Protektor: recenze filmu

Tlakem na umělecké prominenty, které dnes nazýváme celebrity, se nacistický režim ničím nelišil od toho komunistického. Lidé, působící ve sdělovacích prostředcích, se stávali součástí propagandistické mašinérie, která se angažováním známých tváří snažila zakrýt svou zrůdně manipulativní podstatu. Hajlování v Národním divadle a následné dvousettisícové shromáždění na Václavském náměstí k podpoře nacistické říše po atentátu na Heydricha a Anticharta v druhé půli sedmdesátých let minulého století jsou nejznámějšími případy způsobů, jakými si totalitní režimy udržovali v područí veřejné persony, sužované obavou ze ztráty kariéry.

Řek´s ďáblovi ne?

Protektor v zápletce na tuto atmosféru poroby navazuje. Rozehrává modelovou situaci ohýbání lidské páteře na samou hranici bodu zlomu, kdy už není cesty zpět k původním představám o zručném lavírování se stranou zla, odehrávajícím se bez morální úhony. Mefistovské téma se promítá do proměňujícího se vztahu mezi mladými manželi, jehož pevnost prověřují okolnosti dramatické doby, v níž žijí. Mění se kariéry a s nimi i prostředky, k nim vedoucí a začínají padat dosavadní přesvědčení.

Píše se rok 1938 a slibně se rozvíjející hereckou dráhu atraktivní Hany Vrbatové (Jana Plodková), na jejíž vzestup a s ním spojený mužský obdiv žárlí její manžel, zastaví nacistická okupace. „Hezký věci chtějí lidi (sice) pořád“, jak nové hvězdě při realizaci snímku slibuje producent (Josef Polášek), ale z rozhodnutí protektorů už bez přítomnosti židovského elementu. Na Hanu dopadá perzekuce a uchyluje se do azylu svého bytu, kde se mezi čtyřmi stěnami tiše užírá. Drobné dětinské provokace a občasné ilegální výlety do kabiny jejího ctitele medika, jenž pracuje jako promítač, jsou v připomínce prostředí její přetnuté herecké dráhy jen slabou náplastí za pocit do kouta zahnaného tvora, jenž se ocitl v pasti soukromé i profesní.

Naopak čas jejího manžela prochází vzedmutou sinusoidou. Rozhlasový reportér Emil Vrbata (Marek Daniel) se na úkor kamaráda (Martin Myšička), jenž odmítl s novými mocipány spolupracovat, stává hlásnou troubou nejen Československého rozhlasu, ale i říšského zřízení, jež si ho pro tento úkol vybere. Pořad Hlasy domova a jeho loajální moderování se stává protiváhou za odmítnutí rozvodu a setrvání v rasově smíšeném manželství v zájmu Haniny ochrany.

Služební postup, slibující přimhouření oka nad jeho rodinnými poměry, se neobejde bez kompromisů a předem prohraných svárů s cenzurou. Vede ale k čím dál hlubší Emilově kolaboraci, což se zpětně odráží v trhlinách v manželství s židovkou, již chtěl svou poslušností ochránit od deportace. Atentát na Heydricha v této dusné atmosféře rozpadu privátního štěstí představuje jen historický deus ex machina, pomocí něhož si ďábel diktatury vybírá svou daň. Před hrozbou koncentračního tábora se v přímé úměře s množícími se alibistickými omluvami hroutí Emilova sebeúcta a s ní i respekt a láska k Haně. Partnerství se mění v citové „protektorství“ a manželství se propadá do lhostejnosti a odcizení. Lze vyjít z této situace s čistým štítem?

Mediální filtr minulosti

Režisér Marek Najbrt na snímku scenáristicky spolupracoval s osvědčenými kolegy Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem z debutu Mistři, který si v kulisách vybydleného pohraničí všímal některých méně ušlechtilých rysů národní povahy. Protektor v tomto trendu pokračuje a rozvíjí ho.

Ukazuje, jak moc se mýlí všichni ti mlčenliví zástupci „šedé zóny“, kteří se domnívají, že pasivní rezistencí vyzráli na chapadla totalitního režimu. Velké a malé privátní dějiny jsou spojeny pupeční šňůrou lidské spoluúčasti na nich a je iluzí se domnívat že dlouhodobým čekáním v závětří se nám stahující se mračna nesvobody vyhnou. Každá totalita deformuje charaktery a okupace se zbraní v ruce, zaštiťující se ochranitelským termínem Protektorát Čechy a Morava o to více.

Formální zpracování toto obsahové sdělení jen umocňuje. Odráží ducha doby pohledem mediálním, přefiltrovaným současníky skrze rozhlasové a kinematografické médium. Kameraman Miloslav Holman zručně evokuje éru pamětnických filmů, jak nám hned v úvodu předvede dokonalou imitací intonace a výrazu „kristiánovský“ milovník Jiří Ornest při natáčení salonní prvorepublikové romance. Výprava ve způsobu užití kostýmů, účesů i interiérů bytových zařízení v připomenutí dobových reálií zdárně pokračuje. Kontrastní oživení, které ale harmonicky zapadá do celkového pojetí a propůjčuje mu gradaci, představuje ahistorická hudba kapely Midi Lidi, cyklicky opakující minimalistické repetitivní motivy, evokující počátky syntezátorové taneční hudby.

