Fotogalerie

Žena na válečné stezce: dvojí život islandské ekoteroristky [recenze filmu]

Marek Čech

3. února 2019

S ironickým nadhledem, a přitom ne banálně, pojatá aktivistická komedie o nenápadné padesátnici, která vede tajný život ekoteroristky. Cenami ověnčený islandský film, jehož americký remake už se chystá.

Plusy

S ironickou nadsázkou pojaté vážné téma znečišťování krajiny velkými průmyslovými korporacemi

„Živý“ soundtrack jako obdoba antického chóru

Minusy

Žádné nevidím

8 /10

Benedikt Erlingsson (1969) je islandský režisér, autor, herec a bavič, který patří ve své domovině k nejuznávanějším divadelním režisérům posledního desetiletí. Jako herec je znám například z filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel? (2006).

Už se chystá americký remake

Před šesti lety režijně debutoval snímkem O koních a lidech, za nějž získal na dvacet mezinárodních ocenění, včetně ceny pro nejlepší režijní debut na filmovém festivalu v San Sebastianu. Postavu Ásy si v tomto filmu zahrála režisérova divadelní kolegyně a kamarádka od dětství Halldóra Geirharðsdóttir, které se objevuje v hlavní dvojroli i jeho druhého celovečerního počinu, za nějž byla nominována na nejlepší evropskou herečku při udílení Evropských filmových cen.

Snímek byl ověnčen také hlavní cenou sekce Týden kritiků na letošním festivalu v Cannes a získal i cenu LUX Prize Evropského parlamentu pro nejlepší film roku 2018. Island pak tento snímek vyslal jako svého kandidáta na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

A už se chystá jeho americký remake, kterého by se jako režisérka a představitelka hlavní role měla chopit Jodie Foster. Jistě dobrá volba pro zpracování předlohy, v níž se potkává téma ekologického a občanského aktivismu s tématem ženství a mateřství.

Dvojí život islandské Amazonky

Hlavní hrdince, učitelce a sbormistryni pěveckého souboru Halle (Halldóra Geirharðóttir), se bohužel nepodařilo stát se matkou. A tak se lásku a péči, kterou by určitě věnovala svému dítěti, ať už vlastnímu nebo adoptovanému, rozhodla věnovat ochraně krajiny, která ji obklopuje.

Navenek žije tato padesátnice úplně běžný život. V souladu se svým ekologickým a k přírodě šetrným přesvědčením jezdí po městě na kole, cvičí taj-či, k sousedům je velmi přívětivá a i jimi oblíbená. Nikdo by tudíž do ní neřekl, že za tím veřejným, spořádaným životem se skrývá ještě jeden utajený, v němž je pro záchranu milované neposkvrněné islandské vysočiny ochotná hodně riskovat.

Po nocích, ale i za denního světla, se s lukem, šípy, lanem a pilou na kov vydává do přírody za městem, aby zde sabotovala dodávky energie do místního závodu na výrobu hliníku, jemuž vyhlásí soukromou válku. Po vzoru svých předků z mýtických severských příběhů se rozhodne chránit svou zemi a její ekosystém před průmyslovými giganty, které ničí nádhernou islandskou krajinu.

Průmyslová sabotáž

Její činy jsou stále odvážnější a od vandalismu přecházejí až v průmyslovou sabotáž. Není proto divu, že si její činnost vyslouží pozornost nejen vedení této manufaktury na výrobu hliníku, ale i policejních složek a médií. Na její vypátrání policie nasadí všechny možné prostředky, od psů, kteří ji mají vystopovat, přes infračervené kamery, vrtulníky, až po drony.

V sázce je totiž opravdu hodně a vypadá to, že díky jejím aktivitám by se mohlo zastavit vyjednávání islandské vlády s čínskými investory, kteří zde chtějí vstoupit do zdejšího těžkého průmyslu. Politická moc se ji proto snaží zdiskreditovat poukázáním na to, že její jednání může zbrzdit nebo zcela zastavit rozvoj obchodních aktivit s touto nedemokratickou velmocí. Odkud jen tyto argumenty známe?

Halla se stává hvězdou sociálních sítí a získává na svou stranu přízeň nejen části veřejnosti, ale i konkrétních lidí, kteří ji v jejím boji podporují. Jeden z nich, Baldvin (Jörundur Ragnarsson), se nachází přímo v prostředí hliníkové továrny, další je farmář Sveinbjörn (Jóhann Sigurðarson), který ji pomáhá v únikových plánech jejích čím dál více maskovaných akcí. Maskovaných nejčastěji v kůžích uhynulých zvířat.

Dilema

Ve chvíli, kdy chystá svou největší a nejodvážnější sabotážní operaci, která by měla zasadit zdrcující ránu hliníkovému průmyslu, ale přichází zpráva o schválení žádosti na adopci dítěte, kterou před lety podala. Na Ukrajině v donbaské oblasti na ni čeká čtyřletá holčička Nika (Margaryta Hilska), která přišla nejdřív o rodiče a pak i o babičku, která ji vychovávala.

Teď už mezinárodně proslulá ekologická teroristka, označovaná podle jejího manifestu pseudonymem Paní z hor, tak stojí před dilematem, zda pokračovat ve svých aktivitách a bojovat za spásu islandské přírody, nebo se jich vzdát v touze po naplnění své role mateřské.

