Animovaný film, natočený metodou rotoskopie a přístupný až od osmnácti let, do českých kin vybrala stovka registrovaných příznivců artového filmu v rámci čtvrtého ročníku evropského projektu Scope100. Z pěti filmů, které v jednotlivých zemích zatím nenašly distributora, vybrali jeden.
Pro letošek je to snímek Teheránská tabu, který měl mezinárodní premiéru loni na festivalu v Cannes v rámci sekce Týden kritiky. Českým divákům se před distribuční premiérou představil na Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm, kde soutěžil v sekci celovečerních filmů pro dospělé diváky.
Formující zkušenost islamistické revoluce
Natočil ho jako svůj celovečerní debut osmačtyřicetiletý íránský režisér, žijící v Německu, Ali Soozandeh. Když mu bylo devět, v jeho rodné zemi vypukla islamistická revoluce. Na vlastní kůži tak zažil, když ve školách oddělili chlapce a dívky. Byla to jedna z jeho prvních formujících zkušeností, které přispěly k tomu, že v pětadvaceti letech emigroval do Německa.
Zde po studiu na kolínské Technické univerzitě pracoval jako specialista na animace na řadě dokumentárních filmů (Věznice Írán, Tábor 14) a televizních seriálů. Dělal u nich storyboardy a speciální efekty a vyzkoušel si i další profese jako kameraman, fotograf nebo malíř. Režíroval také hudební videoklipy a krátké filmy.
Nápad na debut Teheránská tabu dostal před pár lety, když v metru zaslechl hovor dvou mladých Íránců, kteří se bavili o svých zkušenostech s děvčaty. Vyprávěli si také o jedné prostitutce, která si s sebou do práce vzala dítě. To ho přimělo přemýšlet o tématu sexuality a dalších projevech svobodného chování v Íránu.
Z nouze ctnost předností
Vzhledem k ožehavosti tohoto v Íránu tabuizovaného tématu a své předchozí praxi animátora, se rozhodl pro natočení filmu zvolit techniku rotoskopie, stojící na pomezí animace a hraného filmu. Domácí divák ji dobře zná z filmu Alois Nebel nebo snímků jako Temný obraz, Renesance, Persepolis či Valčík s Bašírem.
Při realizaci filmu režisér se štábem, kameramanem a živými herci nejprve natáčel před zeleným pozadím. Postavy vytvořili v Německu žijící herci blízkovýchodního původu. Poté s animátory vytvořil základní prvky pozadí a film sestříhal. Následovala tvorba finální podoby pozadí (ulice, byty, střechy domů, podniky), které tvoří kombinace 3D prvků a kreseb, a naanimování postav. Natáčení a celý proces animace trvaly celkem 13 měsíců a podílelo se na něm přes 40 umělců.
Zvolená forma rotoskopie se pro režiséra ukázala jediná možná, protože hraná ani dokumentární forma vzhledem k tématu a otevřenosti jeho pojednání nepřicházela v úvahu. V reálných kulisách Teheránu by mu úřady natáčet nepovolily a on je zas kvůli autenticitě nechtěl nahradit jinými, třeba marockými nebo jordánskými. To radši zvolil pro zachování atmosféry jejich animovanou podobu.
Tato z nouze ctnost mu zároveň jako autorovi uvolnila ruce a on tak mohl v německo-rakouské koprodukci ukázat mnohem víc než jiní festivalovému publiku známí iránští tvůrci, potýkající se s domácí cenzurou. Ti musí svá neméně závažná sdělení o stavu společnosti ukrývat do metafor a podobenství, zatímco Ali Soozandeh je pojmenovává víc napřímo. V této souvislosti vyvstává otázka, jestli se za stávajícího režimu bude moci někdy do Íránu, kde žije zbytek jeho rodiny, vrátit.
V represivním sevření konzervativních pravidel
Jeho pohled na historickou, politickou, náboženskou, společenskou a kulturní situaci jeho domoviny je totiž velmi kritický. Ukazuje ji jako autoritářskou zemi, prolezlou korupcí, represí a pokrytectvím. Teherán navenek působí jako moderní město s rušným, pulzujícím životem, které ale svírá ho konzervativní tlak přísných zákonů a kulturních a náboženských zvyklostí.
Nesezdaní mladí lidé se nesmí na veřejnosti držet za ruku, ženy jsou závislé na mužích, bez jejichž souhlasu si nemohou svobodně vybírat povolání ani se rozvést. Když jste hudebník, není vám povoleno vydat desku, protože je údajně nežádoucí a protiislámská, tedy v rozporu s hodnotami islámu. Na ulicích pro výstrahu visí oběšenci, i banální žert může vést k ničení lidských životů.
I zde ale mladí lidé chtějí žít svobodně a mají podobné touhy jako jejich vrstevníci jinde na světě. Žijí ale v Teheránu, kde platí úplně jiná pravidla. Rockové koncerty v klubech, nemanželský sex, alkohol i drogy místní zákony zakazují a vytlačují do podzemí.
Kdo má ale peníze, moc nebo konexe, tomu se striktní pravidla státního aparátu daří snadno obcházet. Ostatním, kteří chtějí žít mimo úzce vymezené mantinely, hrozí tvrdé tresty. Při cestě za štěstím a svobodou tak hrdinové filmu musí bořit tabu a riskovat.
