Mexický režisér Guillermo del Toro má rád žánrové cinefilní pocty (Purpurový vrch) a monstra všeho druhu. Přesvědčit jsme se o tom mohli v Ďáblově páteři, Faunově labyrintu, obou dílech Hellboye nebo holdu japonským sci-fi Pacific Rim - Útok na Zemi. Za pomocí těchto monster vytváří příběhy, v nichž se fantaskní rovina snoubí s tou realistickou.
Ve stopách La La Landu
Nejinak je tomu i v jeho novince Tvář vody, která je s třinácti oscarovými nominacemi, ziskem dvou Zlatých glóbů (nejlepší režie a hudba) a Zlatým lvem za nejlepší film z benátského festivalu jedním z hlavních favoritů oscarového vyhlašovacího večera.
Film má v letošním klání podobné postavení jako loni muzikál La La Land. Oscaroví akademici mají rádi sofistikované pocty filmové minulosti typu La La Landu nebo Umělce, v nichž ožívá nostalgické kouzlo starého a z dnešního pohledu mnohem nevinnějšího Hollywoodu.
Kdybych si mohl tipnout, tak z hlediska sbírání cen bude Tvář vody muzikál Damiena Chazellea v mnohém kopírovat. Tedy dostane se jí ocenění v technických kategoriích jako je výprava nebo kamera, ale při vyhlašování nejlepšího filmu bude upřednostněn snímek, který nejvíc rezonuje s tím, čím Hollywood už několik měsíců žije a to je kampaň #MeToo.
Frances McDormand coby silná hrdinka, jdoucí si za svým, by na ni v černohumorné moralitě Tři billboardy kousek za Ebbingem mohla být žádoucí odpovědí. Tvář vody ale určitě není bez šancí, protože i ona v sobě nese silné poselství tolerance k jinakosti, což je téma, které v trumpovské Americe znovu nabývá na aktuálnosti.
Obojživelník z Amazonie
Děj se odehrává v americkém Baltimoru v roce 1962. Do tajného vládního výzkumného střediska je plukovníkem Richardem Stricklandem (Michael Shannon) dovezeno stvoření, zachycené v jihoamerické řece. Ono stvoření je humanoidní obojživelník (Doug Jones), kterého domorodí Indiáni uctívají jako Boha.
Ne tak Richard Strickland, který s ním zachází hůř než s pokusným zvířetem. Považuje ho za nebezpečného tvora a přistupuje k němu spíše jako k biologickému materiálu, u něhož zkoumá, co vydrží, než jako k živé bytosti.
Studená válka mezi a Amerikou a Sovětským svazem je v plném proudu a obojživelník, který může dýchat pod vodou i na vzduchu, má být využit v rámci výzkumného přetahování těchto velmocí o ovládnutí vesmírného prostoru.
Němá uklízečka
Uvězněné stvoření a způsob, jakým se s ním zachází, vzbudí soucit v uklízečce Elise Esposito (Sally Hawkins), která v laboratořích ve vládním zařízení pracuje. Elisa je němý sirotek s jizvami na krku, který s okolím komunikuje za pomocí znakové řeči.
Elisa má pouze dva přátele. Homosexuálního reklamního kreslíře Gilese (Richard Jenkins), který chce získat zpět svou práci, a kolegyni v zaměstnání, upovídanou černošku Zeldu (Octavia Spencer). S Gilesem bydlí Elisa na stejném patře v domě, který sídlí nad honosným starým kinem, kde dávají velkofilmy s biblickou tématikou.
Společně se dívají v televizi na hollywoodské muzikály, v jejichž rytmu si i zastepují nohama. Zelda jí pak nejčastěji vypráví o tom, jak se doma stará o svého pohodlného manžela. Zelda je ale zároveň i jejím prostředníkem v komunikaci s nadřízenými nebo okolím, které na rozdíl od ní nerozumí znakové řeči.
Osamělost
Černoška, homosexuální umělec na volné noze, který tají svou orientaci a němá dívka s vřelou, dobrosrdečnou a empatickou povahou. Tři prototypy přehlížených nebo částečně ostrakizovaných vrstev tehdejší americké společnosti. Ale i oni, stejně jako ti ostatní, touží po lásce, citu a porozumění.
Giles je proto ochoten konzumovat nepříliš dobré dortíky z nedalekého bistra, kde pracuje číšník, do něhož je platonicky zamilován. Elisa se ráno před odchodem do práce a snídaní v podobě vajec natvrdo ve vaně oddává pravidelné masturbaci, spojené se sněním, jež jí pomáhá zmírňovat její osamělost.
