Jan Svěrák patří spolu s o dva roky mladším Janem Hřebejkem k asi nejznámějším a komerčně nejúspěšnějším režisérům porevoluční éry. V letošním roce se oba vrátili ke stěžejním dílům svých filmových kariér. Jan Hřebejk v prvním dílu trilogie Zahradnictví: Rodinný přítel k Pelíškům, Jan Svěrák s filmem Po strništi bos k Obecné škole (1991).
Styčné body s Hřebejkovým Rodinným přítelem
Oba filmy mají mnohé společné. Jde vlastně o prequely oněch diváckých vyhledávaných snímků, s postavami, které jste si v nich oblíbili. V případě Rodinného přítele je to postava Jindřicha, kterého hrál v Pelíšcích Jiří Kodet a zde Martin Finger, v Po strništi bos je to rodina Edy Součka. Zdeňka Svěráka a Libuši Šafránkovou nahradil Ondřej Vetchý a Tereza Voříšková, Václava Jakoubka v roli Edy pak Alois Grec.
Oba snímky se odehrávají v době Protektorátu Čechy a Morava a seznamují nás se širší rodinou zmíněných postav. Oba jsou inspirovány vzpomínkami rodinných příslušníků a jejich autoři je tudíž vnímají jako velmi osobní. V případě Rodinného přítele jde o vzpomínky rodičů Petra Jarchovského, který k filmu napsal scénář. V Po strništi bos Jan Svěrák jako scenárista vychází ze vzpomínkové knihy svého otce Zdeňka se stejnojmenným názvem (2013).
Oba tituly ono osobní rodinné téma v něčem zrazuje, protože jim od něho chybí větší odstup. Oba filmy se také potýkají s nevyváženou dramaturgickou stavbou a prospěl by jim spíš seriálový formát. Ten by možná zahladil, že oba trpí absencí velkého dramatického příběhu a rozpadají se spíš do série epizod.
U Hřebejka jsou ty epizody neúměrně natahované nebo naopak působí uspěchaně. Svěrák s nimi zas pracuje jako s náčrty potenciálně zajímavých situací, které ale nakonec zůstanou jen impresemi. Impresemi melancholickými, klidně plynoucími, vlastně nepříliš dramatickými, tak jak život sám.
Z obou filmů je cítit kvalitní řemeslo, ať už jde o kameru, výpravu nebo kostýmy. Jan Svěrák si vybral malebné prostředí Slavonic, jehož renesanční jádro má evokovat Kopidlno z dětství Zdeňka Svěráka, jímž se v knize Po strništi bos inspiroval.
Chybí silnější dramatický oblouk
Svěrákovi jako režisérovi nechybí cit pro detail, jako když včelím úlům dává v éře protektorátu barvu trikolóry. Kamera Vladimíra Smutného kreslí v měnících se ročních obdobích krásné obrázky, z nichž dýchá hřejivá nostalgie, již si spojujeme s dětstvím.
Občas nás zarazí střihová skladba jak v navazujících záběrech, tak v promluvách postav, což ale zřejmě souvisí se skutečností, že v takřka dvouhodinovém filmu se hodně stříhalo, aby se dostal na tuto délku. Horší je, že i když má film tuto délku, tak nepůsobí z hlediska dějové stavby kompaktně. Rozpadá se do krátkých epizod, miniaturních scének, jež by se lépe vyjímaly v seriálovém tvaru.
Rozkrývání rodinného konfliktu
Příběh, odehrávající se v letech 1943 - 45, je poměrně jednoduchý. Edův otec (Ondřej Vetchý), který pracuje v elektrárně, je pro svůj ne zrovna vstřícný postoj k nacistickým okupantům vyhozen z práce i služebního bytu v pražské elektrárně.
