Ani ne po roce tu máme další film o atentátu na Heydricha. A opět zahraniční provenience. Loni to byl snímek Anthropoid britského režiséra Seana Ellise. Ten se oproti předchozím zpracováním této látky zahraničními tvůrci (zmiňuji je spolu se Sequensovým Atentátem v úvodu recenze na Anthropoid) snažil o větší historickou věrohodnost podávaných událostí.
Anthropoid
K výsadkové akci, zvané Operace Anthropoid, podnikl Ellis dokonalé rešerše a jednotlivé reálie konzultoval s historiky. Do filmu chtěl dostat především pohled vojáků Gabčíka a Kubiše, jejich pocity tváří v tvář činu s fatálními následky pro tuto zemi.
Ve snaze propojit velké dějiny s těmi osobními, se mu ale nedařilo postavy příliš věrohodně představit. Jejich charakteristiky působily nahodile, stejně jako vztahy, které se mezi nimi odehrávaly. Jestliže si režisér vytkl za cíl přinést výpověď o bezpodmínečném hrdinství zúčastněných a o velkém, nadosobním smyslu jejich činů, absentující psychologická kresba mu v tom moc nepomáhala.
Navíc ve druhé polovině vyprávění se snaha o realistické podání zlomila v na efekt hnanou pulpovou verzi historických událostí, určenou více zahraničnímu publiku než tomu domácímu. Scéna v chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze působila jak z Ramba a trochu se zdálo, že v ní chtěl režisér především ukázat, jak zručně umí inscenovat akci.
Širší historický záběr
Dramaturgická nesoudržnost ve stavbě vyprávění významně poznamenává i Smrtihlava. Zatímco v Anthropoidu šlo o nekompaktní spojení exploatační akce a realistického vykreslení postav, tady jde o neprovázanost linie vzestupu k moci Reinharda Heydricha s odbojovou přípravou atentátu na něj.
V čem se snímek od předchozích zpracování s touto tématikou liší, je právě v zaměření na Heydricha. Není zde už pouhým předmětem atentátu, ale hlavním aktérem biografické části vyprávění, která se mu věnuje. Filmový příběh tak sledujeme ze dvou úhlů pohledu.
![Anthropoid: atentát na Heydricha jako akční film [recenze]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=558181341)
Oproti Anthropoidu režisér události pojímá více zeširoka. Nabízí nám pohled na Heydrichovo soukromí a jeho rodinný život. Od něho se odvíjí příběh jeho vzestupu k moci, spjatý s hrůznými činy, které osnoval nebo se jich i osobně dopouštěl.
Na druhé straně vykresluje činnost odbojových skupin. Tři králové, Operace Silver A kolem nadporučíka Bartoše a operace Anthropoid československých parašutistů, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora. Je nám přiblížena rovněž represivní heydrichiáda s vyhlazením Lidic a Ležáků.
Kolážovitý přístup k faktům i historickým událostem
Hlavně při vylíčení odbojových skupin, jejich kooperace a způsobu skonu jejich aktérů tvůrci velmi volně nakládají s fakty a dopouští se zmatečných zkratek. Jejich výčet by byl poměrně obsáhlý. Od smrti Josefa Mašína a Jana Kubiše, který už s Gabčíkem v kryptě nebyl, protože byl těžce zraněn při prvním útoku v kostele, až po osud Anny Novákové (Mia Wasikowska).
Zahraniční diváci se nad těmito okolnostmi možná nepozastaví, domácí divák ano. Stejně jako nad přízvukem zahraničních herců, kteří se ho snaží změkčovat, když hrají Čechy. Nebo nad žlutými tramvajemi v pražských ulicích. Zarazí i to, že namísto českých lokací byly vybrány ty maďarské, přičemž alespoň v exteriérech by ty naše byly vhodnější.
Čtyřicetiletý francouzský režisér Cédric Jimenez (Aux yeux de tous, La French) nejen s historickými reáliemi, ale i s událostmi zachází trochu jako s kolážemi, kdy z nich vnímáme jen určité prostřihy či útržky. Působí to jako byste si četli v historické biografii, z níž jsou vypíchnuté všechny důležité mezníky, ale chybí v ní ty spojující švy, jež tvoří pozadí těch klíčových událostí.
Dramaturgicky nekompaktní poloviny
Tento zkratkovitý přístup mnohem víc poznamenává druhou část, jež je věnována odbojářům, přípravě na atentát a jeho následkům. Setkáváme se zde se stejným problémem jako u Anthropoidu, že postavy nejsou dostatečně prokresleny a rádi bychom se o nich dozvěděli mnohem víc.
