S rozpočtem více jak 37 milionů eur získal třetí celovečerní počin třiapadesátiletého belgického režiséra nálepku nejdražšího projektu v dějinách této národní kinematografie. Jaco van Dormael, tvůrce ceněných snímků Toto hrdina a Osmý den, v něm v paralelních dimenzích hledá odpovědi na otázky, spojené s (ne)vratností rozhodnutí, jež činíme.
Možnost volby
Zamýšlí se nad tím, kolik možných, vysněných nebo zamýšlených idejí, jež se nám nepodařilo z různých důvodů realizovat, se váže k životu, který právě prožíváme. Oněmi věčnými kdyby, jež se za našimi skutky táhnou jako černý stín a zpochybňují často jejich platnost.
Kdybych šel tenkrát na jinou školu, než jsem si zvolil. Kdybych nejel na dovolenou na místo, kde byla jednou z účastnic zájezdu půvabná zrzka, ale zůstal doma a všímal si víc blonďaté prodavačky v obchodě, jež se na mě vždy po ráno při nákupu tak mile usmívala. Kdybych ve vlaku překonal svůj nesmělý ostych a oslovil spolucestující, jež se mě celou dobu jemně dotýkala špičkou nohy. Co by, kdyby...
Spolu s hlavním hrdinou se můžeme utěšovat, že dokud si nevybereme, máme všechny možnosti před sebou. Je tomu tak ale opravdu? Nejsme až příliš determinováni zázemím, jež nám vytvářejí naši nejbližší, tedy rodiče a příbuzní? Jaký vliv má na naše rozhodování náhoda? A držíme opravdu osud ve svých rukou nebo jsme jen jeho hříčkou? Onen osud, který nás neustále staví před každodenní rozhodnutí, jež mohou nezvratně ovlivnit naši budoucnost.
Tyto a množství dalších otázek zaplétá scénárista a režisér v jedné osobě do své úvahy o lásce, subjektivitě času, alternativních realitách, proudu vědomí i fungování lidské mysli a paměti, jenž má dar selektivního vytěsnění negativních vzpomínek a naopak barvitého připomenutí těch hřejivých.
Poslední smrtelník
Takto nespolehlivě funguje i paměť ústředního hrdiny vyprávění. Nemo Nikdo (Jared Leto) se narodil v roce 1975 a byla mu dána do vínku schopnost participovat budoucnost. Jeho život sledujeme od doby před početím až po jeho poslední dny. Své rodiče si sice vybral s ohledem na jejich osobnostní kvality ještě před narozením, ale ani to nezabránilo vyprchání jejich lásky. V devíti letech se tak ocitl před zásadním dilematem svého dosavadního života. Ke komu se přiklonit a zůstat s ním i po odloučení obou partnerů ve společné domácnosti? Na nástupišti vlakového nádraží se musí rozhodnout, zda opustí pevné sevření otcovy dlaně a vydá se za rychle ujíždějícím vlakem, v němž se mu vzdaluje jeho plačící maminka nebo zůstane stát na místě. Jeden jediný okamžik ve vteřině může navždy ovlivnit trajektorii vašeho dalšího směřování. A tím se šňůra možných řešení klíčových rozhodnutí teprve začíná navlékat.
O více jak století později se planeta Mars stala oblíbenou rekreační destinací. V roce 2092 se pokrok ve vývoji nejen lékařské vědy dostal do fáze, která umožnila lidstvu stát se nesmrtelným. Čestnou výjimku tvoří 117-ti letý muž, upoutaný na nemocniční lůžko. Jeho pozvolné odcházení ze světa, jehož pravidlům už nerozumí, sledují lidé jako zábavnou reality show na obřích obrazovkách. Jako každé kuriozitě, i této živé se dostává náležité mediální pozornosti.
