Fotogalerie

Největší showman: recenze filmu

Marek Čech

30. prosince 2017

Biografický muzikálový portrét „prince humbuků“ P. T. Barnuma a jeho varietního panoptika lidských „zrůd“ nabízí až příliš zidealizovanou verzi mnohem složitější a kontroverznější historické reality.

Tři nominace na Zlatý glóbus (nejlepší film, herec a originální píseň) získal v komediální a muzikálové kategorii těchto cen režijní debut Michaela Graceye Největší showman. Jde o pompézní, výpravný muzikál, inspirovaný skutečnými událostmi a osobností P. T. Barnuma.

Princ humbuků

Hugh Jackman, jeho filmový představitel, se snažil tento projekt uvést do života několik let, až se mu to podařilo, byť v jiné podobě, než původně počítal. Zatímco on měl představu klasického biografického snímku, režisér přišel s nápadem dát tomuto příběhu muzikálovou podobu.

Jako scenárista byl proto povolán Bill Condon, zkušený adaptátor broadwayských muzikálů (Chicago, Dreamgirls) pro filmové potřeby, jako kameraman Seamus McGarvey (Pokání, Avengers, Anna Karenina, Noční zvířata) a texty muzikálových písní napsali tvůrci, jež stojí za šestioscarovým muzikálem La La Land.

Jde o dvojici Benj Pasek a Justin Paul, která s autory hudby Johnem Debneym a Johnem Trapanesem vytvořila hudební čísla, jež přesně korespondují s vývojem příběhu a jeho akcenty. Romantika se v něm potkává s emancipačními tóny, vyzdvihujícími jedinečnost a hrdost každého člověka.

Vypráví se ale především příběh vzestupu, pýchy, pádu a postavení se znovu na nohy. Americký sen ožívá v další variaci, jejímž protagonistou je Phineas Taylor Barnum. Podnikatel, který žil v letech 1810 až 1891 a proslul jako jeden z otců showbyznysu, reklamní švindlíř či princ humbuků.

Muzeum kuriozit

Tak se říkalo tomuto zakladateli cirkusu Ringling Bros. and Barnum & Bailey, jenž vyšel z chudých poměrů, ale dotáhl to až k celosvětové slávě, provázené audiencí u britské královny Viktorie (Gayle Rankin) a popularizací operního zpěvu. P. T. Barnum byl muž mnoha řemesel. Loterijní agent, novinový vydavatel, prodavač biblí, spisovatel, filantrop, politik za demokraty i republikány.

S jeho jménem je spojen termín „barnumská reklama“ jako označení pro bombasticky nafouknutou, nabubřelou, zveličující, šokující, polopravdivou, jedno jak to nazvete, ale nanejvýš účinnou reklamní kampaň. „Princ humbuků“ se v ní držel hesla, že i negativní reklama je reklama, což se ukázalo být velmi účinnou strategií hlavně při rozjezdu jeho muzea kuriozit v New Yorku, kterým vysoké kruhy opovrhovaly. Provozoval ho v letech 1842 až 1865 a šlo o jakousi kombinaci varieté, cirkusu (časem i pojízdného), zoo, muzea a freak show.

Zezačátku v něm byly vystavovány exponáty jako mořská panna z Fidži, ve skutečnosti mumifikované torzo opičího mláděte, připevněné k rybímu ocasu, které si lidé prohlíželi, stejně jako postavy v oddělení voskových figurín a další senzační předměty. Postupně se ale rozhodl tuto scénu rozpohybovat.

Panoptikum „zrůd“

Angažoval proto žongléry, tanečníky, akrobaty, které propojil s lidmi, jež tehdejší bílá společnost kvůli jejich fyzické abnormalitě přehlížela, vytěsňovala nebo se jich možná i bála. Vousatou ženu, obřího muže, trpaslíka Toma Palečka, srostlá dvojčata, muže s vlkodlačím syndromem a další „zrůdy“, které v duchu strategie, že lidi fascinuje to, co je neobvyklé a děsivé, začal ve varieté představovat.

Navázal tím vlastně na to, co dělal ještě předtím, než si muzeum kuriozit pořídil. Už v roce 1835 jako zdatný mystifikátor, sázející na kombinaci lidské zvědavosti a hlouposti, představoval asi osmdesátiletou slepou a částečně chromou černošku, kterou koupil, za stošedesátiletou bývalou chůvu prezidenta George Washingtona. Vystavoval ji až dvanáct hodin denně, a když zemřela, uspořádal její veřejnou pitvu.

Sporné je i jeho zacházení se vzdáleným příbuzným, který brzy po narození přestal růst. Toma Palečka v pěti letech vydával za jedenáctiletého a pro pobavení publika Paleček dělal věci, které děti většinou nedělají (veřejné kouření a pití vína).

Z ostrakizovaných outsiderů umělci

Film ale tyto etické problémy jeho showbyznysových aktivit přehlíží a ukazuje ho jako člověka, který dal ve svém cirkusu prostor těm, kteří se dosud před společností schovávali. Vytvořil z nich společenství, které účinkováním v show získává ztracené sebevědomí a prostor k seberealizaci.

