Před dvěma lety uspořádal Sylvester Stallone abiturientský večírek akčních dinosaurů osmdesátých let (Bruce Willis, Arnold Schwarzenegger, Dolph Lundgren). Aby to bylo zábavnější, přizval k tomu i jejich následovníky z let pozdějších. Asijského Jet Liho, zápasníky se zkušenostmi z amerického fotbalu nebo wrestlingu (Terry Crews, Steve Austin, Randy Couture) nebo současnou hvězdu ze stáje Luca Bessona Jasona Stathama.
Diváci coby přihlížející tomuto nostalgickému setkání mohli litovat snad jen neúčasti ocopánkovaného a o pár kilo těžšího Stevena Seagala, k víře se obrátivšího Chucka Norrise nebo belgické roznožky Jeana-Claudea Van Dammea. U posledně zmíněného zvlášť s přihlédnutím k faktu, že se od céčkových video produkcí posunul rovnou k tvorbě sebereflexivních artových filmů (JCVD).
První Postradatelní zaznamenali úspěch jak divácký, tak komerční. Ne nijak ohromující, ale takový, který umožnil tvůrcům hladce obhájit jejich další pokračování. To ctí zlaté sequelové pravidlo nabídnout všeho minimálně dvakrát více. Expendables 2 tak vše, co zafungovalo v jedničce, umocnili. Dočkáme se díky tomu více hvězd, větší, epičtější a přehlednější akce a mnohem četnější porce hlášek, korunované pochopitelně větším nadhledem nad tím vším snažením o překonání původního filmu.
Najatý režisér Simon West zadání pochopil správně, ale vzal ho možná až příliš doslovně. Kromě více explozivních výbuchů, ultimativnější akce a většího prostoru pro společné vyřádění „svaté trojice“ (Arnie, Sly, Bruce), se dočkáme i častějšího nebo spíš všudypřítomného sebeironického pošťuchování ústředních protagonistů. To nabere až takových obrátek, že se jejich herecké účinkování mění v parodickou osobnostní exhibici. Zda je to dobře, záleží na tom, co od vyprávění očekáváte.
Dlužná zakázka
Známou partu kolem Barneyho Rosse (Sylvester Stallone) zastihujeme na začátku ve chvíli odpočinku a přátelského špičkování u piva po splnění nebezpečné zakázky. V nepálském pohoří zachránili bohatého čínského zajatce. Tučný šek pěti milionů dolarů za jeho osvobození tím vyfoukli agentovi Churchovi (Bruce Willis), jenž na stejnou misi poslal svoje lidi. A Kostelník si nyní přichází pro svou splátku. S nabídkou, která se neodmítá.
Pokud žoldáci kolem Barneyho nechtějí, aby Church zatahal za své nitky a poslal je na dno té nejhlubší kobky ve věznici Guantánamo, kde již nikdy neuvidí denní světlo, musejí mu udělat protislužbu. Na základě ní bude dluh považován za vyrovnaný.
V Albánii či jedné z postsovětských zemí (není přesně určeno) je třeba z vraku letadla vyzvednout trezor, obsahující důležité informace. A Barney Ross (Sylvester Stallone), Lee Christmas (Jason Statham), Gunner Jensen (Dolph Lundgren), Toll Road (Randy Couture) a Hale Caesar (Terry Crews), doplněni o posily Billy the Kida (Liam Hemsworth) a Maggie (Yu Nan) vyrážejí otřískaným letounem tento úkol splnit.
Zdánlivě rutinní mise se ale zkomplikuje, když o náklad v podobě elektronické mapy, na níž jsou zaneseny lokace tajného naleziště čistého plutonia, projeví zájem i někdo jiný. Konkrétně muž v černých brýlích, s vytetovaným kozlem na krku a pro záporáka příznačným jménem Jean Villain (Jean-Claude Van Damme). Ten spolu se svými muži odzbrojí tým lebek a jejich benjamínka a snipera (Liam Hemsworth) nemilosrdně popraví. Krátce potom, co se svěřil svému šéfovi s tím, že chce toto povolání pověsit na hřebík a věnovat se své francouzské přítelkyni.
