Herecké výkony Viggo Mortensena a Mahershaly Aliho, z nichž ten první hraje svou postavu živelně a druhý naopak subtilně
Sentimentální, šablonovitý, vykalkulovaný, složitou problematiku rasové otázky redukující konstrukt, který ale funguje
8 /10
Když Julia Roberts v samém závěru slavnostního galavečera vyhlašování Oscarů, tedy cen americké Akademie filmového umění a věd, oznámila jméno vítězného snímku, mnozí si říkali, zda se nespletla, podobně jako přede dvěma lety dvojice Warren Beatty a Faye Dunaway.
Tehdy představitelé kultovního filmu Bonnie a Clyde díky záměně obálek omylem vyhlásili vítězem 89. ročníku snímek La La Land, namísto vítězného filmu Moonlight.
Společenská debata, která kolem Oscarů probíhá
Letos se ta situace z roku 2017 v něčem opakovala. Jen kritiky favorizovaný muzikál La La Land vystřídala Cuarónova Roma, u níž se předpokládalo, že vyhraje. Když se tak nestalo, objevilo se množství komentářů, jež na ono faux paux se zaměněnou obálkou odkazovalo.
Autoři tím dávali najevo, že nevyhrál ten správný film, nebo ten, kterému to přáli. Patřím k nim, i dle mne jde o chybné rozhodnutí, na které je ale třeba se podívat optikou toho, co se děje v americké společnosti a jaká veřejná debata kolem Oscarů probíhá.
V roce 2016, kdy vyhrálo novinářské drama Spotlight, bylo členům filmové Akademie ze strany afroamerických herců a tvůrců vyčítáno jejich malé zastoupení v nominacích na Oscary, tedy, že jsou tyto ceny příliš bílé.
Rok na to se mezi devítkou nominovaných titulů na nejlepší film roku objevily tři „černošské“ snímky, z nichž jeden, Moonlight, vyhrál. A pochopitelně se hned objevily názory, že to bylo z důvodu vyvažování, pozitivní diskriminace, politické korektnosti nebo kvůli nějakým pomyslným kvótám.
Letos se mezi osmičkou uchazečů o nejlepší film roku objevily tři, které se dotýkají tématu rasy nebo rasové emancipace, z toho dva jsou natočené afroamerickými tvůrci. Chytrá satira o hloupých rasistech BlacKkKlansman režiséra Spikea Leeho a marvelovská komiksovka, inspirovaná utopickými myšlenkami afrofuturismu, Black Panther.
„Černý“ film od „bílých“ tvůrců
Pro současné složení filmové Akademie, v níž jsou zastoupeni z 85 procent běloši a ze sedmdesáti procent muži spíše staršího věku, je ale příznačné, že jako vítězný film roku nakonec zvolili Zelenou knihu. Tedy film, pracující s „černošským“ tématem rasové segrace, jež ale vypráví běloch.
Proto se hned záhy objevily komentáře, že filmové vyprávění toto téma uhlazuje a že diváky až příliš utvrzuje v mýtu, že černým mohou na cestě jejich uvědomění pomoci zase jen bílí. Jordan Peele, režisér hororové satiry Uteč, vítěznému filmu proto nezatleskal, Spike Lee se zas měl údajně vytratit ze sálu.
Později, když se ho na to novináři ptali, se to snažil zlehčovat, jisté je, že volbou vítězného snímku nebyl nadšený už kvůli osobě jeho scenáristy Nicka Vallelongy, který je synem Tonyho Vallelongy, tedy jedné ze dvou hlavních postav, o nichž film vyprávění.
Nick je zároveň podporovatelem prezidenta Trumpa, proti němuž se Spike Lee naopak silně vymezuje. Naposledy právě na oscarovém večeru. Nick také v roce 2015 na twitteru podpořil Trumpův výrok, jak muslimové jásali, když teroristé 11. září 2001 zničili věže Světového obchodního centra. Přitom držitel Oscara za Zelenou knihu Mahershala Ali je sám muslimského vyznání.
