Fotogalerie

Veřejní nepřátelé: recenze filmu

Marek Čech

11. července 2009

Johnny Depp se v retro gangsterce Michaela Manna představuje jako ztělesněná projekce touhy po spravedlnosti.

Neokrádám vás, ale banku!

Zločinecké figury vždy přitahovaly zájem veřejnosti i diváků, mířících za ztvárněním jejich pohnutých osudů do kin. Po „veřejném nepříteli“ francouzském Jacquesovi Mesrineovi se představuje i jeho zámořský předchůdce. Na filmovém plátně zdaleka ne poprvé. Postava Johna Herberta Dillingera (1903- 1934) se od noirové kriminálky z roku 1945 Dillinger objevila v průběhu půlstoletí v takřka dvou desítkách filmů. Proslulý bankovní lupič z éry velké hospodářské krize, která tak nahrávala bujení organizovaného zločinu, se v nich proměnil v legendami opředený mýtus o neohroženém gangsterovi, který dovedl lstivě unikat spravedlnosti a banky vykrádal s drzostí a nebývalou originalitou provedení.

John Dillinger (Johnny Depp) Michaela Manna na tuto zromantizovanou fikci navazuje. V jeho podání se prezentuje jako robinhoodovský zbojník, který po vzoru svého kolegy ze Sherwoodu bere bohatým (bankám) a ne chudým (ožebračení klienti bank). Zároveň je i oslavovanou celebritou, která umí pracovat s veřejným míněním a sympatie davu zvládá obrátit a využít ve svůj prospěch.

Michael Mann se spoluscénáristy Ronanem Bennettem a Ann Bidermanovou nepřicházejí s dalším životopisným filmem, který se přes kořeny v dětství snaží pochopit pohnutky, jež svedou člověka na zločinnou dráhu. Nedočkáme se žádných klišoidních konstruktů typu ty jsi mi sebral oblíbenou hračku a já jsem toto bezpráví přetavil v pomstu systému apod. Dillinger je představen jako charismatický zlodějíček, který při svých častých pobytech v base načerpal od spoluvězňů cenné informace a rady, které dovedl zužitkovat v době, jež díky krizové sociální situaci nahrávala vzývání kohokoliv, kdo z pohledu trpících občanů dovedl potrestat hospodářské šíbry, jež přivedli nejen bankovní sektor ke krachu.

Z Dillingerovy biografie si vybírají krátké, ale stěžejní období třinácti měsíců se závěrečné etapy jeho bytí, kdy se nad ním začala zatahovat smyčka jeho pronásledovatelů. Šéf tehdy ještě malé agentury, která se později proměnila v FBI, John Edgar Hoover (Billy Crudup) ve snaze zviditelnit a obhájit smysl instituce, které velel, vyhlásil zločinu nekompromisní válku. S gangstery, těžícími z prohibice, se mělo přestat jednat v „bílých rukavičkách“ a právě na případu Dillinger chtěl etablující se úřad ukázat svou moc. Na stopu Dillingerova gangu, obratně vykrádajícího za denního světla peněžní ústavy v zemi, je v roce 1933 nasazen federální agent Melvin Purvis (Christian Bale), jenž má spolu se speciálním čtyřicetičlenným vyšetřovacím týmem za úkol dostat zločince „mrtvého nebo mrtvého“.

Scénáristé při rekonstrukci případu postupují s až dokumentární zasvěceností a věrohodností. Vycházejí přitom z knižní předlohy Bryana Burrougha Veřejní nepřátelé: Největší vlna kriminality v Americe a zrození FBI, 1933-34, která s reportážní věcností i faktografickým odstupem zaznamenává sled historických událostí, odrážejících se na pozadí působnosti mnoha zločinných person (Frank Nitti, Alvin Karpis ad.).

Tvůrci se ale soustředí především na Dillingera. Vedle veřejné linie gangsterova působení, jež zahrnuje chronologický sled pečlivě naplánovaných bankovních přepadení a rafinovaných útěků z vězení, sleduji i intimní a méně zjevnou rovinu jeho života. Jejím středem je půvabná šatnářka Billie Frechetteová (Marion Cotillardová) s francouzsko-indiánskými předky.

Dobový kontext, na rozdíl od známých mafiánských eposů, používají jen jako berličku pro rozehrání vyprávění. Přesto ho zcela neopouští a všímají si jak ne zrovna úctyhodných praktik tajné služby, které dávají do relevance s chováním jejich dnešních pokračovatelů ve válce s terorismem, tak nového druhu legální zločinnosti bílých límečků, která se začala odvíjet právě v důsledku hospodářské krize. Takzvaní ctihodní bankéři v součinnosti s podplacenou policií a kryti penězi z mafiánských obchodů začali provádět transakce, přelévající peníze z organizovaného zločinu do běžných finančních toků. Kapitáni některých bank z doby počátků privatizace u nás jistě budou vědět, odkud vítr vane.

Digitální retro

Michael Mann, jenž proslul svými atmosférickými kriminálkami (Nelítostný souboj, Collateral, Miami Vice) s působivě zachycenou atmosférou pulzujícího nočního města, ve ztvárnění dobové retro nálady prokazuje cit pro detail a historickou realističnost. Scény a situace inscenuje v místech, kde se skutečně odehrály a uzpůsobuje tomu výběr lokací. Výprava a kostýmy jsou věrné duchu Chicaga třicátých let a patiny zašlých časů dosahuje i pomocí utlumení barevné škály obrazu.

