127 hodin: recenze filmu

Aron Ralston svádí v extrémních podmínkách boj o život. Režisér jeho příběhu Danny Boyle neméně urputně soupeří o diváckou pozornost s námětem, popsatelným jedním souvětím. Oběma budete držet všechny, naštěstí zdravé palce. 

Účet zbytnělému egu

Scénář Dannyho Boylea a Simona Beaufoye (Do naha!, Milionář z chatrče) vychází z knižní předlohy Arona Ralstona, který režisérovi Dannymu Boyleovi a herci Jamesovi Francovi rovněž ukázal soukromé záběry, natočené na videokameru na dně propasti, v níž uvízl. Poskytl tak tvůrcům materiál, jenž jim mohl dát velmi přesnou představu, co během 127 hodin vzdorování smrti reálně zažil. Na základě něho se jim podařilo věrohodně zrekonstruovat detaily jeho fyzického přežívání od způsobu, jakým spal v zavěšených lanech až po schraňování vlastní moče, aby měl co pít.

 
 

Skutečný a mediálně poměrně známý příběh sedmadvacetiletého mladíka, který se koncem dubna roku 2003 vydal do utažského kaňonu Blue John slézat stěny, aniž by někomu o svých horolezeckých plánech řekl, posloužil Boyleovu štábu k rozehrání velkého osobního dramatu. Jeho tématem se stává univerzální poselství o nezlomnosti lidského ducha, který má v sobě odhodlání a vnitřní sílu vzdorovat sebevětší bolesti i schopnost přežít za jakýchkoliv podmínek.

Ústřední hrdina dramatu Aron Ralston (James Franco) je představen jako směsice namachrovaného floutka, milujícího adrenalinové vzrušení a inteligentního solitéra, pokoušejícího síly, jež nás přesahují. Egu požitkáře, který si možná až příliš věří, jednoho dne vystaví osudový účet kámen. Když mu vyviklaný půltunový balvan přišpendlí prsty na ruce až po předloktí ke skalní stěně, ocitne se v situaci, kdy jsou šance na jeho nalezení či záchranu takřka nulové.

Kámen a bolest

V úzké, dvacet metrů hluboké rokli se horolezec snaží nepropadat beznaději a uchovat si racionální uvažování i v kritické situaci. Pomocníka hledá v obsahu batohu, který mu poslouží k několika neúspěšným pokusům o uvolnění končetiny.Trocha jídla, necelý litr vody, foťák, videokamera, sluneční brýle a levný multifunkční nůž made in China, jehož úplné ztupení je jen otázkou prvního marného pokusu poprat se s horninou, na sebe ve vyprávění berou úlohu prostředků, potřebných ke zdolávání vnějších nástrah.

Nejdramatičtější situace tak nevznikají jako u jiných fabulí při ohrožení lidským faktorem, ale skrývají se v konstrukci samotných předmětů. Příkladem budiž za jiných okolností zcela běžný úkon zvednutí nože ze země, který se v situaci, kdy je vaše tělo omezeno v celkovém pohybu, mění ve vysilující zápas se sebou samým.

Aron se snaží pomocí horolezeckého vybavení, jež má u sebe, kámen rozbít nebo nadzvednout. Bez úspěchu. Třetí den mu dochází voda i jídlo a on bez šance na záchranu nahrává na videokameru vzkaz rodině, který se spolu s na stěnu kaňonu vyrytým jménem, datem narození a předpokládaným datem úmrtí, stává jeho rozloučením s tímto světem. Lidská vůle a touha přežít ho ale popožene k poslednímu zoufalému činu. Ve chvíli nejhlubšího odloučení od lidí se v něm probouzí poznání, jak moc jsou pro něho důležití jeho milovaní, které opustil a kterým by rád jejich lásku opětoval.

Jak Aronův zápas dopadl a co mu padlo za oběť je všeobecně známé. Na tvůrcích bylo ukázat jeho zápolení v co nejatraktivnější podobě, která by ani během nedlouhé, hodinu a půl trvající stopáže nenudila. Povaha jeho souboje s nevyzpytatelností přírodních živlů přitom není heroizována, ale načrtnuta spíše jako mladická nerozvážnost až hloupost, za niž se krutě platí.

Asociační proud podvědomí

Danny Boyle stál před složitým úkolem, jak značně nedějový, statický příběh, rozsahem odpovídající bakalářské povídce, vyprávět tak, aby nepůsobil strnule. Představte si, že máte sedmdesát minut na to, abyste zobrazili fyzicky bolestné zápolení hrdiny, jemuž během pěti dnů a pár hodin odumírají konečky prstů na ruce poté, co se zaseknul na jednom místě v soutěsce skalního masivu.

