JCVD: recenze filmu

Akční hrdina přelomu osmdesátých a devadesátých let, který proslul ve filmech jako Krvavý sport, Timecop, Dvojitý úder, Univerzální voják nebo Živý terč, cítí že jeho kariéra je za zenitem. Osmačtyřicetiletý muž, jenž udivoval svou schopností dělat karate otočky o 360 stupňů, sice stále zvládá náročné akrobatické kousky, při nichž nezapře baletní průpravu, ale uplatňuje je v produkcích béčkového až céčkového ražení. Je si toho dobře vědom a moc by, i za cenu menšího nároku na honorář, stál o divácký hit, postavený na scénáři, který nerecykluje stále dokola již viděné.

K profesním problémům se přidávají i ty ryze soukromého rázu. V rozvodovém řízení svádí boj o to poslední na čem mu v životě doopravdy záleží, o svou dceru. A aby té smůly nebylo na jeden den málo, připlete se k loupežnému přepadení pošty.

Film nás uvrhne přímo do středu dění. Otevírá ho tříminutová nepřerušovaná scéna bez střihu, v níž ústřední aktér při natáčení předvádí vše za co je obdivován. Na nekonečné ulici explodují granáty a on zmáhá desítky mužů prostřednictvím bojového umění, jež mu vyneslo přívlastek „Svaly z Bruselu“. Působí to celé jako simulovaná akční videohra, po níž unaveně přiznává, že na náročné sekvence, točené v jednom záběru, už je trochu starý.

Jinou bitvu, mnohem víc zraňující, záhy svádí v Los Angeles. U rozvodového soudu s jeho ex-manželkou se od dcery dozvídá, že se jí spolužáci posmívají kvůli v televizi donekonečna reprízovaným filmům s jejím tátou a že by byla radši svěřena do opatrovnictví matky. Návrat do rodné vlasti, kde je stále vnímán jako ten, který prorazil v Hollywoodu, vnímá jako příležitost pro nabrání nových sil a odpočinutí si od stresových soudních stání, neschopného agenta, režisérů, s nimiž si nerozumí a producentů, jež ho obírají na výdělcích.

Nefunkční bankomat v belgickém zapadákově stojí na počátku „hitchcockovské“ zápletky, v níž je jako nesprávný muž na nesprávném místě zatažen do soukolí událostí, jejichž se stává obětí. Po vchodu na poštu, kde chce vybrat hotovost na pokrytí soudních výloh, se stává rukojmím. Zloději ho využívají ve svůj prospěch, ale v očích policie a veřejnosti se souhrou absurdních okolností stává hlavním podezřelým. Jean-Claude je zmaten a zprvu se domnívá, že se stal součástí nějaké vypečené reality show. Podobně jsou na tom i strážci zákona a přihlížející, rekrutující se převážně z jeho obdivovatelů. Ti se také nemohou zpočátku ve svém úsudku rozhodnout, zda jde ze strany známého herce o nějaký druh legrace nebo zoufalý akt, jehož motivace je více než nejasná.

Terapeutický odpustek

Rutinní příběh, postavený na ověřených klišé kriminálních dramat, slouží hvězdě filmu k terapeutickému rozjímání nad vlastním osudem. Jean-Claude hraje sebe sama a o sympatie diváka se tentokrát neuchází roznožkami, ale emocemi skrze vyrovnání se s vlastní minulostí. Dětství a formování kodexem bojových umění. Několik manželství a následné bolestné rozchody. Drogová a alkoholická závislost, rvačky a soudy, spojené s tahanicemi o děti. Stárnutí a ubývající pracovní příležitosti, o něž se musí navíc přetahovat s kolegou a konkurentem Stevenem Seagalem, který si je ochoten pro roli zkrátit i svůj pověstný cop.

To vše stihne shrnout v šestiminutovém rekapitulujícím ohlédnutí za svým životem, kdy pomocí zcizujícího efektu vystupuje z role ještě víc než dosud a představuje nám až dosud nevídanou tvář, která vzbuzuje pozornost i u jeho zapřisáhlých odpůrců. Monologický proud řeči, jehož adresátem se při přímém pohledu do kamery musí cítit každý z přihlížejících, můžete přijmout dvěma způsoby. Buď jako pokorné a upřímné vyznání muže na prahu abrahámovin, který si chce zamést před prahem vlastního svědomí nebo jako hraní na city a pokus o rehabilitaci a návrat na výsluní přemýšlivějším způsobem, než tomu činil dosud. Směrem k divákům, producentům a filmařům tak vysílá signál, že ještě zdaleka nepatří do starého železa a že v něm dříme i potenciál ryze dramatického charakterního herectví.

