K filmovým žánrům, jež má rád, přistupuje Quentin Tarantin jako postmoderní eklektický dýdžej a poučený kreativní cinefil. Na podkladě již ozkoušených stylistických a vypravěčských vzorců vytváří nové koláže. Často v dost netušených kombinacích.
Na podkladě subžánrů
Ve svých předchozích snímcích už si pohrával s žánrovými konvencemi filmů gangsterských (Pulp Fiction), blaxploitation (Jackie Brown), samurajských (Kill Bill) či válečných a propagandistických (Hanebný pancharti). V Grindhouse: Auto zabiják tematizoval samotný fenomén natáčení a způsobu promítání exploatačních filmů.
Dvě specifické subžánrové odnože, jimiž svá díla dosud kořenil, se nyní rozhodl spojit do jednoho filmu, který vychází z tradic žánru pro americkou kinematografii snad nejikoničtějšího a to westernu. Jde o černošský exploatační film, tzv. blaxploitation a evropskou (chcete-li italskou) variantu westernu, zvanou spaghetti western.
Že jednou Tarantino natočí čistokrevný western, bylo všem znalcům jeho díla jasné. Milovník Sergia Leoneho (jehož uvádí jako svůj filmařský vzor) a Ennia Morriconeho (s nímž spolupracuje na soundtracích ke svým filmům) nyní dostal od bratří Weinsteinů pro něj dosud nevídaný rozpočet 100 milionů dolarů, aby ukázal, co umí. Podle tržeb to zatím vypadá na jeho komerčně nejúspěšnější film vůbec.
Quentinu Tarantinovi se podařilo za léta, kdy se s jeho jménem v kinematografii setkáváme, vnutit mainstreamovému divákovi svůj osobitý styl. Ten je postavený na hrátkách s narativní strukturou díla, chronologií vyprávění i žánrovými konvenci. Typické jsou pro jeho tvorbu i stupňované a hadovitě se vlnící dialogy. Stejně jako záliba v morbidním černém humoru a teatrálním násilí, které ale v jeho podání získává karikaturní, nadnesenou podobu.
Tarantino, jemuž se kvůli jeho dřívějšímu zaměstnání přezdívá Šílenec z videopůjčovny, je opravdu zvláštní úkaz, který brakové, laciné béčka a obskurní filmové subžánry, lákajících diváky na svou krvavost, násilnost a odlišnost od oficiální produkce, dovedl ve svém provedení do většinového proudu kinematografie včlenit. Ostatně oscarové i jiné nominace mluví za vše. Dlužno dodat, že samotné subžánry, které mu slouží k citování, replikování či odkazování, dál zůstávají na okraji diváckého zájmu, tak jako předtím.
Žánrové pastiše
V Nespoutaném Djangovi mu jako inspirační zdroj posloužil jeho oblíbený spaghetti western Django (1966) italského režiséra Sergia Corbucciho s Francem Nerem v hlavní roli. Ten dal vzniknout celé sérii béčkových až céčkových sequelů, inspirovaných touto postavu, přičemž samotný Nero se k této postavě vrátil až o více jak dvacet let později ve filmu Django se vrací (1987).
Hlavnímu představiteli vzdává Tarantino poctu prostřednictvím scény u baru v otrokářově sídle, která potěší snad každého fanouška původního filmu. Franco Nero se zde představuje v úloze fanouška brutálních zápasů ve volném stylu, zvaném mandingo, a dozvíme se v ní, jak se má správně vyslovovat jméno Django.
O remake ale rozhodně nejde. Tarantinovi posloužila postava osamělého pistolníka Djanga pouze jako žánrový pastiš, prostřednictvím nějž odkazuje k Nerově cameu a užití titulní písně.
Pragmatické spojenectví
Hrdinou vyprávění není běloch, typu eastwoodovského mlčenlivého drsňáka, jakého ztvárnil Franc Nero, ale černoch, právě osvobozený z otrockých pout. Přesto není šťastný, neboť mu chybí jeho láska, od níž byl po společném útěku z bavlníkové plantáže a následném dopadení oddělen. Dva roky před občanskou válkou se proto vydává na záchranu milované ženy z rukou bílých otrokářů.
Otroka Djanga (Jamie Foxx) osvobodí výmluvný německý zubař a přistěhovalec, doktor King Schultz (Christoph Waltz). Ten projíždí se svou drožkou a koněm Fritzem americkým jihem a živí se lovem lidí, na něž byla vypsána tučná odměna. Hledá zločince, aby je živé nebo mrtvé předal do rukou spravedlnosti.
