Zlatá palma z Cannes, pro režiséra již druhá. Totální ovládnutí Evropských filmových cen. Vítězství v kategorii Nejlepší cizojazyčný film na Zlatých glóbech. Dvě britské ceny BAFTA (nejlepší cizojazyčný film, nejlepší herečka). Pět nominací na Oscara v těch neprestižnějších kategoriích nejlepší film, zahraniční film, režie, původní scénář a herečka v hlavní roli.
To je jen pouhý zlomek z cen, které sbírá rakouský režisér, narozený v Mnichově, Michael Haneke (Funny Games, Pianistka, Bílá stuha) za své poslední dílo. Kritici, diváci i festivalové poroty se shodují na tom, že jde o jeho počin nejpřívětivější, nejcitlivější a nejintimnější.
Černý kůň oscarové sezóny
Je tomu tak ale doopravdy a co se stalo, že se sedmdesátiletý režisér, který začínal v německé televizi a v kinech debutoval až na prahu padesátky (Sedmý kontinent), dostal se svým posledním počinem i mezi devítku nejlepších filmů roku oscarových aspirantů na vítězství?
Neboť opravdu není zvykem, aby vítěz Zlaté palmy oslovil konzervativní americké akademiky natolik, že mu, kromě již jistého ocenění pro nejlepší cizojazyčný film, dají šanci i v nejsledovanějších kategoriích o nejlepší film a režii. Láska se stává černým koněm letošního soutěžního klání a osobně bych si přál, aby zvítězila. Už vzhledem k ne až tak silné konkurenci dvou snímků (Lincoln, Argo), jimž jsou dávány největší šance na vítězství a také proto, že bych to považoval jako důležitý vzkaz do společnosti. Ten je možno formulovat do jednoduché věty: „Před nejtíživějšími problémy stáří nezavíráme oči.“
Láska Michaela Hanekeho zřejmě nevyhraje, už proto ji chybí státotvornost Lincolna i vyjádření se k aktuálnímu tématu napjatých americko-íránských vztahů v Argu. Jde o snímek komorní, tíživý, přesto ale empatičtější a humanističtější než režisérovy předchozí filmy. Opravdu ale Haneke „vyměkl“, jak mu vyčítají někteří kritici jeho posledního díla?
Nekompromisní analytik temných stránek lidské duše
Michael Haneke má pověst chladného tvůrce, který s chirurgickou přesností zkoumá předmět svého zájmu a toto téma potom bez citového zabarvení, kompromisů a nějaké falešné naděje předestírá divákům. Proslul jako analytik temných stránek lidské duše, který přesně pojmenovává nejbolestivější rány lidstva a příčiny jeho úpadku. Ať už jde o přítomnost násilí ve společnosti, povýšenost snobských vrstev, sexuální frustrace nebo jiné patologické chování, jehož se nějaký celek (rodina, společnost) dopouští na svých členech a naopak.
Od takového tvůrce, který nazval svůj film provokativně Láska, asi každý čekal, že přijde s ironickým, satirickým nebo cynickým výkladem toho pojmu, ale on natočil pravý opak. Poctivé tázání o pravém významu tohoto slova i jeho unikavé a vnitřně rozporné podstatě.
Láska není klinickou sociálně-psychologickou studií neviděného patologického zla, které vře pod povrchem společnosti (Bílá stuha), ale komorním, minimalistickým dílem, které upíná pozornost na manželský pár, jejichž láskyplný a zdvořilý vztah, založený na sdílení stejných hodnot, se ocitá pod tlakem okolností. Oba hlavní protagonisté se jmenují stejně jako hrdinové Hanekeho filmu Utajený (2005) a pocházejí i ze stejných, tedy dobře zajištěných středních vrstev. Rozdíl je ale v tom, že je nedohání jejich zamlčená minulost, ale stáří, nemoc a umírání.
Těžká zkouška vzájemného vztahu
Haneke sleduje starý manželský pár, Georgese (Jean-Louis Trintignant) a Annu (Emmanuelle Riva), kteří jsou učiteli hudby. Jejich láska, vzájemná úcta a pevné pouto, které se mezi nimi prohlubovalo roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, to vše je náhle vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň a Anne prodělá dvojitou mozkovou mrtvici. Po následné operaci je ochrnutá na dolní polovinu těla, ztrácí schopnost mluvit a postupně přestává vnímat své okolí.