Boyle k úkolu přistoupil po svém už nejen tím, že tradiční koncept výstavby dějové kompozice rozboural hned v počátku. Úvodní titulky implementoval jako součást děje, expozici nedal šanci rozvinout se a zásadní zlom nasadil už v patnácté minutě zápletky. Namísto zdlouhavě natahované expozice, která by přiblížením zázemí hlavní figury a jejího charakteru vyplnila podstatnou část celovečerní metráže, se rozhodl tuto pasáž učinit součástí Aronova toku zjitřených snů, myšlenek a vizí, vyplouvajících na povrch ve chvílích ohrožení. Informace, které měly být divákovy odhaleny v expozici, jsou mu předkládány dodatečně a nenásilně skrze volně asociovaný proud vzpomínek, za pomocí nichž si hrdina vybavuje okolnosti, které předcházely patové situaci, do níž se dostal.

Boyle za pomocí prolínaček a doplňujících flashbacků odkrývá informace o hlavním hrdinovi a kompenzuje tak úvodní strohost, při níž Aronovo setkání s dvěma půvabnými dívkami v utažském kaňonu napovědělo pouze něco o lehkomyslném rázu jeho povahy. Postupně vstupuje do jeho podvědomí a proměňuje ho v sugestivní trip, v němž se střídají pasáže až zenově meditativní s těmi horečnatě zběsilými. Stírá přitom hranice mezi představou, halucinací, snem, vzpomínkou či vizí a propojuje je do jednotného, organicky živého proudu zhmotněného obrazu podvědomí.

V něm po chvíli přestaneme pátrat, které díly pulzující mozaiky jsou otiskem vzpomínky na rodiče a které už participují budoucnost. Vizualizovaný proud myšlenek, mezi nimiž se objevuje i představa jeho nenarozeného syna nebo nálady na párty, na kterou byl pozván, nás za pomocí obrazových a zvukových vjemů unáší někam do hypnotického prostoru, kde si režisér pohrává s naším vnímáním reality.

 
 

Nápomocen je mu v tomto úsilí hudební podkres, který má na svědomí jeho spolupracovník z Milionáře z chatrče A. R. Rahman. Indický filmový skladatel a multiinstrumentalista umíchal barvitý hudební koktejl z ostře řezavých zvuků kytar, melancholicky zasněných zvukových ploch elektronických samplů a až popově optimistických melodií. Naléhavost jeho vyznění spočívá ve věrné ilustraci vážnosti situace, v níž se hlavní hrdina nachází. Bolest je zdůrazněna za pomocí hlasitých, skřípavých až lámavých zvuků, naděje pak splývá s harmoniemi islandských Sigur Rós

Ozvláštnění strohého příběhu

Film, mající svým tématem i rozpočtem blízko k Útěku do divočiny Seana Penna, nás hned od prvních záběrů děleného obrazu plátna ujistí, že formální stránka bude velmi efektní. Metoda, často využívaná v kinematografii sedmdesátých letech minulého století, slouží ve 127 hodin coby vizuální zkratka i doplnění hlavní dějové linie.

Boyle si je vědom, že násilně trochu natahovaný příběh je třeba ozvláštnit nápaditým režijním stylem, pohrávajícím si jak s detaily formálními, tak se samotnou podstatou filmového média. Druhý přístup ho zavádí k reflexi postupů a posunů, ovlivňujících kinematografii digitální éry. Ať už z hlediska popkulturních formátů, do ní vstupujících (reality show, reklamy, seriály), tak optiky jejího technického rozvoje (streamovaná videa na YouTube, internet, dokumentární prvky).

 

Detailní pečlivost, jež přitom věnuje až reklamním záběrům na technologické výrobky (kamera, fotoaparát) nám může zavánět vtíravým product placementem, než si uvědomíme jeho kontrastnost a pomíjivost tváří v tvář smrtelnému ohrožení, v němž se hlavní hrdina ocitnul. Předměty technického rázu typu videokamery s nahranými vzkazy suplují spíš funkci voiceoveru, přinášejícího subjektivní pohled na zobrazené události. Ten objektivní zastupuje kamera, která se občas vznese a za naprostého ticha krouží nad kaňonem jak majestátní orel.

Motivický prvek vody

Většinu času se ale pohybuje v těsné blízkosti hlavního protagonisty, doslova mu přisátá na obličej i tělo. Kameraman Anthony Dod Mantle, jenž si odnesl oscarovou sošku za Milionáře z chatrče, využívá předností digitální kamery jako je snadná operativnost ve stísněných prostorách nebo důraz na detail. Právě ten vám ve scéně amputace ruky umožní na vlastní kůži pocítit každé křupnutí kosti, aniž by se přitom kamera musela uchýlit k doslovné hororové naturalističnosti.

Časté využití zoomů, detailů a makrodetailů (kamera v láhvi, v níž dochází voda), zpomalených a zrychlených záběrů, odvážných úhlů kamery, dynamické střihové skladby i syté barevné kompozice obrazu slouží k větší divácké zainteresovanosti na příběhu, o němž víme, jak dopadne, ale přesto jsme zvědaví, jak se s ním režisér popere.

