Kajínek: recenze filmu

Mýtu v mnoha ohledech přitažlivého, ale také umožňujícího jednostrannou manipulaci. Na jeho pozadí se tvůrci, jimž slouží Kajínkův příběh ke kritice zkorumpovanosti systému, snaží vyvolat celospolečenskou diskusi, jež by vedla k znovuobnovení soudního řízení v jeho případu.

Mučednická legenda

Polistopadová doba, spojená s nadějí, vyjádřenou později v idealistickém sloganu, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, přinesla v roce 1990 i rozsáhlou amnestii bývalého politického vězně Václava Havla. Jedním z propuštěných byl i Jiří Kajínek, který přes všechny dobré předsevzetí brzy opět skončil v kalných vodách zločineckého podsvětí.

Záhy za ním zaklaply vrátka věznice v Bytízu u Příbrami, kde usiloval o revizi svého případu i jedenáctileté trestní sazby, již obdržel za loupež policejního vozu se zbraní, nedobrovolné ozbrojování a recidivu. Osudného 30. května 1993, kdy v borských zatáčkách u Plzně došlo k zastřelení podnikatele Jandy a jeho bodyguarda Juliána Pokoše, byl zrovna na útěku z vězení. O tři čtvrtě roku později je zatčen zásahovou jednotkou a jako domnělý střelec obžalován z dvojnásobné vraždy. Za vraha jej označuje i přeživší druhý bodyguard a bratr zavražděného Vojtěch Pokoš. Kajínek dostává doživotí trest po projednání případu, který už od začátku vzbuzoval pochybnosti ohledně procesních pochybení, provázejících vyšetřování i míry zavinění odsouzeného.

Po deseti letech, jež vyplnily neúspěšné pokusy o útěk z věznic v Českých Budějovicích a ve Valdicích a úspěšné a mediálně ostře sledované zmizení z přísně střeženého Mírova, se začalo vězňovi blýskat na lepší časy. Po spíše proklamované snaze ústavních činitelů (Rychetský, Bureš) o znovuotevření jeho případu se o jeho kauzu začala zajímat mladá pohledná advokátka Klára Slámová. Úsilí o obnovení procesu ale naráží na neochotu plzeňského soudu, u něhož byl vězeň pravomocně odsouzen. Mučednická legenda lidového desperada začíná…

Vězeňská superstar

Pokud se do kina těšíte, že bude tato legenda, podobně jako ta robinhoodovská v posledním příspěvku Ridleyho Scotta, nějak nově nasvícena či dekonstruována, budete zřejmě odcházet zklamáni. O postavě samotného Kajínka (Konstantin Lavroněnko) se mnoho nedozvíme. Nad příběhem se vznáší jako nezúčastněný deus ex machina, který do děje takřka nezasahuje. Jeho úloha ve vyprávění je po hříchu spíše pasivní, díky čemuž se o jeho motivacích, pohnutkách a pocitech můžeme jen dohadovat. Zato jsme svědky častých záběrů na jeho vysportované tělo, které zoceluje posilováním. Železná vůle a disciplína, díky nimž snadno snáší příkoří od mnohdy sadistických dozorců, tvoří osobnostní výbavu charismatického muže, nad nímž se na konci vznáší stejná tajemná aura, s jakou do příběhu vstupoval.

Dostat se pod krustu málomluvnému, nepřístupnému a mimicky sporému českému Monte Christovi nebo Jeanu Valjeanovi (jak se ho snaží filmaři prezentovat) se snaží advokátka Klára Pokorová (Tatiana Vilhelmová), jejímž pohledem je jeho osobnost nahlížena. Ač zrazována okolím i svým partnerem (Boguslaw Linda), noří se do případu hlouběji a hlouběji, což zpětně negativně ovlivňuje její soukromý život. Její zainteresovanost na kauze je trochu krkolomně a účelově prodchnuta naroubováním motivu rodinného traumatu, spočívajícího v tom, že se její sestra stala obětí sexuálního násilí, jehož se dopustili stejní lidé, za jejichž vraždu byl Kajínek odsouzen.

