V letošním roce si připomínáme všechna významná osmičková výročí. Jak ukazuje naše historie, tak ty negativní převažují nad těmi pozitivními, k nimž patří sté výročí vzniku samostatného Československa. Ale dál, Mnichovská dohoda v roce 1938, komunistický převrat v roce 1948, okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. 5. března uběhlo i pětašedesát let od úmrtí Josifa Vissarionoviče Stalina. Sovětského vládce a krvavého diktátora, který má na svědomí miliony lidských životů.
Zkušenost s politickými satirami
A právě k okolnostem jeho smrti a hlavně boji o nástupnictví ve věrchušce jeho nejbližších spolupracovníků se vrací mrazivě vtipná satira Ztratili jsme Stalina, již natočil skotský tvůrce s italskými kořeny (otec Ital, matka ze Skotska) Armando Iannucci.
S podobným typem látek má tento čtyřiapadesátiletý tvůrce zkušenosti, protože režíroval seriál ze zákulisí britské politiky Je to soda a k tomu ze zákulisí politiky americké pod názvem Viceprezident(ka) psal i scénáře. Zábavný náhled na svět politiky byl přítomný i v jeho režijním debutu Politické kruhy (2009), nominovaném na Oscara, v němž koketuje s myšlenkou, že americký prezident a britský premiér zvažují vstup do války na Blízkém východě.
Do všech těchto počinů propašoval velkou porci britsky suchého, černého a absurdního humoru, který ale v případě jeho pohledu nikoliv na politiku západní, ale tu východní v období kultu osobnosti získává opravdu mrazivou podobu.
Lze o hrůzách stalinismu vypovídat s nadsázkou?
V nadsázce a s uměleckou licencí se tu pracuje se vším, co k tehdejšímu represivnímu režimu patřilo. Výslechy, popravy, čistky, gulagy, poslední Stalinovy zásahy do mocenského postavení jeho nejbližších soudruhů v podobě seznamů, kdo má být z vedení odstraněn, zatýkání a věznění lékařů pod záminkou jejich údajného spiknutí, ve skutečnosti se sionistickým podtextem. To vše patřilo ke krutovládě čím dál paranoidnějšího vůdce.
Velkou předností filmu je, že si tvůrci nemusí nic domýšlet, jen v satirické hyperbole ukazují, co se tehdy dělo. Odráží se v ní zvrácenost totalitní doby, v níž filmový Berija dává příkazy, aby zavražděného faráře odvezli zpět do kostela a pohodili ho na kazatelnu nebo ať jednoho z partnerského páru zastřelí před očima druhého.
Pochopitelně že se v této souvislosti objevuje otázka, jestli se dá o hrůzách stalinismu takto karikaturně vypovídat? Domnívám se, že ano, protože film nikdy nezlehčuje oběti této doby, ale naopak poukazuje na to, jaký typ morálních kreatur ovlivňoval jejich každodenní život ve jménu ideologických frází.
Autorská licence, vycházející ze znalosti historie
Stavba vyprávění je až divadelní, s několika akty a prologem a epilogem. Už prolog velmi výmluvně zrcadlí atmosféru strachu Stalinovy éry, kdy každé přání vůdce muselo být splněno dřív, než je vysloví, pokud dotyční nechtěli zavdat jakoukoliv záminku k zájmu o ně bezpečnostních orgánů.
Moskevský symfonický orchestr právě dohrává tóny Mozartova Klavírního koncertu č. 23, když se do režie rozhlasu ozve zvuk telefonu. Vůdce by si přál nahrávku toho, co hudebníci právě odehráli. Ona ale nebyla zaznamenaná. Nastává tak naprostá panika, kdy jsou návštěvníci koncertu vyzýváni, aby neopouštěli sál, další jsou nahnáni z ulic a vystoupení se kvůli záznamu opakuje.
Nahrávka je pořízena a doručena do rukou „otce národů“. I se vzkazem, který do obalu gramodesky vloží klavíristka Maria Judinová (Olga Kurylenko). Obviňuje v něm Stalina ze zločinů, jejichž obětí se stali i její nejbližší příbuzní. Přečtení tohoto vzkazu, v kombinaci s předchozí pitkou na jeho dače, vede u Stalina k mozkové příhodě.