Oscarový tvůrce Danny Boyle (Trainspotting, Pláž, Sunshine), který by i z vyplňování složenky na poště udělal oslnivou audiovizuální hostinu, plně zaměstnávající vaše smysly, si pohrává s detaily, mezi nimiž vyniká motivický prvek docházející vody. Snižující se hladina vody v láhvi se stává motorem snahy se z nastalé situace nějak vyprostit a je zdůrazňovaná hned od počátku různými jejími variacemi. Průzračně modré podzemní jezírko ve skále, reklamy na osvěžující nápoje, halucinogenní snová vize bouřkové průtrže, která může ve skalním masívu uvězněnému dobrodruhovi přinést naději, měnící se v mžiku ve zkázu.

Herecký naturalismus

Až manýristická videoklipová estetika podání těchto sekvencí trochu krade pozornost, jež by jinak byla diváky věnována hereckému naturalismu, který se snaží do role Arona vložit její protagonista. Boyle sice není Tony Scott ani Michael Bay (u nichž forma často vítězí nad obsahem a přebírá tak nosnou vyprávěcí funkci), přesto jsem se nemohl na mnoha místech zbavit dojmu, že režisér, vědom si statičnosti námětu, se snaží udržet naši pozornost za cenu až příliš exhibující opulentnosti použitých výrazových prostředků.

A že nablýskaná forma odvádí pozornost od prožitého a vyčerpávajícího výkonu Jamese Franca, který nejen v rolích Milkova (Sean Penn) milence nebo Allena Ginsberga v Kvílení dokázal, že není jen hezounkem Harrym Osbornem ze spider-manovské trilogie.

 

Vedle Buried Rodriga Cortése se zaživa pohřbeným Ryanem Reynoldsem, snažícím se dostat z rakve, jde už o druhý počin, stojící takřka výhradně na výkonu jednoho herce. Má blízko k titulům, zachycujícím muže nucené překonávat v přírodě své limity (Hlas divočiny, Pád do ticha), ale na rozdíl od nich se více než na dobrodružnou stránku vyprávění soustředí na niternější rovinu jejich úsilí.

O tom co je jejím obsahem, hodně napoví výraz tváře, snímaný ruční kamerou z podhledu a oční kontakt. Při pohledu na utrpení Arona, zvýrazněné čím dál smutnějším pohledem očí a zrychlujícím se tepem, se nám derou na mysl přirozené otázky. Čím vším si asi prošel v momentě extrémního zúčtování se svou zdánlivě bezvýchodnou situací? A dokázal bych kvůli záchraně života to co on?

Výjimečné realizační schopnosti

Jeho one-man show v klaustrofobních kulisách se stává jedním z kusů intenzivní podívané, kterou snad ani nešlo natočit velkolepěji. Představená kinematografie atrakcí v danou chvíli maximálně zaujme, ale hlouběji se ve vás dle mne neuloží. Důvod neleží ani v hereckém uchopení role ani v možná až příliš hýřivé vizuální stránce, ale v již zmíněném námětu. U jeho zpracování se díky povaze látky dostavuje pocit nastavované kaše, která byť sebechutnější na hlavní chod prostě nestačí.

Dannymu Boyleovi, který rád povyšuje „pokleslé“ žánry (survival horor v 28 dní poté, dětskou gangsterku v Millions, sci-fi v extatické Sunshine, bollywoodskou romanci v Milionáři z chatrče) na osobité kinematografické zážitky, se ve 127 hodin podařilo efektně skloubit životopisnou, dobrodružnou a niternou vrstvu dramatického vyprávění a dát mu přitažlivý obal.

 
 

Spolu s Christopherem Nolanem, Davidem Fincherem nebo Darrenem Aronofskym, ať zůstaneme u filmů, jež se objevují v letošních oscarových nominacích, prokazuje výjimečné realizační schopnosti, aplikované na látce, jež se vzpírá tradičnímu humanistickému (Rain Man, Řidič slečny Daisy, Million Dollar Baby) nebo rozmáchle biografickému (Amadeus, Gándhí, Poslední císař, Čistá duše) vyznění snímků, ucházejících se o sošky zlatých plešounů.

Mnohem blíže má jeho skalní čekání na finální řez tupým nožem k žánrovým snímkům, které díky svým nezpochybnitelným kvalitám slaví na Oscarech rovněž úspěch (Titanic, Gladiátor, Pán prstenů). S ohledem na letošní konkurenci, režisérovu předchozí tvorbu i skromné dějové aranžmá jeho posledního filmového příspěvku se ale Boyle nejvyšší mety této kategorie spíše dotýká, než aby ji hladce a sebejistě pokořil. Přesto pro milovníky oslnivé vizuální podívané přináší zážitek, který vás vezme nejen za předloktí.

127 hodin