Ambiciózní mladá kariéristka, jejíž reálný předobraz tkví v blonďaté advokátce Kláře Slámové, v podání Tatiany Vilhelmové dostává v příběhu největší prostor. Její postava je po charakterizační stránce nejlépe rozvinuta a její představitelka má možnost předvést největší rozmanitost hereckých poloh. Od trochu křečovitého chování umíněné holčičky se s vývojem kauzy propracovává k civilnímu jednání rozhodné ženy. Vztah s předmětem jejího zájmu opisuje z pohledu jejího klienta klasický oblouk od nepřístupného odmítání přes smíření se s její existencí a rolí v jeho případu až po náznak drobné náklonnosti.

Zcela jiné, ale neméně zapamatováníhodné polohy předvádí v českém filmu častá aktérka a vábnička podobných pasáží Alice Bendová. Nechci se mýlit, ale aranžmá vášnivých scén na kuchyňské lince už bylo použito v Sametových vrazích v milostných scénách s Michalem Dlouhým.

Tentokrát ho v objetí půvabné Alice vystřídal ruský herec Konstantin Lavroněnko, držitel Zlaté palmy z Cannes, jehož proslavil Zvjagincevovův Návrat. Svému předobrazu jakoby z oka vypadl. Na rozdíl od něj vládne ale skutečným sex-appealem a ne jeho instantní náhražkou, vhodnou tak pro divačky sentimentálního citového vydírání v pořadu Pošta pro tebe. Jeho neprostupné a soustředěné kamenné masce ve tváři ale ubližují při otevření úst jak z lékařské telenovely znějící postsynchrony, které dělají medvědí službu nejen jemu, ale ještě více Boguslawovi Lindovi v úloze bohatého právníka a přítele Pokorové Doležala.

Ve stínu svých mezinárodně proslulých kolegů se rozhodně neztratí (naopak) Vladimír Dlouhý v úloze úlisného padoucha Novotného, tahajícího za nitky případu. Novotný je přesným naplněním typologie novodobého uhlazeného gaunera, jaké známe nejen z investigativních pořadů a reportáží, ale i z běžného vnímání reality kolem nás. Výhružky a zastrašování balí elegantně do „dobře“ míněných laskavých rad, ve kterých odhaluje svou mrazivě zvrácenou povahu. I bez ohledu na památku zemřelého herce je třeba říct, že se Vladimír Dlouhý s touto šablonovitou karikaturou zavánějící kreací šedé eminence popral na výbornou, podobně jako jeho bratr Michal s postavou zkorumpovaného bývalého policisty Lejčka.

Na lavici obžalovaných justice

Scénář Marka Dobeše a Petra Jákla juniora, pouštící se na tenký led stále aktuální kauzy, se mohl vydat dvěma směry. Buď se tvůrci mohli pokusit o rekonstrukci historických událostí formou hraného docu-dramatu nebo se mohli vydat po volnějších stezkách fiktivního vyprávění, pouze volně inspirovaného skutečným příběhem vězně Kajínka. Druhá varianta by jim umožnila popustit uzdu své fantazii a námět, daný fakty ze soudního spisu, rozvinout do podoby plnohodnotného příběhu, který má svou motivační stránku i vyústění, dávající možná spekulativní, ale přesto alespoň nějaké odpovědi na otázky, jež případ provází.

Protože se ale rozhodli držet více při zemi a pouze ilustrovat známá fakta, zaměřují se především na všechny podivnosti, jež provázely vyšetřování zmíněné vraždy. Směsici výpovědí, spekulací a domněnek, podpořenou poznatky předních českých investigativních žurnalistů (Josef Klíma, Janek Kroupa), zabalili do přitažlivého thrillerového balíčku, vycházejícího vstříc lidské potřebě vidět za oficiální verzí reality vždy tu alternativní.

