Minulý rok patřil Julianne Moore. Nejprve si z festivalu v Cannes odnesla cenu pro nejlepší herečku za film Mapy ke hvězdám. Po právu, její kreace v této Cronenbergově sžíravé satiře na svět hollywoodské smetánky patřila loni k těm nejvýraznějším.
Emotivní oscarový vzkaz
O pár měsíců později zazářila na festivalu v Torontu, kde režijní a partnerská dvojice Richard Glatzer a Wash Westmoreland představila svůj čtvrtý společný film Pořád jsem to já. Výkon Julianne Moore v něm zaujal natolik, že při letošním udílení výročních cen posbírala úplně všechny. Britské ceny BAFTA, Zlatý glóbus (na nějž byla nominovaná i v komediální kategorii za Mapy ke hvězdám) a nakonec vytouženého Oscara.
K oscarovému vítězství se dopracovala po předchozích čtyřech nominacích (Hříšné boogie, Hranice lásky, Hodiny, Daleko do nebe), na Zlatý glóbus byla nominovaná celkem devětkrát. Její oscarová děkovačka patřila k nejemotivnějším momentům tohoto ceremoniálu nejen z důvodu toho, že Akademie konečně tuto čtyřiapadesátiletou herečku ocenila, ale i díky jejímu vzkazu, který adresovala jednomu z režisérů filmu.
Richard Glatzer se sice oscarového triumfu představitelky jeho filmu dočkal, ale předávání už sledoval z nemocničního lůžka, kam byl upoután dva dny před slavnostním večerem. Julianne Moore vyzdvihla nejen jeho odvahu, s níž se pral se svou nemocí, ale i láskyplnou péči jeho partnera.
Glatzerovi byla před čtyřmi lety diagnostikovaná nemoc ALS, tedy amyotrofická laterální skleróza, jež zcela paralyzovala jeho tělo. Na sklonku života s okolím komunikoval jen palcem u pravé nohy, jímž poklepával na speciálně upravený tablet, který převáděl text na řeč. Režisér tak byl v podobném stavu jako vědec Stephen Hawking, za jehož ztvárnění ve filmu Teorie všeho letos Oscara převzal Eddie Redmayne.
Mezi Sundance a Hollywoodem
Necelé tři týdny po udílení Oscarů Richard Glatzer ve věku 63 let skonal. Pořád jsem to já zůstane jeho nejznámějším filmem, ale pozornost si zaslouží i jeho předešlá tvorba. Glatzer patřil k tzv. nezávislým filmařům. Po jeho debutu Grief z roku 1993 všechny své další počiny (The Fluffer, Patnáctiletá, Poslední láska Robina Hooda a Pořád jsem to já) natočil ve spolupráci s režisérem Washem Westmorelandem. Jejich seznámení proběhlo v roce 1995, před dvěma lety se stali oficiálními partnery.
Westmoreland je rovněž velice zajímavý tvůrce, který od roku 1995 natočil množství artových snímků, v nichž se hardcore erotika prolínala s filozofickým podtextem. Ze společné tvorby s jeho partnerem nejvíc zaujal film Patnáctiletá (1996), který získal Velkou cenu poroty i Cenu diváků na festivalu v Sundance. Z této Mekky nezávislých se snímek vydal i do Karlových Varů, kde jsme ho měli možnost v témže roce na festivalu vidět.
Příklon k mainstreamovější kinematografii nastal v jejich předposledním společném titulu Poslední láska Robina Hooda, který mapoval poslední dny legendárního hollywoodského herce Errola Flynna. Pořád jsem to já pak v kontextu jejich předchozí tvorby představuje přijatelný kompromis mezi nezávislým a hollywoodským pojetím tak silného tématu jako je boj s Alzheimerovou chorobou.
Vyrovnaná profesorka lingvistiky
Seznamujeme se s vysokoškolskou profesorkou lingvistiky na Columbijské univerzitě v New Yorku Alice Howland (Julianne Moore). Alice je padesátiletá atraktivní žena, která žije naplněný profesní i osobní život. U studentů je oblíbená, doma s manželem Johnem (Alec Baldwin) jí to klape.
Je matkou tří dětí, Anny (Kate Bosworth), Toma (Hunter Parrish) a Lydie (Kristen Stewart). Nejstarší Anna touží s manželem Charliem (Shane McRae) už delší dobu po dítěti. Nejmladší Lydie jí dělá trochu starosti v tom, jak zatvrzele odmítá jít na vysokou a radši se věnuje rozvoji své herecké kariéry. Alice jí radí, ať myslí na zadní vrátka a jistotu, již by jí mohla vysoká poskytnout. Na rozdíl od účinkování v amatérském hereckém souboru.
Alice žije s manželem bohatý společenský život, v dobré fyzické a duševní kondici se udržuje nejen zájmem o svůj obor, ale i sportem. Vše se ale změní jednoho odpoledne, kdy při pravidelném běhu v univerzitním kampusu najednou zjišťuje, že neví úplně přesně kde je.
Osvětová role
Tento znejišťující moment ji přivede k doktorovi - neurologovi Benjaminovi (Stephen Kunken), který ji po vyloučení ostatních možných příčin jejích obtíží sdělí, že trpí Alzheimerovou chorobou v jejím raném stádiu. Tedy nemocí v jejím věku dost neobvyklou, předčasnou a vzácnou.
Alice jako inteligentní žena ví, co to znamená. Zvlášť když už před tím na sobě pozorovala některé příznaky této nemoci. A také ví, co ji čeká, až nemoc přejde do její rozvinuté fáze. Nevědí to ale možná všichni diváci, pro něž tento film plní i důležitou funkci osvětovou.