Osmiletý Eda Souček (Alois Grec) s rodinou proto musí hledat azyl na rodinném statku u tatínkova otce (Jan Tříska), bodrého strýce (Hynek Čermák) a zemité tety (Petra Špalková). Na malém městě, kde doposud trávil jen krátké chvíle prázdnin, choulostivého, starostlivě opečovávaného chlapce v bílých podkolenkách a naleštěných polobotkách čeká střet s podstatně barvitějším klukovstvím vesnické party. A také nečekaný vhled do rodinných tajemství, v jejichž zákrutách se jen obtížně vyznává.
Právě ono odkrývání příčin rodinného konfliktu, kdy děd Souček tak nevraživě shlíží na svého zavrženého syna Karla, kterému se říká Vlk (Oldřich Kaiser), tvoří jediný výraznější dramatický oblouk, který se klene nad tímto vyprávěním.
Poznávání minulosti vlastní rodiny je ale pro osmiletého kluka ztíženo tím, že ne vše z ní je určeno uším dítěte a ne vše může ve svých letech dobře chápat. Z náznaků si ale postupně skládá mozaiku, která se vztahuje jak k minulosti jeho maminky (Tereza Voříšková), tak především k důvodům, jež vedly k rozkmotření děda Součka a strýce Vlka. Na základě poznání těchto skutečností se pak odhodlá ke své první vzpouře. Jak vůči autoritativnímu patriarchovi rodu v podobě přísného dědečka, tak vůči otci, který se mu neumí postavit.
Téma hrdinství
Tato Edova vzpoura souvisí s tématem hrdinství, jež bylo přítomné i v Obecné škole. Zde se odvíjelo od otázky domnělého hrdinství učitele Igora Hnízda a toho skutečného Edova tatínka, jež se ukázalo při likvidaci miny na školním výletě.
V Po strništi bos má víc podob. Edův otec s hrůzou v očích vykonává nenápadný odpor vůči okupantům, ale možná mnohem větší strach má ze svého otce. Edově mamince tato manželova nemohoucnost vadí a na statku zažívá z dědovy dominance pocity bezmoci.
Odpor vůči okupantům má typicky českou podobu a Zdeněk Svěrák ho jemně ironizuje. Krade se cukr z cukrovaru, ovládaného Němci. Ředitel školy (Zdeněk Svěrák) se snaží výkladem o druzích ptáků přehlušit rozhlasové vysílání, v němž Emanuel Moravec gratuluje Adolfovi Hitlerovi k narozeninám. Legionářské uniformy se nasadí, až když už to není nebezpečné a hra dospělých na vojáky si v ničem nezadá s tou dětskou v bunkrech, vyrobených z pohřebních věnců.
Bosé nohy nikoliv v parku, ale na strništi pak symbolizují Edovo hrdinství. Jeho osmělení se v klukovské partě a obhájení místa v ní. Jeho částečný vstup do světa dospělých, jehož zákonitostem a tajemstvím se učí rozumět. Hrdinství hledá Eda v sobě, ve svém tatínkovi i ve válečné době, na níž nahlíží fantazijní, rodokapsovou optikou.
Ta mu umožňuje bojovat proti nacistům v inscenovaných dětských představách, jež vychází z jeho znalosti pohádek a dobrodružných příběhů. Jan Svěrák tyto snové scény vkládá do těch realistických a posiluje tím naivní či nevinný ráz vnímání válečných událostí. Válku tím ale nevytěsňuje. Je tu smrt, lidí i zvířete, ale ta laskavá optika retra z těžké doby hraje prim.
Až příliš rozdrobené střípky vzpomínek
Laskavý a uctivý je i přístup Jana Svěráka k předloze jeho otce a jeho dětským vzpomínkám. Lyričnost povídkového tvaru, rozděleného do kratičkých kapitol, ale v tom filmovém ukazuje svou ošidnost. Režisér s otcovými vzpomínkami nakládá jako s korálky, které postupně navléká na šňůrku a doufá, že z nich bude zářivý náhrdelník.
To se ale neděje, protože ony korálky či střípky paměti působí v dramatické výstavbě až příliš osamoceně. Často jim chybí pointa, o napětí ani nemluvě a přinášejí jen onu náladu, atmosféru, kterou umí režisér s kameramanem rozehrát do působivých obrazů.