Marketingově lákavě ponechali ústřední figuře občanské jméno i příjmení jejího předobrazu, u ostatních postav jejich příjmení pozměnili, ale nechali jim alespoň identická křestní jména (Slámová - Pokorová). V některých případech jsou reálné předlohy zcela zjevné (Perner, Křížek), jiné úlohy jsou plně smyšlené a fikčně přizpůsobené potřebám žánrového vyprávění, které chce přispět k diskusi o znovuobnovení soudního řízení.

Autorská licence je vždy diskutabilní, ale vzhledem k dodnes nejasným konotacím celého případu asi jediná možnost, jak s látkou podobného ražení naložit. Tvůrčímu týmu je třeba přičíst k dobru, že žádná další Nahota na prodej se nekoná. S fakty se sice nakládá značně svévolně, ale ne v primitivně podprahovém duchu bulvarizujících reportáží jednoho z dvou hlavních mediálních partnerů filmu.

Nestřídmé nadužívání stylistických figur

Petrovi Jáklovi v jeho pokusu spojit niterné komorní drama s vypjatými emocemi a krimithriller s akčními scénami do vizuálně atraktivního útvaru pomáhá exhibující kamera F. A. Brabce, poučená na způsobu snímání hollywoodské produkce. Jákl jako bývalý kaskadér a reprezentant v judu sází na efekt, o čemž se přesvědčíme hned v úvodu v kolážovité novinové zkratce, přibližující pozadí případu.

Následná dvojnásobná vražda, spojená s pokusem o třetí, prováděná ve stylu hongkongského krvavého baletu Johna Woo s obouruč pálícím mužem v černém plášti, upomene poprvé a zdaleka ne naposledy na inspirační zdroje z videotéky Jákla ml.

Sdělení se často ocitá ve vleku opulentní formální stránky, která nebude pro znalce epileptických kamerových veletočů Tonyho Scotta nebo Michaela Baye ničím překvapivým. Barevné filtry, zpomalovačky i rychlé švenkování kamerou, frenetické přeostřování, hypertrofovaná ruchová stopa zvukové složky filmu. To všechno jsou postupy, které už jsme viděli v zámořských thrillerech, kde, podobně jako v Kajínkovi, slouží k umocnění dynamiky akčních scén. Jejich užití pochopíme a kvitujeme ve scénách jako je Kajínkův copperfieldovský útěk z věznice na Mírově, zásah jednotky URNA, při rvačkách nebo v záběru na auto, padající z mostu.

Méně už snesitelně a zavánějíc prvoplánovou schematičností se jeví v klidných konverzačních pasážích, kdy se toho na plátně až tolik neděje a kamera přesto zběsile korzuje po místech, kdy by měla spočinout (skokové zoomy, rychlé nájezdy na detaily). Zkušený kameraman F. A. Brabec v té chvíli připomíná školáčka, okouzleného novou hračkou, který tlačením na pilu co do výrazové bohatosti jednotlivým sekvencím na síle spíš ubírá.

Mechanické nadužívání stylistických figur s sebou nese i typické začátečnické nešvary režijních debutů jako jsou historicky nevěrohodné reálie či klišoidní symbolické záběry vězně, brodícího se proti proudu nebo dramaticky trhajícího okovy. K nim zní přepjatě bombastický a místy zas až příliš pateticky lyrický hudební doprovod Václava „Noida“ Bárty. Ten se v „rodinném“ podniku angažuje i v úloze spoluvězně Křížka (vzpomenete si, jak se jmenovala postava, již v Sametových vrazích představoval Jan Dolanský?). 

