blíží něco zlověstného. Začne to oním procesím dětí v maskách jejích zvířecích mazlíčků, pokračuje hvizdem kol nákladních vozů na silnici v blízkosti domu, zraněným studentem a jeho varováním a zjevováním se, které Louise přivede v noci na cestu, o níž se domníval, že byla jen projevem jeho náměsíčnosti, i když jeho zablácené nohy v posteli svědčí o něčem jiném.

Režijní duo Kevin Kölsch a Dennis Widmyer (Cena za slávu) ve svém druhém celovečerním filmu přichází s řemeslně docela šikovně pojatým, ale spíše starosvětským hororovým vyprávěním, v němž těží nejen z těchto zlověstných náznaků, ale i z opakujících se nočních můr jak otce, tak matky Creedových, které mají původ v jejich traumatizujících zážitcích. U Rachel staršího data, u Louise těch mnohem čerstvějších.

Změněný závěr oproti knižní předloze

Trochu jsem čekal, že toho tvůrci využijí k mnohem k mnohem většímu psychologickému ponoru do duší ztrátou dítěte trpících rodičů, ale tady zůstávají hodně na povrchu. Souvisí to i s tím, jak scenárista Jeff Buhler (Nakažení smrtí, Potomek) Kingovu předlohu adaptuje.

Podobně jako v případě Temné věže, i zde dochází k značné redukci motivů z knihy a jejímu zjednodušení. King si prý tuto novou verzi pochvaloval, i když se s jeho předlohou dost rozchází. Nejvíce pak v závěru. V knižní předloze zemře na místo dcery malý syn, je tady přítomná Judova manželka Norma, která zemře až později, je v něm rozehrán příběh otce a syna, který padl během druhé světové války a jeho otec ho nechal oživit na indiánském pohřebišti.

Uteč: recenze filmu

Všechny tyto motivy mnohem lépe pracovaly s tématem smrtelnosti a úvahami o možnosti jejího zneužití. V knize ve finále Louis čím dál víc také pozbývá příčetnosti a podle toho koná, tady jsem to tak silně necítil. Změněný závěr oproti knize i předchozí filmové adaptaci pak víc míří směrem do vod duchařských hororů, než tomu bylo v případě mnohem mrazivější pointy knižní. Bezvýchodně ale působí oba.

Malá ambicióznost

Řbitov zviřátek tak nabízí poměrně solidní hororovou zábavu, u níž jsem se ale celou dobu nemohl zbavit pocitu, že to celé mohlo být mnohem ambicióznější. V rozehrání tématu pokoušení smrtelnosti, ve vizuálním pojetí i v psychologickém ponoru do duší postav.

Jeté Laurence předvede velmi efektní proměnu ze sympatické holčičky v její démonem posedlé zmrtvýchvstalé alter-ego, ale pořád jde jen o vnějškové vyjádření tohoto stavu, ne tolik to vnitřní. To samé platí u postavy jejího otce v podání Jasona Clarkea, který při oživování záhrobí jedná poměrně pragmaticky a konfrontace s ním se tolik nepodepisuje na jeho duševním rozkladu jako v knize.

Kdo četl předlohu, ten se asi nezbaví pocitu plochosti této adaptace. V porovnání s Jordanem Peelem a jeho symbolistními horory Uteč a My je tohle žánrový návrat o pár desítek let zpátky. Na druhé straně je třeba tvůrcům přiznat, že se k nové adaptaci snažili přistoupit jinak než jejich předchůdkyně, aby tak obhájili její smysl. V hodnocení tak zůstanu u průměrné pětky, i když je to určitě lepší pětka než ta, kterou jsem dal Temné věži.