Béčkově předvídatelný scénář
Původní mise nabírá zcela jiný a osobnější směr než je jen zneškodnění krutého Villaina a jeho party, jež chce ukradených pět tun plutonia prodat komusi, kdo za pomocí něj chce přeorganizovat dosavadní tvář i mapu světa.
Zápletka vpravdě bondovská, v níž nejde o nic menšího než o záchranu světa, se ale krčí ve stínu mnohem důležitější a emocionálnější linie vyprávění, v níž jde o pomstu za smrt kamaráda. Ten sice před smrtí pronášel nejen z pohledu pacifisty nelogické věty typu: „Už jsem se nemohl dívat na to nesmyslné zabíjení lidí v armádě, tak jsem ji opustil a přes inzerát se přidal k elitní žoldácké zabijácké jednotce“, ale to přejděme v rámci příčinného scénáristického konstruktu, v němž jeho zabití poslouží v příběhu jako ospravedlnění pro následnou krvavou odvetu ze strany Postradatelných.
Děj je tentokrát ještě jednodušší a přímočařejší než v jedničce. Vypočítávat dějové nelogičnosti jako že fiktivní zemi s doly s plutoniem má pod palcem cizinec se svou soukromou armádou a vláda této země či OSN s tím nic nedělá, je zbytečné. Přijměme to jako součást scenáristické licence, kde jen výbušné země Jižní Ameriky či Afriky nahradily ty postsovětské.
Postavy se v tomto prostoru pohybují jak v počítačové hře z bodu A do bodu B a dále a po zdolání překážek se předvídatelně posunují k cíli. Ozvláštnění přináší snad jen lokace, jež na této trase míjí. Například westernové městečko s replikou amerických ulic, jež Rusové využívali v osmdesátých letech jako základnu k výcviku boje proti nepříteli. Nebo vesnici s ruskými ženami, jejichž muže a syny odvlekl Villain do dolů, kde za něho mají odvést špinavou práci při těžbě plutonia.
Oldschoolový vizuální styl
Pod ryze béčkových scénářem je jako spoluautor podepsán Sylvester Stallone. Ten ve dvojce nechtěl kumulovat své funkce a režijní sesle se proto vzdal ve prospěch Simona Westa. Nepříliš invenčního, ale spolehlivého řemeslníka, jehož nejvýraznějším počinem se stal hned jeho debut Con Air (1997). V něm prokázal svou schopnost utvořit kompaktní celek ze skupiny výrazných hereckých individualit (Nicolas Cage, John Malkovich, Steve Buscemi, John Cusack), tedy vlastnost, jež se mu po patnácti letech při natáčení dvojky Postradatelných určitě hodila. Jeho další počiny (Generálova dcera, Lara Croft - Tomb Raider, Mechanik zabiják) sice už tak jednoznačné přijetí neměly, ale jeho volba se pro látku typu Postradatelných ukázala nakonec jako překvapivě velmi dobrá.
Simon West nás hned od počátku něco přes hodinu a půl dlouhé stopáže snímku vtahuje do víru akce. Úvodní dynamická sekvence před titulky uvozuje film podobně jako se tomu děje v bondovkách. Trvá čtvrt hodiny, je přehledně a s nadhledem natočená a milovníci testosteronových adrenalinovek, u nichž po dvou minutách přestanete počítat skóre mrtvých, při ní budou jásat radostí.
West se při jejím aranžmá poučil z chyb jedničky, kde se vizuální podoba destruktivních orgií až příliš inspirovala těkavě kinetickým stylem Paula Greengrasse, aniž by ale uměla nabídnout stejnou kvalitu jako on. West namísto střípků akce, snímaných ruční, dokumentárně vyhlížející kamerou, sází na oldschoolovou statickou kameru. Uklidnil se i střihač a zběsilost nahradil plynulým a svěžím tempem.
V míře brutality akčních pasáží režisér ale rozhodně nevyměknul a nabízí opět poctivé R-ko. To sice není až tak nekompromisní co do vyobrazení násilí jako Stalloneův čtvrtý Rambo (2008), ale i ono prozrazuje zálibu hlavního hereckého protagonisty a duše celého projektu v explicitních krvavých efektech.
