Po loňské kontroverzní debatě ohledně až příliš „bílých“ Oscarů, se letos mezi devítkou nominovaných na nejlepší film roku objevily tři „černošské“ snímky, z nichž jeden vyhrál. A pochopitelně se hned objevily názory, že to bylo z důvodu vyvažování, pozitivní diskriminace, politické korektnosti nebo nějakým pomyslným kvótám.
Oscarové ceny souvisí se stavem Ameriky
Tento pohled se nabízí. Loni mezi nominovanými filmy, tvůrci ani herci nebyli zastoupeni příslušníci afroamerické komunity, letos tomu bylo se snímky Skrytá čísla, Fences a vítězným Moonlightem jinak. Zda je to ale projevem politické korektnosti, je přesně způsob, jak se pouštět do debaty, která je politicky nekorektní.
Protože hlavní otázka by měla znít, zda se ta trojice filmů, tedy třetina nominovaných, objevila v té devítce oprávněně. A pokud ano, smysl těchto debat trochu odpadá. Tak jako se loni mohlo stát, že se neobjevily žádné výrazné „černošské“ snímky, tak letos měla naopak Akademie z čeho vybírat.
Ale ta debata je v pořádku a souvisí se stavem dnešní Ameriky. Končícím osmiletým prezidentováním Baracka Obamy a nástupem Donalda Trumpa, kterého liberální Hollywood nikdy nevezme a bude mu to dávat najevo ještě silněji než Bushovi mladšímu. U nás se něco podobného děje ve vztahu umělecké obce k Milošovi Zemanovi.
Ale od politických, společenských a rasových konotací zpět k samotnému filmu. Moonlight byl nominován na osm Oscarů a tři z nich získal. Za adaptovaný scénář, pro herce ve vedlejší roli a sošku nejprestižnější pro film roku. Oprávněně? To je otázkou preferencí, já osobně jsem ji přál muzikálu La La Land, ale rozhodnutí filmové Akademie vnímám jako gesto, kterému rozumím, byť s ním třeba nemusím souhlasit.
Jde o gesto, které oceňuje snímek nekomerční, u něhož by se mohlo na první pohled zdát, že přichází s tématy, na něž Akademie dobře slyší. V tom by se pak mohl jevit jistý kalkul. Ten ale odpadá v momentě, kdy zjistíte, jak s těmito tématy nepodbízivě zachází a s divákem komunikuje především v rovině pocitové.
Univerzální příběh hledání vlastní identity
Režisérem filmu je sedmatřicetiletý černošský režisér Barry Jenkins, který debutoval vztahovým dramatem Lék na melancholii (2008). Pak se na pár let odmlčel, vyzkoušel si povolání tesaře a spoluzaložil reklamní agenturu. Námět na film Moonlight se zrodil v okamžiku, kdy se seznámil s divadelní hrou In Moonlight Black Boys Look Blue (V měsíčním světle vypadají černí kluci modře).
Její autor a rodák z Miami Tarell Alvin McCraney se v ní vyrovnával se smrtí své drogově závislé matky na AIDS. Autobiografický obsah hry oslovil dalšího rodáka z Miami, režiséra Barryho Jenkinse, který do scénáře připravovaného filmu podle ní promítl svou vlastní zkušenost z krušného dospívání, poznamenaného drogovou závislostí matky.
Místo, kde oba tvůrci vyrostli, a podobná životní zkušenost dala vzniknout oscarovému scénáři, který přináší nadčasový, univerzální příběh o dospívání, vztahu rodičů a dětí, identifikačních vzorech, osudových setkáních a především hledání a nalézání vlastní identity.
Co má společného malý otloukánek s namakaným gangsterem?
Ve filmovém vyprávění se potkává drama iniciační, rodinné i sociální, jež společně nastolují množství témat, s nimiž se potkáváme v lokalitách, jako je chudinská čtvrť Liberty City v Miami, kde vyrůstá hlavní hrdina příběhu Chiron.
Chudoba, užívání drog, prostitutce, kriminalita mládeže, to vše patří k průvodním znakům čtvrti, jež proslula v osmdesátých letech jako drogové překladiště. Úvod filmu, kdy školáci pronásledují malého Chirona a on z nich má strach, definuje jeho postavení v kolektivu spolužáků. Je jimi šikanován a obtížně proto navazuje vztahy s okolím. Moc nemluví, je plachý, při kontaktu s lidmi se dívá do země, do toho se postupně přidává nejistota ohledně vlastní sexuality.
Film je strukturován do tří částí, jež zachycují v přibližně stejně dlouhých aktech Chironovo dětství, dospívání či pubertu a dospělost. Desetiletý, šestnáctiletý nebo třicetiletý hlavní hrdina na sebe v každém z dějství bere tvář jiného herce.
