Fotogalerie

Repo: Genetická opera! – recenze filmu

Marek Čech

24. listopadu 2008

Režisér Saw-série přichází se zpívanou a perverzní melodramatickou soap operou, v níž se skrývá tragédie epických rozměrů.

Smlouva na život

V nepříliš vzdálené budoucnosti sužuje lidstvo smrtící epidemie, postihující vnitřní tělesné orgány. Nadnárodní korporace GeneCo, patřící magnátovi Rotti Largovi (Paul Sorvino), z této novodobé apokalypsy těží. Díky ovládnutí trhu se sběrem a distribucí atributů, nutných k životu, se stává nejmocnějším hybatelem světa.

Largo, i přes pokroky v medicíně, která může uměle, i když ne donekonečna prodlužovat pobyt na tomto světě, stárne a přemýšlí o tom, kterému ze svých potomků předat mocné impérium. Jeho tři děti (Bill Moseley, Nivek Ogre, Paris Hiltonová) jsou ale jen groteskní kreatury, oddávající se svým zvráceným choutkám a těšící se, až jeden z nich převezme společnost, zabývající se transplantací orgánů.

Filmy na DVD/Blu-ray si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Druhou rodinou, spojenou s biotechnickým koncernem, je ta, v níž je doktor Nathan Wallace (Anthony Head) Largovým zaměstnancem. Přehnaně ochranitelský otec udržuje svou dceru Shilo (Alexa Vega) ve skleníkovém prostředí jejího pokoje v obavě, aby se její domnělá podivná nemoc, spojená s krevní srážlivostí, nezhoršila. Ale je jen otázkou času, kdy se pubertální Shilo rozhodne vykouknout ven a najít odpovědi na otázky, které ji sužují. Jak zemřela její matka? Kam po nocích mizí její otec? Proč vzbuzuje takový zájem obchodníka Larga?

Otec Shilo, přes den ctihodný lékař v nemocnici a vědec, se pod pláštíkem noci mění v svérázného chirurga RepoMana, který extrahuje zaživa zpět náhradní vnitřní orgány od dlužníků, kteří nejsou schopni plnit své splátky. Bere tak na sebe nevděčnou úlohu vykonavatele zvrhlé spravedlnosti, která udržuje společnost v chodu na základě psané smlouvy na život.

Perverzní soap opera

Rodinná tajemství, zrada, pomsta za minulost, velká láska i přátelství, nenávist. To vše slouží scénáristům jako základ pro perverzní melodramatickou soap operu ve futuristických kulisách, v níž se skrývá tragédie epických rozměrů. Jen škoda, že se pod nánosem stylizace trochu vytrácí její logika.

Avantgardní divadelní předloha pánů Terrance Zdunicha a Darrena Smithe, jež se po léta vyvíjela v broadwayských představeních, kde měli její tvůrci možnost zjistit, co v ní funguje a co ne, svou bizarní zápletkou evokuje krvavé hororové béčko.

To je ale jen vnější rovina, určená pro oko po krvi lačnícího hororového diváka. Pod ní se skrývá mnohem promyšlenější podprahová vrstva, jež má povahu satirického ostnu s nádechem černého humoru. A schytává to kde kdo. Tvůrci si zcela nekorektně střílí z trendu neustálého zkrášlování lidského těla, který má za následek, že alespoň vnějškově se posunuje hranice viditelného přirozeného stárnutí. Plastické operace a kult botoxové krásy zde ale už nahrazují rovnou transplantace orgánů a otázkou je, kde se tento vývoj zastaví.

Ironizován je i nedostatek nadhledu kolegů z hudebního showbyznysu, kteří si hrají na temné gotiky, metalisty, emo rockery či kinder punkery a předvádí svou šlechtěnou a učesanou rebelii, určenou generaci diváků MTV. (Ano, myslím na různé Avril, Evanescence apod.)