Osamělost a ztracenost v tomto světě vyzařuje i z ještěrčího obojživelníka mimozemského vzezření, s nímž se rozhodne Elisa spřátelit. Za pomocí vajec natvrdo, jež mu dává k jídlu a hudby Bennyho Goodmana s ním naváže prvotní emoční kontakt, který pak dál gesty a znakovou řečí rozvíjí. Až do podoby, jíž říkáme citové pouto nebo láska.
Jejich komunikace si všimne jeden z vědců v laboratoři, doktor Robert Hoffstetler (Michael Stuhlbarg), který se rozhodne Elise pomoci v momentě, kdy se ukáže, že vojenské velení má s obojživelníkem jiné záměry, než ty čistě studijní. Záchrannou misi se ale snaží všemi prostředky zhatit plukovník Strickland.
Pohádka o Krásce a zvířeti pro dospělé
Guillermo del Toro přichází ve spolupráci se scenáristkou Vanessou Taylor s variací na pohádkový příběh o Krásce a zvířeti. Lidské v tom, že ona není až taková kráska a on až takové zvíře. Netvor se v závěru nemusí vnějškově proměnit, aby ho Elisa plně přijala. Je to naopak ona, kdo bojuje s pochybnostmi o sobě a v netvorovi nachází někoho, kdo ji plně přijímá taková, jaká je.
Vodní netvor se přizpůsobuje chování svého okolí. U Elisy přijímá její bezpodmínečnou lásku a opětuje ji, u Stricklanda reflektuje jeho agresivitu a reaguje na ni. S Elisou je svede dohromady jejich osamělost, outsiderské postavení ve společnosti, touha po opětované lásce a schopnost nahlížet na sebe vzájemně bez předsudků.
Tato netradiční romance je ale oproti pohádce o Krásce a zvířeti určena spíše dospělému publiku, protože zde dochází k násilným scénám i explicitní ukázce mezidruhové erotiky. Režisér využívá nahoty ústřední představitelky, ale pracuje s ní poetickým, symbolickým způsobem skrze motiv vody, jež jí pojí s jejím milým i vlastní sexualitou.
Poetický symbol vody
Ve vaně, plné vody, provádí masturbaci, ve vodě vaří vajíčko, které netvorovi nabízí, voda v zatopené koupelně napomůže jejich nejintimnějšímu sblížení. Voda zároveň udržuje tvora při životě a stává se i nadějí a prostředkem jeho vysvobození. Zeleno-modré odstíny barvy vody určují barevnou tonalitu vyprávěného příběhu. Kapky vody, dopadající na okna autobusu, v němž Elisa jede domů, zrcadlí, co citového právě prožívá.
Poetickou symboliku motivu vody umocňuje romantický hudební podkres Alexandre Desplata, vizuální vytříbenost kamery Dana Laustsena, výprava, kostýmy, práce s interiéry a celkovou retro stylizací do počátku šedesátých let.
Sadistické zlo a laskavé dobro
Režisér toto období přibližuje skrze dobový a filmový kontext. Ten dobový v podobě studené války tvoří kontrast ke křehké romanci dvou čistých osamělých duší, které se ocitají uprostřed vesmírného mocenského závodu. Ruští a američtí agenti tajných služeb, kteří mají své zájmy, stejně jako vojenská lobby, strach ze špionů, paranoia, to vše k této době patří.
Na americké straně je jejím ztělesněním Richard Strickland (Michael Shannon). V pohádkovém rozložení postav na ty dobré a zlé jednoznačný představitel ukázkového zla. Samolibý xenofob, vyžívající se v ponižování zaměstnanců sexuálního i rasového rázu. Sadista beze smyslu pro humor, který s manželkou provozuje sex, při němž ji zacpává úcta. Člověk, jehož prohnilost je zvýrazněna postupným uhníváním černajících prstů po násilné konfrontaci s obojživelníkem.
Dobro je rozloženo do více postav. Laskavá Elisa se v průběhu vyprávění mění v jeho hybný motor jak dějový, tak emotivní. Beze slov rozumíme každé emoci, jež se v ní odehrává a proměnu ze soběstačné a zvídavé mladé ženy v tu velmi odhodlanou bereme jako přirozenou. Stejně jako společenství lidí, které ji obklopuje a v němž se odráží jak zápas o občanská práva černochů v šedesátých letech, tak obava ze společenského přijetí menšinové sexuality.