Všechny tyto debaty, které se okolo filmu vedou a k nimž patří i to, že se připomíná nedůstojné chování režiséra snímku Petera Farrellyho, který měl herečkám, včetně Cameron Diaz, v minulosti ukazovat svůj penis (omluvil se za to, že šlo o druh nejapné legrace), zrcadlí témata (politika, kampaň #MeToo, emancipace Afroameričanů) současné společenské rozpravy v Americe.
Model vyprávění, známý z Nedotknutelných
Výtky, že film pracuje s narativem spasitelského bělocha pro černošskou postavu, nejsou v této debatě ale zcela oprávněné. Model vyprávění, který film Zelená kniha nabízí, dobře znáte například z oscarového snímku Řidič slečny Daisy, nebo z francouzského komediálního hitu Nedotknutelní. I tady jde o střet dvou naprosto odlišných světů a povah, které zjistí, že se mohou navzájem obohatit.
Obrácený je jen ten rasový a sociální model. V Nedotknutelných, jejichž americký remake se objevil před čtrnácti dny v našich kinech, to byl bohatý, distingovaný běloch, s uměleckými zájmy, který si najal jako ošetřovatele živelného, neotesaného, chudého černocha, který mu pak během jejich vzájemné interakce pomáhal znovu objevovat radost ze života.
Zde je to vzdělaný, distingovaný a od problémů běžného života spíše vzdálený černoch, který si na turné po jižanských státech najímá rázného a upovídaného bělošského Italoameričana, který dělá vše pro to, aby uživil svou rodinu.
Nekomplikovaný vyhazovač
Don Shirley (Mahershala Ali) je klavírní virtuóz v oblasti klasické i jazzové hudby, držitel doktorátu z hudby, psychologie a liturgického umění, intelektuál a skladatel vlastních symfonických básní. Člověk vybrané mluvy a způsobů, ale současně i tak trochu povýšený snob, zvyklý na to, že mu nahrávací studio nebo jeho komorník zajišťují servis okolo něho, aby se mohlo věnovat svého umění.
Tony "Lip" Vallelonga (Viggo Mortensen) je oproti němu nekomplikovaný chlápek od rány, který svou přezdívku Pysk získal už v dětství kvůli tomu, že ze všeho lišácky vykroutí, lidově vykecá. Tony zároveň, jako každý Ital, miluje svou rodinu. A to jak tu nejbližší, tak tu širší, složenou i Italů, žijících v Americe.
Tony si plete Němce s Rusy, to když se seznámí s dalšími dvěma spoluhráči z tria Dona Shirleyho, z nichž jeden je ruského původu, má omezenou slovní zásobu, a pochopit sofistikovanou ironii jeho nového zaměstnavatele je nad jeho síly, ale uvnitř něj se skrývá něco dobrého, co jen čekalo na své objevení nebo potvrzení.
![Roma: nejlepší film roku 2018 [recenze]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=167183307)
Tony je táta od dvou malých dětí, který miluje svou ženu Dolores (Linda Cardellini) a také jídlo. Jeho apetit je neskutečný a podepisuje se výrazně na jeho figuře, ale i na tom, jaký je. Do všeho jde naplno, s chutí, tedy i do toho jídla. Práci od Dona přijme v momentě, kdy se podnik Copacabana, v němž dělá vyhazovače, chystá na svou rekonstrukci.
Známí mu sice nabízejí práci pro mafii, do které se mu ale moc nechce. Rozhodne se proto radši přijmout nabídku od Dona Shirleyho, že mu bude dělat řidiče a současně bodyguarda na turné po Americe. Ochránce proto, že se píše rok 1962 a Don se rozhodne během osmitýdenního turné navštívit nejen středozápad USA, ale i rasově segregovaný jih.