Dosud to byli lidé, uzavření do sebe, stydící se za svou jinakost, kteří najednou získávají status artistů, umělců, nadaných pohybově, pěvecky a jinak. Proměna těchto outsiderů se odráží v choreograficky roztančených číslech, plných barevných kostýmů a masek, v nichž se z nich najednou stávají extrovertní bytosti, které v záři reflektorů oslňují davy.

Humanistické poselství je přitom zcela zřetelné. Principál a ředitel dal náhradní rodinu společensky ostrakizovaným lidem, které jejich vlastní rodina často zapudila. Otázkou je, zda toto poselství odpovídá historické realitě. Z toho, co jsem si o Barnumovi přečetl, bych řekl, že ne a že by jeho muzikálový portrét byl mnohem plastičtější, kdyby víc akcentoval kontroverznost hlavně jeho marketingového počínání.

Zidealizovaný portrét

Manipulativní reklamu a překračování obecného dobrého vkusu používal k vybudování toho, co vybudoval a určitě tak činil s větší mírou pragmatismu, než je nám ukázána v příběhu vzorného otce a manžela a zastánce handicapovaných lidí, kterého vyprávění příliš idealizuje.

Je to do velké míry dané i žánrem, prostřednictvím něhož je nám jeho příběh přibližován. U muzikálu neočekáváme bergmanovský dušezpyt s propracovaným psychologickým zázemím postav, ale choreografickou propracovanost muzikálových čísel.

Ty posouvají celkem rychle vpřed událostmi z Barnumova života ve stylu jedno muzikálové číslo - jeden výsek z jeho života, přičemž zcela zřetelný důraz je vedle jeho vizionářského zápalu kladen i na romantickou linii nejen jeho života.

Společenský vzestup

Už v jeho dětství tak vidíme, jak se synek chudého krejčího zamiluje do dcery bohatého zaměstnavatele jeho otce. V devatenácti tuto dívku jménem Charity (Michelle Williams) pojme za ženu a mají spolu dvě dcery Caroline (Austyn Johnson) a Helen (Cameron Seely).

Snaha zajistit rodinu a dokázat, že i kluk z ulice se může vyšvihnout na společenském žebříčku, jej neustále pohání vpřed, spolu s jeho snílkovstvím. Když přijde o práci ve společnosti, která zkrachovala, rozhodne se využít dokumentů z ní k oklamání banky.

Získá z ní půjčku na vysněný projekt muzea kuriozit, které se časem transformuje v cirkus. Smetánka tímto jeho podnikem pohrdá, lid ho miluje a tak vymyslí něco, čím by si u smetánky získal respekt. Rozhodne se proto jako manažér zorganizovat a zafinancovat turné krásné švédské operní pěvkyně Jenny Lind (Rebecca Ferguson) po severoamerických státech.

Ekonomicky je to velmi výnosné, ale zanedbává kvůli tomu rodinu skutečnou i tu cirkusovou. Jenny na něho intimně doléhá, ale on se zachová jako čestný muž a vrátí se k manželce. Rozezlená femme fatale turné ukončí a přivede ho tím do finančních potíží.

Dvě rodiny

Že to bylo ve skutečnosti jinak, tak jako plno dalších věcí, připišme scenáristické licenci v rámci onoho zidealizovaného přístupu k Barnumově osobnosti. Lidi s různými deformacemi využíval k zisku a návštěvníkům je ukazoval jako atrakce, jako bizarní panoptikum, které je má utvrdit v jejich předsudcích vůči nim.

Ve filmu je ale ukázán jako velký humanista, který dává těmto lidem zázemí rodinné pospolitosti, což nevím jestli odpovídá historické realitě dané doby. K ní se vztahuje i druhá romantická linie mezi Barnumovým obchodním partnerem Phillipem Carlylem (Zac Efron) a černošskou akrobatkou Anne Wheeler (Zendaya). Rasově smíšený pár se potýká s předsudky okolí, které víc doléhají na Phillipa, jenž po krátkém zaváhání prokáže pevnost svých citů, když se pro Anne vydá do hořící budovy varieté.

Částečně to platí i pro Phillipa, ale především pro Barnuma. Ten se dopustí přešlapu, který jej na čas přivede na scestí, ukáže jeho negativní vlastnosti (pýcha) a odloučí ho od obou jeho rodin, aby se v závěru ukázalo, že právě přimknutím se k nim může být jeho život jedině šťastný a naplněný.

Zážitek v ceně vstupenky

Příběh vzestupu, pádu a pokorného poznání pravých lidských hodnot je v tomto duchu velmi klasický, předvídatelný a režisér ho realizuje v zrychleném muzikálovém tempu, postaveném na skokové zkratce vývoje postav, jejich vztahů a emocí.

P. T. Barnum se v něm ukazuje jako mistr vytváření reklamního humbuku, který si pro sebe ospravedlňuje tím, že na rozdíl od ostatních šarlatánů, za které považuje například v té době populární spiritisty, on nabízí lidem alespoň zážitek, srovnatelný minimálně s cenou vstupenky.

A takový je i muzikálový film o něm. V čase vánočních repríz normalizačních televizních estrád nebo těch předvánočních, moderovaných Velkým nástěnkářem z Barrandova, nabízí barevnou, stylizovanou a cukrkandlově zidealizovanou verzi biografického příběhu, která přes uspěchanost, zkratkovitost a přílišné zjednodušování složitější historické reality zážitek v ceně vstupenky nabízí.

Největší showman
Film		6