Předvídatelnost zápletky i postav
Dr. Hoffstetler do tohoto jasně nalinkovaného rozložení dobra a zla trochu nezapadá, ale to je dáno jeho postavením v rámci velmocenského boje. Postavy i zápletka jsou poměrně předvídatelné, u postav si scenáristé mohli dát větší práci jak s jejich charakterizací, tak se samotným vývojem interakce mezi nimi.
Dobře popsatelné je to u ústředního páru, který se v laboratoři u vodní nádrže až příliš bezproblémově a rychle sblíží. Důvody Elisiny němoty jsou nám ve zkratce přiblíženy, hlubší zázemí monstra a mytologie okolo něho chybí. Vidíme jen, že má některé vlastnosti, které můžeme považovat za božské (zacelování ran).
Mohli bychom tady rozebírat i některé příběhové nevěrohodnosti jako je až příliš volný pohyb Elisy po místnostech tajných vládních laboratoří, ale to bychom na pohádku pro dospělé, okořeněnou ženskou debatou o obojživelníkově mužství, uplatňovali možná až příliš velké nároky.
Multižánrová pocta klasickému Hollywoodu
Ona čitelnost postav i celé zápletky k příběhům alá Kráska a zvíře nebo King Kong patří. Velkou a přiznanou inspirací byl režisérovi i klasický monster horor studia Universal Netvor z Černé laguny (1954), kde obojživelník unese objekt své vášně a vědecký tým zorganizuje výpravu na osvobození této ženy. Do vzhledu obojživelníka del Toro promítl i svou předchozí spolupráci s Dougem Jonesem na postavě Abe Sapiena z dvojice jeho Hellboyů.
Těch odkazů, nejen žánrových, ale ke konkrétním filmům je zde mnoho. Režisér skládá poctu období klasického Hollywoodu padesátých a počátku šedesátých let s žánry jako romance, muzikál nebo biblické eposy. Strickland v rozhovoru se Zeldou v narážce na její prostřední jméno zmíní příběh Samsona a Dalily, v televizi se oživuje kouzlo tanečních snímků s Fredem Astairem a Ginger Rogers, kino ale při promítání biblických velkofilmů zeje prázdnotou, což svědčí o ustupující slávě těchto titulů. Pamětnické muzikálové číslo se pak v závěru přímo prolne s dějem filmu.
Tím ale v multižánrovém pojetí snímku zdaleka nekončí a tak se tu melodrama potkává s béčkovým sci-fi a hororem, filmem noir a špionážním thrillerem. Postava Stricklanda je zabírána v podobných úhlech kamery jako v noirovkách, z nichž je převzatá i stínohra na pozadí. Zesiluje to karikaturním způsobem démoničnost této postavy.
Učiňme Ameriku znovu tolerantní!
Tato hra na poznávání původních zdrojů, k nimž režisér odkazuje, bude jistě bavit cinefily, ale i všechny ty, kteří ocení, jak šikovně splétá jednotlivé roviny vyprávění a nezapomíná přitom na sdělení, které film obsahuje. Pod brakovým nátěrem monster hororů se vyjadřuje k politickým a společenským tématům, jejichž palčivost od počátku šedesátých let zdaleka neustoupila.
Diskriminace černochů, skrývání odlišné sexuální orientace, sexuální obtěžování na pracovišti, k tématům společenským se přidávají ty osobní jako osamělost a snaha o porozumění. Guillermo del Toro nechce učinit Ameriku znovu velkou, ale tolerantní k menšinám všeho druhu.
Humanistické poselství balí do přitažlivého žánrového a vizuálního obalu, odkazujícího na období klasického Hollywoodu i režisérovy předchozí filmy. Symbolického motivu vody přitom využívá k rozehrání pohádky pro dospělé o obojživelném Netvorovi a emočně i sexuálně strádající Krásce, kteří době studené války navzdory ukážou, že láskou, empatií a tolerancí se dá vzdorovat sadismu a xenofobii.
Tvář vody
- Žánr: monster romance
- Původní název: The Shape of Water
- www.foxsearchlight.com/theshapeofwater/
- USA, 2017
- Scénář: Guillermo del Toro, Vanessa Taylor
- Režie: Guillermo del Toro
- Hrají: Sally Hawkins, Michael Shannon, Richard Jenkins, Doug Jones, Michael Stuhlbarg, Octavia Spencer, Lauren Lee Smith
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 15. 02. 2018