Inland Empire: recenze DVD

Vzájemně se prostupující reality

Pokud bychom v Inland Empire hledali téma, jež bychom mohli označit za klíčové či ústřední, je to vzhledem k povaze látky sebereflexivní úvaha o filmu ve filmu, jež se objevila i v předchozím režisérově opusu Mulholland Drive. Zde Davida Lynche již ale nezajímá studiový systém, ale samotná materie kinematografického natáčení jako způsobu uchopení a konkretizace představ o našem světě. Rozdíly mezi „filmem o filmu ve filmu“ a běžným „filmem ve filmu“ se zde postupně stírají a postavy migrují napříč časovými, prostorovými i významovými rovinami snímku s jen přibližným určením, ve které paralele se právě nacházíme.

K záměrně rozvolněnému, nepřehlednému a matoucímu ději, pohybujícímu se na hranici reality, snu a představ snad jen tolik, že jeho jednotící figurou je Lynchova oblíbená herečka (a koproducentka snímku) Laura Dernová. Ta hraje postavu odkvétající filmové hvězdy Nikki Graceové, jež čeká v honosném sídle svého bohatého manžela (jež má zřejmě blízko k mafiánskému podsvětí) na zprávu o získání vysněné a pro její kariéru určující roli Susan Blue v melodramatické limonádě Povzneseni do smutných zítřků. 

 

V režii Kingsleyho Stewarta (Jeremy Irons) se odehrává příprava a natáčení remaku polského, kvůli vraždě ústředních protagonistů, nikdy nedokončeného a tedy „prokletého“ snímku 47. Umělecky se tvářící projekt ale nejen díky kýčovitosti dialogů jednajících postav brzy vyjevuje svůj pravý charakter.

Klíč není pod rohožkou

Ztvárnění úlohy ženy nevěrné manželovi se začne proplétat s osobním příběhem mondénní herečky Nikki, jež podléhá svému světáckému hereckému partnerovi Devonovi Berkovi (Justin Theroux), ženatému manželovi s pověstí sukničkáře, jež v remaku hraje vlastně figuru podobnou jeho osobnostní povaze. Lynch jakoby se potutelně usmíval nad jednou z charakteristik herecké profese, jíž je vciťování se do osudů a povah druhých a dovádí ji ad absurdum až k schizofrennímu zmatení, ve kterém se ztrácí osobitost každého jedince. Nebo je všechno jinak a příběh Nikki, hrající Sue, je jen snem průměrné ženy v domácnosti, týrané slabošským a násilnickým manželem nebo plačící dívky z hotelového pokoje se zálibou v sledování sladkobolných romantických slaďáků.

Do poslední chvíle není jasné, která rovina je realistická, která je filmem ve filmu a která zaznamenává sny a představy a předjímá budoucnost. Souvislosti a možné výklady Lynch pouze naznačuje, ale nepodává k nim žádný klíč a rozhřešení záhady nechává na divákovi. Ten buď může jeho hru přijmout a spolu s hlavní hrdinkou si užívat nejistotu, ve kterém z paralelních příběhů se právě nachází, nebo režisérovu snahu zavrhne pro její samoúčelnou zahleděnost do sebe sama a dlouhé tři hodiny času půjde věnovat něčemu užitečnějšímu, než je sledování obsesí excentrického režiséra. 

Patřím k první skupině a snažil jsem se naladit na vlnu, kdy režisér komunikuje s divákem prostřednictvím hypnotického a náladového sledu obrazových, zvukových a střihových kompozic bez přímých linií a přísné kauzality, kterým chce zřejmě sdělit něco o neuchopitelnosti a nepřenositelnosti našeho vědomí a nevědomí na druhé i schopnosti jeho percepce. 