Úvodní scéna, v níž skupina žoldáků v obrněných vozech likviduje vše, co jí přijde pod ruku, je skvěle vygradovaná, včetně pasáže likvidace vrtulníku rozjetou motorkou. Ta závěrečná na letišti zas ohromuje zapojením kompletního hvězdného ansámblu. Mezi nimi se děj zpomalí a zaměří se spíše na pošťuchování hlavních postav mezi sebou. Simon West se snaží všechny ty detonace, honičky a přestřelky odlehčit a akci kombinuje s humorem.
Patos odlehčován parodickým nadhledem
Ve chvílích, kdy neduní akční zvony a těch je převažující část jsme svědky dialogů mezi členy žoldácké party. Ty je možné rozdělit na dvě skupiny. V těch prvních Barney srdcebolně a „moudře“ přemítá o síle přátelství, pomstě nebo údělu lidí jako je on. Nebo udílí rady mladším. Kdo zná Stalloneho mudrlantské proslovy třeba v posledním Rockym, nemůže už je snad ani považovat za klišovité či vzbuzující nechtěný úsměv na rtu. Teatrální silácké projevy s kapkou chlapského patosu a sentimentu k němu zkrátka patří a my s tímto vědomím přijímáme i to, čemu bychom se u druhého hlasitě vysmáli.
Komediální podtón pomáhá tento pro někoho možná obtížně snesitelný nebo nepatřičný patos tlumit. Slovní humor druhého typu dialogů si proto utahuje z fikčního světa hrdinů, jež pronášejí moudra typu „Boxer musí boxovat“ apod. Herci reflektují obraz, který jim vtiskli fanoušci stěžejních žánrových kousků jejich kariér a narážejí jak na své předešlé úspěchy, tak i na image, kterou mají vybudovanou.
Více než za postavy Postradatelných jsou v té chvíli sami za sebe nebo za mediální obraz s nimi spjatý, což je hra, na niž jejich věrní rádi přistupují. Jsou to totiž právě diváci, vyrostlí na Rambovi, Komandu, Kickboxerovi nebo Smrtonosné pasti, kteří s nadšením kvitují, jak se protagonisté mezi sebou vzájemně špičkují a dělají si legraci sami ze sebe.
Exhibice na přání diváků
Film ale v tomto momentě definitivně opouští původní dějovou platformu a stává se exhibicí vysloužilých pardálů, kteří dělají přesně to, co se od nich očekává. Připomíná to setkání v akčním domově důchodců, kde se namísto vyprávění veselých historek z natáčení cedí mezi zuby ty nejslavnější hlášky z jejich filmů.
A to způsobem, kde je nejen shazují replikami typu Arnoldova „Já se vrátím“, na což Bruce reaguje „Ty se vracíš pořád“ nebo si je i navzájem vypůjčují, takže Bruce řekne, že se vrátí, na což Arnie reaguje pokřikem Yippee ki-yay.
Problémem tohoto přístupu je, že je to sice milé a žádané, ale až příliš předvídatelné a vynucené. Jakoby v jejich špičkování chyběl moment překvapení, něčeho nového, co by umělo notoricky známou repliku usadit do nového kontextu. A to nemluvím o rezignaci na snahu přijít s bonmotem novým a stejně zapamatovatelným.
Velmi záhy se tak dostavuje pocit, který popsala jedna z postav ve Sněženkách a machrech po dvaceti letech. Když po několikátém zvolání „dřepkins“ přichází stále stejná a předpokládaná reakce, komentuje to slovy „To už opravdu nejsme schopni vymyslet něco nového.“
Ironická cameo koření
Pokud vám tedy stačí, že si postavy ze sebe již podruhé sebeparodicky utahují a že zde dostávají větší prostor ty, které byly minule uskromněny (Bruce Willis, Arnold Schwarzenegger), druzí Expendables jsou filmem právě pro vás. Navíc se dostávají ke slovu i ty, jejichž účast jste vyžadovali. Steven Seagal zatím odolává, Jean-Claude Van Damme a Chuck Norris ne. Stávají se novými posilami týmovky, v prvém případě v úloze ústředního záporáka, v tom druhém v ironickém připomenutí sebe sama.