Djanga potřebuje z čistě pragmatického důvodu, aby mu pomohl vystopovat a hlavně identifikovat trojici otrokářských bratrů Brittleových, po nichž jde. Za to mu slíbí svobodu. Rasismus se mu jako vzdělanému Evropanovi příčí a přirozeně respektuje Djangovu lidskou důstojnost. Vezme ho pod svá ochranná křídla, neboť za něj cítí zodpovědnost. A naučí ho svému řemeslu. Zabíjet bělochy a za peníze, což je pro bývalého otroka jistě džob snů.
Osvobozující mise
Po skončení zakázky se jejich cesty ale nerozdělí a naopak vytvoří silný tým, který táhne přes zimu živnost úspěšně dál. Schultz si Djanga, který projeví mimořádný talent při zacházení se střelnými zbraněmi, oblíbí a slíbí mu pomoc při osvobození jeho ženy Broomhildy von Shaft (Kerry Washington).
Pátrání je přivede až na plantáž, kterou vlastní neomezený vládce nad životy svých otroků Calvin Candie (Leonardo DiCaprio). Rozmařilý a bezcitný mocipán, mezi jehož kratochvíle patří to, že pro pobavení sebe sama a hostů nechává své otroky mezi sebou zápasit na život a na smrt. Candie na své plantáži vybudoval dekadentní místo, které se pod pláštíkem hry na francouzskou aristokracii vyžívá v nesmyslném mučení a zabíjení otroků.
Výsadní postavení v této říši lidské zlovůle má majordomus a otrok Stephen (Samuel L. Jackson), na něhož přesně platí příměr o poturčencích horších Turka. Doktor Schultz přijde s plánem, jak Broomhlidu, jak ji pojmenovali její předchozí majitelé, vysvobodit. Právě úlisný, ale důvtipný Stephen, krycí manévr mužů, vydávajících se za příznivce mandinga, odhalí.
Příběh Djanga je zasazen do roku 1858, tedy doby, kdy na jihu Ameriky vzkvétalo otrokářství a kdy bylo téměř nemožné narazit na svobodného černocha. Černoši byli označováni hanlivým slovem negr a byli považováni na za majetek pána a nižší živočišný druh, předurčený geneticky k podřízenosti. Oproti předchozím Tarantinovým filmům (Kill Bill, Hanební pancharti) není tématem filmu pomsta, ale záchrana milované osoby, čímž se zápletka přibližuje původnímu Djangovi.
Westernová buddy movie
Struktura filmového vyprávění je rozdělena do tří částí. V té první, kterou můžeme brát jako westernovou obdobu buddy movie, putuje Django jako učedník se svým mistrem Schultzem. Při této cestě dochází k jeho postupné emancipaci z otroka v okovech v sebevědomého střelce. Toto nově nabyté sebevědomí je deklarováno i kovbojským ohozem a jízdou na koni po boku jeho parťáka, což vzbuzuje na konvencemi spoutaném Jihu zděšení. Černoch na koni, něco do té doby nevídaného.
Django je po celou dobu ten méně aktivní, který se učí, bere na sebe různé role (komorník v barevném fraku, parťák při lovu lidí, znalec mandingo zápasů), aby se v závěrečné třetině stal oním ikonickým mstitelem, Černým panterem, psancem a desperátem, který bere osud do svých rukou.
Mytologická nadstavba
Úvodní třetinu má ale ve svých rukách jasně Christoph Waltz jako upovídaný, květnatě hovořící a ironický Němec Schultz. Ztvárňuje figuru podobnou esesákovi Hansi Landovi z Hanebných panchartů, jen s opačným, tedy kladným vyzněním. Pro Djanga se stává jakýmsi laskavým pohádkovým dědečkem, který ve chvíli, kdy se mu jeho pobočník svěří se svým trápením s jeho zmizelou manželkou Broomhildou, neváhá účelově přetvořit rytířskou legendu ze 13. století o Siegfriedovi a Brunhildě v analogii, která dává Djangovi nějakou naději na její nalezení.
Jméno německy mluvící otrokyně s šlechtickým přídomkem je jedním z desítky ironických referenčních vtipů, jež Tarantino používá. Odkazuje jak k starogermánské legendě o Nibelunzích, tak k postavě černošského drsňáckého frajera z blaxploitation filmů 70. let. Dalším takovým vtípkem je groteskní etuda s amatérskými předchůdci Ku-klux-klanu, kteří mají potíže s otvory v kápích. Jejich problém hypertrofuje absurditu celého tohoto hnutí a rasové nesnášenlivosti vůbec.