Co se ale skrývá za zvrásněnou tváří muže, jehož fyzická schránka vykazuje příbuznost se vzhledem výběrovského Tanga Ropotáma. Ve snaze zjistit více o jedinci, jenž se tolik vymyká z okolní společnosti, užívá ošetřující lékař metody hypnózy. K jeho úsilí se přidává i zvídavý mladý novinář, který začne naslouchat výplodům chatrné paměti jednoho neobyčejného senilního staříka.
Nespolehlivé vodítko
Oba se stávají fascinovanými svědky přerývaných vzpomínek, které ústí v uhrančivou odysseu, u níž zásadní otázkou zůstává jen míra její uvěřitelnosti. Jediným a značně nespolehlivým vodítkem po životní pouti tohoto muže se stává jeho selhávající paměť. Naslouchající se zdráhají uvěřit, zda by se paralelní linie, jež všechny vydává za prožité, mohly už kvůli časové souslednosti uskutečnit. Postupně zjišťují, že stařík zpětně rekonstruuje nejen události, jež se staly, ale i tok myšlenek, jež ho k nim pojil a pojí.
Zestárlý Nemo teprve na smrtelné posteli s poťouchlým potěšením zjišťuje, že vše, co mu svazovalo ruce při volbě jeho zásadních rozhodnutí, se v oblasti reference o těchto událostech proměňuje v absolutní svobodu nakládání s realitou. Nyní se konečně může stát tím, kým chtěl vždy být. Vším, ale zároveň Nikým. Svobodným zhmotněním svých snů a nadějí, jehož už nebrzdí strachy z jejich vykonání. Objevuje v sobě imaginativního ducha, prostřednictvím nějž je přítomnost nejen vnímána a zaznamenávána, ale i přímo vytvářena.
Paradox, vyvěrající z dichotomie mezi vzpomínkami na události, které se opravdu udály a těmi, jež se mohly stát, vede v jeho podání k přiblížení multidimenzionální reality, v níž každý její představený výsek na sebe váže svůj vlastní kauzální sled následných událostí.
Projekční plátna
Hybnými pákami retrospektivního nahlédnutí těchto událostí jsou vzpomínky na tři ženy. Což je metoda, která bude určitě blízká mužské části diváctva, jež v mnoha případech podobně jako hlavní hrdina rekonstruuje při vyprávění svou minulost na základě její souvztažnosti s partnerskými vztahy. Znáte to. To jsem chodil s Blankou a psal se rok…., pak s Alicí a hráli nám k tomu Pearl Jam a nakonec jsem skončil v náručí Markétky a to už koncertní sály bouraly úplně jiné party.
Do Nemova osudu ale zasáhly jiné tři archetypy ženství. Maniodepresivní blondýna Elise (Sarah Polleyová), nezvládající chod domácnosti, poslušná Asiatka Jean (Linh Dan Pham) a do třetice krásná volnomyšlenkářská hnědovláska Anna (Diane Krugerová). Pouto k posledně jmenované vyrostlo z pubescentních kořenů, takřka sourozenecky spřízněných a prokazuje už kvůli její dívčí představitelce (Juno Templeová) největší míru milostného jiskření. Všechny tři pak tvoří projekční plátna, na jejichž pozadí si Nemo uvědomuje, jak důležitá je správná volba partnera a jak moc v budoucnu ovlivňuje chod vztahu souhrn okolností, za nichž se ti dva seznámili.
Číslovka 3
Proces obtížného rozpomínání nejen na ženy svého života věrně ilustruje fragmentární forma filmového vyprávění. Chaotická změť nesourodých motivů a impresí, jež se navzájem více překrývají nebo rovnou popírají, než aby se doplňovaly, získává až s přibývající stopáží na provázanosti časové, prostorové i obsahové. Komplikovaná forma, při které jsme byli nuceni dávat pozor na každý detail, ukáže svou mnohem jednodušší podstatu. Ta nedovolí nepochopit látku ani méně náročným divákem.