Možná si scenáristé Smrtihlava řekli, že jeho předchůdce už o Gabčíkovi s Kubišem řekl dost a oni se víc mohou věnovat charakterové studii Heydricha. Pokud ano, tak tato úvaha nebyla správná. A vyhovující není ani způsob, jakým se k druhé části o atentátnících přechází. Působí to náhle a zbrkle.
Rozehraná biografická linie s Heydrichem je useknuta v momentu jeho působení coby zastupujícího říšského protektora v Praze a přichází ta odbojářská, aniž by se s tou původní nějak moc potkávala. Spíš stojí vedle sebe a k jejich prolnutí dojde až v momentu atentátu.
Vzestup „Pražského řezníka“
Záměr tvůrců ale byl zřejmě podívat se víc na postavu Heydricha, což se jim daří. Nechtěli necelý rok po sobě prodávat stejný příběh a tak sledujeme vyprávění o vzestupu Heydricha. Bývalého vojenského důstojníka, který se přidá k nacistické straně a stává se strůjcem těch největších zvěrstev nacistického režimu.
Reinhard Heydrich (Jason Clarke), známý také jako „Pražský řezník“ nebo „Blonďatá bestie“, pomáhal zorganizovat Křišťálovou noc a řadu koordinovaných útoků na německé Židy, které předcházely holocaustu. Byl přímo zodpovědný za vznik speciálních úderných jednotek Einsatzgruppen, které postupovaly v patách německé armády a zavraždily více než dva milióny lidí.
Během svého kariérního postupu zastával funkce šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, prezidenta Interpolu v letech 1940-42, druhého muže SS a zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava. Hitler mu říkal „Muž se železným srdcem“ a chápal to ve své choré mysli jako srdečnou, dobře míněnou přezdívku.
Vyhazov od německého námořnictva
Architekt „konečného řešení židovské otázky, sám podezřívaný, že má židovské kořeny, do nacistické strany vstoupil několik dní před tím, než se nacisté zmocnili moci. Bylo to po jeho vyhazovu z německé armády, kde sloužil v hodnosti nadporučíka u námořnictva.
Jeho milenka a dcera bohatého kielského rejdaře ho obvinila z nečestného jednání a z toho, že je s ním v jiném stavu. Stalo se tak poté, co se zasnoubil s osmnáctiletou studentkou Linou a ji si odmítl vzít. Vyhazov z armády bral velmi úkorně a možná tehdy někdy došlo ke stvoření pozdějšího monstra. V nacismu pak viděl další možnost, jak popustit uzdu svému vzteku za to, že mu sebrali něco, do čeho vložil kus sebe samého.
Není to ale jen msta, co ho pohánělo. To by bylo příliš zjednodušující vysvětlení. Scenáristé se ho snaží ukázat z lidské stránky a přiblížit jeho zájmy, motivace, postoje a schopnosti, které mu pomohly k tomu, aby získal moc a privilegované postavení v nacistické straně, kde postupně likvidoval své odpůrce.
Šlo o člověka, který vyvolával v lidech strach, ať už šlo o německé armádní důstojníky a členy bezpečnostních složek nebo místní obyvatelstvo v Polsku a Čechách, kde proslul svou brutalitou. Té se tvůrci nevyhýbají ve scénách poprav v zabíraném Polsku. Byl zároveň schopným šermířem a také milovníkem klasické hudby. Jeho otec byl skladatelem a on sám velmi dobrým houslistou.
Lina jako lady Macbeth
Největší vliv na něho ale měla jeho žena Lina von Osten (Rosamund Pike), která ho s nacistickou ideologií seznámila a věrně mu pak stála po boku během jeho vzestupu k moci. Tato zhrzená německá šlechtična po jeho vyhazovu z armády nasadila všechny rodinné páky, aby mu pomohla k „odpovídajícímu zaměstnání“. Představila ho veliteli SS Heinrichu Himmlerovi (Stephen Graham) a přiměla jej ke vstupu do NSDAP i SS, kde se stal Gruppenführerem.
Svůj pocit nadřazenosti a touhy po moci si realizovala skrze svého manžela, jemuž postupně porodila čtyři děti. V té době totiž nebylo zvykem, že by se ženy veřejně angažovaly a tak ho ze začátku používala jako nástroj svých ambicí, s nímž mohla manipulovat.
