Fotogalerie

Sandisk Sansa Clip+ vs. Fun Beat EM270: duel

Jiří Dvořák

17. března 2010

Po delší době stagnace ve vlnách malých MP3 přehrávačů přichází oživení. Sansa s evolucí žijící legendy a Fun Beat.

Společnost SanDisk byla většinou na poli přenosné hudby přehlížena, hlavně do doby než představila modely Fuze a Clip. Obliba Sansy Clip však stoupla u náročnějších posluchačů díky osazení kvalitního zvukového čipu od firmy AMS, namísto průměrného čipu Sigmatel starších typů. Spolu s dobrou cenou tak symbolizuje výborný poměr ceny a výkonu.

Tuzemská firma Fun Beat vyřešila vstup na trh podobně jako značky EU3C, Donnio a Emgeton. Svoje přehrávače si nechávají vyrábět v čínské továrně s velký portfoliem nabízených modelů. Proto mohou modely některých značek připadat na chlup stejné. EM270 si proto neklade za cíl být originální, funkce ale nabízejí adekvátní zadostiučinění.

Vzhled a popis

Nová verze Clip+ je o trochu větší než iPod Shuffle 2. generace a její plastové tělo působí subjektivně lepším vizuálním dojmem než u staršího modelu. Za slabinu považuji klip na opasek, jehož pružinka starající se o přítlak není nijak silná a z opasku „uletí“ relativně rychle (hlavně oproti výborné silné klipse u zmíněného iPodu). Na běh tedy nic praktického. Novinkou je slot na MicroSD karty, díky kterému lze z Clipu+ udělat za přijatelný peníz až 24 GB flash disk a zároveň přehrávač.

Fun Beat vypadá, nijak to ani nezakrývá, jako nedávno recenzovaný iRiver T7. Podobnost je po delším ohledání až zarážející. Ale co od mnoha čínských výrobců čekat, budou to tak dělat ještě dlouho. Osvědčené vzhledy se dají prodat lépe a lidé se navíc dají lehce nachytat.

Po iRiveru tedy EM270 „zdědil“ zapuštěná tlačítka na čelní straně stejně jako boční tlačítka. Vysouvací port USB byl nahrazen miniUSB konektorem. Opačná strana naskýtá překvapení a hlavní důvod, proč byl přehrávač postaven proti Clipu+. Výrobce totiž umístil do těla microSD slot.

Úprava plastů je v lesklé úpravě, díky tomu přehrávač funguje jako magnet na otisky. Vůbec to nevypadá dobře a působí tak bohužel levně. Plasty jsou celkově o dost „křehčí“ než u Sansy, ta díky hrubšímu plastu na zadní části působí o dost hodnotněji.

K ovládání Sandisku slouží klasický čtyř směrný ovladač s potvrzovacím středem a tlačítkem „Home“, které vás vždy vrátí do hlavního menu. Vadí mi jen aktivace funkce Hold (uzamknutí ovládání) delším, držením klávesy „Home“, kterou lze v kapse lehce stisknout. Přepínač by byl v tomto směru jistě lepší. O zobrazení se stará malý jednopalcový OLED displej, který je výborně čitelný a hlavně dobře využívá prostor. Skladby lze rychle přidat do dynamického playlistu, zobrazit si můžete spektrograf a nadcházející píseň.

Přehrávač samozřejmě zvládá ID3 tagy a jejich členění, ale v nabídce přibylo oproti starší verzi řazení souborů i podle složek. Jakmile připojíte paměťovou kartu, můžete ji také procházet po složkách. Při řazení podle ID3 jsou obě paměti sloučeny. Výtka putuje k překladu do češtiny, některé výrazy zůstaly v angličtině, jinde je překlad kostrbatý. Oproti odfláknutému překladu u Fun Beatu to ale zas tolik nevadí. Termíny jsou někdy bez použití notné dedukce bez významu a uživatel vybírá metodou pokus-omyl.

Pokud vám na Sanse vadí pár věcí, mohl by to vynahradil alternativní firmware Rockbox, který byl pro první verzi Clipu k dispozici. Bohužel vývoj Rockboxu není nijak financován a je závislý jen na entusiasmu vývojářů. Takže kdo ví, zda se ho vůbec dočkáme.

EM270 má logické ovládání pomocí dvou směrových kláves „dopředu“ a „dozadu“ s doprovodem tlačítka pro návrat o úroveň zpět a klávesou „play“. Takto se výrobce vyhnul nepraktickému ovládání nedávno recenzovaného iRiveru. Určitě si ale budete na ovládání zvykat déle než u Sansy, což potvrdili i lidé, kterým jsem přehrávače na krátké shrnutí půjčoval. Displej také typu OLED je výborně čitelný a hodně svítí... Jenže, proč nesvítí klávesy na ovládání. Jako jsem vyčítal iRiveru, stejně budu i zde. V noci nevíte, kam mačkat.