Režisér van Dormael hladce klouže po přísně vymezených hranách hned několika žánrů a my jsme svědky přepínání mezi romancí, sci-fi, tragikomedií i poetickým pábením z rodu Amélie z Montmartru. Kamera, střih i hudební doprovod slouží pouze zdánlivě zašmodrchanému celku k navození atmosféry blízké freejazzové improvizaci, v níž se jednotlivé motivy rozvolňují a setkávají s nenucenou lehkostí, jež v druhé půli vyprávění vyjeví svůj smysl. Časté opakování záběrů slouží k vysvětlení dějů, jež byly předtím jen nesouvisle naznačeny. Rytmus vyprávění určuje číslovka tři, což je počet dívek, jež kdysi v dětství zahlédl Nemo pohromadě na jedné lavičce. Otisk barvy dívčích šatů (červená, modrá, žlutá), spatřených v té chvíli na jejich nositelkách, se pak promítne do obrazové kompozice jednotlivých epizod s nimi spjatých.
Skrze podvědomí
Pana Nikdo asi ocení všichni, kdo si zamilovali Milence ze severního pólu Julia Medema, Věčný svit neposkvrněné mysli či Nauku o snech Michela Gondryho, Fontánu Darrena Aronofského nebo Osudový dotek Erica Bresse a J. Mackye Grubera. Princip vyprávění, blízký Srdcové sedmě nebo Lole, běžící o život, znepřehledňuje režisér v tom, že tři alternativní verze reality po vzoru svých předchůdců neodděluje, ale tvoří z nich skrumáž, z níž se jednotlivé linie vynořují na povrch jak z rozbouřeného moře neuspořádaných vzpomínek.
Stírá přitom hranici mezi realitou, snem, halucinačním blouzněním a smyšlenou projekcí a vytváří při vykreslení minulosti zdání jakéhosi surrealistického bezčasí, v němž vedle sebe levitují postavy skutečné i ty zcela fiktivní. Vzniká tak zcela nový prostor, který už není definovaný fyzikálními zákony a přísně racionálním uvažováním, ale tím, co se odehrává uvnitř našeho podvědomí.
A režisér se spolu s ústřední postavou ptá, zda není tato oblast nevědomí svou mnohoznačností mnohem barvitější a zajímavější pro percepci než lineárně pojatá demonstrace životních milníků ve stylu curriculum vitae. Stejně jako liška z Trierova Antikrista, prorocky zvěstující že chaos vládne světu, i van Dormael si je vědom, že řád, systém a logika jsou pojmy, stojící při přiblížení duše člověka na velmi vratkých základech a že mnohem komplexnější obraz o našem bytí podávají právě tyto vytržené střípky, jejichž povahu si v sobě dotváříme na základě vlastních zkušeností.
Pana Nikdo díky jeho formálnímu i obsahovému uspořádání čeká značně nejednoznačné přijetí. Jedni ho zavrhnou jako pseudoumělecký kalkul, druzí ho naopak budou vynášet jako kultovní dílo s mnoha přesahy. Lépe určitě pochodí ti, kteří při jeho interpretaci nebudou hledat uplatnění fyzikálních teorií o superstranách nebo kvantové mechanice do nějakého srozumitelného výstupu, ale přijmou ho víc skrze rozeznění strun, procházejících našim srdcem.
Pan Nikdo
- Žánr: fantaskní romance
- Původní název: Mr. Nobody
- www.mrnobody-lefilm.com
- Kanada/Belgie/Francie/Německo 2009
- Scénář a režie: Jaco van Dormael
- Hrají:Jared Leto, Diane Krugerová, Sarah Polleyová, Toby Regbo, Natasha Littleová, Rhys Ifans, Juno Templeová, Clara Stoneová, Daniel Mays, Linh Dan Pham, Allan Corduner
- Distribuce: AČFK
- Distribuční premiéra v ČR: 15. 07. 2010
| AVmania.cz hodnotí |
| film |   | 9/10 |