Na začátku filmu je v jejich vztahu ona tou silnější postavou. Ale jak Heydrich získává čím dál větší moc, síly se vyrovnávají a nakonec si Lina uvědomí, že stvořila monstrum, jež ji přerostlo a nad nímž ztratila kontrolu. Nejlépe je to znát ve chvíli, kdy přichází na Pražský hrad a dá ji svou moc pocítit.
Heydrich je ve filmu ukázán jako chladný pragmatik, který neváhá k utužení svého vlivu použít jakýchkoliv prostředků. Zároveň ale kvůli svému zpochybňovanému původu i okolnostem vyhazovu z námořnictva bojuje se svým skrývaným nízkým sebevědomím.
Toho obratně využívá lstivá našeptávačka Lina, která ho ve stylu lady Macbeth nebo Claire Underwood ze seriálu Dům z karet posouvá na mocenské šachovnici. Cítí jeho potenciál, podporuje ho a pomáhá mu v jeho vzestupu, aby si pak zlomená a opuštěná uvědomila, co svými manipulativními hrami vlastně vytvořila.
Literární polemika s možnostmi poznání historických faktů
Jak Heydrichův vliv postupně roste, zároveň sílí pocit důležitosti a nezbytnosti mise parašutistů, která by se měla pokusit všemi silami Pražského řezníka zastavit. Malá skupinka, vycvičená v Británii a řízená exilovou vládou Československa, pod vedením Jana Kubiše (Jack O'Connell) a Jozefa Gabčíka (Jack Reynor), odvážně zaútočí na Heydrichův vůz, projíždějící ulicemi Prahy a smrtelně ho zraní.
Film přichází do kin v čase pětasedmdesátého výročí atentátu na Heydricha (27. 5. 1942) a následných událostí. Vznikl na základě oceňované knihy HHhH francouzského spisovatele a překladatele Laurenta Bineta (1972), která se i v Čechách stala bestsellerem.
Za šifrou HHhH v názvu románu se se skrývá složenina „Himmler’s Hirn heißt Heydrich“, což v překladu znamená „Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich“. Autor tím odkazuje na bonmot, jenž ve své době koloval po celém Německu a který poukazoval na to, že Heydrich nebyl jen katem československého národa, ale i strůjcem holocaustu jako „konečného řešení“, které mělo zbavit Evropu Židů.
Autor za knihu v roce 2010 obdržel prestižní Goncourtovu cenu za nejlepší románovou prvotinu. V literární formě na pomezí románu a eseje, potažmo literatury faktu a fikce, se vyznává ze své posedlosti tímto tématem. Zároveň ale neguje možnost pravdivě popsat skutečný průběh událostí, potažmo relativizuje své historické vědomosti.
Téma na své velké zpracování stále čeká
Střípkovitý, postmoderní ráz vyprávění se dobře hodí pro literární formu, méně už pro filmovou, pokud s touto literární stavbou tvůrci vědomě nepracují. Což se zde neděje. Namísto zamyšlení nad možnostmi historického románu, potažmo historického filmu ve způsobu nakládání s historickými fakty, tak dostáváme mnohem přímočařejší zpracování biografie vysokého nacistického pohlavára, který tak neblaze poznamenal tuto zemi.
![Americká idyla: jak se hroutí americký sen [recenze filmu]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=596823709)
Zasazení atentátu na něj do komplexnějšího historického rámce je třeba ocenit, zároveň se ale při něm tvůrci dopouští tolika historických nepřesností a zkratek, že si nejsem jist, zda tím tomuto tématu nedělají službu medvědí. Kolážovitá forma podávání jednotlivých motivů a biografických faktů pak vede k podobně nesoudržnému výsledku jako v případě Anthropoidu.
Hashtag „Češi nejsou srabi“, s nímž jde film do kin, odkazuje na to lepší z naší minulosti a vybízí k národní hrdosti. Tento film ale z hlediska její rekonstrukce stále nepřekonává Sequensův Atentát. Takže i nadále platí, že toto téma ještě na své velké zpracování čeká.
Smrtihlav
- Žánr: válečné historické drama
- Původní název: HHhH
- www.marsfilms.com/film/hhhh/
- Francie / Velká Británie / Belgie / USA, 2017
- Scénář: Audrey Diwan, David Farr, Cédric Jimenez (předloha Laurent Binet)
- Režie: Cédric Jimenez
- Hrají: Jason Clarke, Rosamund Pike, Mia Wasikowska, Jack O'Connell, Jack Reynor, Geoff Bell, Enzo Cilenti, Thomas M. Wright
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 06. 2017