Kdopak by se vlka bál: recenze filmu

Vlk s violoncellem

Režisérka a vystudovaná animátorka Maria Procházková dokazuje, že zdědila dar imaginace po předcích a své matce, spisovatelce Lence Procházkové, ani dědovi, spisovateli a scénáristovi Janu Procházkovi, rozhodně ostudu nedělá. V celé své dosavadní tvorbě čerpá inspiraci z hravosti dětské představivosti a přibližuje ji za pomoci prolínání výtvarných prvků jako jejího vyústění do hraného příběhu.

Její předchozí projekt Žralok v hlavě s Oldřichem Kaiserem v titulní roli byl obrazově i myšlenkově nápaditý, ale trpěl absencí jakéhokoliv příběhu. Ve „Vlkovi“ se z této chyby režisérka a scénáristka v jedné osobě poučila a předkládá nám další osobitý námět, kde prvky fantaskna zapojuje do běžné životní reality. Využívá k tomu konceptu, jenž se osvědčil už v jejím krátkometrážním absolventském filmu Příušnice, kde nahlížela svět dospělých prostřednictvím svérázné malé glosátorky, komentující tajuplné zákruty myšlenkových pochodů své rodiny.

Příběh „Vlka“ není nijak originální. Předškolačka Terezka (Dorota Dědková) má ráda své rodiče. Maminka (Jitka Čvančarová) jako bývalá operní zpěvačka na mateřské cítí, že jí profesně ujíždí vlak a starostlivý tatínek (Pavel Řezníček) je hodně v práci. Katalyzátor, který dá náhle dění v rodině do pohybu, se jmenuje Patrik (Martin Hoffman). Violoncellista a muž z matčiny minulosti, který se právě vrátil ze zahraničí a chtěl by obnovit jejich dávný vztah. Dospělá žena najednou stojí před volbou, zda dát přednost jistotě a spolehlivosti, kterou pro ni představuje její manžel nebo se dát všanc dobrodružství, které přichází s kolegou z branže. Situaci ještě navíc zahušťuje intrikující Terezčina babička (Jana Krausová), která stojí na straně hudebníka, jenž vábí maminku na pracovní cestu do Japonska.

Paralelní reality

V Procházkové vyprávěcím konceptu se střetávají dvě reality, pomocí nichž konfrontuje odlišné způsoby vnímání. Na jedné straně stojí pohled na život dospělých, kteří se domnívají, že jejich problémy dítě nevnímá a snaží se je neumně skrývat. Mnohem významnější a určující je svět zjitřené dětské fantazie, která po svém interpretuje vjemy, které ještě neumí pojmenovat. Holčičí duše marně hledá odpovědi na otázky, jež přesahují hranici její osobní emoční a rozumové zkušenosti. Utíká proto do fantazijního prostoru, jež ji děsí i přitahuje zároveň, zpodobněného v pohádce o Červené Karkulce a zlém vlkovi.

Reálným příběhem tak prostupuje živá obrazotvornost pětiletého dítěte, jež slouží jako metaforický rámec i komentář k příběhu střetu naivního a bezbranného mládí se zákeřnějším a nebezpečnějším světem dospělých.

Terezka se promítá do hlavní pohádkové postavy s košíčkem plným dobrot a imaginární zlo, ztělesněné nenasytným vlkem se postupně proměňuje v skutečné ohrožení maminčiným bývalým milencem a Terezčiným biologickým otcem, jak v nechtěném okamžiku zjišťuje. Dětské noční můry, vzniklé interpretací četby pohádkových vizí se rázem mění v ty skutečné.

Maminčinu změnu chování si podle teorie Terezčina kamaráda ze školky a rozumbrady Šimona (Matouš Kratina), který zhlédl v televizi nějaký horor, vysvětluje tak, že ji maminku vyměnili mimozemšťané. To je třeba vyzkoušet a nejvhodnější k tomu bude vidlička. Když po bodnutí nepoteče krev nebo se rána rychle zacelí, je to jasné.

Prostřednictvím Terezčina dětského vnímání světa jsme vtahováni do smyslového nahlížení na zlomové okamžiky dění v její rodině. Procházková používá dětskou mysl jako optiku, pomocí níž se díváme na příběh milostného trojúhelníku a zároveň jako ozvláštňující formální prvek. Dětský pohled je pro ni směrodatný a skutečnost vnímáme právě skrze něj. Neopouští ho ani ve vypjatých momentech a možná i díky tomu je syrová a mnohdy bolestná sondáž do partnerské krize pro vnímání dětského konzumenta snesitelnější.

