O celovečerním debutu devětadvacetileté režisérky Maji Milošové se hodně mluví. Vyhrál v soutěžní sekci letošního MFF v Rotterdamu. Prestižního festivalu, zaměřeného na debuty a druhé filmy začínajících tvůrců.
V Rusku ho ministerstvo kultury odmítlo pustit do distribuce pro údajně závadný obsah. Ten dle ruských úřadů spočívá v tom, že nezletilá hrdinka experimentuje s drogami a sexem. Komentovat po odsouzení tří dívek z punkové kapely Pussy Riot putinovskou „carskou“ kulturní politiku, připomínající neblahé časy husákovské normalizace, se mi zdá zbytečné. Zamyslet se ale nad tím, čím srbský Klip vyvolává takovou kontroverzi, už ne.
Pornografická identifikace
Klip si provokativní pověst vysloužil především kvůli množství explicitních sexuálních záběrů, z nichž některé už zcela zjevně spadají do kategorie pornografických. Jejich užití ale pornografickou funkci nesplňuje, pokud za ni považujeme vyvolání vzrušení či vyvrcholení u toho, kdo takové záběry sledujeme. Způsob, jakým režisérka Milošová s otevřenými scénami sexuálních aktů a vyobrazení genitálií nakládá, má účinek přesně opačný a rozhodně nepůsobí dráždivě stimulujícím dojmem.
Milošová s detailními či chcete-li pornografickými záběry sexuálních scén pracuje dvojím způsobem. Na jedné straně pomocí nich demonstruje, jak do vnímání sexuality dnešních mladistvých zasahuje internet a sledování těžkého porna na něm. Dospívající se pod vlivem těchto videí a filmů domnívají, že soulož či milování má podobu dominantní hry, v níž je úloha žena deklasována na úroveň ochotné plnitelky těch nejbizarnějších mužských sexuálních přání. Přitom si nejsou schopni uvědomit, že pornografický průmysl sice operuje s mužskými fantaziemi (více než se ženskými), ale trochu nadneseněji než je pak realita partnerských vztahů, k nimž sex přirozeně patří.
Inteligentní a v harmonické souhře stránky emocionální a sexuální žijící vyzrálý jedinec umí tento rozdíl rozeznat. Hrdinové Klipu ale ještě takovými lidmi nejsou. Možná proto, že jim je zatím jako ústřední hrdince Jasně (Isidora Simijonovičová) šestnáct. A že svou sexuální identifikaci, spojenou s nápodobou, hledají a nacházejí právě skrz pornografická videa, spatřená na internetu.
Iluze vztahu
Není se pak čemu divit, že Jasna, ač podvědomě touží po lásce a normálním romantickém vztahu, který začíná třeba chozením do parku a prvním nesmělým držením za ruce, tuto fázi rovnou přeskakuje jako něco zdržujícího. Domnívá se, že chlapci jejího věku nebo o málo starší o něco takového nestojí a ona se jim snaží nabídnout to, po čem oni dle ní prahnou. Její úsudek je formován vzhlížením k o něco staršímu Djolemu (Vukasin Jasnič). Agresivnímu vůdci chlapecké party, v jehož chování vůči ženám se protíná hned několik nešvarů balkánské povahy. Násilnictví, machismus, majetnický vztah k ženám a vyžadování jejich poddajnosti. Závěrečná scéna agresivně zbité Jasny, jež se vrací ke svému milenci, je z tohoto pohledu snad nejvýmluvnější.
Djole Jasně imponuje svým výsadním postavením v chlapecké partě a zcela se mu podřizuje. Pro něj se ale nestává ničím víc než orální či anální štěrbinou, sloužící na školních záchodech či jinde k uspokojování jeho sexuálních potřeb. Něco jako odtok výměšků jeho pohlavních žláz. Aby si Jasna udržela alespoň iluzi něčeho, co by ráda nazývala vztahem, je ochotná podstupovat úkony čím dál víc pro ni ponižující.
Jejich sexuální spojení nemají ani podobu vášnivého milování dvou lidí, kteří jsou sebou navzájem přitahováni ani láskyplného splynutí dvou partnerů, jejichž intimita se prohlubuje s narůstající důvěrností, jež mezi nimi panuje. Jejich vzájemná sexualita je zbavena znaků důvěrnosti a intimity a připomíná střet dvou vzdálených eg, v níž to dívčí se až sadomasochisticky podřizuje tomu mužskému. A snaží se mu vnutit všemi možnými způsoby, od vyzývavě lesklého oblečení a smyslných póz ve spodním prádle i bez něj, přes felaci na mejdanech až po videa, zasílaná mu na mobil.
Mobilní náhražka skutečného života
Na odosobněnosti jejich spojení se podepisují právě moderní technologie, na něž zaznamenávají své životy. Sex v jejich podání tak nepřipomíná vzájemnou milostnou souhru dvou lidí, jež po sobě touží, ale masturbační sebeuspokojování, v němž jako dráždivý stimul slouží obraz na videu mobilního telefonu a ne člověk, který je jeho původcem a leží vedle vás.