To se musí s její proměnou, akcelerovanou rychle postupující nemocí, smířit. Těžké je to jak pro dceru Evu (Isabelle Huppert), tak především pro jejího manžela Georgese, který se o ní spolu s pečovatelkou stará. Oba její nejbližší jsou postaveni do nové situace, před níž zůstávají bezradní. Množství aktivit, jež mohli manželé společně vykonávat, se zmenšuje a z Anny se postupně stává bytost, která je svému okolí na obtíž, což umí jako inteligentní bytost velmi dobře reflektovat.
Izolace vůči okolí
Samota dvou lidí, uzavřených v prostoru jednoho bytu, s sebou nese se zhoršujícím se stavem Anny nejen větší oddanost u jejího muže, ale i větší sobectví jeho bezmocné ženy. Postupně se dostávají do čím dál větší izolace vůči okolnímu světu a to včetně nejbližší rodiny (dcera Eva) a okruhu přátel, kteří jejich počínání vnímají s nepochopením.
Zvláště do svých problémů ponořená dcera Eva se nedokáže se stavem své nemocné matky vyrovnat a považuje ho za přítěž, kterou neumí řešit. I proto se k ní nechová s dostatečnou vřelostí. Anna se stává jakýmsi symbolickým ztělesněním bezradného přístupu lidí k problematice nemoci či odcházení těch nejbližších. Reaguje pláčem i výbuchy vzteku a neumí pochopit, proč její otec z bytu vytváří hráz proti okolnímu světu, který slouží jako místo důstojného dožití Anniných posledních dnů.
Neuvědomuje si, že Georges jako kultivovaný intelektuál a hlavně citlivý muž, brání svou ženu proti netaktnosti okolí, které jí její nemoc připomíná. Což se projeví při návštěvě Annina žáka, talentovaného klavírního virtuóza Alexandra (Alexandre Tharaut). Stejně tak ctí prostor její intimity, aby jí i sebe nevystavoval pocitům studu a ponížení kvůli rychlé devastaci jejího zdravotního stavu a ztrátě původní důstojnosti.
Rozbité torzo dřívější osobnosti
U Anny se projevují častější záchvaty nepříčetnosti a mentálně i fyzicky se vrací do věku nemluvněte. Georges slíbil své manželce, že ji nevydá nemocniční péči a svůj slib se snaží dodržet. Zdravotní stav jeho manželky se ale stává čím dál víc nezvladatelným. Z kultivované pianistky a milované ženy se stává psychicky i fyzicky rozbité torzo její dřívější osobnosti, odkázané na pomoc svého manžela, které si přeje jediné. Zemřít.
Už prolog, v němž hasiči vnikají do opuštěného bytu a nacházejí v něm Annino mrtvé tělo, naznačuje, že vše spěje k dramatickému závěrečnému gestu, které se jeví ve světle předchozích událostí pochopitelným a humánním. I když pro moderní západní společnost z hlediska lékařské, náboženské i právní etiky stále nepřijatelným.
Znepokojivé nedořečenosti
Ale nebyl by to Haneke, kdyby v tomto aktu milosti zároveň nebylo i něco zneklidňujícího, neodhaleného, co nás nutí se ptát, proč jednal Georges zrovna takto. Možnou odpověď nabízí scéna, kdy se Georges vrací z pohřbu souseda a vypráví Anně, upoutané na lůžko, jaké to bylo. Pohřební akt vnímá jako něco, co je pro zesnulého ponižující. Se svou ženou se proto rozhodne rozloučit jinak. Její mrtvé tělo obsype doma na jejím lůžku květinami a opustí dům. Zřejmě proto, aby se vyhnul vysvětlování svého činu, který okolí nebude chápat a schvalovat.
Annin stud z vlastního chátrání a Georgesovo opatrovatelské respektování jejího přání nenechat se hospitalizovat v nemocnici není ale jen aktem lásky, blízkosti a důvěrnosti, ale i sobeckým strachem z vlastní samoty.
Tyto nedořečenosti a nejednoznačnosti, mezi něž patří i Georgesův napjatý vztah s dcerou, který lze vyčíst z jejich vzájemné konverzace, otevírají prostor k různým interpretacím, co vše Haneke ze vztahu ústřední rodiny chtěl ukázat a naopak co zamlčel.
Tichá a nevtíravá romance
Vztah, který mezi manžely panuje, vyjadřují herci drobnými, úspornými gesty, z nichž se o jejich hluboké náklonnosti a sdílení společných zážitků z minulosti dozvíme více než z explicitně deklarovaných slov. Žádná vyznávání lásky, lítost nebo výčitky.