Identita ztracená v chaosu podvědomí

David Lynch v Inland Empire opět rozvíjí jedno z charakteristických témat své tvorby, dotýkající se identity lidské bytosti. Hned v expozici filmu, kdy za zvuků gramofonové desky (jež na počátku minulého století sehrála v oblasti reprodukce zvukového záznamu stejně revoluční úlohu, jako dnes plní digitální videokamera v oblasti elektronického záznamu dynamické obrazové vizuality) spatříme úryvek z černobílého polského filmu 47, mají přítomné postavy obličeje v mlze, takže jim bude možné později přisoudit nové tváře.

Fyzický vzhled postav je jednotný a nevzpouzí se identifikaci, jejich totožnost je ale značně rozmlžená. V sekvenci na pomezí subjektivních časoprostorů hledí Nikki/Susan v dekoraci sama na sebe, jindy přebírá totožnosti druhých nebo se takových identit sama zbavuje. Téma identity je zde nahlížené i z pozice postavy sebe samotné, v jedné ze scén mluví manželka fiktivního filmového chotě Billyho Sidea Doris (Julia Ormondová) o člověku, kterého chce zabít šroubovákem, aby se vzápětí ukázalo, že zaútočila sama na sebe. 

Snažit se oddělit jednotlivé časoprostorové roviny od sebe a určit, co je sen a co realita (ať už filmová nebo skutečná) na základě nějakého indikátoru (vzhled postav, jejich oblečení, účesy) je s přibývajícími minutami znemožňováno čím dál víc a po první, poměrně přehledné hodině, nás režisér na další hodinu a půl uvrhne do totálního, ale nesmírně sugestivního chaosu, z něhož nás vysvobodí až návrat do reality natáčení, zpřítomněný kamerou a postavou režiséra natáčeného snímku. Samotný konec filmu se nenese v duchu nějakého tradičního vyvrcholení a rozpletení naznačených nitek osudů, ale film najednou přestane a my si říkáme, že by klidně mohl trvat i dál a nic by se nestalo. 

 

Zdvojení či zvícenásobení identit se ale netýká jen postav, ale i dalších vyjadřovacích prostředků filmové iluze. Filmové dekorace tak rovněž procházejí více světy, přičemž dům je zároveň stavbou v ateliérech, ale i „skutečným“ domem. Fenomén televize je zde zpřítomněn díky vlezlé talk-show i zapojením sitcomu Rabbits (Králíci). Lidé vystupující v králičích maskách zde činí ty nejobyčejnější úkony, které jsou komentovány za pomoci základního atributu žánru, předtočeného smíchu.  

Výlet do vnitřní říše „ženy v nesnázích“

Vedle narážek na kinematografický a televizní průmysl se zde variují i další Lynchovy oblíbené motivy, jichž využívá při zobrazení sestupu do vnitřního pekla svých postav. Žárlivost, nevěra, latentní lesbické vztahy, tajemné telefonní hovory, vyděšené pohledy, časové smyčky (tajemná a vyšinutě působící sousedka se zkresleným hlasem, jež je již na začátku příběhu obeznámena s budoucím osudem hlavní hrdinky), těžké sametové závěsy, jež spolu s dveřmi, okny, průchody a chodbami tvoří brány do, běžným racionálním mozkem, neuchopitelného světa lidského podvědomí ženy, která zašla příliš daleko na to, aby se ještě mohla vrátit k dřívějšímu způsobu životu.

Hudbu nesložil režisérův dvorní skladatel Angelo Badalamenti a je to pro vyznění emocemi nabitých scén škoda, přesto se dočkáme i zde důrazu na hudební složku, během níž se v některých momentech obraz jakoby na chvíli zastaví a zcela podlehne kouzlu melodie (nostalgická diskotéková reminiscence na dívčí dospívání v osmdesátých letech s hitem Kylie Minogue The Loco-Motion, ztvárněná tancem prostitutek jako ztělesněných hlasů podvědomí). Zvuková složka filmu pak pracuje s ruchy, šumy i ambientními plochami na pomezí hudby, méně už s industriálními a disharmonickými tóny, známými z dřívějších děl.