Zatímco Jean-Claude se v černých brýlích tváří smrtelně vážně a vypadá trochu toporně, Chuck Norris prokazuje velkou míru nadhledu a otevřeně si střílí ze sebe sama. Jako Osamělý vlk ze sebe sype některé ze stovek vtipů, jež o něm kolují na internetu. Znáte třeba ten, jak to dopadlo, když kobra královská pokousala Chucka Norrise? Kobra po pěti dnech mučivých bolestí zemřela. Chuck je ve filmu schopen bez známosti použitých prostředků zlikvidovat tank a poté majestátně nastoupit na scénu za zvuků Morriconeho melodie z westernu Hodný, zlý a ošklivý.
Jeho přítomnost, stejně jako Arnoldova nebo Willisova je používána jako ironické koření, kterým se tentokrát opravdu nešetří. Jejich camea mají podobu samostatných výstupů, jež s dějem až tolik nesouvisí. Účel je jediný - bavit sebe i diváky na úkor svých zbytnělých eg prostřednictvím popkulturních narážek na jejich tvorbu i mediální obraz.
Rovnoměrnější prostor
Oproti jedničce je zde víc postav, které dostávají rovnoměrnější prostor. V důsledku toho ale nezbývá čas na propracování charakteristik těch hlavních, jež se mnohdy proto radši uchylují ke karikaturní nadsázce (Dolph Lundgren). Pokud si pro sebe v prvním dílu většinu scén kradla trojice Stallone - Statham - Jet Li, ve dvojce zůstává zachováno tření mezi prvními dvěma zmíněnými, ale ten třetí se po úvodní akci z děje vytrácí a jeho komickou šarži na sebe přebírá právě Lundgren.
Sylvester si nechal narůst švihácký knírek a je takovým taťkou Šmoulou celého týmu. Jasonu Stathamovi to s noži stále jde, což demonstruje ve scéně v kostele. Na čínské programátorce s bojovým výcvikem Yu Nan si zkouší své libido Dolph Lundgren a ona tu ředí tu přemíru testosteronu. U Jeana-Claudea moc nebaví jeho kamenný výraz, ale jakmile dojde k souboji jednoho na jednoho a on předvede své vysoké kopy nohou, jsme rázem v časech Krvavého sportu.
Potřetí snad jinak
A nostalgický je i druhý díl Postradatelných. Více než ten první, což se pro něj stává trochu zrádným. Pokud jste očekávali akční nářez, dostanete ho, ale v podobě pro daný typ filmu až příliš sebereflexivní a ironické. Tvůrci hřeší na to, že se diváci jdou podívat na to, jak se spolu navzájem špičkují John McClane, Rambo a Terminátor a nenabízí jim víc než nepříliš invenční recyklaci jejich nejslavnějších hlášek.
Spoléhají se přitom na to, že většině fanoušků tato sázka na jistotu stačí a že je i podruhé bude bavit. Neuvědomují si ale, že tam kde napoprvé zafungovalo milé překvapení v podobě připomenutí akčních hrdinů našeho dospívání, se už napodruhé může dostavit pocit vynuceného opakování a rýžování již jednou použitého nápadu.
Za dva roky se má v kinech objevit trojka s Nicolasem Cagem a já si říkám, jak moc by mě bavilo, kdyby se jí chopil někdo jako Paul Greengrass, jenž by nesázel jen na roztáčení milého vzpomínkového kolotoče bez schopnosti hledat nové cesty, jak s akčním žánrem nakládat.
Pokud tvůrci nedokážou třetímu dílu vtisknout tvář, jež netěží jen z připomínky slavných jmen a rolí, jimiž si dokázali ústřední protagonisté omotat před desítkami let publikum kolem prstu, bojím se, že se další část promění ve smutnou besídku akčních ikon v důchodu, jež se neumí odpoutat od svých typických žánrových rolí.
Expendables: Postradatelní 2
- Žánr: akční
- Původní název: The Expendables
- www.theexpendables2film.com/index.html
- USA 2012
- Scénář: Richard Wenk, Sylvester Stallone, Ken Kaufman, David Agosto, Dave Callaham
- Režie: Simon West
- Hrají: Sylvester Stallone, Jason Statham, Liam Hemsworth, Dolph Lundgren, Jean-Claude Van Damme, Jet Li, Terry Crews, Randy Couture, Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis, Chuck Norris, Yu Nan
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 06. 09. 2012