Harry Potter skončil a hledání potenciálně výdělečných filmových sérií, cílících primárně na mladší diváky, pokračuje adaptací prvního dílu knižní trilogie Suzanne Collinsové.
Ta nás přenáší do blíže nespecifikované dystopické budoucnosti, kde se na troskách států Severní Ameriky rozkládá území nazvané Panem. Spojenými státy kdysi zmítala válka a části země, které se pokusily o neúspěšnou vzpouru proti krutovládcům, byly poté rozděleny na kraje. O jejich osudu rozhoduje mocné hlavní město Kapitol.
Zvrhlá reality show
Jako trest za rebelii těchto sektorů jsou každoročně v době sklizně pořádány soutěže Hunger Games. Hladové hry jsou jakousi zvrhlou reality show, do níž každý z dvanácti krajů vysílá dva zástupce. Ti se poté utkají ve virtuální interaktivní aréně, připomínající les, o holý život. Jde vždy o chlapce a dívku ve věku 12 až 18 let, kteří jsou vybíráni losem nebo se mohou dobrovolně přihlásit. Lid Kapitolu a celé země se pak baví na úkor utrpení soutěžících. Vyhrát ze čtyřiadvaceti zúčastněných může jen jeden.
Celonárodně vysílaný program slouží už 74 let nejen jako zastrašovací taktika vlády Kapitolu vůči porobeným dvanácti distriktům, ale i jako připomínka jejich podřízené pozice. Dejte jim chléb a hry, říkali už staří Římané a Kapitol tuto koncepci udržení morálky svých kolonií dovádí do extrému. Vláda si dokazuje svou moc a vyhladovělé obyvatelstvo krajů aspoň na chvíli zažívá iluzorní pocit, že vybraní zástupci jsou hrdinové, kteří bojují za ně a snímají z nich tak nedůstojnost jejich postavení. Bojují přeci za čest a slávu jejich kraje.
Kapitol si je totiž jako každý totalitní režim vědom, že hry nemohou mít jen charakter politické a ideologické represe, ale i tu zábavnou. Publikum se dožaduje emocí a násilí a rivalita mezi bohatšími a chudšími sektory přirozeně stoupá. Zvlášť s vědomím toho, že vítěz může pro svůj kraj přinést zlepšení sociálních výhod. Gladiátorský souboj mladých bojovníků, označovaných jako Splátci, má význam i pro samotné aktéry boje, neboť se posiluje jejich mediální sláva.
Mediální příprava na smrt
V den losování do turnaje se ale v chudém hornickém Dvanáctém kraji stane něco nepředvídatelného. Šestnáctiletá Katniss (Jennifer Lawrenceová) dobrovolně nastoupí jako splátce místo své o čtyři roky mladší sestřičky Primrose (Willow Shieldsová), která byla vybraná neúprosným losem. Stává se tak první dobrovolnicí v historii her. Spolu s ní je do Kapitolu za kraj poslán i pekařský synek Peeta Mellark (Josh Hutcherson).
Aby měli šanci uspět proti lépe vycvičeným splátcům z bohatších krajů, kteří jsou na tyto Hry profesionálně připravováni celý život, musejí pod vedením svých koučů absolvovat dvoutýdenní náročný trénink. Ten jim pomůže nejen zlepšit se v lukostřelbě a zdokonalit své smysly, ale především posílí jejich odhodlání a vůli přežít. Jejich vedení se ujme Haymitch Abernathy (Woody Harrelson). Málokdy střízlivý a v historii her jediný vítěz z jejich kraje, který přežil.
Katniss, která se po smrti otce starala o obživu své rodiny, se zručnost při zacházení s lukem a šípy, kterou nabyla při tajných lovech na veverky, bude určitě hodit. Teď jí ještě zbývá naučit se komunikovat a oslovovat masy diváctva a především sponzory, kteří mají na průběh her výrazný vliv. V prostředí arény se totiž z mladého člověka stává tržní komodita, jež chce být sponzory dále zužitkována. Musí být proto náležitě nablýskaná a proto dostává k ruce asistentku (Elizabeth Banksová) nebo vizážistu (Lenny Kravitz), kteří ji připravují… Na co vlastně? Na soutěž, která se sice tváří jako Miss kraje, ale jde v ní o smrt. V tom tkví její největší zrůdnost.