Na tomto prologu se dá poměrně dobře demonstrovat, jak tvůrci zacházejí s historickými fakty a přetvářejí je do umělecké nadsázky. Pro Mariu Judinovou měl Stalin slabost, ale v době jeho smrti jí bylo 53 let, tedy o patnáct více než je teď sošné herečce Olze Kurylenko. Lístek se vzkazem je autorská licence, historka se záznamem koncertu, který se musel opakovat, se opírá o Šostakovičovy paměti, ale datuje se k roku 1944.
Takových detailů je ve filmu mnoho a myslím, že zvlášť historiky bude bavit uvádět je do patřičného kontextu. Patří k nim havárie letadla se sovětským hokejovým týmem, vymazávání zavržených soudruhů z dobových fotografií, společné sledování westernů Johna Forda členy ústředního výboru a zábava, které se oddávali v rámci jejich alkoholových dýchánků. Rajčata, dávaná pod zadek kolegy, medvědí tanec kolem stolu, přetlačování se pupky, Stalinovo žertovné vyhrožování pěstí.
Sadistický sexuální predátor
Všechny tyto historické detaily vycházejí z reality, již jen tvůrci posouvají k co nejgrotesknější podobě. Autorské licence se dopouští často, ale nikdy nejde proti smyslu toho, co se ve skutečnosti stalo. Jako dobrý příklad může posloužit smrt Beriji, který byl ve skutečnosti zastřelen tři čtvrtě roku po svém zatčení, ve filmu se to odehraje v průběhu jednoho dne.
Šéf lidového komisariátu vnitra Lavrentij Berija (Simon Russell Beale) je ve filmu ukázán jako dokonale přizpůsobivý technolog moci, který jedná čistě pragmaticky. Když cítí, že po smrti Stalina je třeba přijít s jistým společenským uvolněním, chce se stát jeho tváří, i když předtím právě on patřil k nejkrutějším vykonavatelům tohoto režimu. Jako člověk, který má pod palcem vnitro a tajnou policii, má dostatek kompromitujících materiálů na své stranické konkurenty, čehož jsou si oni vědomi v rozehrané hře kdo z koho.
Berijova sadistická zvrácenost je nahlížena z více úhlů. Nejen při mučení vězňů, ale i v jeho chování sexuálního predátora se zálibou v nezletilých dívkách. Tento rys jeho chování je připomenut historkou s kyticí, již musela přijmout každá žena na znamení souhlasu s původně nedobrovolným aktem.
Oportunisticky pružné charaktery
Takových historek, vážících se k realitě, je ve filmu plno a definují charakter postav, o nichž vypovídají. Vjačeslavu Molotovovi (montypythonovský Michael Palin) se pro jeho tvrdost a krutost říkalo „Stalinovo kladivo“. Patřil k hlavním strůjcům masových represí, v nichž uvízla i jeho žena Polina. Molotov se tak bál Stalina, že se proti jejímu zatčení v roce 1949 neodvážil ozvat.
Tvůrci tuto skutečnost využijí k rozehrání skvělé etudy, kdy Molotov svou manželku v rozhovoru s Chruščovem a Berijou označuje za zrádkyni strany, jež si svůj trest zasloužila, když v tu se ona zjeví a náhle ji všichni označují za omyl stranických represí.
Oportunisticky pružným jednáním jsou vybaveni všichni členové politbyra, z čehož v rozehrané hře o získání moci těží humor snímku. Přirozený Stalinův nástupce a jeho dlouholetý osobní tajemník Georgij Malenkov (Jeffrey Tambor) je slabošský, nerozhodný, opatrný typ úředníka, čehož využívá k posílení své moci Berija. A opět je s ním spojená skvěle rozehraná historka, kdy se Malenkov shání po holčičce, jež kdysi pózovala na slavné fotografii se Stalinem, aby navodil zdání politické kontinuity.
Nenápadný bavič vzadu
Jako největší hráč se ale nakonec ukáže ten zdánlivě nejméně nápadný Nikita Chruščov (Steve Buscemi) a doprovází to zase historka o tom, jak diktuje své ženě po návratu z večírku u Stalina do poznámek vtípky, které už použil a jimž se vůdce smál.
Všichni herci hrají skvěle, ale Steve Buscemi z nich baví nejvíc svou proměnou z trochu odstrkovaného baviče na stranických dýcháncích v toho, kdo si jde za pomoci taktizování a intrik odhodlaně pro moc. Ono stoupání si soudruhů vzájemně po zádech pak skvěle zrcadlí epilog filmu, umístěný opět na koncert vážné hudby. A za Chruščovem, těšícím se pověsti reformátora, sedí v druhé řadě muž s hustým obočím.
