Máj: recenze filmu

Drama lásky a smrti

Kameraman a režisér F. A. Brabec se ve svých režijních počinech zaměřuje na aktualizující adaptace nesnadno zfilmovatelných skvostů světové (Král Ubu) i domácí literatury (Kytice). S básnickou skladbou Máj stál opět před nelehkým úkolem extrahovat z lyrickoepického dramatu lásky a smrti, zasazeného do působivého rámce májové přírody, dějovou kostru, na níž bude moci navěsit přitažlivý vizuální obal.

Máj se ale na rozdíl od epicky bohatší Kytice dějovému filmu poněkud vzpírá. Na místo vnějškové dramatičnosti zde jde o vnitřní muka milenců, sebereflexivní úvahy a asociace. Má smysl z básně vytvářet film? Inscenátorům se zdá, že ano, obojí přece čerpá z obrazu, i když ho každý vytváří jinými prostředky. F. A. Brabec, spolu se scenáristkou Ivanou Novákovou, bere absenci jasně vystavěného příběhu jako pobídku, jež vytváří široké pole působnosti, jak původní naznačenou milostnou linku příběhu rozvést. Zachovává veršovou strukturu a prokládá ji vyfabulovanými rozmluvami. Pohrává si s konstrukcí zápletek i chronologií událostí a děj doplňuje postavami, které si domyslel (kněz v podání Vladimíra Javorského).

Svou zfilmovanou báseň rozjíždí velmi slibně. Obraz zimní krajiny se šibeničním vrchem a lebkou na kůlu doprovází recitace Jana Třísky v úloze kata i vypravěče příběhu. Ten se vrací po sedmi letech do kraje jako živé memento a mravokárně vztyčený prst poutníka, jenž byl svědkem neobyčejně silného tragického dramatu. Jeho postava slouží jako přímý aktér dění i hlas vypravěče, který mezi jednotlivými nitkami příběhu vytváří úlohu spojovacího můstku, po jehož pilířích přejdou ostatní postavy.

Příroda s dokonale vybranými exteriéry nahrává působivosti filmu, do něhož Brabec zasadil známý děj. Členitý kopcovitý ráz krajiny má dvě dominanty, na jejichž odlehlých protipólech stojí dva symboly – kostel (naděje) a šibenice (zmar). Ke kostelu míří v první třetině po křížové cestě májové procesí bohabojných vesničanů, k šibenici v závěru kontrastně provází stejný dav odsouzence na popraviště. Jen je s podivem, že se filmový Máj neodehrává v květnu, ale zčásti v zimě a dílem ve vrcholícím létě, které je sice barevnější než teprve se probouzející jaro, ale nemá mnoho společného se specifickým rázem nálady prvních májových dnů.

Intermezzo s výjevy démonů, jež vystihují Vilémovo šílenství po spáchání vraždy, působí jako jeden dlouhý videoklip skupiny Support Lesbiens, která spolu se symfonickým orchestrem obstarala hudební doprovod filmu. Supporti za pomoci střídání jemnějších a poklidnějších instrumentálních kytarových pasážích s těmi rockovějšími vytváří sílící pochmurné napětí, které ale pohřbí na mnoha místech nevhodně užitá hudební ilustrace děje. Rocková píseň „Mocný lesů pán“ vpadne do pečlivě budované lyrické atmosféry jako slon do porcelánu a poetickou báseň posunuje někam směrem k rockovému muzikálu ze sedmdesátých let. Přesto zvuková stránka filmu se všemi ruchy a zvuky převyšuje běžný domácí standard.

Atraktivní design neherců

Děj je velmi jednoduchý. Všemi vnadami bující Jarmila se ochotně oddává milostným hrátkám se statným mlynářem Schiffnerem. Zaběhnutý chod vesnice naruší svým vpádem banda mladistvých vyvrhelů společnosti, jež okradou vesničany přímo při mši. Jejich šéf Vilém se do čarokrásné Jarmily na první pohled zamiluje a ona jeho city opětuje. Chtíč ale vede její kroky se stejnou lehkomyslností do mlýna. K tragédii žárlivosti, otcovraždy a smrti mladých milenců je zaděláno.

 

Jarmila v podání Sandry Lehnertové je odsouzena do trpné role objektu milostných vášní zemitého mlynáře i jeho zavrženého syna Viléma. Více než herecké umění u ní můžeme obdivovat její sošnost a schopnost dokonale pózovat. Jen když Jarmila hledí do dáli a nechává se ovívat vlajícím větrem, není jasné, jestli jsme na poli ekranizace romantického opusu nebo v reklamě na sprchové gely či minerálku, která vám zajistí všechny stopové prvky. S bezelstným úsměvem se oddává tomu, kdo je po ruce a režisér dozajisté našel zalíbení v jejím bujném živůtku a vyhrnuté sukýnce nad kolena. Smyslnost jejího snímání ale dosahuje úrovně „dekameronsky“ laděných povídek z Deníků červených střevíčků a ne síle prudké stravující živočišné tělesnosti, těsně svázané s každodenním chodem přírodního cyklu.

