Rozpor mezi rozhodnutím festivalové poroty na jedné straně a vzácnou shodou kritiků a diváků na té druhé se postaral o jeden z největších mediálních hypů letošního festivalu v Cannes. Film Toni Erdmann devětatřicetileté německé režisérky Maren Ade si neodvezl žádnou z festivalových cen, což se snažili mezinárodní kritici vyvážit udělením své ceny FIPRESCI.
Pověst nespravedlivě opominutého černého koně hlavní soutěže ale nakonec filmu velmi pomohla. Stal se diváckou senzací nejen canneského nebo karlovarského festivalu, ale i vyslancem za Německo do oscarového klání. Britská rozhlasová a televizní stanice BBC ho pak jako jediný snímek letošního roku zařadila do svého žebříčku 100 nejlepších filmů 21. století.
Všechen ten chvalozpěv je přitom zasloužený. Rok 2016 samozřejmě ještě nekončí, ale když bereme jeho dosavadní průběh, tak Toni Erdmann je zatím nejen nejlepší komedií roku, ale i nejlepším filmem roku. A já jsem moc zvědavý, jestli se toto mé hodnocení do Vánoc změní. I s přihlédnutím k tomu, že největší taháky oscarové sezóny do naší distribuce zpravidla přicházejí až po nich.
Šaškovské nastavování zrcadla vlastní dceři
Síla tohoto filmu tkví v komplexní kooperaci všech jeho složek. Od gradujícího mnohovrstevnatého scénáře, přes civilní a neokázalou režii až po geniální herecké výkony. Stošedesátiminutová stopáž vám přitom uteče jako voda. Během ní zažijete spolu s hlavní hrdinkou očistnou terapii, při níž vám budou téct proudem slzy smíchu a v závěru i dojetí.
Téma vztahů rodičů a dětí je vděčné a dotýká se každého z nás. Režisérka ho ale zpracovává jiným způsobem, než jsme zvyklí z domácích tragikomedií. Nesází na žádné umělé dramatické konstrukty, kostlivce z minulosti, vypadávající ze skříně, ale na civilnost a trapnost, kterou protahuje vždy o něco déle než ostatní, aby vynikl její hořký podtext.
Při vylíčení odcizeného vztahu otce a dcery se nebojí situačního a černého humoru, frašky, šaškovského nastavování zrcadla. Opuštěný otec, který se snaží prolomit strohou, profesionální a disciplinovanou slupku své dcery, která jí dle něj dusí a vytváří hráz mezi nimi, ze všeho nejvíc připomíná kombinaci zlobivého a potměšilého klauna, exorcisty a psychologa-amatéra. Jako takový se snaží dceři naznačit, že v jejím životě něco není v pořádku a přivést jí k tomu, aby se to ona sama pokusila změnit.
Jsi šťastná?
Když učitele hudby Winfrieda Conradiho (Peter Simonischek) opustí poslední žák a jeho jediný věrný druh, slepý pes Willi umře, rozhodne se tento stárnoucí muž bez závazků odjet z Německa a překvapit neohlášenou návštěvou svou dceru.
Workoholičku Ines (Sandra Hüller), která v Bukurešti pracuje v manažerské pozici u mezinárodní poradenské firmy. Ta má za jinou nadnárodní ropnou společnost udělat tu nepříjemnou práci, že sdělí části jejich zaměstnanců, že budou propuštěni.
Otázkou „Jsi šťastná?“ předznamená mohutný otec, proslulý svým absurdním smyslem pro humor, následný řetězec komických a trapných situací. Jimi v duchu své záliby ve smyšlených historkách, kanadských žertících a převlecích s nasazováním falešných zubů a legračních paruk začne narušovat sebejistotu své dcery a její přesvědčení, že smyslem života je obětovat kariéře i vlastní soukromí.
Jeho maškarní převleky nejsou ale jen projevem jeho excentrického smyslu pro humor, ale spíš zoufalým voláním po pozornosti osamělého muže. Ve snaze přiblížit se takto své odcizené dceři a zároveň jí odhalit prázdnotu její single existence úspěšné manažerky se totiž dotkne něčeho křehkého a nevyřčeného ve vztazích rodičů a dětí.
Stanovení diagnózy
Winfriedova první návštěva u dcery při zpětném pohledu připomíná zkoumání terénu nebo vstupní pohovor u lékaře, tak aby mohla stanovit diagnózu a nasadit léčbu. Ines naplňuje všechny symptomy osamělé ženy manažerky ve středním věku, která chce uspět v dravém mužském světě.
Nemá soukromý život, hovoří korektním jazykem a snaží se vyhovět morálně sporným zadáním korporátního zaměstnavatele, aby stoupala výš po firemním žebříčku. Stres maskuje sebeovládající klidnou tváří a přitom je vidět, jak málo stačí, aby tato upjatá maska předstírané sebejistoty a emancipace praskla.