Nerozhodnost
A protože mediální systém her velmi věrně kopíruje reality show, které známe z televize, i zde dochází k různým účelovým spojením a ranám pod pás. Nečekejte ale žádného Big Brothera, kde se do vily donese účastníkům alkohol a pak se jen sleduje, jak se pod jeho vlivem účastníci hádají nebo pod dekou milostně usmiřují. Zde probíhají konfrontace pěkně po staru, za pomocí luků a šípů, klacků nebo pěstí. A když je potřeba přitvrdit, vypustí se zdivočelí zmutovaní psi nebo včely.
Hrdinka sice nedostává „lákavé“ nabídky na účinkování v muzikálech Michala Davida ani se nemusí koukat na obnažené pozadí nebo popředí Lea z Hotelu Paradise, ale je vystavena mnohem fatálnějším zkouškám charakteru. A s nimi spojeným rozhodnutím, které bude muset činit. Obstojí v nich a nezapudí v sobě ve snaze o přežití za každou cenu svou lidskost? Bude se umět v takto mladém věku postavit k faktu, že ji čeká nevyhnutelná smrt? Dokáže zabít? Ustojí zájem o svou osobu a tlak krvechtivých fanoušků televizních přenosů?
Film nenásilně pokládá zásadní otázky života a smrti, ale ne vždy s uspokojivým výsledkem na ně odpovídá. Možná proto, že se nemůže rozhodnout, čím chce vlastně být. Zda orwellovskou vizí totalitního systému, v němž se loajalita poddaných vykupuje a zavazuje nabídnutím privilegovaných výhod některým z nich, která je vedena strachem z toho, aby se většina neuchýlila k revolučním změnám systému. Nebo kritickým podobenstvím o fungování médií, které ve snaze zaujmout diváka přicházejí s čím dál vyhrocenějšími obsahy svých reality show.
Krotká variace známých příběhových vzorců
Nakonec díky své nerozhodnosti a polovičatosti v představení jasného interpretačního záměru není ani jednou z těchto variant a zůstává jen významově doslovnou, zkratkovitou a značně banální a krotkou variací na příběhové vzorce, které už zafungovaly jinde a podstatně lépe.
Když odmyslíme nabízející se literární předobrazy, jako je Orwellovo 1984 nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, zůstává nám ještě množství filmových inspirací. Hunger Games ale opět váhá a nejde ani ve společensko-satirických stopách Weirova snímku Truman Show, ukazujícího, jak reality show ničí životy jejím účastníkům, ani kultovního japonského Battle Royale (2000), s nímž má podobný námět.
Japonská vybíjená uměla výborně zužitkovat a následně podrobit zkoušce tváří v tvář všudypřítomné smrti sociální vazby, s nimiž středoškoláci přijížděli na ostrov. Ať už jde o přátelství, lásku nebo nenávist. V Hunger Games se vztahy mezi soupeřícími rekruty nestačí rozvinout a mají tak plochý charakter, že ztráty jednotlivých aktérů boje si občas ani nevšimneme.
Větší důraz než na samotné zabíjení je kladen na emoční drama, které prožívají mladí lidé v důsledku drastického zlomu v jejich životech, jaký pro ně představuje vstup do Hry. Pravidla soutěže jsou navíc nestálá a podléhají rozmarům organizátorů, kteří je za pochodu upravují, čímž dostává zabrat i jejich traumatizovaná psychika. Nebezpečí totiž nepřichází pouze od protihráčů, ale teoreticky může číhat kdekoliv.
Ilustrační povaha násilí
Ti, kdo očekávali teenagerskou obdobu survival vyvražďovaček v lesích typu prvního Ramba nebo násilnickou reality show jako v Běžícím muži (1987) s Arnoldem Schwarzeneggerem, budou zklamáni a budou hořekovat nad malým božstvím krvavých detailů, jež k tomuto druhu podívané patří.