S řešením tohoto jejího dilematu jí pomůže její sestra, jednovaječné dvojče Ása (Halldóra Geirharðsdóttir v dvojroli), která si také požádala o adopci dítěte. Ása je duchovně zaměřená, cvičí jógu a právě se chystá odjet meditovat do Indie. O aktivitách své sestry nic neví, ale jejich plány se zajímavě promíchají.

Jak zlepšit svět

Ač obě sestry identicky vypadají, jejich povahy jsou přece jen jiné a režisér na tomto jejich protikladu ukazuje různý přístup k vnímání věcí veřejných. Ása je ta jemnější a její aktivity jsou obráceny ke zdokonalování a sebepoznávání sebe sama, jejího nitra.

Halla za klidným zevnějškem i vystupováním ukrývá nekompromisní a neohrožené já, které chce pomáhat zlepšovat svět kolem ní. V obývacím pokoji má pověšené portréty Gándhího a Mandely, ale když vezme do ruky luk a šípy, proměňuje se v akční hrdinku. Obě sestry pak spojuje inteligence, senzitivita, tvrdohlavost a odhodlanost, která nakonec pomůže rozhodnout, co je v jejich životech podstatné a pro co má cenu se obětovat.

Ona otázka, zda člověk víc zlepší svět, když pomůže jedinci, v tomto případě těžce zkoušenému dítěti, nebo bude usilovat o blaho celku, tedy přírody, se tu stává součástí širšího uvažování o přístupu jedince k okolnímu světu.

Aktivismus s nadhledem a ironií

Na režisérově přístupu k Halle je vidět, že jí jako hrdince fandí. Vykresluje ji sympaticky jak v jejím běžném životě, například při práci ve sboru, tak když v kůži zvířat prchá před pronásledováním. Akční scény jsou povedené a nechybí jim ironický konspirační nádech v podobě hrdinčina schovávání mobilu do mrazáků.

Halla je pro něj někým, kdo s lukem v ruce řeší dilema mnohých z nás. A to, jak svým dílem přispět k tomu, aby nedošlo k ekologické a sociální katastrofě. Ten aktivistický apel je tu přítomný a režisér nejen v rozhovorech k filmu, ale i v něm samotném, dává najevo, že téma ekologie a klimatických změn je pro něj zásadní. Přírodě v její nedotčené podobě přiznává stejné právo na existenci jako člověku, a to bez ohledu na lidské potřeby a hospodářský systém.

Halla tyto myšlenky hájí desperátským způsobem, k němuž režisér přistupuje se směsicí úcty a potměšilé ironie. Ta je dána už tím, o jak nepravděpodobnou desperátku jde. Ale v tom tkví zároveň její kouzlo a kouzlo tohoto filmu.

Islandský režisér Benedikt Erlingsson totiž o vážném tématu, které se dotýká mnoha palčivých problémů západní civilizace, dokáže vypovídat múzicky, srozumitelně a hlavně s nadhledem. Sklouznutí k agitce se brání hraničním severským humorem, který je velkou předností tohoto ironického snímku. Ale také humanistického, protože za vším tím bojem za lepší svět vždy zůstává zájem o člověka jako jedince.

To jeho odhodlanost tu stojí proti korporátní mašinérii průmyslových gigantů, která se snaží měnit tváře krajiny jednotlivých zemí. Tu islandskou kameraman prodává ve všech jejích krásách, o což je pak apel na šetrnost a úctu k ní výraznější. Současně ji velmi šikovně používá jako zázemí i místo úkrytu při rozehrání hrdinčiných smělých kousků.

Ironický „živý“ soundtrack

Do nich se nechtěně zaplétá španělský turista Juan Camillo (Juan Camillo Roman Estrada), který má při poznávání přírodních krás Islandu vzácný dar se opakovaně nacházet ve špatnou dobu na špatném místě, což z něj činí snadný terč pro policii. Motiv s ním má groteskní charakter a slouží pro odlehčení atmosféry vyprávění, stejně jako opět opakovaně se objevující zcizující prvek v podobě přítomnosti trojíce islandských hudebníků a tří ukrajinských zpěvaček.

Členové kapely ve složení tuba, harmonika a bubny a folklórní zpěvačky ironickým způsobem po vzoru antického chóru komentují hrdinčin svéhlavý boj a zjevují se vždy, když Halla něco vykoná nebo o něčem přemýšlí. Jsou tedy takovým stylizovaným živým soundtrackem, který zrcadlí náladu snímku nebo dokresluje rozpoložení hlavní hrdinky.

Film díky těmto zcizujícím prvkům můžeme vnímat jako absurdní černou komedii, ale stejně tak jako napínavý ekologický thriller, příběh o sesterské sounáležitosti nebo apelativní drama, které vyjadřuje úzkost ze stavu světa, v němž se průmysloví a političtí giganti s podporou národních vlád chovají expanzivně a bez ohledů na stav životního prostředí.

Režisér tak s komediální lehkostí a nadsázkou, ale přitom ne povrchně, zpracovává vážná témata a otázky, u nichž odpověď na ně leží v oblasti našeho hodnotového nastavení. Stejně jako u Hally a její sestry, které by mohly dávat lekce z lidské vřelosti nejen k druhým, ale i k přírodě, jež nás obklopuje.