Divák se tak ocitá v podobné situaci jako malá Terezka a teprve z útržků rozhovorů za zavřenými dveřmi a nejrůznějších náznaků si postupně skládá informaci o tom, jak dramatická situace se v rodině vlastně odehrává. Osvěžující z hlediska vypravěčských i genderových stereotypů je, že od rodinného krbu se tentokrát nevzdaluje muž, ale žena.

Empatický pohled

Maria Procházková kombinuje hranou akci s kreslenou animací v podobě Terezčiných malůvek, které pomáhají dokreslovat obrazy dětské fantazie a přiblížit dívenčino aktuální rozpoložení.

Oproti Žralokovi v hlavě je ale v užívání výtvarných experimentů mnohem střídmější a víc se zaměřuje na vedení herců. Režisérka dobře pracuje s převážně televizními herci a daří se jí, aby se ve svém projevu vystříhali charakterových klišé. Sympatický Pavel Řezníček předvádí soustředěný herecký výkon, obrácený dovnitř své postavy a i Jitka Čvančarová věrohodně tlumočí úlohu rozpornými city zmítané ženy. Trochu jednostrunně působí snad jen svůdce Martin Hoffman, jehož paralela se zlým vlkem je od počátku zřejmá. Ve své blazeované odtažitosti, jež se mění v sebestřednou sobeckou aroganci, ani nemá šanci na divákovy sympatie.

Dětští představitelé mají v sobě dar přirozené spontaneity a nenucenosti a vyhýbají se obvyklému pitvoření a infantilnímu šišlání. Režisérce se podařilo velmi věrohodně proniknout do mnohdy velmi bizarních zákrut jejich mysli a fantazijních úniků z reality a citlivě a s empatickým porozuměním ji zprostředkovat. V jednotlivých zápletkách i odpozorovaných rozmluvách prokazuje schopnost postihnout rysy dětské komunikace a projevuje vstřícnost vůči jejich nazírání problémů.

Terezka se ocitá v zajetí své barvité fantazie, pomocí níž může někdy zkresleně vnímat dilemata své matky, ale umí přesně vycítit napětí a podle toho jednat. Malá Dorota Dědková předvádí celou paletu výrazových poloh, jež pomohou dospělému divákovi rozpomenout si na svoje vlastní dětství.

Scénář se dotýká témat jako je rozvod rodičů, nenaplněných ambicí a tužeb jednoho z nich, volby mezi kariérou a rodinou nebo nevyřčených tajemství z minulosti a jejich dopadu na všechny zúčastněné. Autorka je funkčně zapojuje do služeb příběhu a dospělým nabízí docela věrný pohled do dětského světa a dětem zas tajemný výlet do světa dospělých.

Režisérka vedle sebe klade hned několik dějových linií, které se vzájemně doplňují, prolínají a vysvětlují. První polovina vyprávění se, zřejmě s ohledem na dětského diváka, rozjíždí jen velmi pomalu. V závěru naopak přidává na otáčkách a v až thrillerovém tempu vše dovádí do uspokojivého happy-endu, který dobře souzní s paralelní pohádkovou rovinou. V reálném životě tak většinou mimomanželské vztahy nekončí, ale buďme rádi za sice krkolomné, ale nadějné vyústění.

  

V závěru roku přichází s citlivým snímkem Kdopak by se vlka bál velice příjemné překvapení, které lze žánrově sice jen obtížně vymezit, ale určitě si ho užijí velcí i malí diváci. Navázání na bohatou tradici domácího dětského filmu se zdařilo, aniž by k tomu bylo nutno nejmenšímu divákovi nadbíhat za pomocí propriet, známých ze zahraničních fantaskních nebo animovaných produkcí.

Rodinné drama s jemnou psychologickou drobnokresbou si podává ruku s pohádkovým půdorysem rozložení sil dobra a zla, který na sebe přebírají postavy z reálného života. Svět klasických pohádek se tu prolíná s moderními sci-fi příběhy o mimozemšťanech, aby poskytl vysvětlení na otázky, jež zahlcují senzitivní dětskou duši.

Procházková nepodceňuje dětského diváka a toho dospělého vede k zamyšlení nad chybami, jichž se dopouští nejen ve vztahu k dětem. Vybízí k empatickému vnímání sebe navzájem a snaze přemýšlet o trápeních, úzkostech, pochybnostech, ale i radostech lidí, kteří jsou nám nejbližší.

Kdopak by se vlka bál

• Žánr: drama
• www.kdopakbysevlkabal.cz
• ČR 2008
• Scénář a režie: Maria Procházková
• Hrají:Dorota Dědková, Jitka Čvančarová, Pavel Řezníček, Martin Hoffman, Jana Krausová, Matouš Kratina, Marek Taclík
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 4. 12.2008