Tyto tváře si nemusí být fyzicky až tak podobné, což je patrné hlavně mezi druhým a třetím aktem, ale spojuje je vnitřní vyzařování, jež se příliš nemění. Rozdíl mezi outsiderským otloukánkem z první části, jemuž kvůli jeho vzrůstu říkají Malej, a namakaným gangsterem se zlatými zuby a silným řetězem okolo krku v nadupané káře z části třetí, je nebetyčný.
Chiron se mění navenek, ale uvnitř z něj pořád cítíme bolest a uzavřenost z nedostatku mateřské lásky. Nebo možná ne nedostatku, ale neschopnosti ji projevit. Jeho vývoj je přitom přirozený, ne naopak. To, čím se stal v dospělosti, je jeho vlastní odpovědí či vymezením se vůči tomu, čím si prošel v minulosti.
Otcovská, formativní autorita
Předměstská čtvrť, kde platí právo silnějšího, není ideálním místem pro vyrůstání vyzáblého malého kluka, jemuž chybí otcovská figura. Nachází ji v postavě drogového kápa se silným sociálním cítěním Juana (Oscarem oceněný Mahershala Ali), který mu společně se svou přítelkyní Teresou (zpěvačka Janelle Monáe) poskytne zázemí, kdykoliv ho ztrácí ve svém vlastním domově. Třeba když si jeho věčně sjetá matka Paula (Naomie Harris) přivede nějakého strejdu, který ji dá na fet.
Juan se pro zakřiknutého chlapce stává formativní osobností, která jej učí, že má být hrdý na svou odlišnost. Ať už jde o barvu kůže nebo sexuální orientaci. Citlivý chlapec si zároveň uvědomuje, že jde o člověka, který i jeho matce prodává přes prostředníky crack. Tento rozpor sám pak řeší jako dospělý ve třetí kapitole vyprávění.
V té druhé zažije první sexuální sblížení se svým jediným kamarádem z dětství Kevinem a zároveň v sobě najde po obrovském ponížení a zradě odvahu postavit se svému největšímu trýzniteli. Cesty obou chlapců se rozdělí a potkají se až v dospělosti. V ní Chiron hledá cestu ke smíření a odpuštění s těmi, kteří mu v minulosti ublížili, ale přesto zůstali jeho nejbližšími. Matkou a Kevinem.
Co zůstalo vězet mezi řádky
Tři kapitoly, pojmenované podle toho, jak se Chironovi v daném období říká (Malej, Chiron, Černej), vytváří emotivní, poetický a pocitový obraz dospívání jednoho černošského kluka. Důležité v něm není jen to, co je ukázáno a řečeno, ale i to co zůstalo vězet mezi jednotlivými akty.
Spousta zásadních zvratů se odehraje právě v tom mezičase, který nám není přiblížen. Povahu těchto činů a skutků vyjeví postavy mimoděk mezi řečí nebo je odhadneme podle toho, jaký na ně měly v budoucnu dopad. Tato sympatická nedořečenost je realizována i obrazovou a zvukovou stránkou, které o povaze konfliktu (hádka s matkou) řeknou víc než v té chvíli nepoužitá slova.
Režisér pracuje s náladou, s náznakem, s vizualizací a menší verbalizací a dosahuje tím velké vypravěčské působivosti. Události naznačené, zahalené nebo skryté se vrací jako jejich ozvěny, které postavy posouvají někam, kde původně asi nechtěly být.
Pocitový zážitek
Této pocitové, smyslové kinematografii odpovídá i vizuální stránka. Lyrická kamera Jamese Laxtona v sytých barevných odstínech, jež se v jednotlivých aktech mění, umí přesně odlišit scény realisticky vypjaté od těch básnivých, jako když se Chiron učí pod vedením Juana plavat a mořské vlny mu v tu chvíli dávají možnost povznést se nad všechny problémy, jež ho trápí.
Barry Jenkins s rozpočtem jeden a půl milionu dolarů natočil film, který se může opřít o silné herecké výkony, divadelní strukturu vyprávění a lyrickou obrazovou stránku, která nám umožní příběh dospívání v nelehkých sociálních podmínkách vnímat především v rovině pocitové. S postavami nemusíte být na stejné vlně, ale jejich pocitům a dilematům budete rozumět a budou ve vás vyvolávat empatii. V tom vězí síla univerzálně sdělných příběhů.
Moonlight
- Žánr: drama
- Původní název: Moonlight
- www.moonlight.movie/
- USA, 2016
- Scénář: Barry Jenkins (předloha Tarell Alvin McCraney)
- Režie: Barry Jenkins
- Hrají: Ashton Sanders, Mahershala Ali, Naomie Harris, Janelle Monáe, André Holland, Jharrel Jerome, Trevante Rhodes
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 23. 02. 2017