Iron Man 2: recenze filmu

Okatě příslibné pomrkávání na diváka na konci prvního filmu si o pokračování říkalo zcela nepokrytě. Vstup komiksového impéria Marvel na území filmové produkce v čistě vlastní finanční režii se vydařil a z jejich úvodního počinu se stal hit. Není divu, že se po dvou letech tvůrci znovu hlásí o slovo. Děj navazuje přesně tam, kde se minule končilo.

Bez masky

Multimiliardář, vynálezce, zbrojní magnát, násoska a zhýralý playboy se slabostí pro spoře oděné „zajíčky“ z titulních obálek pánských magazínů Tony Stark na konci prvního dílu odhalil světu své superhrdinské alter ego. S jeho představením zároveň vešla v obecnou známost i souvislost s jeho civilní identitou. Odhodláním se k tomuto kroku byl postaven před problém, s nímž se žádný z jeho kolegů (Superman, Batman, Spider-Man, Wolverine) nemusel popasovat. U druhých přísně střežené a oddělované osobnostní zázemí bylo veřejným přiznáním dáno všanc drobnohledu kritických médií i složek s podobným zájmovým polem.

Reakce zástupců americké vlády a hlavně jejích armádních složek, s nimiž Stark už předtím čile obchodoval, na sebe nenechala dlouho čekat. Pentagon si na vynález bojového obleku, díky němuž se železnému muži daří úspěšně pacifikovat ohniska válečných, teroristických nebo jiných konfliktů už v zárodku, dělá pochopitelně nárok. Úspěšný privatizátor světového míru, jak sebe s nonšalantní drzostí náhle prozřevší obchodník se smrtí nazývá, musí před senátním výborem i veřejností čelit otázkám, upozorňujícím na nebezpečí kumulace tak velké síly v jedněch rukou.

Samozvaný ochránce takzvaného civilizovaného světa tyto námitky a pochybnosti odmítá s tím, že si je své moci vědom a hodlá ji využít pro dobro věci. Výzkumu podstaty složení jeho „brnění“ a možností jeho využití či chcete-li zneužití se ale zmocňují i jiní, kteří mají mnohem méně ušlechtilé úmysly. Ať už jde o jeho přímé konkurenty v oblasti vývoje high technologií, soupeřící o lukrativní státní zakázky nebo americkou armádu, toužící proměnit Starkův nápad ve výrobu sériového univerzálního vojáka, robocopa, použitelného v jakýchkoliv bojových podmínkách.

Stíny minulosti

Naznačená dějová zápletka z pera komika Justina Therouxe, jenž má za sebou práci na zdařilé parodii na válečné snímky Tropická bouře, je jen jednou z mnoha, jimiž je původně přímočarý příběh z jedničky zbytečně zatěžkán. Vedle vnějšího tlaku, kterému je Tony podroben, se začínají ozývat i zdravotní problémy a dávná traumata, spojená s podnikatelským působením jeho otce. Stíny minulosti jeho rodiny se mu rozhodne v nejméně nevhodnou chvíli zpřítomnit potetovaný ruský fyzik Ivan Vanko (Mickey Rourke), toužící po odplatě za ponížení svého otce.

 

Nezaplacené tantiémy za copyright technologického patentu generátoru, jež nosí v hrudi, začnou natřásat Starkovými kostlivci ve skříni. Démonický Ivan Vanko s elektrickým bičem v ruce začne před zraky užaslého publika představiteli úspěchem opojené Ameriky nemilosrdně připomínat, na jakých kořenech se utvářela její dnešní prosperita. Když Starkovi do tváře vmete jedovatou poznámku, že „pochází z rodiny řezníků a zlodějů a nyní se snaží jen vykoupit z možnosti užívat si bohatství, pramenícího z krve a utrpení mnoha nevinných lidí“, vzpomenete si nejspíš na Scorseseho Gangy New Yorku nebo Andersonovo Až na krev a jejich zpodobnění kořenů kapitalismu v Americe. Vanko svým vyhraněným postojem zároveň zpochybňuje legitimnost ochranitelské role mocnosti, která se v politické oblasti ústy svých nejvyšších představitelů staví do pozice celoplanetárního četníka, dohlížejícího a vyvážejícího mír i do oblastí, jež o to nestojí, při vědomí faktu, že se sama neuměla vyrovnat s vlastní tíživou minulostí.

Screwballová nadsázka

Od pomsty za dávnou rodinnou křivdu se tak skrze jejího nositele dostáváme k mnohem obecnějším společensko-etickým úvahám, přesahujícím rámec blockbusterové zábavy, zaměřené hlavně na dospívající teenagerské publikum. Generace, odchovaná na akčních počítačových hrách, ale bude asi zklamaná. Dynamických sekvencí jako je ta, odehrávající se na automobilových závodech v Monte Carlu nebo při závěrečném víceúrovňovém střetu, zatíženém ale zbytečně neinvenčním hromaděním šrotu v pixelových orgiích, je zde pomálu.

Zbytek dvouhodinové stopáže snímku s dvousetmilionovým rozpočtem se nese převážně v duchu konverzačních pasáží, odkazujících podobně jako například Svět zítřka k tradici screwball komedií třicátých až čtyřicátých let z dílny Howarda Hawkse nebo Franka Capry. Rychle přes sebe chrlené slovní hříčky, které pronáší až několik postav, přítomných v daném obrazu, najednou, vytváří zdání neorganizovaného chaosu, v němž zaujmou ti nejexcentričtější. Pojetí figur se tímto záměrem přibližuje charakterizační nadsázce původního grafického média, včetně verbálního nebo mimického projevu ústředních hereckých představitelů.