Pokerová hra nervů
V druhé a nejdelší části nastupuje na scénu otrokář Calvin Candie a posléze jeho oddaný sluha Stephen. Odehrává se ve třech prostředích (městský dům, cesta na plantáž, venkovské sídlo), které nabízejí různý pohled na to, jak krutě se plantážník Candie chová ke svým otrokům.
Atmosféra se stává tíživější a nejistější a jejím vyvrcholením je skoro tři čtvrtě hodiny trvající scéna u večeře, kdy se krycí manévr s nákupem černošských gladiátorů proměňuje v pokerový souboj nervů. Ten obsahuje množství zvratů, včetně přednášky z frenologie jako pseudovědy, zkoumající souvislost mezi fyzickou stavbou lebky a duševními schopnostmi jedince.
Schultz získává v Candiem protivníka, který je mu v mnohém podobný. Také se rád poslouchá, jen to, čemu se jeden ironií a cynismem vysmívá, toho je druhý ztělesněním. Pnutí, které mezi nimi panuje, ústí do vrcholné emocionální a katarzní scény filmu, kdy Schultz opouští roli, již hraje a dává průchod etickému kodexu, jimž se řídí. I za cenu toho že ho to může stát život.
Režisér v prostřední části vybrušuje dialogy takřka k dokonalosti, pohrává si s westernovými rituály (Djangovo sahání a vytahování pistole z pouzdra) a hlavně užívá svou oblíbenou metodu dlouho stupňovaného a oddalovaného krvavého vyústění, o němž netušíte, kdy k němu zrovna dojde.
Exploatační třetí dějství
Peckinpahovskou krvavou lázní končí druhé dějství a začíná zároveň to závěrečné, exploatační, plné přestřelek a výbuchů dynamitu. Otěže přebírá Django, který v hip-hopovém rytmu kráčí do finále a naznačuje ironicky směr, kterým se budou vyprávění o černošských desperátech v budoucnu ubírat. Ve chvíli, kdy si nasadí černé sluneční brýle, máme před sebou rázem všechny ty elegantní, sarkastické a cool černošské gangstery, jež známe z dnešní doby.
Mistr a žák
Jamie Foxx dobře zvládá proměnu z bičem ošlehaného a poníženého otroka v suverénního pistolníka a někoho, kdo si zachová chladnou rozvahu i ve chvíli, kdy před brutalitou otrokáře Candieho znejistí i sám Schultz. V závěru pak vstává jako bájný pták Fénix z popela a svou hrdinskou misi dotáhne do vítězného konce.
Klíčovou roli v jeho proměně hraje mentorská postava doktora Schultze v podání Christopha Waltze. Jejich vzájemná chemie dobře funguje a je plná vtipných a dojemných momentů. Je to nakonec právě sarkastický, ziskuchtivý, vychytralý a pragmatický Schultz, kdo dá vyprávění morální rozměr. Jeho sofistikované větné konstrukce, prostřednictvím nichž i s jižanskými burany mluví slovníkem univerzitního profesora, vás zaručeně pobaví.
Pán a jeho majordomus
Interesantní jsou ale i postavy záporné. Leonardo DiCaprio jako snobský frankofil Candie, tvrdící, že černoši jsou už podle tvaru lebky méněcenná rasa, je rozmařilým tyranem s úchylnou zábavou v pozorování vražedných černošských zápasů. DiCaprio si svou, mám dojem že první, výrazně zápornou roli, náramně užívá a v prostřední části je Waltzovi rovnocenným protihráčem.
Snad ještě odpornější je figura loajálního Candieho majordoma. K nepoznání namaskovaný Samuel L. Jackson se ukáže být chytřejší postavou než jeho pán, když odhalí lest, jež se na něho chystá. Je to přesně ten odporný přizpůsobivý typ, který ale umí dovedně a chladnokrevně manipulovat s lidmi, včetně svého pána.
V menší roli zaujme Don Johnson, v epizodních pak Jonah Hill nebo Franco Nero. Kerry Washington jako na tváři žhavým železem ocejchovaná krásná Broomhilda má spíše pasivní roli, ale z jediného jejího pohledu je jasně znát, proč Django i Schulltz riskují své životy kvůli její záchraně.
Velkorysý westernový vizuál
Děj, tak jsme v Tarantinových filmech zvyklí, má opět epizodickou strukturu, vrcholící důmyslným pointováním jednotlivých scén. Na rozdíl od předchozích počinů má ale chronologický, lineární charakter, který dobře padne k celkovému epickému rázu díla.