Z důvodu široké přístupnosti pro děti a mládež nemá ale násilí a zabíjení v lese nějakou explicitní povahu, spíše tu ilustrační. Roztřesená těkavá kamera a rychlý střih způsobují, že se nedaří v lese vybudovat patřičné napětí mezi soupeři a jejich konfrontace je víc naznačena než ukázána. Když se k tomu ještě přidají patetické dialogy některých dospívajících a klopotné vysvětlovačky, tempo vázne o to víc.
Akční část vůbec vzbuzuje značné rozpaky. Zatímco futuristická architektura Kapitolu v první půli má neotřelý design a na jejím představení bylo použito množství trikových záběrů, lesní aréna, kde se boj odehrává, působí dost chudě. Nevím, zda je to z důvodu toho, že měli tvůrci omezený rozpočet nebo byla jistá strohost záměrem, ale opravdu jsem čekal rafinovanější prostředí pro hry než stromy se zabudovanými kamerami, paseku a řeku.
Jednoduché analogie
Spíše jde zřejmě o znouzectnost, kdy nedostatek finančních prostředků nedovolil tvůrcům natočit velkolepé scény a tak se uchýlili radši k detailně zabíraným postavám s rozostřenými dekoracemi v pozadí. Kulisy jsou zároveň nositeli poměrně jednoduchých vizuálních analogií. Hýřivá barevnost Kapitolu kontra rustikální prostota hrdinčina doma nebo syrového prostředí arény.
Centralizace moci ekonomické i politické způsobila, že zatímco Kapitol žije v až nechutném přepychu, přilehlé kraje strádají v bídě a útisku. Zhýralost a pokleslost nejvyšší vrstvy obyvatelstva, která se bezostyšně pase na lidském utrpení, je zdůrazněna i nevkusným způsobem, jakým se tito lidé oblékají. V Kapitolu sídlí i velín Hladových her. Opět paralely, které asi moc nepřekvapí.
Hunger Games se tváří sofistikovaně a šermuje ve jménech postav s odkazy na antické myslitele a státníky (Seneca, Caesar, Claudius) nebo vytváří dějové paralely k neblahým milníkům (holocaust) historické zkušenosti lidstva. Činí tak ale způsobem, který klouže po povrchu a nenutí nás k zamyšlení nad přesahem děje, který nám předkládá.
Otázky bez odpovědí
Příliš mnoho motivů je zde nastíněno, ale málokterý z nich je dotažený a zasazený do fungujícího vyprávěcího rámce. Nedozvíme se například proč v takto nespravedlivě rozkastované společnosti neexistuje touha po vzdoru. Nebo jak skutečně funguje systém samotných her, kdo ho ovlivňuje, kdo mění za pochodu jeho pravidla a jak na to diváci reagují. A jak hlavně reagují na to, že jsou masakrovány jejich děti.
Není ani příliš zřejmé, jakého původu je aréna a nebezpečné zvířectvo v ní. Jde o simulaci nebo reálné prostředí? Pravděpodobnější je první varianta, ale jako neznalý knižní předlohy si to spíše domýšlím, než aby to bylo z děje zřejmé, což považuji za chybu.
Zápletka se bojí jít víc do hloubky a v druhé a méně zajímavé půli už od kritického vymezení se vůči stávajícímu řádu vyloženě směřuje pouze k akci, kořeně ne opět příliš uspokojivě vyvedenými romantickými prvky. Katniss se sbližuje s Peetou a my váháme, zda tak činí účelově, aby zaujala diváky, lačné povrchních emocí, nebo mezi nimi klíčí skutečná láska. A co na to říká chlapec Gale (Liam Hemsworth), k němuž měla blízko před odchodem do soutěže a který sleduje její počínání skrze televizní obrazovky?
Opět zůstanu u toho, že film vzbuzuje otázky, na které nepřináší odpovědi. Nevím, zda je to vinou scénáře, na němž se podílela i autorka románové předlohy Suzanne Collinsová nebo tím, že má její román tři díly a odpovědí se dočkáme v dalších dílech.
