S obdobím husákovské normalizace se v rámci filmařského potýkání a vyrovnávání se s minulostí v posledních letech popasoval Petr Nikolaev v …a bude hůř, Radim Špaček v Poutech nebo Irena Pavlásková v Zemský ráj to na pohled. Konečně tak vyslyšeli volání po ne až tak nostalgicky smířlivém pohledu na nedávné dějiny, jež byly předtím prezentované jako hořkosladké „báječná léta pod psa“.
Vícegenerační hlas
Příležitostný herec, producent a režisér (Pějme píseň dohola, na Oscara nominované Želary) Ondřej Trojan na reflexivně objektivnější linii navazuje. Ve svém třetím celovečerním počinu se za tímto účelem opět spojil s dvorním scenáristou Jana Hřebejka i svým Petrem Jarchovským.
Scenárista Petr Jarchovský neomylně zalovil v důvěrně známých šabachovských vodách, odkud vynesl v síti stejnojmennou předlohu, jež dala i název filmu. Šabachova výpověď, v níž se pokusil deníkovou formou představit kroniku jedné generace, sleduje osudy chlapců a jejich traumaticky zraňujícího potýkání s žalobníčky, udavači, práskači a fízly všeho druhu. Vývoj postav, jež jim ztrpčovali život, sleduje až do porevolučních dob, kdy odhaluje jejich identitu a hladké vplynutí do nových poměrů.
Dějové rozkročení mezi koncem šedesátých a počátkem devadesátých let minulého století, přítomné v knižní podobě, se ale z hlediska realizace i zachycení stárnutí postav jevilo pro filmovou adaptaci jako velmi nesnadný úkol. Petr Jarchovský proto přistoupil k redukci námětu a ve své páté adaptaci látek Petra Šabacha přenesl těžiště vyprávění do poloviny sedmdesátých let. Konkrétně do období let 1974-1977, které se nesly ve znamení nejtužší normalizace. Prezident Ludvík Svoboda, jeden ze symbolů Pražského jara, byl odstraněn a na jeho místo v roce 1975 nastoupil dosavadní generální tajemník komunistické strany Gustav Husák. Stranické čistky, spojené s vylučováním a vyškrtáváním z partaje ještě doznívaly a na jejich místo už se tlačily další represivní mechanismy, spojené s přísnou perzekucí jakýchkoliv projevů svobodného smýšlení.
Do probíhající politicko-společenské atmosféry strachu, podezíravosti a předposranosti (vhodnější termín mě nenapadá) umisťují tvůrci svůj příběh. Nechávají v něm zaznít vícegeneračnímu trojhlasu odlišných zkušenosti, danému rozdílným datem narození jeho nositelů. Petr Šabach (1951), Ondřej Trojan (1959) i Petr Jarchovský (1966) transformují své zážitky mladého muže, adolescenta i dítěte čerstvě školou povinné do mozaikovité formy vyprávění, která na příběhu čtyř kluků vypovídá o měnících se dobových tancích. Nejbližší musí být látka asi Ondřejovi Trojanovi, jehož rok narození se shoduje se s tím, kterým vládne čtveřice hlavních teenagerů.
Leporelové pásmo
Jarchovský volně pracuje s motivy a epizodami z románu a činí z nich součásti jakéhosi kolážovitého leporelového pásma, v němž dochází k přesunu událostí v čase a jejich usazení do nových kontextů. Domýšlí charaktery jednotlivých postav a skrze jejich chování ve vybraných prostředích (rodina, škola, stanice VB) buduje komplexní a plastický obraz mechanismů, jimiž si komunistická moc podrobovala své občany.
Napomáhá mu k tomu epizodická struktura vyprávění s volně propojenými scénkami a flashbacky do minulosti.Spíše než o konzistentní příběh s klenutou stavbou, gradací a silnou morální katarzí tak před našimi zraky preluduje sled vtipných situací, obrazů a výjevů, jež mají zejména mladší generaci diváků přiblížit ubíjející normalizační každodennost. Úskalím fragmentární kompozice, rozlévající se do šířky, je skutečnost, že zajímavě načrtnuté postavy a děje s nimi spjaté se v ní ztrácejí a nejsou adekvátně dopovězeny (figura Jiřího Macháčka).
Tam kde tomu tak není, se noříme hlouběji do mikroosudů vypíchnutých postav i celých rodin (Petrova rodina), jež jsou podrobovány zátěží dramatických konfliktů, demaskujících krutou povahu režimu, v němž se svádí neustálý zápas o hrdost a morálku.