Ti se svých partů zmocňují s výrazně stylizovanou nadsázkou, umocňující ironický nadhled nad příběhem, jehož jsou součástí. Nejlépe je to patrné v až afektovaných výstupech Sama Rockwella. Jeho Justin Hammer je Starkův ambiciózní intrikánský konkurent, vybavený slizce patetickou výmluvností. V kooperaci s ním působící maniakální vědec Mickeyho Rourkea má svůj příběh napsaný už ve vzhledu zvrásněného těla a obličeje. Zde tvůrci při vnějškové i vnitřní charakteristice figury pracují s identickým modelem jako v případě Tonyho Starka. Vycházejí z bouřlivé osobní minulosti hereckých představitelů a zhodnocují tím diváckou spoluúčast na příbězích, živených bulvárními plátky. Národnost hlavního zlosyna používají jako odkaz na původní kreslený základ a přiznanou hru s osmdesátkovými schématy a jejich typickými figurami. Rozhodně ne jako přehlédnutí faktu, že studená válka, spolu s blokovým viděním světa, pominula.

Ženské představitelky jsou atraktivní vábničkou, ale doplácí na až příliš malý prostor, vymezený jim scénářem. Starkova nová asistentka Natalie (Scarlett Johanssonová) oslňuje přiléhavými oblečky, což kameraman se zájmem kvituje. Schopnostmi přebornice v bojových uměních klame tělem a vzbuzuje žárlivost v Pepper Pottsové (Gwyneth Paltrowová), jejíž linie milostného namlouvání s jejím šéfem zůstává trestuhodně nevyužita.

Oběť svého výtvoru (…a českého dabingu)

Robert Downey Jr. postavu Tonyho Starka opět modeluje jako sympatického darebu, kterému rádi odpustíte znaky asociálního chování, způsobené dětinsky požitkářskou radostí ze hry. Toto hračičkovství, podpořeno nezměrnými finančními prostředky, se v jeho mozku proměňuje v novou kvalitu. Tony se prezentuje jako vizionářsky osvícený typ podnikatelského selfmademana, z jehož kreativní činnosti se díky filantropickým sklonům může těšit většinová společnost.

V druhém pokračování ale jeho narcistní samožerství nabírá rysů arogantní neřízené střely. S ponorem do zákulisí mechanismů zbrojního průmyslu se noříme hlouběji i do Starkova nitra, sžíraného vlastním výtvorem. Obloukový reaktor, který nosí v hrudi, má díky příměsí radioaktivní látky toxické účinky na jeho organismus. Účinná protilátka nezabírá tak jak by měla a jeho tělo v důsledku otravy krve postupně kolabuje. Superhrdinské možnosti ukazují svou odvrácenou tvář a Tonymu se krátí čas. S jeho úbytkem se čím dál víc prohlubuje propast mezi jeho přirozenými silami a těmi, danými mechanickým implantátem.

Tragický rozpor, pramenící ze skutečnosti, že naživu ho udržuje stejná látka, která způsobuje selhávání jeho organismu, se začne promítat do nepředvídatelného chování ve stylu po mě potopa. Díky němu začne vzbuzovat nelibost i u lidí, jež za ním dosud věrně stáli. Strach z brzkého konce u něj vede rovněž k dušezpytným úvahám, v nichž se prezentuje jako zlomený muž na pokraji smrti. Tedy dost jinak, než si ho pamatujeme z prvního Iron Mana. Podaří se mu ještě vstát jak bájný Fénix z popela a vytřít všem zrak?

Robert Downey Jr. v úloze Starka i přes drobný posun směrem k tragičtější rovině vyznění jeho existence ničím nepřekvapuje. Naopak po Sherlocku Holmesovi vykazuje známky únavy z neustále stejného omílání jedné přidrzlé herecké figury a svým pojetím role se blíží rutině. Tu v českém znění ještě umocňuje jeho nevhodně zvolený dabér, zabíjející hercův osobitý hlasový projev. Opravdu nevím, proč valná část českého dabingu zní jak intelektuální debata Brandona Walshe s Dylanem McKayem nad problémem zavázané tkaničky.

Železné pravidlo všech pokračování

Sequel Iron Mana naplňuje, chtělo by se říct železné, pravidlo všech pokračování v nabídnutí minimálně dvojnásobku toho, co zaujalo v původním příběhu. Dočkáme se tedy rozmanitějších lokací, více padouchů, většího množství robotů i představení mnoha komiksových ikon se zběžným načrtnutím jejich mytologie, které si připravují půdu pro marveláckou týmovku Avengers. Hlubší prokreslení motivovanosti jednání postav jako v případě Temného rytíře nebo Strážců ale nečekejte.

Naštěstí se nedostavuje ani jiný nešvar v podobě dějové a personální přeplácanosti třetího Spider-Mana. Pokračuje se v trendu nastoleném jedničkou, kdy více než souvislý a ucelený děj, směřující ke katarznímu finále, sledujeme epizodicky řazené scény, připomínající posbírané zábavné skeče. Zde se jasně projevují režijní limity režiséra Jona Favreaua, u jehož osoby by producenti při předpokládaném třetím dílu měli zvažovat, zda ho nenahradit na režijní sesli někým jiným. Možná bychom se potom dočkali podívané, která i v komiksovém žánru neklouže jen po povrchu nezávazné, jakoby improvizované zábavy.

Iron Man 2

• Žánr: komiksová adaptace
• Původní název: Iron Man 2
• www.ironmanmovie.marvel.com
• USA 2010
• Scénář: Justin Theroux
• Režie: Jon Favreau
• Hrají: Robert Downey Jr., Mickey Rourke, Samuel L. Jackson, Scarlett Johanssonová, Gwyneth Paltrowová, Don Cheadle, Sam Rockwell, Kate Maraová
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 29. 04. 2010