Mobilní telefon se pro srbské dospívající stává fetišem, fantazijní náhražkou vyprázdněného směřování jejich životů. Zaznamenávají na něj prakticky vše, jakoby se snažily svému nihilistickému konání dát nějaký smysl. Videa a fotografie z něj jim slouží nejen jako zdroj zábavy, ale i jako prostředek k získání prestiže mezi ostatními spolužáky a potvrzení si svého statutu. Když se Jasna chlubí kamarádkám, že je Djole její přítel, dokládá to fotkami jeho uspokojování na záchodě. Je zároveň i nástrojem ponížení, svádění a záznamu posledních chvil těch, jejichž odchod z tohoto světa se blíží.
Teenageři filmují a vše dávají na sociální sítě, bez schopnosti roztřídit, co je soukromé a co by mohlo být veřejně publikovatelné. Události neprožívají, ale zaznamenávají, opět bez nadání pochopit a rozlišit, co se před jejich zraky doopravdy odehrává.
Balkánská nonstop párty
V té chvíli se ve vlastních očích stávají aktéry barvité podívané, připomínající obsah i formu těch nejhloupějších hudebních klipů či stránek magazínů pro pubertální dívky. Právě v nich čtrnáctiletým slečnám někdo v sexuálních poradnách dává návod na deset způsobů, jak orálně uspokojit jejich kluka, aby ho neztratily.
Tyto dívky se pak strašně moc chtějí podobat oněm party girl z klipů a stránek časopisů, aniž by si uvědomovaly, že tím ztrácejí svou vlastní osobitost a stávají se jen jejich lacinou a tuctovou kopií. V Klipu je tato souvztažnost s formujícím vlivem písní balkánského popu, zvaného turbofolk, podepřena ještě tím, že texty použitých písní jsou ve filmu přeloženy. Míra jejich ubohosti je v přímé úměře s jednoduchými návody na permanentní bezstarostný život, plný večírků a sexu. I srbská mládež chce zřejmě žít nonstop.
I film Maji Milošové vypadá jako taková jedna velká a nepřestávající párty se sexem a kokainem, kdy v mezičase se hlavní hrdinka buď na večírky připravuje nebo před rodiči předstírá, že se učí. Jakoby chtěla Jasna vše ostatní než zábavu vytlačit ze svého zorného pole a nepřipustit si, že by ji to mohlo ovlivňovat nebo zasáhnout.
Obtížná cesta k nalezení sebeúcty
Toto chování má souvislost se situací v její rodině, kde se matka stará o vážně nemocného otce. Jasna se s jeho stavem těžko smiřuje, ale namísto soucitu či pomoci se k němu chová chladnokrevně a tuhle skutečnost se snaží jen agresivně vytěsnit. Za pomocí drog, sexu, alkoholu, tance, nesmyslného ničení majetku, prostě všeho co ji přinese krátkodobé zapomnění. Divoká školačka z mejdanů doma připomíná otrávenou a znuděnou teenagerku, která jen čeká na další párty, kde se bude moci s kamarády a kamarádkami odvázat.
Zázemí zchudlé rodiny vnímá jako sociální znevýhodnění a přítěžek, za nějž se před druhými stydí. Doma proto s ničím nepomůže a drzým a okázale bezstarostným jednáním dává najevo, že ji nic netíží. Rodiče se bojí přiblížit do prostoru její hrané pseudorevolty, neboť jsou si vědomi citlivosti jejího věku. Učitelé ve škole zas jen letargicky odvádí svou práci.
Náznaky sebereflexe tohoto stavu u ní nacházíme v závěrečné třetině vyprávění, kdy se Jasna jako budoucí opatrovnice ocitne na praxi v dětském domově. Závěr ale zadupe jakékoliv naděje na zlepšení v tomto směru do země a přesvědčí nás, že před Jasnou je ještě dlouhá cesta na cestě k nalezení její sebeúcty a vlastní identity.
Intimně-sociální sonda
Režisérka a autorka scénáře si všímá mnoha oblastí, jež formují úroveň života dospívajících ve věku Jasny v dnešním Srbsku. Ať už je to poválečný stav této země a stále doutnající nacionalismus, sociální rozdíly mezi rodinami jednotlivých spolužáků (Djole vs. Jasna), nevábná městská architektura, primitivní hudební popkultura či vliv moderních technologií typu internetu či mobilních telefonů.
Vliv těchto fenoménů ale nijak nediagnostikuje a nepřisuzuje jim příčinnou souvislost na chování dnešních mladých. Spíš se snaží ukázat, jak se mladí těmto faktorům přizpůsobili a učinili je přirozenou součástí svých životů.
Její film ale není sondou politicko-společenskou, ale tou intimně-sociální. Režisérka se snaží zjistit, jakým způsobem poválečné srbské děti projevují emoce, jak chápou intimitu i jak jim odpozorované vzory pomáhají v nalezení vlastního sebeurčení, tak odlišného od předváděné sociální role.