Zelená motoristická příručka
Tony proto od lidí z Donovy nahrávací společnosti obdrží zelenou příručku, od níž se odvíjí název filmu. Zelená kniha se podle její barvy říkalo cestovatelské příručce pro Afroameričany, která vycházela v letech 1936 až 1966. Její název zněl The Negro Motorist Green Book
Každý ze států Ameriky měl jiné zákony, upravující pohyb černochů po svém území a tato příručka měla zejména motoristům sloužit jako jakýsi cestovatelský průvodce, který jim radil, kde se najíst nebo ubytovat, aby se vyhnuli rasové diskriminaci nebo segregaci.
V některých jižanských státech měli černoši zakázaný přístup do mnoha hotelů, restaurací nebo obchodů, a pokud se do nich přesto vydali, byli z nich vykázáni. Filmové vyprávění s těmito případy pracuje, jako například při návštěvě krejčovského salónu nebo baru, kam se Don vydá.
Jak se situace v jednotlivých státech mění, od středozápadu k jihu, režisér dobře zrcadlí právě na zhoršující se úrovni ubytování, které má Don a jeho doprovod na turné v jednotlivých městech zajištěný. Pokrytectví bílé většiny pak nejlépe ilustruje scéna, v níž Don vážnou hudbu prezentuje v jednom jižanském domě snobským návštěvníkům jeho koncertu.
Místní smetánka svou účastí dává najevo, že je jí vysokém umění vlastní, ale když se Don ptá před koncertem, kam může v domě na toaletu, je odkázán na budku v zahradě. Podobná situace se opakuje v závěru, kdy má Don před Štědrým večerem hrát v hotelu pro hosty, ale když se chce v tom samém hotelu s bílými spoluhráči a Tonym najíst, není do ní vpuštěn.
Překonávání předsudků
Don všechny tyto příkoří přijímá odevzdaně, je profesionál, který má nějakou smlouvu, kde má vystoupit a ví, že se Amerika a myšlení lidí v ní nezmění ze dne na den. Ostatně na toto turné se vydal právě proto, že chce změnit předsudky lidí a přispět za pomoci umění k jinému vnímání Afroameričanů. A to je mnohem těžší na rigidním jihu než liberálním severu.
Je to doba, kdy do úřadu nastoupil prezident John Fitzgerald Kennedy a jeho bratr Robert dělal ministra spravedlnosti, který se pustil do boje proti rasové diskriminaci. Tato skutečnost je ve filmu reflektována scénou s vtipnou pointou, kdy se Tony po napadení strážníka ocitne za mřížemi.
Spolu s tím, jak se Tony stává svědkem těchto ústrků vůči Donovi, které musí buď za pomocí pěstí, nebo domluvy, řešit, a jak současně vnímá výjimečnost jeho talentu, se v něm něco ve vztahu k jeho zaměstnavateli mění.
Na začátku je Tony představen jako někdo, kdo po návštěvě černošských instalatérů v jejich domě vyhodí do koše skleničky, z nichž se po práci napili. V průběhu vyprávění se ale ukáže, že to u něj nebylo projevem rasistického chování nebo smýšlení, ale spíš něčím zažitým, automatickým, co si neseme z výchovy nebo prostředí, jež nás formuje.
Zelená kniha tak není primárně o přerodu rasisty v člověka tolerantního. Je to film spíš o překonávání předsudků a stereotypního uvažování o těch druhých. A to na obou stranách. Rasový motiv přitom není tím, který by postavy rozděloval, ale jeho přítomnost ve vnějším světě se naopak stává jejich spojníkem, něčím, vůči čemuž se oba musí nějak vymezovat.
Sbližování dvou světů
A to jak se vůči vnějšímu rasismu vymezují, je jedním ze způsobu jejich vzájemné konfrontace, která se nakonec ukáže být prospěšná pro obohacení jejich vzájemných světů. Don na Tonym aplikuje jakousi obdobu pygmalionské výchovy, kdy ho učí vybranějším způsobům a Tony zas nastavuje zrcadlo jeho odtrženosti od vlastních lidí a kultury.
