Kapitoly článku:
Čtyřiadvacátá oficiální bondovka a čtvrtá s Danielem Craigem v pořadí se snaží o jakousi sumarizaci předchozích filmů s tímto britským hercem. Ačkoliv má Craig smlouvu ještě na jeden film, Spectre působí jako vyvrcholení událostí, jež James Bond od Casino Royale, přes Quantum of Solace až po Skyfall zažil.
Limity revizionistického přístupu
Do Spectre jsou proto zapracovány odkazy k těmto třem filmům, ale i těm mnohem starším s Bondovým ikonickým protivníkem. Sam Mendes v předchozím Skyfallu provedl inventuru bondovské mytologie a naznačil, co z ní je pro dnešního diváka stále živé. Ve Spectre v tomto trendu pokračuje, ale introspektivní, nebo chcete-li psychologická rovina vyprávění, se tentokrát s tou zábavnou víc tluče.
Sam Mendes se posledně vydal hodně hluboko do Bondovy minulosti i jeho duše. Ukázal ho jako zranitelného, pochybujícího i chybujícího člověka, plného traumat a démonů minulosti, které ale musí překonat, aby se znovu a znovu postavil na obranu tradičních západních hodnot v systému, jehož byl vždy ztělesněním.
Ve Spectre je tato osobní linie i nadále rozvíjena. Právě ona přivede Bonda na stopu tajemné organizace, jež dala název filmu a v jejímž čele stojí někdo, kdo má k němu z minulosti hodně blízko. Na povrch vyplouvají rodinné tragédie a záhady, které jsou v závěru vysvětleny způsobem, jenž na někoho může působit až cimrmanovsky.
Mendes si předešlým dílem na sebe políčil past, z níž se teď snaží dostat ven. Ocitá se přitom v podobné situaci jako Christopher Nolan s batmanovskou trilogií. I on si v jejím vyvrcholení Temný rytíř povstal uvědomil, že revizionistická snaha o co nejrealističtější a psychologicky propracované provedení naráží na limity komiksových konvencí, které nemůže úplně opustit, jinak by tím zničil koncept superhrdiny. Závěr se pak nesl v duchu zvratů, za něž by se nemusel stydět ani Limonádový Joe.
Bondova nemesis
No a Spectre je na tom podobně. Čtveřice scenáristů, z nichž dva z nich (Neal Purvis, Robert Wade) se podíleli na všech čtyřech filmech s Danielem Caraigem, se snaží ony čtyři díly kontinuálně propojit a ukázat na viníka, který je původcem vší Bondovy bolesti.
Bondovou nemesis se stává agentův historicky nejoblíbenější protivník, který se objevil celkově v šesti bondovkách. Nepočítám mezi ně Nikdy neříkej nikdy, která je bondovkou neoficiální. Ti z vás, kteří se ještě před uvedením Spectre dohadovali, co spojuje hlavního záporáka Franze Oberhausera (Christoph Waltz) s milovníkem perských koček Ernstem Stavro Blofeldem, dostanou konečně odpověď.
Blofeld je postava z románů autora bondovských příběhů Iana Fleminga, která šéfovala mezinárodní teroristické organizaci číslo jedna Spectre, tedy té stejné jako Franz Oberhauser. Ve filmu se ukazuje, že právě Oberhauser byl vědomým strůjcem všech bolestných ran v Bondově životě. To on nechal likvidovat jeho milované ženy a kladl mu v životě do cesty nástrahy, které z něj udělaly to, čím je.
Scenáristé křísí postavu i organizaci z minulosti, která má spojitost s Bondovým dětstvím, smrtí rodičů i jeho celkovou identitou. Pozměňuje se tím zásadně i charakter misí, jež 007 vykonával. Z ochránce pořádku se stává příčina a cíl všeho dění.
Starý a nový Bond v jednom
Návrat ke kořenům, flemingovským postavám (Moneypenny, mužský M) i Flemingově představě o tom, jak by měl působit hlavní hrdina James Bond, se odehrává ve více rovinách. Jestliže jsme v prvních dvou bondovkách s Craigem cítili, že tvůrci Jamese modelují trochu po vzoru Jasona Bournea, a v té třetí byl zas patrný vliv Nolanova psychologizování, Spectre se vrací k nadsázce a stylizaci, jak vypadlé ze starých bondovek se Seanem Connerym, Rogerem Moorem a v romantické linii i té s Georgem Lazenbym (V tajné službě Jejího veličenstva).
Daniel Craig si ponechává svou impulsivnost a rozháranost z předchozích dílů, ale zároveň se mu vrací dřívější jistota, díky níž se prezentuje tak, jak ho máme rádi. Jako elegantního lva salónů, který si libuje ve značkových oblecích, rychlých autech, správně protřepaném nemíchaném drinku i ženách, stejně krásných jako nebezpečných. Jeho paranoidní období, kdy jsme jej vnímali jako zlomenou alkoholickou trosku, jež dělá chyby, je připomenuto vtipnou konverzací s myškou na podlaze marockého hotelu.
James Bond se tedy vrací jako neohrožený profesionál, který hojně cestuje po světě, používá vychytávky z dílny Q (explozivní hodinky), má kolem sebe krásné ženy a nechybí mu vtip. Emoce neztratil, ale už nedělá chyby. Je to zkrátka směsice starého a nového Bonda, stejně jako celý film.
Ten si na jedné straně udržuje temnou, psychologickou rovinu, na té druhé je ale onou známou špionážní pohádkou, v níž se řada situací řeší za přispění náhody, postavy se přesouvají z místa na místo na základě vágních indicií a nikdo se příliš nestresuje.
Špionážní služby jako lakmusový papírek doby
Režisér si je vědom toho, že pokud chce agentovi Jejího Veličenstva ponechat prostor do budoucnosti, musí učinit filmy s ním zas mnohem, v dobrém slova smyslu, šablonovitější a předvídatelnější. Záporák proto namísto toho, aby Bonda ihned zabil, tak mu nastíní svůj plán, který se pak 007 snaží překazit. Po ruce má navíc supersilného terminátorského poskoka Hinxe (wrestlingový šampion Dave Bautista), který Bondovi pořádně zatápí. Model starých bondovek se tak znovu vrací do oběhu.
Co můžeme v bondovském universu vnímat jako novinku je skutečnost, že se James při závěrečném akčním účtování neobejde bez pomoci M (Ralph Fiennes), Q (Ben Whishaw), Billa Tannera (Rory Kinnear) a Moneypenny (Naomie Harris), kteří mu vytváří podobné zázemí jako parta kolem Ethana Hunta v sérii Mission: Impossible.
M je víc od rány než jeho předchůdkyně a spolu s Bondem musí hájit uspořádání špiónského světa v jeho stávající podobě. Na krk mu totiž dýchá nový nadřízený, vládní zmocněnec Max Denbigh alias C (Andrew Scott), který přemýšlí o tom, že by celý program 00 nechal zrušit.