Narativní formou se Občanský průkaz přibližuje seriálové tvorbě. Nezačíná, nekončí, prostě plyne pořád dál. Se seriálově rozvolněnou strukturou si museli tvůrci nějak poradit v závěru, který vzhledem k vročení doby mnoho optimismu a nadějí na lepší příští nenabízel. Podobně jako Jan Hřebejk v Pupendu proto halí finále do symbolického snu, tentokrát o založení kapely. Rock'n'roll má sílu stavět mosty do budoucnosti nejen ve stejnojmenné hře Toma Stopparda. Hudební podkres (Black Sabbath, Sweet) slouží jako pojivo jednotlivých střípků reality a ústřední píseň Boba Dylana Most of the Time v jednoduché aranži s kytarou a foukací harmonikou akcentuje nejvíc vypjaté emocionální momenty filmu,
Režimní slouhové
Mezi ty patří surový zásah policie a složek Státní bezpečnosti, namířený v nádražním podchodu proti nonkonformní mládeži, mířící na koncert undergroundové kapely Plastic People of the Universe nebo tvrdá a ponižující kontrola na hranicích rodiny, mířící do Jugoslávie. Obušky, dopadající na těla pohrobků květinových dítek, vyvolávají smíšené pocity od mrazení v zádech, svíravého pnutí v žaludku, znechucení, bezmocného vzteku až po touhu po odplatě všem těm zbabělým a svou nadřazenou moc si užívajícím příslušníkům VB. Stejně jako po gestu vztyčeného prostředníčku, doprovázeného zvuky písně Jasné Páky Pal vocuď hajzle!, určeného všem vlezlým svazákům, pod pokličku rodinné intimity se vkrádajícím uličním důvěrníkům nebo výchovným poradcům, směřující vaši profesní dráhu směrem k vojenským školám, nesoucím ve svých názvech jména syfilitiků a popravčích katanů svých spolubojovníků z padesátých let.
Právě za pomoci těchto ochotných režimních slouhů, vstupujících kvůli výhodám do partaje, si represivní režim udržoval zdání nedotknutelnosti a přijatelnosti navenek. Ohnuli hřbet a přijali nová pravidla, z nichž se naučili těžit. Typ lidí, které známe i z porevolučního politického dění, kdy třeba v barvách pravice tak rádi zapomínali, že vstupovali do strany v době, kdy jiní už podepisovali petice za propuštění Václava Havla nebo Ivana Jirouse z vězení či signovali Několik vět. Přizpůsobivé kreatury, které kdyby přišli Číňani, tak si nechají jako první zešikmit výhled na svět.
Encyklopedie reálného socialismu
Tvůrci chtějí, abychom nezapomněli kdo byl kdo a míří tím především na generaci, jež má už jen velmi zkreslené představy o životě pod vládou jedné státostrany a jejích národněfrontových vazalů. Atmosféru doby, stiženou rozlézající se rakovinou přizpůsobivosti, o níž zpíval Karel Kryl na své druhé, již exilové desce, se snaží postihnout za pomocí vnějších i vnitřních znaků.
Ta vnější, jednodušeji postihnutelná typologie doby se projevuje především v designu kostýmů a vybavení domácností. Rekvizity jsou ale stavěny až příliš na odiv, působí naaranžovaně a chybí jim punc neuspořádané nahodilosti, spjaté s běžným užíváním. Budí tak zdání retro omalovánek, v nichž nesmíme zapomenout vybarvit všechna políčka. Oblečení z kousavých, nesajících materiálů, vyvedených v barvách, připomínajících vzhled univerzálních béžových omáček ve školních vývařovnách, polyester, elektrizující při přetahování přes hlavu vlasy, tesilové kalhoty. Na druhé straně touha po pravých riflích. Oblečení rodičovské generace tristní stav dostupné konfekce respektuje, méně už oblečení mladých, které v půli sedmdesátých let a v Československu určitě nevypadalo jako výprodejový bazar kostýmů z natáčení Formanových Vlasů.
Trojan před námi otevírá encyklopedii reálného socialismu pro začátečníky, určenou především pro generaci dnešních dvacátníků a mladší ročníky. Listuje v ní s didaktickou úporností, lpící na detailech a modelových situacích, jež by pro pamětníky stačilo odbýt náznakem (Tuzex, nekonečné fronty na cokoliv, devizové přísliby a výjezdní doložky). Počíná si přitom až příliš popisně, hodně vysvětluje a bohužel i užívá častého nešvaru zejména televizních seriálů, kdy k ukázanému a postavami zahranému ještě polopatisticky přidává hlas komentujícího voice-overu.