Opět to dobře zrcadlí hned několik scén, například když mu při jízdě autem pouští v rádiu Arethu Franklin nebo Little Richarda a říká mu, že je vlastně, na rozdíl od něj, nezná. Nebo když Tony hraje venku s černošským služebnictvem čáru, zatímco Don pro jejich bílé snobské pány pořádá vevnitř v domě koncert. A nejlépe pak ve scéně na silnici, kdy kvůli poruše zastaví auto a Don, kterého veze jeho osobní bílý řidič, pozoruje při těžké práci na poli své černé bratry a sestry, kteří nechápavě koukají na něj. Ta vzdálenost jejich světů by se v té chvíli dala krájet.
Sbližování dvou světů, Dona a Tonyho, se děje dvojím způsobem. Jednak tím dramatickými, kdy jsou oba konfrontováni s projevy rasismu a rasové segregace, vůči níž se musí postavit. Každý přitom jinak. Tony zpočátku z povinnosti, protože má ve smlouvě ochranu svého klienta, jehož ústrky a ponižování se ho ale čím dál víc dotýkají osobně, lidsky. Don jim dlouho ustupuje, ale v závěru se jim i pod vlivem Tonyho rozhodne postavit.
Druhý způsob jejich protínání je ten humorný, vyplývající z odlišnosti jejich povah. Don má sofistikovaný verbální i fyzický (pohyb rukou) projev, Tony naopak bezprostřední, živelný. Don by měl rád při cestě přes státy víc klidu, ale Tony ho z něj neustále vytrhává. Rád mluví, rád jí, rád dává najevo, že je frajer, který si poradí s každou situací.
Prolomení sociální i intelektuální bariéry mezi nimi je pozvolné a děje se skrze takové momenty jako je pojídání smaženého kuřete z KFC, nebo psaní dopisů Tonyho jeho ženě, které za Donova přispění zcela změní svůj charakter od strohých popisů toho, co Tony snědl a viděl, k mnohem poetičtějšímu a barvitějšímu popisu toho, co pro něj láska k jeho ženě znamená.
Živelnost v kontrastu k subtilnosti
Oba herci hrají své role skvěle, oba byli nominováni na Oscara i Zlatý glóbus, a v případě obou cen se z vítězství těšil pouze Mahershala Ali. Bylo to v kategorii za vedlejší roli a pětačtyřicetiletý herec jí opanoval už podruhé v průběhu dvou let. Předtím to bylo v roce 2017 za vítězný Moonlight. Stal se tak prvním černošským hercem, kterému se to povedlo. Denzel Washigton má také dva Oscary, ale jednoho za hlavní (Training Day) a druhého za vedlejší roli (Glory).
Že Viggo Mortensen v konkurenci Ramiho Maleka za Bohemian Rhapsody neuspěje, se dalo očekávat, ale jeho výkon to nijak neumenšuje. Herecká chemie mezi oběma herci funguje na výbornou a stává se motorem vyprávění.
Mortensen s notnými pár kily navíc dává své postavě ranařskou zemitost, ale vyjadřuje těmi kily i její lásku k jídlu. Obtloustlý Aragorn si navíc dokonale osvojil italský akcent i divokou gestikulaci a jeho postava se stává výstižným ztělesněním všech těch jednoduchých chlápků, kteří říkají, že na všechny složitosti světa si vystačí s obyčejným selským rozumem.
Na pozadí Mortensenovy upovídanosti a živelnosti oceníte ale i hereckou subtilnost Mahershaly Aliho, který hraje mnohem víc nonverbálně, tím jak se tváří, když na něho dopadají nespravedlnosti segregovaného světa. Jde o postavu s tajemstvím, kterou vnitřně něco užírá, v důsledku čehož se oddává alkoholu.
Co to je, kolem toho film jen lehce našlapuje. Může to být samota hudebního génia, odcizeného jeho bratrovi a vlastní rodině. Vykořeněnost, pociťovaná vůči lidem vlastní rasy, nebo jeho sexuální orientace, jak se ukáže v jedné scéně s jeho zatčením v lázních.
