Třetí režijní počin Johna Krasinského se stal nečekaným jarním hitem amerických kin a jedním z největších překvapení letošního roku. Při „skromném“ rozpočtu 17 milionů dolarů vydělal za první víkend v amerických kinech jeho trojnásobek, celkově pak zatím něco přes 240 milionů dolarů.
Osmatřicetiletý herec (Tvrdé palice, Všude dobře, proč být doma, seriál Kancl), scenárista (Země naděje, spolu s Mattem Damonem) a režisér (Něco na těch mužích je, Hollarovi) John Krasinski se tohoto projektu chopil pod záštitou zkušeného produkčního týmu z Platinum Dunes. V něm figuroval i Michael Bay, s nímž jako herec spolupracoval na akčním válečném dramatu 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází.
Horor Tiché místo, který zámořští kritici vynášejí do nebes, Krasinski nejen režíroval, ale s dvojicí Bryan Woods a Scott Beck k němu podle jejich námětu napsal i scénář a zahrál si v něm hlavní roli. Navíc se svou manželkou, herečkou Emily Blunt (Na hraně zítřka, Sicario: Nájemný vrah, Dívka ve vlaku).
Metafora rodičovských obav
S ní je ženat od roku 2010 a mají spolu dvě děti. V době, kdy se k němu dostal původní scénář, zrovna jeho žena porodila jejich druhou dceru a jeho téma rodiny, která ve stresu a s obrovským rizikem hledá bezpečí, stejně jako potřebu blízkosti ve světě, kde jediný výkřik nebo těžkopádný krok může znamenat okamžitou smrt, velmi oslovilo.
Jakoby příběh zahrnoval ty nejryzejší obavy rodičovství, s nimiž se sám potýkal a k nimž patří snaha ochránit své děti a být dobrým tátou a manželem. „Když se nepostaráme o své děti, co potom jsme, ptá se postava manželky hlavního hrdiny a filmové vyprávění na otázku, co vše je rodič ochoten udělat, případně obětovat, pro záchranu svých dětí, odpovídá.
V žánrové rodině, v níž se snoubí hororové napětí s emotivním rodinným melodramatem s psychologickým zabarvením. Pětičlennou rodinu potká tragédie, ale vzhledem k vnějším okolnostem světa, v němž žijí, si o ní nemohou promluvit. Neumí ji tak zpracovat a stává se pro ně traumatizující.
Neznámá monstra
Děj se odehrává v blízké budoucnosti roku 2020, kdy byla většina lidské populace na Zemi během tří měsíců vyhlazena invazí neznámých stvoření s mimořádně vyvinutým sluchem. Nikdo přesně neví, jak tato stvoření vypadají, ví se jen, že jsou slepá, bez čichu a že se orientují se podle zvuku. A to bleskurychle. Mohou se tak objevit kdykoli a kdekoli a změnit i tu nejběžnější činnost ve smrtelné riziko.
Díky tomu, že jako diváci nevíme, odkud se tato monstra vzala, kolik jich je, jak vypadají, jak se mezi sebou dorozumívají nebo koordinují, jaké mají přednosti i slabá místa, zda zachvátila jen některé země nebo celou Zemi a jak vlastně celá apokalypsa začala, jsme udržováni v nepřetržitém napětí, podobném tomu, jaké zažívá rodina Abbottových.
Lee (John Krasinski) a Evelyn (Emily Blunt) Abbottovi v tomto změněném světě vychovávají tři děti. Syny Marcuse (Noah Jupe) a Beaua (Cade Woodward) a dceru Regan (Millicent Simmonds). Na rozdíl od ostatních lidí se jim podařilo přežít díky tomu, že si velmi rychle osvojili bezpečnostní opatření, které je prozatím chrání před těmito mimozemskými predátory. Tiší jimi zvuky, které vydávají.
Tanec v minovém poli
Cestu do města, kde jsou v obchodech stále zásoby jídla, mají proto vysypanou jemným pískem a chodí po ní naboso, aby tlumili své kroky. Místo nádobí příborů používají velké listy a ruce, parkety na podlaze mají natřené tak, aby věděli kam šlápnout a vyhnuli se vrzání podlahy. Ke hře Monopoly a jiným deskovým hrám s dětmi používají molitanem obalené kostky nebo měkké ušité panáčky.
Jejich dům na odlehlé farmě je vybaven zvukovou izolací a speciální světelnou signalizací pro případ nebezpečí. I v atmosféře strachu a ohrožení se ale snaží vykonávat běžné činnosti, tak jako dřív. Učí děti počítat, hrají si s nimi, když si chtějí manželé spolu zatančit na ploužák, tak každý se svým sluchátkem s písní na uších.