 

Výborný herecký výkon podává Laura Dernová, jež představuje jakousi dospělou Alenku, ztracenou ve spleti mnoha zrcadel reality. Oslňuje nás svým emočním registrem od radosti přes vzrušení až po chvíle strachu a nejistoty a dovede být stejně přesvědčivá jako zapálená herečka, nucená odříkávat banální dialogy, tak jako zlomená a týraná žena, jež v sobě mísí laciné chování s posledními zbytky lidské důstojnosti i jako zmatená bytost, ztracená v komnatách vlastního svědomí. S jejím výkonem v jeho komplikovanosti a mnohovrstevnatosti snímek stojí a padá a mužští kolegové, ať už jde o ironicky pobaveného Jeremyho Ironse v roli režiséra nebo Justina Therouxe v úloze blazeovaného svůdce, jí jen přihrávají. 

Lynchův tříhodinový výlet do vnitrozemní říše „ženy v nesnázích“ (jak režisér označuje v příznačné zkratce svou hrdinku) mě nezklamal. Vstupoval jsem do něj s obavami, zda absence scénáře, okouzlení možnostmi nové natáčecí digitální technologie, jež může vést k samoúčelným formálním hrátkám a divácká nevstřícnost v podobě alespoň nějak čitelné narační linky, nepřebije paranoidně působivou a intenzivní atmosféru, v níž jsem se nechal rád vykoupat.

Najdou se určitě diváci, i z řad obdivovatelů Mistrových, jednoznačným výkladům se vzpírajících děl, které film uspí nebo od něho zhnuseni odejdou, aby si nekazili dojem z podmanivých a kýčovitě krásných kompozic obrazů z jeho předešlých filmů (Modrý samet, Zběsilost v srdci). V Inland Empire má Lynch novou hračku, jíž je hrubozrnná digitální kamera, jež vykouzluje spoustu přesvětlených nebo naopak příliš tmavých obrazů a kde se objektivem často přibližuje za cenu rozostření až k obličeji, což vede k odosobnění herců a jejich postav a snadnější hře s jejich identitou. 

Délka snímku a důraz na atmosféru jednotlivých scén vede až k meditativnímu zážitku s výsledným konstatováním o nemožnosti proniknutí nejen do fikčních světů stříbrného plátna, ale hlavně každého z nás. Lynch vyžaduje diváka aktivního, jež nepotřebuje návody k použití, ale do dění na plátně si sám projektuje své pocity, nálady, myšlenky i obavy. Nesnažme se proto všechno chápat a do příběhu se dostávat jen skrze identifikaci s postavami, zde nám není předložena iluze jako hotové status quo, ale přímo před našimi zraky se odehrává proces jejího tvoření, který se v nedokonalé vjemové formě dotváří až skrze podvědomí příjemce, tedy každého z nás.  

DVD

má přehledné menu v češtině a neobsahuje žádný bonus k filmu, což je v případě nejvíc neproniknutelného filmu Davida Lynche škoda. Disk zdobí pouze upoutávka na komorní thriller Reservation Road Terryho George (Hotel Rwanda), který má tento týden premiéru v našich kinech. Český dabing Inland Empire je slušný, i s tím, že ponechává v originále polskou stopu, ale mnohem lépe si film vychutnáte v původním znění s dobře přeloženými titulky Petra Palouše.    

Inland Empire

• Žánr: mysteriózní drama
• www. inlandempirecinema.com
• Původní název: Inland Empire
• USA/ Polsko 2006
• Scénář, kamera, střih a režie: David Lynch
• Hrají: Laura Dernová, Jeremy Irons, Justin Theroux, Harry Dean Stanton, Grace Zabriskieová

• Čas: 173 minut
• Obraz: 16:9 (Widescreen version)
• Zvuk: DD 5.1 (Český, Anglický)
• Titulky: české, slovenské
• Bonusy: upoutávka
• Distributor: HCE
• Cena: 399 Kč