Scenárista a režisér v jedné osobě spojuje prvky skutečnosti a jejího odrazu v mediálním světě, honícím se za senzacemi a aférami. Používá jich jako inspiračních zdrojů pro rozehrání ošidné tragikomické hry, balancující na hranici fikce a reality, kořeněné černým humorem.

Jean-Claude Van Damme v sebereflexivně mystifikačním snímku s hořkým nadhledem komentuje svou uvadající filmovou kariéru i selhání osobního charakteru. Podobně jako Tom Cruise v Tropické bouři nebo Brad Pitt v Po přečtení spalte se nebojí parodovat sebe sama, ale činí tak mnohem méně okázale. Jeho výkon je obrácen spíš dovnitř, od sebeironie se dostává k démonům, jež ho sužují. Pouhým pohledem na unavenou tvář, v níž přibývají vrásky, dovede vyjádřit stav vyčerpání blízký zhroucení, aby v závěru (ukazujícím šálivou nadnesenost hollywoodských konců) dal najevo svou sílu bojovat s nepřízní osudu.

Francouzský režisér alžírského původu Mabrouk El Mechri splétá vyprávění pomocí znejišťujícího a postupně se doplňujícího mozaikovitého způsobu podávání informací. V příběhu se nechronologicky prolínají různé úhly pohledu jednajících osob na zlomové okamžiky přepadení banky a událostí, po něm následující. Absurdní situační komedie se rázem zvrhne v dramatické momenty, ukazující nevyzpytatelnost lidského jednání.

Postavy, pohybující se na opačných stranách zákona, ale sklouzávají trochu jednostrunně ke karikatuře a slouží hlavní hvězdě především jako přihrávači na vtipné dialogy. Debata na téma, že kdyby Van Damme nepřivedl Johna Woo do továrny na sny, tak by doteď pouštěl někde v Hongkongu holuby, budiž důkazem pro zasvěcené.

Barevná kompozice obrazu i užití dlouhých záběrů nese jasné rysy nezávislého filmu, na hony vzdáleného dosavadní hercově filmografii. Potemnělé interiérové ladění střídá užití přesvětlení při exteriérových scénách. Za pomoci zrnitých filtrů jsou barvy zredukovány na zelenkavě-hnědý odstín, jež dodává záběrům nádech zašlých fotografií. K retro vyznění přispívá i jazzová hudba, melancholicky podkreslující příběh jedné životní poutě.

Béčkové prokletí

Belgická star překvapí filmem JCVD možná více ty, kteří jeho filmy považovali na bezuzdné mlátičkové slátaniny, než jeho oddanou fanouškovskou základnu, beroucí někdy i dvakrát za rok útokem regály videopůjčoven. Levné snímky, natáčené v destinacích východní Evropy převážně asijskými videoklipaři, už deset let míří rovnou na videotrh a kinům se obloukem vyhýbají.

 

Podobně přežívají v přehrávačích již notně odrostlých osmdesátkových diváků i další padlé ikony akčního žánru jako je o pár kil hmotnější Steven Seagal, světlovlasý Dolph Lundgren nebo cestu jim kdysi prošlapávající Chuck Norris. Arnie vyměnil terminátorskou málomluvnost za křeslo kalifornského guvernéra a Sly se s důstojnou nostalgií rozloučil se svým boxerem Rockym, aby vzápětí vykoupal jeho militantnější dvojče v potocích krve.

Van Damme na to šel jinak než „Italský hřebec“ a účtování s vlastní minulostí neprovádí skrze postavu, ale dává všanc sebe sama a svou tvorbu. Uvidíme, zda jeho sebezpytná úvaha o zmarněných ambicích a pomíjivé slávě byla jen náhodným osvícením cesty do béčkového zapomenutí nebo předzvěstí návratu ve velkém stylu. I přes nesporné kvality snímku JCVD jsem skeptický a přikláním se spíš k té méně optimistické variantě. „Quentinů Tarantinů“, resuscitujících nebo oprašujících trajektorie hvězdných drah svých idolů z videopůjčovny, nemá zřejmě akční žánr na rozdávání.

Otázkou rovněž zůstává, kam se chce vlastně Jean-Claude vrátit, neboť za první hereckou ligu nikdy nekopal a dle mne ani za tu žánrovou. Je ale dobře, že nám byl dopřán pohled do zákulisí, po němž už ústředního představitele nebude zřejmě nikdo vnímat jen jako pouhou horu svalů.

JCVD

• Žánr: tragikomedie
• www.jcvd-themovie.com
• Původní název: JCVD
• Belgie/Francie/Lucembursko 2008
• Scénář: Frédéric Benudis, Mabrouk El Mechri
• Režie: Mabrouk El Mechri
• Hrají: Jean-Claude Van Damme, Zinedine Soualem, Francois Damiens, Janine Horsburghová
• Distribuce: Artcam
• Distribuční premiéra v ČR: 9. 4. 2009