Otci při jeho první návštěvě neřekne, že jí jeho návštěva vyloženě obtěžuje, ale vyšle dostatek signálů, že jeho přítomnost je spíš trpěná. Winfried cítí, že takto se mu nepodaří se k ní přiblížit, že její maska je příliš nepřístupná a tak zvolí jinou masku a strategii, která koresponduje s jeho celoživotní zálibou v převlecích a nejapných žertících.
Terapie vykolejením z komfortní zóny
Čeho nemůže dosáhnout jako neúspěšný otec, toho se pokusí docílit jeho neforemné alter-ego. Proto na sebe vezme identitu Toniho Erdmanna, životního kouče a německého ambasadora, který vzhledem ale diplomata moc nepřipomíná.
Winfried / Toni Erdmann postupnými kroky shazuje upjatou manažerskou masku své dcery, aby zjistil, zda pod ní neztratila lidskost, přirozenost a dobré srdce. Z komfortní zóny nevytrhává ale jen svou dceru, ale i její okolí, které na něj musí nějak reagovat.
Ono vykolejení z rovnováhy se postupně pro otce a dceru stává hrou, na niž oba přistupují. Scénář nepracuje s naivní premisou, že by dcera otce pod maskou nepoznala, ale věnuje se tomu, jak ona improvizovaná hra přispívá k tomu, aby se jejich vztahy narovnaly.
Nahý večírek s bulharským Yettim
Čím víc se tak děje, tím víc na druhé probíhá odstředivá tendence Ines od prostředí, jehož je zástupcem. Dobře je to vidět ve scéně, kdy je Ines konfrontována s dělníky z rafinérií, jež by mohla její firma připravit o práci. Otcův moralistní apel na dceřinu sociální inteligenci se vzápětí promění v jejich další svárlivou hru s identitami, při níž v bukurešťském činžáku dojde na falešné a přitom tak dojemné podání písně Whitney Houston.
Winfried v té chvíli vidí v Ines svou malou holčičku, ale z hlediska vyprávění jde o mezihru, po níž následuje velké finále. V něm proces vymýtání konvencí a návratu k přirozenému řádu spěje ke svému vrcholu. Jestliže měla až dosud Ines pocit, že s otcovým příchodem na scénu se jí dřívější způsob život rozpadá, tady se tomu naplno podvoluje.
Na domácím narozeninovém večírku, spojeném s firemním teambuildingem, odhazuje v očistném zoufalém aktu veškeré zábrany. Byt se plní nahými hosty, jimž dělá společnost chlupatý bulharský „Yetti“. Jde o natolik dobře načasovanou a sehranou scénku, že při jejím promítání na karlovarském festivalu publikum ve Velkém sále Thermalu doslova řvalo několik desítek minut smíchy.
Povaha korporátní kultury
Po tomto osobním osvobození následuje dovětek, který nesentimentálně, ale přitom emotivně zrcadlí tu cestu a proměnu, jíž oba prošli a v níž našli porozumění pro svět toho druhého. Vztahová linie funguje skvěle, ale stejně dobře se režisérce daří zachytit vyprázdněnou povahu korporátní kultury.
Od sexu, který ty dva, kteří ho provozují, vůbec netěší a stává se něčím mechanizovaným, přes užívání drog na večírku jako ventilu z pracovního napětí, až po všudypřítomnou přetvářku a snahu zalíbit se těm, kteří stojí ve firemní hierarchii nad vámi.
Film ukazuje, co musí lidé jako Ines obětovat, pokud chtějí v tomto korporátním mechanismu uspět a budovat kariéru. A také to, jak nadnárodní společnosti mění v zemích jako je postkomunistické Rumunsko jejich tváře do podoby více globalizované a unifikované.
V Toni Erdmann se potkává situační převleková komedie se vztahovou, jež zkoumá to nevyřčené ve vztahu rodičů a dětí. V komplexním, pronikavém, civilním a přitom divácky velmi vděčném vyprávění se ale dozvíme i něco o charakteru rumunské společnosti a dravé firemní kultuře korporátní společnosti, z níž je třeba se někdy doslova vysvléci… O tomto snímku při bilanci toho nejlepšího z letošní filmové produkce ještě hodně uslyšíme.
Toni Erdmann
- Žánr: komedie
- Původní název: Toni Erdmann
- www.sonyclassics.com/tonierdmann/
- Německo / Rakousko, 2016
- Scénář: Maren Ade
- Režie: Maren Ade
- Hrají: Peter Simonischek, Sandra Hüller, Lucy Russell, Vlad Ivanov, Hadewych Minis, Trystan Pütter, Ingrid Bisu, Radu Banzaru, Thomas Loibl
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 20. 10. 2016