Komentář má dvojí funkci. Zprostředkovává odstup od dané doby a současně přináší osobní pohled na ni. Odkazuje zcela zřetelně k literární předloze, ale díky neškolené deklamaci jeho nositele ji činí službu spíše medvědí. Jarchovský zachovává postavu ústředního vypravěče, jímž se stává Šabachovo alter-ego Petr, jehož prizmatem události nahlížíme. Právě na životě Petrovy rodiny se nejvíc demonstrují symptomy nemocné doby.
Mezi dvěma knížkami
Petr Hájek (Libor Kovář), řečený kvůli velkým ústům Žába, považuje rodiče za zbabělé konformisty a kompromisníky, dokud ho situace na hranicích při cestě na dovolenou nedonutí na ně pohlédnout jinou optikou. Role v rodině se po ponižující prohlídce, předznamenané natáhnutými rukavicemi celníků, převracejí a náhle je to Petr, kdo se stává oporou svému zlomenému otci (Martin Myšička). Pokus o nedovolené opuštění „socialistického ráje“ si vybírá svou daň, která poznamená Petrovu cestu k předčasné dospělosti.
Přitom Petr a jeho kamarádi nechtěli dělat nic víc než jejich vrstevníci. Chodit na mejdany, poslouchat dobrou muziku a balit přitom holky. Na kopcích za městem se opíjí laciným dezertním vínem, vedou silácké řeči, vymezující se ke generaci rodičů a plánují cesty na ilegální koncerty. Doba jim ale ukázala, že i to je příliš troufalé.
Pouť čtyř chlapců normalizačním bezčasím je rámována dvěma knížkami, povinnou červeněfialovou, přebíranou z rukou užvaněných a nabubřelých příslušníků VB a vysněnou modrou, zbavujících je strašáku splnění povinné vojenské služby. Vidina povolávacího rozkazu a představa dvou ztracených let, spojených s šikanou, žene chlapce, jež sledujeme od deváté třídy až k prahu dospělosti, do čím dál zoufalejších kousků. S jejich úsilím o vyvázání se z branné povinnosti se pootáčí i žánr, teenagerovská komedie se v druhé půli mění na drama s tragickými rysy.
Cesta od natržení k vytržení stránky
A v něm se začínají tříbit a lámat charaktery ústřední čtveřice. Romanticky křehkého básníka Aleše (Jakub Šárka), jehož záměna sešitů s vlastní poezií způsobí problémy sympatické slečně učitelce, v krizovém momentě podrží prominentní otčím. Nechá se ale normalizační mašinérií semlít i rebelující „mánička“ Popelka (Matouš Vrba), introvertní a uzavřený hudebník Míťa (Jan Vlček), který po emigraci rodičů žije se svou ruskou babičkou nebo samotný Petr? A přijmou nabízející se život ve lži a jasně vymezených mantinelech, odkud kam se nesmí už ve svých postojích vychýlit?
Jejich dospívání je poznamenáno přituhující normalizací, jejíž mechanismy ho paralelně ovlivňují. Kluci se tak od přirozené vzpoury proti světu ustrašených rodičů, školním pravidlům a autoritám obecně propracovávají k uvědomělému vlastnímu postoji, který nabírá podoby alternativy k vládnoucímu establishmentu. Stávají se rebely proti své vůli, jejichž vzdorovité gesto s natržením stránky patnáct v občanském průkazu, odstartuje soukromou vzpourou proti zákazům břichatých esenbáků, varujících před samovolným znehodnocením úředního dokladu.
Cesta od natržení k vytržení stránky z občanky je ještě dlouhá a oni se učí rozeznávat hodnotovou škálu jednání svých blízkých. Právě u nich zjišťují, že za opatrným postojem nemusí být vždy zbabělost, ale třeba snaha dostat svou rodinu pryč za hranice normalizačního srabu. Nebo že z malých práskačů typu rozmazleného synáčka příslušníka Veřejné bezpečnosti Daníka (Jakub Janoš) jednou vyrostou ochotní přisluhovači víceméně jakéhokoliv režimu.