Relativizující pohled

Petr Jákl jako režisér, producent a spoluautor scénáře se vehementně pokouší vyvolat zájem o Kajínkovu kauzu, což se mu ale více daří prostředky propagačně reklamními než těmi ryze narativními. Filmu, který provází tahanice o autorská práva na scénář, možná ze všeho nejvíc ubližuje právě zaštítění se osobou kontroverzního vězně. Kdyby se jednalo o smyšlenou postavu v kriminálce, volně inspirované kauzami polistopadové éry, snažící se obecněji vypovědět o mechanismech, jež sužují tuto společnost, nezbylo by než tvůrcům zatleskat za více než solidně zvládnuté řemeslo a na režijního debutanta jistou ruku při vedení herců.

Takto se při uplatnění osobního hlediska, kterého se při mediálním sledováním Kajínkovy kauzy nelze úplně zbavit, do mysli diváka vkrádá pocit, že skrze romantizující adoraci ústřední postavy delikventa z podsvětí autoři divákům podsouvají konspirativní teorie, že celou kauzu manipuluje nějaké mafiánsko-politicko-policejně-soudcovské souručenství, které se bojí vyjevení pravdy o jejich praktikách. Neříkám že tomu tak nemůže být, když zkorumpovanost vidí člověk i na nejnižších stupních státní samosprávy, kde se vytváří samozvaná vrstva nedotknutelných. Potom by ale bylo dobré, kdyby tvůrci tyto vazby, podobně jako jejich italští kolegové v Božském o italském premiérovi Andreottim pojmenovali a neschovávali se za hospodsky rozplizlé a nekonkrétní nadávání na „ty nahoře“.

Opravdu nevím, zda je Jiří Kajínek zločinec, odpykávající si zaslouženě možná až příliš nadsazený trest, oběť systému, již drží jeho katani v obavě z jeho msty pod zámkem nebo zručný manipulátor, který má zvládnuté PR tak, jak se v souvislosti s premiérou denně přesvědčujeme na stránkách tisku a jiných médií. Trochu jsem doufal, že filmový příběh mi na tato tázání dá nějakou, alespoň malou odpověď. Nestalo se tak a Kajínkův zpočátku jasný obraz protagonisty vykonaného činu nájemné vraždy se pohledem tvůrců jen relativizuje jako něco, co se mohlo stát a ne co se skutečně stalo. Tedy žádné překvapení.

Mediální sci-fi

Kauzy, jež uvízla na mrtvém bodě, se nyní asi chopí zručný a věcí veřejných a jak rád naznačuje i neveřejných znalý mediální populista z televize Nova, momentálně zastávající důležitou vládní funkci. Bude se z ní dál snažit vytřískávat politický kapitál poté, co občany už unavilo z jeho úst opakované slovo korupce v každé větě třikrát.

V té chvíli se vyrojí umělci kolem Anife Vyskočilové a Zdeňka Podhůrského, kteří už zaplaťpánbůh nenajdou na radnici Pavla Béma, aby mu svazácky svorně vyjádřili podporu před nelehkým obdobím, kdy bude veřejnosti vysvětlovat kauzu Opencard. V pomatení smyslů či plni nadějí, že budou zítra vyfoceni v Blesku, se vydají do věznice demonstrovat podporu tentokrát Jiřímu Kajínkovi, na jehož ztvárnění si v připravovaném pokračování, umožněném rekordní domácí návštěvností v kinech, tajně pomýšlí rovněž šednoucími skráněmi vybavený účastník obou misí Martin Zounar. Science-fiction nebo obraz mediální reality, jež se kolem snímku vytváří? Sledujte vývoj zájmu o Kajínkovu kauzu a po čase posuďte sami...

Kajínek

• Žánr: kriminální drama
• www.kajinekfilm.cz/
• ČR 2010
• Scénář: Marek Dobeš, Petr Jákl ml.
• Režie: Petr Jákl ml.
• Hrají: Konstantin Lavroněnko, Tatiana Vilhelmová, Boguslaw Linda, Vladimír Dlouhý, Michal Dlouhý, Ľubomír Paulovič, Werner Daehn, Norbert Lichý, Alice Bendová, Ken Duken, Hynek Čermák
• Distribuce: HCE
• Distribuční premiéra v ČR: 05. 08. 2010