Ztráta morálních hodnot
Po sedmnácti letech od slavného filmu Kids Larryho Clarka, který ve své době vyvolal taky velké pobouření, představuje další generaci X, přejímající životní moudra z laciných popsongů. I hrdinové Klipu nikam nesměřují a neumí dohlédnout dál než za horizont kocovinového rána, končícího sexem někdy mezi zvratky na polštáři po přemíře vypitého alkoholu.
Režisérka protagonisty příběhu nesoudí ani se nesnaží zdůrazňovat některé jejich lepší stránky, ale se syrovou upřímností a autentičností zaznamenává jejich jednání. Že tento jejich obraz působí tak sebedestruktivně, nekompromisně a upřímně je zásluhou nejen formy, kterou k tomu zvolila, ale rovnou měrou i přirozeného a přesvědčivého herectví samotných protagonistů.
Ty vybírala z řad neherců a minimálně výkon ústřední hrdinky Isidory Simijonovičové se vám vryje do paměti. Se smrtelnou nemocí otce a neschopností matky její jednání jakkoliv korigovat z jejího života vymizely identifikační vzory, které by jí napovídaly, co je dobré a co zlé. Reakce na bloudění ve světě bez hodnot se zračí v její tváři s věrohodností, z níž mrazí. Cynické spratkovství, vydávané za hrdost, si podává ruku se smutkem, plynoucím ze ztráty sebeúcty.
Vytloukání klínu klínem
Prostřednictvím pozorování jednání hlavní hrdinky režisérka vypovídá o stěžejním tématu snímku, jímž je ztráta morálních hodnot a jejich nahrazení zvulgarizovanou představou o tom, co je pro život důležité. Milošová umí tuto myšlenku podat velmi působivě, ale využívá k tomu vyjadřovací prostředky, jež působí možná až příliš samoúčelně. A zde se dostávám k úvodu recenze, kde bylo zmíněno, jak pracuje s pornografickými prvky. Na jedné straně kritizuje jejich neblahý vliv na duši nezralého člověka, který špatně rozeznává, co je fantazie a co realita, na druhé straně jich využívá k zvýšení atraktivnosti svého počinu.
Ne že by se v nepornografických filmech festivalového ražení neobjevovaly detailní záběry felace, stačí si vzpomenout na Vincenta Galla a Chloë Sevignyovou v The Brown Bunny (2003), ale zde jsou možná až příliš nadužívány. Chápu, že režisérka chtěla ukázat sex bez náznaku lásky či něžnosti a odpovědět tak na otázku, jak běžný styk s pornografií na internetu ovlivňuje milostný život dospívajících jedinců.
Už teď se objevují studie, které pornografii připisují nejen pozitivní vliv na oživení partnerského života letitých párů, ale zmiňují i úskalí její nadměrné konzumace v tom, že běžný sex pak může uživatelům těchto videí připadat až příliš fádní.
A Milošová se snaží ukázat, že to co u zralých jedinců vyvolává otázky, to může být u dospívajících velký problém. Nejsem si ale jist, zda tím, že ukáže několikrát zblízka orální či anální sex u mladistvých, že to právě na ně zapůsobí odrazujícím dojmem. Ve smyslu tom, že takhle plytce vnímá vztahy mezi opačnými pohlavími jen pornografický průmysl.
Přitáhnutí pozornosti
Režisérka si je vědoma, že skrze explicitní sexuální scény přitáhne pozornost publika ke své výpovědi o sexu jako jednom z komunikačních kanálů, pomocí něhož ve společenství, zaměřeném na uspokojování svých vlastních potřeb, volají zoufalé duše po intimní blízkosti. Možná že takovou zoufalou a v jádru křehkou a zranitelnou bytostí je i Jasna, která své zhrublé chování zatím povýšila na běžnou normu mezilidských vztahů. Zda z kolotoče divokých mejdanů, plných drog, alkoholu, násilí a sexu bez lásky vyroste nebo jednou vystoupí, je jen na ní.
Docela by mě pokračování jejího příběhu po letech zajímalo. Režisérka, která se v současnosti účastní jako porotkyně festivalu Fresh Film Fest, získala svým provokujícím debutem takovou pozornost diváků a zajisté i producentů, že o nastartování její kariéry si nedělám vůbec obavy. Jen jsem zvědavý, zda se příště už bez efektní berličky v podobě pornografických záběrů obejde nebo uvízne spolu s hrdinkou Jasnou v pasti účelovosti svého jednání a ještě víc zatlačí v této oblasti na pilu.
P. S. Snímek bude jako vůbec první v České republice uveden podle distribuční strategie „day and date“ souběžně s premiérou v kinech i na webovém portálu TV Nova Voyo.cz. Tam bude pro předplatitele k vidění po dobu dvou týdnů (od 30. 8. do 13. 9.) na .
Klip
- Žánr: drama
- Původní název: Klip
- www.artcam.cz
- Srbsko 2012
- Scénář: Maja Milošová
- Režie: Maja Milošová
- Hrají: Isidora Simijonovičová, Vukasin Jasnič, Sanja Mikitišinová, Jovo Maksič, Katarina Pesičová
- Distribuce: Artcam
- Distribuční premiéra v ČR: 30. 08. 2012