Báječná léta…spíš pod psa
V rozvržení osobnostních vlastností jednajících figur je vedena jasná dělící čára mezi těmi dobrými a zlými, přičemž stranu zla trochu šablonovitě zastupují tupí a pologramotní policajti, ztělesnění klanem Pačesů. Film se nesnaží o vykreslení všech typů osob tehdejší společnosti, ale spíš o obecné postižení negativních rysů, v ní přítomných.
V úlohách mladíků vsadil režisér na neznámé, typově zajímavé tváře neherců. Jejich bezprostřednost, drzá dravost a autentická spontánnost, přináležející jejich věku, vyvažuje místa, kde i díky postsynchronům znějí jejich repliky příliš koženě. S knižními monology se pak nejvíc pere postava vypravěče.
Půvabná a naivní učitelka Lenka Pivoňková (Kristýna Boková - Lišková), která si na rozdíl od jiných nenechala vymýt mozek na hodinách marxismu-leninismu nebo VUMLU dokazuje, že projevit odvahu šlo i ve skromnější podobě než v jasně formulovaném odporu chartovní opozice. Snaží se zahlazovat průšvihy svých studentů, než na ni dopadne zlost tatínka jedné z jejích žaček. Anonymní udání odstartuje cestu k samozvanému tribunálu jejích kolegů, kteří v něm prokážou vrtkavost svých postojů. Trapno a stydno ze soudružského soudu vám připomene, jaké krysy a jak snadno mohly ničit životy druhým.
Aňa Geislerová jako starostlivá a ustaraná maminka odhazuje svou femme-fatale image a představuje se jako mladší varianta postavy, již v Pelíšcích ztvárnila Simona Stašová. Smířlivá, chápající, usouženě věčně stojící ve frontách na maso, banány či jiné nedostatkové zboží. Poryvy dějin nese s trpělivou laskavostí a něhou na svých bedrech a vytváří tak zázemí svému manželovi v podání Martina Myšičky. Herec Dejvického divadla v úloze tatínka dává zapomenout na nejisté tápání v roli Marka v primáckém seriálu Přešlapy a vykresluje tragický obraz své figury.
Slizký zvrhlík s přehazovačkou a příznačným příjmením Fikota v podání Jiřího Macháčka vypadá jak herec z bavorského porna. Ukřičený tělocvikář Jaromíra Dulavy se zoufale snažící zahladit stopy po svém morálním poklesku. A deprimovaný a utahaný táta (Marek Taclík), který vedl provoz v ČKD, může po prověrkách pracovat jen jako popelář. Zastává sice slušné politické postoje, ale svou frustraci si hrubiánským způsobem vylévá na synovi Vaškovi, řečenému Popelka.
Jak byste obstáli?
Skrze tyto a mnohé další postavy nás Ondřej Trojan provází bez sentimentu a falešné nostalgie obdobím normalizačního bezčasí. Průvodci na této cestě jsou mu skepse, strnulost, beznaděj, ale i humor. Dvou a čtvrt hodinová stopáž by přitom zřejmě zasloužila přísnější dramaturgický metr, který by z rozevlátého temporytmu učinil kompaktnější celek.
Mix pelíškovské humorné zábavnosti, pupendovské zádumčivosti a hořké deziluzivní bezvýchodnosti …a bude hůř mu umožnil vyhnout se dvěma úskalím, jež se při zpracování tématu nabízely. Občanský průkaz tak není ani subjektivní vzpomínku na dobu dospívání, která se může díky odstupu let jevit romantičtější a zidealizovanější než byla ani undergroundově syrovou zprávu o nesvobodné době. Lavíruje někde mezi a přináší zamyšlení jak pro pamětníky, jež se možná už nikdy nezbaví iracionálního strachu z policistů, tak pro jejich potomky. Jak jste obstáli a jak byste obstáli v okolním marasmu vy? A pro ty, co dobu naštěstí už přes dvacet let minulou nezažili, se vkrádá doplňující otázka: „Už víte, kde soudruzi nejen z NDR udělali chybu?“
Občanský průkaz
- Žánr: hořká komedie
- www.ceskatelevize.cz/specialy/obcanskyprukaz
- ČR 2010
- Scénář: Petr Jarchovský (na motivy stejnojmenného románu Petra Šabacha)
- Režie: Ondřej Trojan
- Hrají:Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček, Jakub Šárka, Martin Myšička, Aňa Geislerová, Marek Taclík, Kristýna Boková - Lišková, Jana Šulcová, Jaromír Dulava, Jiří Macháček, Václav Kopta, Oldřich Vlach
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 21. 10. 2010
| AVmania.cz hodnotí |
| film |   | 8/10 |