K dotvoření atmosféry slouží i práce s filmem jako médiem, které prožívalo své zlaté období. Mann ve snímku odkazuje na filmovou produkci třicátých let, v níž hrály nezastupitelnou roli právě gangsterky s dalším „veřejným nepřítelem“ Jamesem Cagneym. A tak jako se mafiáni o pár desítek let později rádi stylizovali do antihrdinů Scorseseho žánrovek nebo Coppolova Kmotra, tak i Dillinger byl oddaným filmovým fanouškem, vyhledávajícím snímky z oboru, v němž vynikal. Jak moc se mu to stalo osudným, dokazuje fakt, že byl zastřelen agenty FBI před kinem Biograph v Chicagu po zhlédnutí filmu s Clarkem Gablem Manhattanské melodrama.

Provokativně a v přímé opozici k dobovému ladění vyprávění stojí vizuální stránka filmu. Ruční digitální kamera Danteho Spinottiho se postavám vpíjí do tváří s fyzickou nevyhnutelností a zachycuje každý nervový poryv v těle. Dění v dynamických sekvencích (útěky z vězení, přepadení bank) je podobně jako v počítačových hrách zabíráno přes rameno jakoby pohledem přímého účastníka. V choreografickém aranžmá přestřelek a honiček nezapomíná režisér na oblíbené zpomalovačky a k budování napětí užívá roztřeseně chaotické záběry, jež nás mají vtáhnout do středu akce. Možná by točení na klasický materiál snímku víc slušelo, už vzhledem k retro zakotvení příběhu i tomu, že v akčních a hromadných scénách digitál znatelně pokulhává. K dosažení potřebné autentičnosti a přiblížení se postavám slouží ale dobře a vám nezbude než si na něj zvyknout.

Mstitel sociálního bezpráví

Kde naopak režisér nepochybil, je při výběru hereckých představitelů. Johnny Depp postavu gangstera neheroizuje, ale nese ji na vlnách jisté míry idealizace a zromantizování, jež patří k autorské licenci. Za kavalírskou maskou, zdvořilou a galantní k ženám, by se při realističtějším vhledu hůře vyjímalo, že skutečný John Dillinger udržoval styky s prostitutkami a po zadržení své milé Evelyn „Billie“ ji vyměnil za jinou přítelkyni Polly Hamiltonovou, s níž navštívil filmové představení, kde se stal obětí zrádné léčky.

John není žádným bojovníkem proti zkorumpovanému establishmentu, spíš projekcí touhy po spravedlnosti ze strany podvedených zákazníků bank. Přesto je znát, že mu tvůrci nadržují. Dillinger se řídí vlastním citem pro spravedlnost a morálku, střílí jen v sebeobraně a neokrádá a nezabíjí nevinné, na rozdíl od bezzásadových agentů FBI, bezohledně a surově vydírajících a mučících osoby z okruhu podezřelých nebo informačně užitečných.

U Deppa při ztvárnění gangstera zapomeňte na pitvořivé přehrávání pirátského kapitána Jacka Sparrowa, zde k dojmu uhlazenosti spěje mnohem minimalističtějšími prostředky, pomocí nichž se vyjevuje portrét pobaveného floutka a sukničkáře, stejně jako málomluvného a přemýšlivého mstitele bezpráví na druhých.

Marian Cotillardová po Dobrém ročníku a zvláště Edith Piaf už nemusí nikomu dokazovat, že je nejen hezkou galskou tvářičkou, ale i přesvědčivou herečkou charakterních rolí. V úloze Billie se empaticky vžila do rozpoložení milující ženy, která si nemůže být jista budoucností vztahu s mužem s tak riskantní životní dráhou. V zjitřených scénách se ukazuje, že právě Billie je gangsterovou srdeční slabinou, již může protivník snadno využít k protitahu. Scénáristé jejich vztahu možná přidávají větší váhu než tomu bylo ve skutečnosti a na oplátku ubírají v interakci mezi lapkou a jeho urputným pronásledovatelem, rozehrávajícím nejmodernější metody policejní práce.

Hooverova prodloužená ruka a muž na nečistou práci věří, že dopadení a likvidace hledaného zločince mu pomůže v kariérním růstu i za cenu metod, s kterými nemusí vnitřně souhlasit. Hru na kočku a myš ale přebírá vinou scénáře do své iniciativy zcela Depp, takže nečekejte další Nelítostný souboj, kde dva rovnocenní soupeři svedou chlapský duel. Bale je odsunut do role statisty, zaznamenávajícího řádění Dillingerovy bandy a k tomuto dojmu přispívá i hercův jednostrunně kamenný výraz, který začíná díky emoční odtažitosti pomalu unavovat.

Michael Mann prostřednictvím žánrového filmu nastoluje otázky, které dobře rezonují s právě aktuálními ekonomickými i etickými tématy, jež hýbou západní společností. Můžeme být jen zvědavi, zda se nebude opakovat situace z doby před osmdesáti lety, kdy si sympatie veřejnosti získal zločinec, trestající v jejích očích viníky hospodářské krize.