Stačí pohled do očí, pohlazení ruky a je nám jasné, jak se vzájemně silně vnímají a jsou spolu empaticky propojeni. I když se spolu pohádají, je vidět že jejich život došel do smířlivé rovnováhy, která se prohlubuje společnými rituály. Ať už jde o klidné vychutnání ranní snídaně, víno před spaním nebo návštěvu koncertu vážné hudby a následný rozbor tohoto zážitku.
Sledujeme tichou, důvěrnou, něžnou a nevtíravou romanci dvou starých lidí, kteří už k blízkosti svého vztahu nepotřebují ujišťování o vzájemné lásce a oddanosti. O to bolestivěji a naléhavěji proto do jejich života zasáhne zprvu malá mozková příhoda, již prodělá Anna v kuchyni. Anna si ji neuvědomuje, ale Georges už ví, že nic nebude tak předtím.
Hudba jako svět minulosti
Svět vážné, klasické hudby, jíž oba manželé zasvětili svůj život, se jim náhle vzdaluje, což režisér zdůrazňuje i absencí jakéhokoliv hudebního podnesu ve vyprávění v čase po první mrtvici. S výjimkou hudby z CD přehrávače.
Haneke nepoužívá hudbu tak jako většina tvůrců návodně pro zvýraznění emočních scén. Právě naopak, ty nejpůsobivější scény se odehrávají v tichu, jen s využitím přirozených zvuků v prostoru. Ostatně ticho, jež provází závěrečné titulky, je dostatečně výmluvné a nechává nám prostor, aby v nás příběh dozníval.
Anna se své celoživotní profesní náplně a vášně dobrovolně vzdává, neboť si uvědomuje, že ji ochrnutí od tohoto světa zcela odstřihlo. Vzdáním se nejen hry, ale postupně i poslechu hudby, se připravuje na uzavření mnohem osudovější kapitoly jejího života, než je ta hudební. Jaká propast vězí mezi světem tehdy a teď je vidět při návštěvě jejího žáka Alexandra.
Se světem hudby je spjata i její dcera, která hraje ve filharmonii. Jejím prostřednictvím zároveň režisér odkazuje ke svému filmu Pianistka (2001) právě s Isabelle Huppert v hlavní roli.
Byt jako metaforický symbol
Podobně jako používá absenci hudby jako významný formální prostředek výstavby svého díla, tak zachází Haneke i z mizanscénou pařížského bytu. Rozlehlý byt, plný knih, obrazů a pokoje s klavírem dává tušit něco o duchovním ustrojení svých postav.
Zprvu příjemné místo, k němuž jsou vázáni společnou minulostí a kde se ve společných místnostech (kuchyň, přijímací salón, ložnice) potkávají k obědu nebo odpočinku, se postupně stává uzavřeným prostorem, v němž se izolují před sebou samými a pak i před jejich nejbližším okolím. Až to dospěje do stádia, kdy se pro ně byt stane dobrovolným vězením, v němž se jim čím dál hůř dýchá.
Oba z něho touží uprchnout, ale vědí, že už to není možné. Anna chce uspíšit svou smrt odmítáním potravy. Georges uniká do svých snů. Ty se stávají ztělesněním jeho perspektivy vnímání událostí po Annině mrtvici. Georges nás prostřednictvím nich vytrhává z klinického popisu manželčina trápení k deformované realitě, jež je odrazem té, kterou sdílí.
Jde o metaforická vyjádření, která nás připravují na závěrečné vyústění. Proto se v nich objevuje motiv ptáka, který vlétne do bytu jako uzavřeného prostoru mezi soukromým životem a tím, který se odehrává venku. Vnější svět je zastoupen obrazy v bytě, na nichž malby krajinek, luk, moří a modré oblohy při rozpohybování symbolizují otevřený prostor, k němuž se manželé upínají. Ten se provzdušní a rozjasní až v závěrečné scéně, kdy se s příchodem hasičů byt otevře.
Odtažitý styl
Bez těchto symbolických, snových pasáží by se ale film klidně obešel, protože vycizelovaný charakter citlivého dramatu nijak neobohacují, pouze atmosféricky ozvláštňují. Nekonvenují ani úplně zvolenému chladně analytickému stylu, kterým režisér své protagonisty sleduje. Jeho způsob je totiž přímým protikladem slzopudných hollywoodských melodramat s prvky poetizace.
Odtažitý pohled mu umožňuje podívat se na téma stáří, odcházení a umírání nesentimentálně, upřímně a realisticky. Skrze dlouhé, zdánlivě nedramatické, statické záběry nám dovede lépe zpřítomnit tíseň, která postavy svírá a dát nám pocítit něco z nekonečných útrap, jež zažívají.