K jejich schopnost přežití přispívá i to, že jejich nejstarší dcera Regan je neslyšící. Znalost znakové řeči tak pro ně byla absolutní nutností i v „normálních dobách“, kdy si ji všichni osvojili. Znakovou řeč nebo sotva slyšitelný šepot mohou opustit jen v přítomnosti zvuků, které v daném prostředí ty ostatní zvuky přehluší. To je příklad hlučných vodopádů, kdy se mohou na chvíli vrátit k běžné řeči.
Rodinná tragédie
Bude toto vše ale k bezpečí stačit? Takový život totiž připomíná tanec v minovém poli a čekání na jednu jedinou, leč osudovou chybu. Tato rodina už ji před rokem zažila a trpí díky tomu velkým zármutkem a pocitem viny. Evelyn je navíc těhotná a termín porodu se kvapem blíží. A některé životní události se bez křiku jednoduše neobejdou.
Prolog, v němž se dětská touha po hraní si s raketoplánem na baterky, který vydává zvuky, promění v noční rodinnou můru, je velmi působivý. Stačí jedna chyba, snaha potěšit a z nedodržení pravidel se stane trauma pro všechny. Nejvíce ale asi pro Regan, která cítí největší vinu.
Jak se s ní ale vyrovnat, když si o tom s rodiči nemůžete promluvit? V tomto světě emoce ustupují do pozadí, protože důležitější je samotný fakt přežití. Rodiče pro to dělají maximum, ale jejich děti díky tomu mají pocit, že je rodiče nemají dostatečně rádi. Všichni dohromady tak bolest dusí v sobě, protože její emotivní projevení by pro ně mohlo být nebezpečné.
První polovina rafinovanější, druhá doslovnější
Natočit film, kde i obyčejný zvuk představuje tu největší možnou hrozbu, pro režiséra představovalo velkou výzvu, jíž se zhostil více než se ctí. Donutí nás totiž velmi rychle naladit se na vnímání rodiny Abbottových. Spolu s nimi najednou začnete i ty nejběžnější zvuky, které si jinak takřka neuvědomujete, posuzovat podle míry jejich nebezpečnosti a odhadovat u nich, které už by monstra mohly slyšet a které ne.
![10 nejlepších moderních filmů s monstry [video]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=449360760)
První polovina vyprávění v tomto s napětím pracuje mnohem účinněji a rafinovaněji než ta druhá, která je doslovnější, explicitně hororovější. Siluety monster z první poloviny se najednou zhmotní, čímž přijdou o část svého tajemství. Větší prostor dostanou klasické lekačky a hra na schovávanou před nimi, která připomíná sklepní scén u z Války světů od Stevena Spielberga.
Ale i druhá polovina, kde se rodina rozdělí, má svá silná místa, mezi něž určitě patří scéna s jímkou na obilí nebo samotného porodu. Využito je v ní okolí farmy v podobě lánů kukuřice, tak samotný dům nebo vlastně obytná stodola s vlastním zdrojem vody a solárním panelem. Farmářské kutilství se tu stává dalším nástrojem, jak být před monstry o krok napřed nebo být na ně minimálně připraven.
V průběhu potýkání se s nimi se ukáže, že jediným způsobem, jak odlákat jejich pozornost, je způsobit ještě větší hluk. Ale to není jejich největší slabina. Tou se ukáže být jejich největší přednost. Že na to přijde Regan a ne třeba armáda a že v závěru přijde k dobru i stará dobrá puška, ponechme scenáristické licenci tohoto rodinného dramatu.
Režisér mohl být ještě radikálnější
V hororové rovině vyprávění se nacházejí některé nelogičnosti, které je možné omluvit tím, že sám režisér přiznává, že není kdovíjakým hororovým fandou. Na filmu je znát, že ho mnohem víc zajímala lidská rovina příběhu a pak samotná práce s tichem jako vyjadřovacím prostředkem, na nějž se musíme naladit a který slouží k budování napětí.
Tady boduje a říkám si, že mohl být klidně i radikálnější a omezit zvuky ještě víc. A s nimi i jinak velmi povedený a emotivní hudební podkres Marca Beltramiho, který je ale v melodramatické rovině vyprávění zbytečně návodný.
Nějaký artový režisér by to určitě udělal a naše vnímání ticha jako zostřeného smyslového prostředku by se díky tomuto zvukovému experimentu mohlo více přiblížit vnímání herečky Millicent Simmonds, která hraje Regan a sama je neslyšící.
I tak je ale třeba ocenit Johna Krasinského za způsob, jakým se režie snímku, který žánrově osciluje mezi rodinným melodramatem, thrillerem a hororem, zhostil. Ve vyprávění o tragické ztrátě a schopnosti přežití ukazuje, co všechno je člověk schopen vymyslet a obětovat, aby ochránil svou rodinu.
Téma strachu a rodičovské lásky přitom režisér míchá do poetického, emotivního a atmosférického hororového tvaru, v němž čím větší ticho zavládne, tím hlasitější se vám film bude zdát. Po Uteč další ukázka, jak se dá k hororovému žánru přistupovat inovativně.
Tiché místo