Film se tak rozpadá do krátkých izolovaných epizod typu tatínkova potýkání se se včelami, maminčina zpěvu, poté co ulétne z holubníku holub, Edova schování se s maminkou před bouřkou s krupobitím v seníku, školní šikany nebo nálezu palivové nádrže z amerického letounu.
Jde o scénky úsměvné, něžné, tklivé nebo prostě takové, jež patří ke klukovským dobrodružstvím. Přidávají se k nim i ty s erotickým nábojem, kdy malý Eda pozoruje maminku, jak se převléká do noční košilky nebo když se koupe. Zaujme ho i tetin výstřih. Spolužačka klukovské partě slíbí, že se před nimi svlékne, Eda dostane pusu.
V prostředí maloměsta za doby války těmito jemnými erotickými scénami, vnímanými dětskou optikou a nostalgickou a snově zabarvenou náladou Jan Svěrák pomrkává na Felliniho Amarcord. Žánrově pak jeho film osciluje někde mezi nostalgicky hřejivou chlapeckou komedií typu Páni kluci nebo Bylo nás pět a rodinným melodramatem, němž se objevují rodové křivdy i staré lásky.
V otcových bezpečných strništích
V tvářích dětských herců se zračí zvědavost i klukovské uličnictví, u těch dospělých možná až příliš jejich základní charakteristika, které se nedostane většího charakterového rozvinutí. Despotický a nerudný děd, pracovitý, ale ušlápnutý otec Edy, něžná i rázná jeho maminka, teta, hovořící dialektem, co si ví se vším rady, žoviální strýc, tajemný vyvrhel rodiny, který se ukáže být lepším člověkem, než jak je líčen.
Postava Vlka v podání Oldřicha Kaisera působí nejplastičtěji, naopak u Terezy Voříškové a Ondřeje Vetchého jsem se nemohl zbavit dojmu, že je režisér až příliš tlačí do napodobování jejich předchůdců, přičemž Tereza Voříšková tomu víc vzdoruje.
Jan Svěrák říká, že Po strništi bos tvoří s trojicí jeho předchozích filmů, jež vytvořil v tandemu se svým otcem, volnou tematickou tetralogii. Obecná škola a Po strništi bos jsou o dětství jeho tatínka, Kolja o dospělosti a Vratné lahve o stáří.
Z tohoto pohledu si říkám, zda by i on neměl po padesátce opustit bezpečný přístav autorské spolupráce s jeho otcem a vypovědět něco tentokrát o sobě. O své generaci a o tom, jak on vnímá okolní svět. Být víc za autorského režiséra a ne jen za zdatného řemeslníka. Zkusit znovu natočit něco jako Jízdu nebo Akumulátora 1, ve kterých jsem víc cítil jeho otisk.
Ale třeba je mu v otcových strništích a obecných školách dobře a nemá tyto ambice. Po strništi bos ale ukazuje, že jeho scenáristická nápodoba otcova stylu má v rozdrobenosti struktury vyprávění u této lyrické látky své limity a že nostalgická atmosféra dětství na silný dramatický příběh rovněž nestačí. Většinovému divákovi ale toto vadit nebude a z filmu bude určitě komerční hit. Pro mě ale až moc očekávatelně laskavý a nezkoušející v ničem riskovat.
Po strništi bos
- Žánr: rodinná komedie
- www.postrnistibos.cz/
- Česko / Slovensko / Dánsko, 2017
- Scénář: Jan Svěrák (předloha Zdeněk Svěrák)
- Režie: Jan Svěrák
- Hrají: Ondřej Vetchý, Tereza Voříšková, Alois Grec, Jan Tříska, Viera Pavlíková, Oldřich Kaiser, Zuzana Stivínová, Hynek Čermák, Petra Špalková, Zdeněk Svěrák
- Distribuce: Bioscop
- Distribuční premiéra v ČR: 17. 08. 2017
| AVmania.cz |
| Po strništi bos |
|
6 |