O historické věrohodnosti můžeme, podobně jako v případě Tarantinových Hanebných panchartů, mluvit jen stěží, o osobité interpretaci, snažící se o univerzální přesah, ano. Potlačením barevné škály obrazu do jemně sépiového odstínu dosahuje kamera vystižení atmosféry nejistoty a ohrožení, kdy nad českým státem jak černý mrak visela hrozba područí.

Galerie přizpůsobivosti

Audiovizuální stylizace do jakéhosi všeobecně vypovídajícího retra je natolik výrazná, že se podobně jako v případě Normalu stává samostatným vyprávěcím prvkem.

Herecká práce s figurami je tomu uzpůsobena a její rozpětí se pohybuje od jemné sarkastické nadsázky ve ztvárnění pamětnických dvojníků protagonistů stříbrného plátna i s jejich teatrálním přednesem až po zcela moderní herectví ve chvílích civilních. Snad jen ve vyhrocených situacích tísnivého tlaku by chtělo ubrat trochu nonšalantního odstupu, jež vede k odtažitosti a chladu a pustit do oběhu opravdové emoce.

Neokoukaná Jana Plodková oslňuje svým fotogenickým zjevem, jenž se dobře vyjímá nejen na plakátech, zvoucích na film do kina, ale i v sekvencích, kde je v příběhu za filmovou herečku. Její proměna ze sebevědomě zářící a platinovým přelivem okouzlující vycházející hvězdy v zraňovanou tmavovlásku je uvěřitelná a nese v sobě prvky tajemství. V dějové konstrukci zároveň zastupuje onoho pověstného kostlivce ve skříni, jehož v Hřebejkově Musíme si pomáhat představoval Csongor Kassai.

Úsporný Marek Daniel je typickým mužem bez vlastností, vnitřně nepevným a domnívajícím se, že ve hře s mocnými na kočku a myš je on tím záludnějším. Vemlouvavým hlasem si podmaňuje posluchače a věří, že popularita je samospasitelná a ochrání ho před represemi.

Ostatní postavy jsou rozvrženy přesně v intencích záměru ukázat reprezentativní modelové typy chování lidí v krizových situacích. Galerie přizpůsobivosti tak nabírá charakterovou škálu od lehkovážných odhodlaných bojovníků, přes prospěcháře, slabochy až po ty, co doufají, že v klidu přečkají jakýkoliv režim.

Leitmotiv kola

Symbolický rozměr má i leitmotiv kola, užitý namnohokrát ve významové i formální rovině. Promyšleně, ale stále s hračičkářskou potěchou, prostupuje metaforicky hned několika vrstvami vyprávění a dodává snímku originální jednotu. Od úvodní citace Hitlerova výroku „Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape“ se dostaneme k alegorickým konotacím bicyklu jako symbolu „kola dějin“, pádícího zrychleně vpřed a nemohoucnosti jedince před ním ujet, což se zračí v herecké etudě bezmocného pachtění na kole před zadní projekcí ve „filmu ve filmu“. Šlapací dopravní prostředek představuje i zcizující efekt v podobě grafických intermezz, sloužících k rytmizaci děje a v neposlední řadě má úlohu významného dramatického prvku v atentátu na zastupujícího říšského protektora, který je zdrojem náhod a situačních nedorozumění.

Česká filmová a televizní akademie udělala dobrý krok, když právě tento film vyslala do souboje o oscarové klání a to nejen z důvodu slyšení Akademie na okupační látky a chodníčku, vydlážděného úspěchy Ostře sledovaných vlaků a Obchodu na korze.

Je dobře, že „pelíškovská“ smířlivost, jež se otiskla i do aktuálního seriálu České televize Vyprávěj, zde nemá prostor a namísto ní tvůrci přicházejí s rázným hostinským účtem s českou národní povahou. To, co někteří nazývají nebo omlouvají holubičí nebo švejkovskou náturou, pojmenovávají méně zaobalenými, ale o to výstižnějšími charakterizačními termíny zbabělost, neprůbojnost a malost. A nutí nás přitom přemýšlet nad významy jiných slov jako je čest, svědomí, důstojnost nebo osobní přesvědčení a mírou pragmatických rozhodnutí, jež mohou jejich význam snadno posunout za hranici, kterou jsme nikdy nechtěli podlézt ani přeskočit.

 

Protektor

• Žánr: drama
• www.ceskatelevize.cz/specialy/protektor
• ČR 2009
• Scénář: Robert Geisler, Benjamin Tuček, Marek Najbrt
• Režie: Marek Najbrt
• Hrají: Marek Daniel, Jana Plodková, Klára Melíšková, Sandra Nováková, Jan Budař, Martin Myšička, Josef Polášek, Jiří Ornest, Tomáš Měcháček, Leoš Noha
• Distribuce: Falcon
• Distribuční premiéra v ČR: 24. 09. 2009