Statická kamera zaznamenává obyčejné všední úkony, které by jiní filmaři přeskočili (nákupy, hygiena). Režisér sleduje útrapy stáří krok za krokem a soustředí se na soukromý vesmír dvojice, která ve svých osmdesáti letech už ví, že život je příliš dlouhý v setrvávání v bolesti a příliš krátký v tom, co vše si nestačili říct. Proto to vzpomínání na mládí v Georgesových historkách i Annino nahlížení do alba fotografií.
Význam slova láska
Haneke ukazuje nemoc, nemohoucnost a smrt jako přirozenou součást lidského života, na niž nás prostřednictvím příběhu Georgese a Anny připravuje. Zároveň nás tak s těmito průvodními znaky stáří smiřuje. Nevyhýbá se žádným negativním aspektům nemoci a stáří, ať už ve fyzické (výměna plen) nebo psychické (vztek, rezignace) rovině. Nic nepřikrášluje, ani neromantizuje.
Vydává se do míst, kam se většině režisérů moc nechce a přibližuje nám téma, které bývá spíše přehlíženo. A přináší chirurgicky přesnou analýzou životní situace, do níž se může dostat nebo se dostane každý z nás. Můžeme ji vidět u svých partnerů, rodičů nebo prarodičů.
Na podkladě příběhu o zdravotním chátrání milovaného člověka zkoumá, co si představujeme pod pojem láska ve chvíli, kdy je tento termín zbaven všeho romantického a melodramatického a vyjevuje se jeho pravá podstata. Kdy lásku chápeme jako lásku k bližnímu, trpělivost, oddanost, laskavost a empatii.
V mezní situaci se subtilní téma lásky střetne s nevyhnutelným a režisér se snaží ukázat, jak se k problému odcházení milovaného člověka postavit i jak se vyrovnat s tím, když se partnerství mění v absolutní závislost jednoho na druhém.
Herecká synergie
V této jeho snaze jsou mu velmi nápomocni i oba ústřední protagonisté, kteří věkem a tím i zkušenostmi přesně odpovídají povaze svých postav. Ztvárňují zde své možná poslední velké role a věrně se přizpůsobují režisérově tlumené, minimalistické estetice vyprávění.
Z jejich souhry je cítit velká synergie. Tam, kde musí Emmanuelle Riva přidat na škále výrazů, které přibližují její utrpení a nemohoucnost, tam si Jean-Louis Trintignant vystačí s pohledem v očích, v němž se zrcadlí to, jak spoluprožívá trápení své ženy. I díky tomu jejich boj o lidskou důstojnost působí tak naléhavě a nezapomenutelně.
Potřebný film
Michael Haneke se v Lásce zabývá těmi snad nejzásadnějšími tématy lidského života, jež máme ale ve stínu každodenních problémů tendenci odkládat. Jejich naléhavost si uvědomuje paradoxně až ve chvíli, kdy jsme postaveni do podobné situace jako Georges. Přichází s odcházením nebo staráním se o naše nejbližší, kteří se musí spolehnout na naši obětavou pomoc.
A klade otázky, jež si v té chvíli klademe i my. Co udělá s láskyplným poutem dvou lidí neodvratné chátrání jednoho z nich? Jak se na tuto situaci připravit a hlavně jak v ní obstát? Dokážeme se vyrovnat se smrtí našich nejbližších? A budeme bez nich umět sami žít?
Film vstupuje u nás do kin v den, kdy se na světě a v Čechách trochu implantovaně slaví svatý Valentýn, tedy svátek všech zamilovaných. Nepředpokládám, že zrovna mladí diváci by vzali kina útokem, ale možná by si i oni měli připomenout, že tak jako láska začíná a má nějaký charakter, tak i končí a je to provázeno projevy, před nimiž máme tendenci přivírat zrak.
Micheal Haneke nám je připomíná ve filmu, který je plný bolesti, ponížení a psychicky vyčerpávajícího zápasu s nevyhnutelným, ale i zvláštní milosti, která nás smiřuje s realitou odchodu nás i našich nejbližších. Jeho tázání o významu slova láska je ze všech letošních kandidátů na Oscara nejméně nápadné, ale rozhodně nejosobitěji, nejhlubší a hlavně nejpotřebnější.
Láska
- Žánr: psychologické drama
- Původní název: Amour / Liebe / Love
- www.sonyclassics.com/amour
- Francie / Německo / Rakousko 2012
- Scénář: Michael Haneke
- Režie: Michael Haneke
- Hrají: Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, Alexandre Tharaud, William Shimell, Ramón Agirre, Rita Blanco, Laurent Capelluto
- Distribuce: Artcam
- Distribuční premiéra v ČR: 14. 02. 2013