Matěj Stropnický spíše než „strašného lesů pána“ a romantického rozervance připomene zpěváka ze skupiny Tokio Hotel. Jeho „emo“ účes neposedně vlaje, ale když dojde na slova, ukazuje se, že jen šroubovaně deklamuje naučený text a s prkenným výrazem si hraje na Robina Hooda.

Stropnický a Lehnertová jsou obsazeni hlavně kvůli atraktivnímu vzhledu, do příběhu bohužel nevnesli punc autentičnosti, ale naopak nevěrohodnosti a herecké bezradnosti. Chemie mezi nimi nefunguje a namísto lásky a hlubokých citů nabízejí milostné předstírání a vypulírovanou malou erotickou násobilku. Juraj Kukura je nucený pronášet pseudoromantické fráze typu „voníš trávou, jsi jako silné víno“ nebo „voníš svěcenou vodou“, které více než o vášni hovoří o chlípné slizkosti jeho postavy mlynáře Schiffnera.

 

Vstříc cílovému mladému publiku na školních představeních míří postava Kryštofa Hádka jako člena loupežnické bandy. Spíše než krvavého hrdlořeza připomene hippíka, zavržené dítě bez domova nebo rebelujícího chuligána, který provokuje vesnickou komunitu. Herecké výkony zachraňuje svýma vševědoucíma očima a hypnotickým hlasem deklamující Jan Tříska. Iluzí zbavený a povznesený nad všechny hříchy s osudově teatrálním zabarvením v hlase i výrazu zlověstně ukrajuje minuty, jež nás dělí od tragického vyvrcholení událostí.

Reklamní estetika vlajících symbolů

Herci slouží Brabcovi více jako živé součásti obrazových kompozic než jako postavy, jejichž příběh se někam a odněkud vyvíjí. Nepracuje s drobnokresbou charakterů a my se tak můžeme jen domýšlet, proč se nesnáší otec se synem a co stojí za Jarmilinou nerozhodností ve vztahu k oběma mužům.

Režisér ale selhává i tam, kde se očekávalo, že bude nejsilnější. Obrazově vytříbená interpretace textu se zvrhává v prvoplánově hezké, líbivé, ale mechanicky užité symboly. Brabec režii redukuje na volné řazení působivých obrázků, jež se řídí jediným smyslem a to, aby vypadaly před kamerou dobře. S textem tak nepracuje, ale pouze ho efektně ilustruje za pomoci rekvizit jako je uschlý strom, kříž na kopci nebo blýskavá noc. Jejich užití ale přesně odpovídá naučeným stereotypům, které se za léta užívání dokonale vyprázdnily.

Základním stavebním kamenem jeho obrazové kompozice se stává vítr jako přírodní živel i symbol nespoutanosti. Tento výrazový prvek si pohrává s dívčími vlasy, šaty, prostěradlem, závojem, stromy, listy i obilím. Brabcův vizuální styl, včetně průletů nad hlavami ústředních hrdinů, prolínaček a zpomalených i dynamických záběrů je poučen na reklamě bombastickém stylu Michaela Baye. Když snímá přes barevné filtry, tak modrá je vyjádřením noci, zlatavě žlutá jasného slunečného dne a červená barvou vášně, lásky a krve, jež se tak dobře vyjímá na sněhobílém pozadí jako symbolu čistoty.

Brabec tyto obrazové klišé vrší naprosto mechanicky se sice efektní, ale manýristickou posedlostí zavánějící sousledností. Jeho opulentní a na hranici kýče balancující styl se stává samoúčelnou vizuální exhibici symbolů, které přebíjí smysl sdělení a jeho obsah. Lyrická a epická rovina příběhu tak jdou proti sobě a nevytváří žádanou symbiózu. A to je škoda Hynku!, Viléme!, Jarmilo!…a hlavně Františku!!!

Máj

• Žánr: milostné drama
• www.filmmaj.cz
• ČR 2008
• Scénář: Ivana Nováková, F. A. Brabec (na motivy básně Karla Hynka Máchy)
• Režie a kamera: F. A. Brabec
• Hudba: Support Lesbiens
• Hrají: Jan Tříska, Matěj Stropnický, Sandra Lehnertová, Juraj Kukura, Nina Divíšková, Vladimír Javorský, Kryštof Hádek
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 21. 8. 2008