Střípky Djangovy minulosti jsou odhalovány prostřednictvím krátkých a formálně od ostatního dění odlišených flashbacků, ale jinak jde o tradiční vyprávění, v němž jde o řetězení příčin a následků, vedoucí na cestě k záchraně Broomhildy.
Tarantino neopouští svůj exploatační rukopis, plný gejzírů krve, prýštících z ustřelených hlav, ale dává ho do služeb klasického westernového příběhu s velkými celky, rozlehlými krajinami a kvetoucími plantážemi, zasněženými vrcholky hor a rádoby aristokratickými sídly. Je vidět, že na dekoracích, kostýmech, rekvizitách a exteriérech se tentokrát nešetřilo, hodně se putuje a kamera Roberta Richardsona (Casino, Prokletý ostrov, Kill Bill) má opravdu velkorysý charakter.
V kontrastu k tomuto podmanivému vizuálu působí hudební soundtrack v některých momentech záměrně zcizujícím dojmem. Jsou to ty, kde se na místo spaghetti westernových melodií typu Ennia Morriconeho nebo Luise Bacalova objeví současný rap a hip-hop. Jinak Tarantino míchá svůj klasický koktejl z country, folku, blues, soulu, kdy jednotlivé písně vyjadřují Djangovy myšlenky (Freedom). Přesah k hip-hopu pak pomáhá vytvářet oslí můstek od klasických a spaghetti westernů k westernové podobě blaxploitation filmů.
Téma rasismu
Odpovědět na otázku, zda se Tarantino v Djangovi přizpůsobil westernovému žánru nebo žánr jemu, není možno úplně jednoznačně. Na jedné straně vidíme překvapivě pokornou, epickou a výpravnou poctu žánru, na druhé straně zde naleznete všechny Tarantinovy trademarky (dlouhé dialogy, stylizované násilí, mytologický a zcizující rámec vyprávění Písně o Nibelunzích), skrze něž je obtížné rozeznat rozdíl mezi poctou a parodií.
Tarantino staví na klišé a zaběhnutých postupech, ale zároveň se jim ironicky vysmívá. Co jeho autorskou postmoderní koláž dovádí na vyšší úroveň, je vyjádření se k tématu rasismu a ukázání absurdity tohoto problému. Nejvíce tím že ho podává s humorným nadhledem. Když nechá postavu otrokáře Candieho vykládat věci, které působí jako ty nejhorší rasistické vtipy, ukazuje se v plné nahotě primitivnost těchto postojů. Nedělí postavy na černé a bílé podle barvy kůže, ale podle míry zavrženíhodnosti jejich činů.
Revizionistické pojetí historie
Podobně jako v Hanebných panchartech mu vážné téma rasismu a krutého zacházení amerického jihu předminulého století s černochy slouží k představení alternativního modelu dějin. Dva roky před vypuknutím války Severu proti Jihu (1861-1865) pracuje s motivem otrokářství podobným způsobem, jako v Panchartech s tím holocaustovým.
V duchu Schultzovy interpretace německé legendy o Brunhildě a Siegfriedovi i on vypráví příběh vzpoury Djanga a Broomhildy jako žánrovou pohádku, v níž se s otrokáři jedná podobně jako s nacisty v Hanebných panchartech.
Historická fakta tak opět skládá tak, aby vyhovovala našim představám o spravedlnosti. A skrze symbolickou moc filmového plátna přitom přináší ujištění, že dobro opravdu vítězí nad zlem. Jeho revizionistické pojetí historie, v němž je důležitější co se mělo stát, než to co se ve skutečnosti stalo, se odvíjí z pohledu těch, které tato neblahá historie postihla nejvíc. V Panchartech to bylo židovské vojenské komando, v Djangovi bývalý otrok.
Tarantino se dotýká vážných věcí, ale koná tak formou, která je ryze nevážná, zábavná. Vychází z historických faktů, ale nahlíží na ně prostřednictvím legend, mýtů nebo jiných fiktivních vyprávění, kde tyranské zlo nezůstane bez potrestání. Nejen naši historii, ale i realitu, tím činí mnohem snesitelnější. Za což mu patří dík, vyjádřený třeba při oscarovém předávání cen, kde má pět želízek v ohni.
Nespoutaný Django
- Žánr: western
- Původní název: Django Unchained
- www.unchainedmovie.com/
- USA 2012
- Scénář: Quentin Tarantino
- Režie: Quentin Tarantino
- Hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson, Walton Goggins, Dennis Christopher, James Remar, Don Johnson, Franco Nero
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 17. 01. 2013