Město bez naděje

Režisér Darren Lynn Bousman, který si udělal jméno na druhé až čtvrté části chirurgické řezničiny Saw, z níž učinil jednu z nejvýdělečnějších hororových sérií všech dob, natočil temný, goticko-hororový mix opery a muzikálu, stojící na brakovém příběhu. Pocitu chladné odtažitosti vizuální složky dosahuje za pomoci barevných filtrů, na jejichž pozadí vyniknou krvavé stopy brutálního řádění RepoMana. Komiksové vložky plní funkci retrospektivních pohledů, postupně rozkrývajících úlohu jednotlivých postav v ději a vyprávění ženou svižně vpřed.

Výtvarná stránka filmu stojí na zneklidňující atmosféře ponurého města, jak vystřiženého z kultovního a dodnes nepřekonaného snímku Ridleyho Scotta Blade Runner. Jen výprava je mnohem chudší a je na ní znát nízkorozpočtové zázemí celého projektu.

Mizerné počasí, špína, všeobecná dekadence, zmar a hnilobný zápach smrti. Ze světa se vytratila naděje a jeho hybateli se stávají megakorporace a obchod s lidskými orgány a drogami. Mezi chladnými hrobkami proplouvají existence s pokřivenými charaktery a občas i takové, jež bychom s velkou mírou nadsázky mohli označit za dobré. Vykradači hrobů, šílenci, prostitutky, dealeři drog, každý z nich si nese své tajemství, za nímž se skrývají zvrhlé pohnutky.

Botoxový muzikál

Na výsledné podobě snímku je hodně znát jevištní základ předlohy, nejen v teatrálním podávání vypjatých emocí v dlouhých zpívaných pasážích, ale především ve finále, jak vystřiženém z prken futuristické opery. Inscenace muzikálových čísel nestaví ani na promyšlené taneční choreografii ani na nijak zapamatovatelných melodiích nebo chytlavě znějících refrénech. Režisérovo pojetí má blízko k Rocky Horror Picture Show nebo Burtonově filmu Sweeny Todd. Pěvecké výstupy jsou přizpůsobeny na míru jejich protagonistům, kteří více než zpěv předvádějí recitačně deklamační dikci s nádechem patosu.

Hudební pasáže v sobě mísí různé žánrové styly od ozvuků gothic rocku, teenage punku, nu-metalu, industriálu, tanečního stylu jungle až po kabaret a operu. A světe div se, ono to drží pohromadě. Na nahrávání se podíleli muzikanti z formací jako je Bauhaus, Love and Rockets, Rob Zombie, Danzig nebo Jane´s Addiction. Znalcům „dark“ muziky jistě netřeba představovat.

V hereckém a pěveckém kotlíku při přípravě své zvrhlé podívané promíchal režisér ingredience v podobě takových person, jako je zavedená operní diva a britská sopranistka Sarah Brightmanová, frontman industriální kapely Skinny Puppy Nivek Ogre, od Rodriguezových Spy Kids značně povyrostlá Alexa Vega nebo hvězda různých domácích pornovideí Paris Hiltonová. Vtipně pracuje s jejich mediálním obrazem, což zaujme zejména u posledně jmenované dědičky hotelového impéria. Pěvecky překvapuje Paul Sorvino i Anthony Head ze seriálu o zabíječce upírů Buffy, který skvěle vystihl jekyll-hydeovskou rozpolcenost své postavy. U Sarah Brightmanové s podmalovanými očními stíny se dá mluvit o sázce na jistotu, která se vyplatila.

Přiznaná béčkovost je sympatická, stejně jako ambice tvůrců pobavit především sebe sama. Bousmanova alternativní opera, či chcete-li muzikál, není podívanou pro každého. Vyhnout by se mu měli příznivci různých muzikálů ze střední a i rodiče by při návštěvě kina měli zvážit, zda raději nenechat své ratolesti doma. Tvůrčí snaha o anarchistický vzdor, snažící se čeřit stojaté vody mainstreamové produkce, je sympatická, ale zůstává trochu na půli cesty. Pro gore a splatter fajnšmekry bizarních šíleností bude Repo příliš uhlazené a většinový divák bude zřejmě otráven někdy poněkud samoúčelnou snahou šokovat. Ale sedmnáctileté emo-rockerky, vzdorující temnou zachmuřeností barbinoidnímu vzhledu některých svých spolužaček, hltajících články o Paris, budou určitě nadšené.