Mozaika příběhů
Tak jako tři mladé ženy a jeden muž, o nichž film vypráví. Prostitutka Pari (Elmira Rafizadeh) by se ráda rozvedla se svým vězněným manželem, narkomanem. K tomu musí mít ale jeho souhlas, což on odmítá. Kvůli chudobě začala vykonávat nejstarší řemeslo, jehož svědkem je její němý šestiletý syn Elias (Bilal Yasar).
Film je z velké části vyprávěn z jeho perspektivy a jde o svědectví nadmíru působivé právě proto, že jde o svědka sice němého, ale velmi vnímavého. V jeho očích jakoby se zrcadlilo vše, co na něho bezprostředně doléhá. Hrubé chování matčiných zákazníků vůči ní, problémy s přijetím do školy, hádky u sousedů.
Pari i bez souhlasu manžela s rozvodem předstupuje před islámský revoluční soud, kde jí jeho soudce (Hasan Ali Mete) rozvod nepovolí. Jedině snad výměnou za to, že se stane jeho osobní konkubínou. Pari na tuto dohodu přistupuje a ocitá se v bytě, který soudce vlastní.
Tam se setkává se Sarou (Zahra Amir Ebrahimi), s níž se spřátelí. Sara čeká s bankéřem Mohsenem (Alireza Bayram) své první dítě. Chtěla by pracovat, ale muž jí to nedovolí, protože se má starat o manželovu rodinu. Hledá tak zaměstnání proti jeho vůli.
A pak je tu ještě hezká Donya (Negar Mona Alizadeh), která při náhodném sexu v hudebním klubu přijde o panenství se studentem a muzikantem Babakem (Arash Marandi). Stane se tak týden před plánovanou svatbou a ona teď spolu s Babakem zoufale hledá prostředky i doktora, který by ji pokoutně provedl nelegální operaci na obnovení panenství. V Íránu se totiž očekává, že ženy vstupují do manželství jako panny a ona se nechce nechat vystavit rodinnému pranýři.
Rebelie proti tlaku mravnostní policie
Tato mozaika příběhů se postupně a na přeskáčku prolétá a spěje k nevyhnutelnému konci, který působí jako obžaloba společnosti, která byla ještě před pár desítkami let otevřená a dnes je skřípnutá v přísných mantinelech ortodoxní víry a mravnostní policie, která zejména ženám nedává možnost jakékoli osobní či sexuální svobody.
Režisér poukazuje na to, jakou roli ženy sehrávají a musejí sehrávat ve hře na počestnost v rámci íránské společnosti. Ty totiž trpí nejvíce. Zároveň se od nich očekává, že budou přenášet pravidla a tabu, omezující jejich svobodu, na další generaci.
Ať už jsou tyto ženy svobodné anebo vdané, stávají se obětmi autoritářského systému, v němž neplatí rovnost, ale pokrytectví, korupce a udavačství. Každá z postav na restriktivní podmínky v zemi reaguje jinak a volí jinou formou rebelie či vzdoru proti nim.
Někdo jako Pari se jim podřídí a stává se tak obětí sexuálních úchylek jejího „věznitele“, jiný jako Babak a Donya hledají únik v nespoutaném sexu, drogách nebo alkoholu. Jejich chování je ale jen reakcí na tabuizaci a zákazy. Omamné látky, alkohol, nemanželský sex, držení za ruku nesezdaných, vlastnictví porno časopisů, vše je postihováno, vášně uměle tlumeny a není pak divu, že hledají cestu ven.
Obžaloba pokrytecké společnosti
Bigotní zákazy jsou totiž nejlepší cestou k tomu, aby lidé omezující pravidla obcházeli. To vytváří svět dvojí morálky nejen v oblasti sexuality. Žité a navenek předstírané. Tato pokrytecká morálka vede k potlačování vlastní přirozenosti a přizpůsobování svobodného chování okolním represím.
Výpověď o této schizofrenní společnosti je o to smutnější, že v ní režisér nevidí moc naději na změnu, kromě té osobní, spočívající v útěku z ní. Jeho osobní, angažované a humanistické svědectví o lidech, lapených do pasti restriktivních pravidel, předsudků a tradic, působí zároveň velmi emotivně v tom, že ukazuje, že to není jen systém, ale i lidé v něm, kteří zneužívají svévolně svou moc a přispívají tak k tomu, že se druzí cítí sešněrovaní a nešťastní.
Výtvarné pojetí s použitou technikou rotoskopie, ve spojení s hudebním podkresem, dává této zdrcující obžalobě pokrytecké společnosti nejen emotivní nádech, ale i ten podmanivě poetický. Pokud se vám líbily filmy režiséra Asghara Farhadi jako oscarový Rozchod Nadera a Simin nebo Klient, osloví vás i tento pohled na tabu, o nichž se oficiálně v íránské společnosti nemluví. A na lidi, kteří se v ní i přes oficiální zákazy a morální restrikce snaží žít svobodně. Byť za cenu útěku do vnitřní emigrace, která je znakem života ve všech totalitních režimech.
| AVmania.cz |
| Teheránská tabu |
|
8 |
Teheránská tabu
- Žánr: animované drama
- Původní název: Teheran Tabu
- www.teherantabu-film.de
- Německo / Rakousko, 2017
- Scénář: Ali Soozandeh
- Režie: Ali Soozandeh
- Hrají: Arash Marandi, Alireza Bayram, Siir Eloglu, Thomas Nash, Hasan Ali Mete, Klaus Ofczarek, Morteza Tavakoli
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 14. 06. 2018