Emancipovaná hrdinka
Hluchá nebo nedostatečně prokreslená místa dvě a čtvrt hodinové stopáže zachraňuje výkon ústřední hrdinky v podání Jennifer Lawrenceové (Do morku kosti, X-Men: První třída, Pan Bobr). Ta nejen že prakticky nesleze z plátna, ale její postava je i nejlépe vyprofilovaná a zahrána. Na rozdíl od unylé Belly z Twilight ságy je toto opravdu hrdinka, s níž se mohou dívky, hledající v časopise Bravo návody na život, ztotožnit. Je rázná, hrdá a tvrdohlavá, ale i jemná, inteligentní, pohledná, nesobecká, obětavá a nechybí ji soucit.
Herci zvučných jmen ve vedlejších úlohách jako Woody Harrelson v roli jejího cynicky zhýralého mentora, Stanley Tucci jako pompézní moderátor Hladových her s modrými vlasy v culíku nebo Donald Sutherland jako prezident Panemu odvádějí svůj vysoký standard, na nějž jsme u nich zvyklí.
Naopak Katnissini protivníci leží hluboko v jejím stínu a jejich figury nejsou dostatečně vybarvené. Obsazeni jsou podle typu a divák si sotva zapamatuje jejich jména. Díky tomu se stávají zaměnitelnými a jejich osud je nám trochu jedno. To částečně platí i pro jejího spolubojovníka z Arény a potenciální lásku Peeta, který v Hutchersonově podání působí vedle Katniss dost ušláple. Emancipované rozvržení rolí ženám vůbec připisuje výraznější úlohu, což se nejlépe zračí v momentu, kdy se Katniss vydá na lov a Peeta jde radši sbírat do lesa bobule.
Jak vyprávět?
Hunger Games je filmem velkých rozporů. Potenciál, vyplývající ze zpracování atraktivního tématu života v totalitní společnosti, kde se odehrává pro pobavení mocných i přihlížejícího obyvatelstva zvrácená reality show, se nepovedlo uspokojivě zúročit. Neboť děj vzbuzuje až mnoho otázek, na něž se nám nedostává odpovědí. Ty většinou směřují k samotné povaze systému, jenž je nám prezentován. Například to, zda je pořádání Hladových her jedinou tyranskou metodou Kapitolu vůči svým „splátcům“ nebo je to jen špička ledovce totalitních praktik? A tak bychom mohli pokračovat.
Režisér Gary Ross (podobenství Městečko Pleasantville, Seabiscuit) se chce dotknout mnoha závažných témat, ale žádnému z nich se nepřiblíží natolik hluboko, aby to v nás zarezonovalo. Potenciálně silnému, i když nikterak originálnímu námětu, činí medvědí službu tím, jak nesoustředěně těká mezi způsoby, jakým ho podat. Neumí si vybrat, zda prizma, jímž budeme vyprávění vnímat, bude alegorické, satirické, společensko-kritické, psychologické nebo akčně zábavné.
Inspiraci čerpá z mnoha jiných literárních a filmových děl, zabývajících se životem v prostředí, okleštěném o jeho přirozené rysy, ale vlastní vizi z jeho podání necítím. Díky tomuto zjednodušení a odosobnění jeho snaha o významové přesahy a interpretace bohužel nepřesáhla ráz teenagerského koketování s orwellovskou tématikou, ze kterého si zapamatujete především sympatickou hlavní hrdinku.
Hunger Games
- Žánr: podobenství
- Původní název: The Hunger Games
- www.thehungergamesmovie.com/
- USA 2012
- Scénář: Gary Ross, Suzanne Collinsová, Billy Ray (podle knihy Suzanne Collinsové)
- Režie: Gary Ross
- Hrají: Jennifer Lawrenceová, Liam Hemsworth, Josh Hutchertson, Stanley Tucci, Woody Harrelson, Elizabeth Banksová, Donald Sutherland, Willow Shieldsová, Wes Bentley
- Distribuce: H.C.E./Forum F
- Distribuční premiéra v ČR: 22. 03. 2012