Vymezení se Donovy rodiny vůči tomuto filmu
To byl i důvod, proč se vůči filmu ozvala hudebníkova rodina, která popřela, že by jí byl odcizený, stejně jako černošskému lidu. Vztah mezi Donem a Tonym označil Donův bratr za čistě pracovní, mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, a ne za přátelský, jak film dokládá v závěrečných titulcích. Vyprávění pak označil za "symfonii lží".
Těch nelibých vyjádření ze strany Donových rodinných příslušníků bylo víc a je z nich znát, že jim vadilo, že s nimi scenárista filmu Nick Vallelonga věci ohledně Dona nekonzultoval. Nick Vallelonga zas tvrdí, že to bylo Donovo přání, aby tak nečinil, stejně jako to, aby byl jeho příběh zpracován až po jeho smrti. Údajně proto, že se v něm naráží na jeho menšinovou sexuální orientaci.
Nick Vallelonga, nejstaršího Tonyho syn, při tvorbě scénáře vycházel z nahrávek vzpomínek jeho otce na tuto cestu, které namluvil, když mu syn sdělil, že by ji chtěl filmově zpracovat. A také z dopisů, jež psal jeho matce během onoho turné, které ve skutečnosti trvalo rok a půl a ne dva měsíce.
Sociální pohádka
Režisér Peter Farrelly, který se svým bratrem Bobbym natočil komedie jako Blbý a blbější, Něco na té Mary je, Já, mé druhé já a Irena nebo Těsně vedle, pak tento příběh jednoho vznikajícího přátelství pojal podobně jako tvůrci komedie Nedotknutelní. Tedy jako sociální pohádku, opírající se o skutečný příběh.
Tato „pohádka“ ve Farrellyho režii velmi příjemně plyne a dobro je v ní po zásluze odměněno v podobě vzniku jednoho neobvyklého přátelství. Než k němu oba protagonisté dospějí, jsou jim do cesty kladeny překážky v podobě přežívajícího rasismu a projevů rasové segregace, které přispívají k jejich sbližování.
Ne, nechci se filmu vysmívat, že vyprávění zavání konstruktem, s přidáváním překážek na cestě ke šťastnému konci během štědrovečerní večeře. On ten konstrukt totiž funguje. Je možné mu vyčítat, že je sentimentální, šablonovitý, vykalkulovaný, redukující složitou problematiku rasové otázky na zjednodušené sdělení, že se stačí zbavit předsudků a empaticky vnímat svět toho druhého, který může na oplátku obohatit ten náš.
Peter Farrelly ale tyto jednoduché pravdy dovede prodat tak, že vás to nejen neurazí, ale i pobaví a dojme. V žánru road movie střídá vážnější pasáže s těmi humornými ve vyváženém poměru, který slouží hlavním postavám k otevření jejích srdcí a myslí.
Po šedesátce natočil svůj nejlepší film, o němž si i nadále myslím, že neměl vyhrát na Oscarech cenu za nejlepší film, ale který oceňuji za to, že srozumitelnou formou sděluje, co bylo na minulosti Ameriky špatného. Možná potom i lépe pochopíte, proč filmová Akademie teď upřednostňuje zrovna černošské tvůrce a s nimi spojená témata.
Ty dvě hodiny ve společnosti Viggo Mortensena a Mahershaly Aliho vám příjemně utečou. Díky dobře vystavěnému scénáři, hladké a elegantní režii, humoru, který funguje, a především hereckým výkonům obou protagonistů budete ujištěni, že má smysl sobě naslouchat a zbavovat se předsudků, protože na tom můžete vždy jenom vydělat. Tak jako tvůrci tohoto filmu, který se stal vítězem letošních Oscarů.
Zelená kniha
- Žánr: road movie
- Původní název: Green Book
- www.greenbookfilm.com/
- USA, 2018
- Scénář: Nick Vallelonga, Brian Hayes Currie, Peter Farrelly
- Režie: Peter Farrelly
- Hrají: Viggo Mortensen, Mahershala Ali, Linda Cardellini, Don Stark, Brian Stepanek, P.J. Byrne, Iqbal Theba, Tom Virtue, Ninja N. Devoe
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 07. 03. 2019