Z té stranické galerie bezpáteřnosti a přizpůsobivosti se vymyká jediná postava. Maršál Žukov (Jason Isaac). Stříkající testosteron s jizvou na tváři, s impozantním nástupem na scénu, který všem těm dosud bublajícím intrikám dá najednou akční vojenský ráz.
Absurdní divadlo v paranoidní době
Filmové vyprávění zvolna graduje a nabírá na sebe množství povedených situačních i slovních gagů a vtípků. Od nalezení pomočeného Stalina na koberci, přes hledání kompetentního lékaře, který by ho mohl ošetřovat, když všechny nechal předtím zavřít, přes příjezd jeho dětí, opileckého Vasilije (Rupert Friend) a Světlany (Andrea Riseborough), až po dělení moci po jeho smrti.
Ustrašené tváře, které i po smrti Stalina přemítají, co by tomu řekl velký generalissimus, uvnitř nejužšího politbyra hledají hlasovací shodu způsobem, který nebude myslím tak vzdálený od procesu, jímž se hledá většinový názor uvnitř klubu ANO. Chruščov je škodolibě Berijou s Malenkovem pověřen organizováním Stalinova pohřbu, čehož využije k vlastní politické hře.
Tvůrci jí dávají charakter absurdního divadla v paranoidní době, v níž vysocí straničtí pohlaváři nevědí, zda na druhý den budou zemi Sovětů vládnout nebo se ocitnou na seznamech těch zavržených. Opírají se přitom o historická fakta, která nezjednodušují, ale upravují pro potřeby umělecké licence.
Šplhání po zádech se v Rusku zastavilo
Ta má svůj základ v grafickém románu francouzských autorů Fabiena Nuryho a Thierryho Robina s názvem La mort de Staline. Z něho přebírá dialogovou údernost, stylizaci řady scén i třeba způsob představení hlavních protagonistů v krátkých, zpomalených záběrech.
Francouzská předloha se potkává s britským humorem, který se v přízvuku herců nesnižuje k napodobování toho ruského, což je dobré rozhodnutí. Mezinárodní casting, s převažující účastí britského herectva, nemá chybu a jednotliví protagonisté umí vytvořit dokonale zapamatovatelné figury. Steve Buscemi jako Chruščov snad nejlépe, ale to berte jako záležitost osobních sympatií.
Režisér Armando Iannucci z represivní tragické doby těží smích způsobem, z něhož vám bude mrazit. Zvlášť, když si uvědomíte, že co se týče typu vládců, Rusko se od dob Sovětského svazu zas tolik neposunulo. Chruščova po deseti letech vystřídal Brežněv, u Vladimira Vladimiroviče to vypadá, že tam chce být na věčné časy. Na šplh po jeho zádech to zatím moc nevypadá, oponenti zřejmě nechtějí skončit jako Boris Němcov.
Jak moc podobný typ mrazivé satiry tehdejší i dnešní Rusko obnažuje, o tom svědčí zákaz distribuce filmu v Rusku. Učinilo ho ministerstvo kultury s odůvodněním, že se vysmívá ruské historii a křiví její minulost. K požadavku zákazu se přidal i Nikita Michalkov, tvůrce slavného snímku o stalinských represích Unaveni sluncem, dnes jeden z předních kulturních exponentů Putinova režimu. A to už jsme zpět u tématu oportunismu, jehož projevy dobře vidíme i v našich končinách. Možná by nebylo na škodu, kdyby těm přizpůsobivým a všehoschopným i u nás někdo nastavil podobné satirické zrcadlo.
| AVmania.cz |
| Ztratili jsme Stalina |
|
9 |
Ztratili jsme Stalina
- Žánr: politická satira
- Původní název: The Death of Stalin
- www.deathofstalin.co.uk/
- Velká Británie / Francie / Belgie, 2017
- Scénář: Armando Iannucci, Ian Martin, David Schneider
- Režie: Armando Iannucci
- Hrají: Steve Buscemi, Simon Russell Beale, Michael Palin, Jeffrey Tambor, Jason Isaacs, Olga Kurylenko, Andrea Riseborough, Rupert Friend, Adrian McLoughlin
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 05. 04. 2018