Všeobecná představa o lidech, postižených Alzheimerovou chorobou, je asi taková, že jde vesměs o staré lidi, kteří nepoznávají své okolí, neorientují se v čase a prostoru a vlastně ani nevědí, jak se jmenují. Jak ale proměna v člověka takto postiženého probíhá a jak na ni reaguje jak on sám, tak jeho okolí, velmi detailně a realisticky zpracovává právě tento film.
Realistické, ale ne beznadějné drama
Vychází z předlohy neuropatoložky Lisy Genovy. Tato novela a autorčina prvotina, která byla přeložena do 31 jazyků, se stala se bestsellerem. Její adaptace se chopila režijní dvojice a je její velkou zásluhou, že film působí tak realisticky, ale přitom ne beznadějně. Ono se vlastně ani není čemu divit, když jedním ze scenáristů a režisérů je člověk, který sám ví, jaké to je žít s nemocí, která vás postupně paralyzuje.
Tvůrci chronologicky zachycují celý průběh nemoci, od prvotních zdánlivě nenápadných příznaků, jejího diagnostikování, vyrovnání se s touto diagnózou, radosti z dnů, které se blíží bývalému způsobu života, nezvládání běžných úkonů, až po ztrátu vědomí svých blízkých i sebe sama.
Progres Aliciny choroby zaznamenávají věcně a civilně. Nesnaží se o žádnou prvoplánovou nebo přeslazenou ždímačku emocí, ale spíš o klinicko-intimní popis průběhu nemoci. Dovedu si představit, jak by jiní tvůrci toto téma vedli jasným oscarovým tahem, ale oni v tomto smyslu zůstávají sympaticky zdrženliví.
Spíše než očekávané velké drama, plné emocí, tak nabízí komorní příběh, v němž sledujeme, jak se rodina vyrovnává jednak s tím, zda bude umět Alici pomoci a také s faktem, že její nemoc může být dědičná. Nikdo z rodiny si nehraje na to, že se její stav zlepší, ale snaží se jí vytvořit zázemí, které by co nejdéle připomínalo stav, v němž žila do zjištění nemoci.
Důstojná ztráta sebe sama
Průběh choroby si nejbolestivěji uvědomujeme v tom, jak inteligentní žena, která celý život pracovala s jazykem a slovy, najednou tyto slova nenachází. Díky tomu není schopna přednášet, pak číst. Jazykově bohaté vyjadřování se mění v heslovité. Přichází o svou paměť a s ní i o své znalosti a vzpomínky, které ji jako člověka utvářely.
Alice s jemným humorem tuto ztrátu sama reflektuje, když říká, že by pro ni byla lepší rakovina… lidé by na ni vybírali peníze, nosili by kvůli ní stužky a ona by se nemusela cítit tak… kdyby si na to slovo vzpomněla.
Ztrácí všechny jistoty, na nichž byl postavený její dosavadní život. Od té intelektuální až po fyziologickou, když není dezorientovaná schopná najít toaletu. Prakticky se mění i její postavení v rodině. Manželka a matka v jednom je najednou spíš dítětem, o něž se ostatní starají. Její rodina se k ní ale chová tak, aby věděla, že je to pořád ona.
Subtilní oscarový výkon Julianne Moore
Julianne Moore hraje tak, že všechny tyto pocity vyčteme z její tváře. Tváře velmi něžné, mírné a půvabné, ze které v průběhu zhoršující se nemoci můžeme jen odhadovat, jak právě v té chvíli vnímá realitu. Tím, že máme na začátku dostatek prostoru seznámit se s tím, jak mimicky i emotivně reaguje na věci, které se jí bezprostředně dotýkají, to máme o něco usnadněné.
Herečka umí ve svém projevu znamenitě odstínit všechny projevy a stádia nemoci a podobně jako v případě Eddieho Redmaynea je její Oscar zcela zasloužený. Myslím, že se najde jen velmi málo lidí, kteří by tuto volbu zpochybňovali.
Ve stínu jejího hereckého výkonu, který je stejně subtilní jako její celkové vyzařování, se neztrácí ani její manžel v podání Aleca Baldwina. Hraje podobně tlumeně, ale o to účinněji jako ona a partnersky i lidsky se dobře doplňují. Příjemně překvapila i "twilightová" Kristen Stewart, jejíž empatie a schopnost se obětovat sehraje významnou roli v pokročilé fázi matčiny nemoci.
Film, i přes téma o němž pojednává, nevyvolává beznaděj. Spíše nás připravuje na to, že tato nemoc může zasáhnout nás samé nebo naše blízké. Umožňuje nám se k ní přiblížit a její projevy začít vnímat jako něco, k čemu je nutné se postavit. Minimálně tak jako tvůrci filmu, kteří vědí, že láska a oběť k sobě neodmyslitelně patří. Pak se nám i ona postupná ztráta sebe sama nebude zdát tak fatální.
Pořád jsem to já
- Žánr: drama
- Původní název: Still Alice
- www.sonyclassics.com/stillalice/
- USA 2014
- Scénář: Richard Glatzer, Wash Westmoreland (podle předlohy Lisy Genovy)
- Režie: Richard Glatzer, Wash Westmoreland
- Hrají: Julianne Moore, Alec Baldwin, Kristen Stewart, Kate Bosworth, Shane McRae, Stephen Kunken, Seth Gilliam, Hunter Parrish, Victoria Cartagena, Erin Darke
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 16. 04. 2015