Občas jsou prostě nabídky nepřehledné: po krátkém stisku klávesy „zapnout“ se zobrazí hodiny s datem. Až po delším podržení se přehrávač dá zapnout. Naštěstí samotné načítání už není tak zdlouhavé, pokud přehrávač neindexuje nové soubory. Sansa je pomalá jen při aktualizaci knihovny. Pak už startuje velice rychle. Dobrou poznámkou je, že oba výrobci občas uvolní novější verzi firmware. Určitě neváhejte aktualizovat.

U EM270 totiž update opravil špatné zobrazení baterie a u Sansy se čeká na update. Je totiž pár kusů, které ukazují indikátor baterie špatně, i když je přehrávač plně nabitý.

Fun Beat se snaží co to jde o přízeň. Podpora formátů uznává kromě obvyklých MP3, WMA, WAV souborů také bezztrátový FLAC. Sansa přibírá do party i Ogg Vorbis, Audible a podporu podcastů.

Displej přehrávače Sansa Clip+

Displej přehrávače Fun Beat EM270

Menu obou přístrojů je relativně jednoduché. Sansa vše logicky třídí do podmenu, po chvíli víte, kde se co nachází. Když pak lze ovládat intuitivně přes kapsu kalhot. Fun Beat užívá „zjednodušení“ občas trochu jinak než uživatel. Standardně vybíráte hudbu podle ID3 tagu (umělec, album apod.)... Pokud chcete ale využít řazení podle složek, musíte zvolit položku menu Vyhledat (kde ale řadí souboru podle data a ne podle jména souboru). O ovládání přes kapsu nemůže být řeč díky nevystouplým tlačítkům. Po týdnu cvičení vám to ale třeba půjde.

Po zapnutí Sansa začne rovnou přehrávat poslední píseň na místě, kde jste naposledy skončili. O nic se vlastně nemusíte starat. Fun Beat si pamatuje poslední skladbu, ale musíte ji spustit úplně od začátku. Někomu vyhovuje jeden princip, někomu ten druhý.

V čem Fun Beat vyhrává, to jsou doplňkové funkce. Dokáže prohlížet textové soubory (v základu jsou zvláštní Humour texty v angličtině). Navíc má přímo prohlížeč obsahu paměti, což se může hodit, když nevíte, zda s sebou nemáte ten či onen soubor.

Oba přehrávače mají funkce jako „Sleep timer“ nebo „Vypnutí při nečinnosti“. V nastavení jsou si vlastně rovni, jen Sansa nabízí správu obsahu i protokolem MTP (jiným způsobem do ní nelze ani dostat playlisty).

Slot pro microSD se v obou přístrojích zobrazuje jako dodatečná paměť a není smíšena s pamětí přehrávače. Oba podporují kapacity až do 32GB. Samozřejmě je lze použít jako čtečku microSD karet v počítači.

Pro náruživé posluchače českého éteru je zde FM rádio s automatickým laděním (bez RDS). Samozřejmě lze z rádia nahrávat a uložit si předvolby.

Příbuzný T7 („o kterém se nemluví“) disponuje navíc FM transmitterem. Funkce je mířena hlavně do auta, dosah je okolo 1m. Bohužel přehrávač nepřestane hrát do sluchátek a pokud nechcete slyšet šum, musíte vyhnat hlasitost přehrávače co nejvýš a kompenzovat ji pak na přijímači. Což samozřejmě způsobí, že vás ruší sluchátka svojí reprodukcí... A bez sluchátek transmitter nezprovozníte.

Zvuk jako plus

Už Clip figuruje v mnoha žebříčcích jako jeden z nejlépe hrajících přenosných zařízení na trhu. Takže u nové verze byli fanoušci zvědavi, zda Sandisk vylepší výstupní signál. Neměl jsem sice možnost slyšet starší verzi, ale jako reference mi posloužil Cowon D2+, tak jsem ji snad nahradil. Reprodukční projev testované Sansy je zabarven k hlubším tónům, naštěstí to není na úkor ostatních pásem. Cowon má sice pro mne příjemněji vykreslené výšky a charakter kytary, i tak jsem příjemně překvapen, jak dobrý zvuk lze z tak malé krabičky dostat. Pokud se ohlížíte po dobře znějícím stroji, berte určitě tohoto prcka jako vážného kandidáta. Zvuk je díky charakteru dost zábavný, táhne příjemně odspodu. Viděl bych ho jako výborného parťáka pro sluchátka jako Head-direct RE0 nebo Phonak Audéo, sluchátka s menším důrazem na basy. Ale i ve spojení s Sennheiser IE8 neurazí (dobré pro „bassheads“)

EM270 má odlišnější zvuk (Sigmatel) a proti Sanse ztrácí. Zvuk má charakter zastřenosti a pásma nejsou dostatečně průbojná. Reprodukce je „pomalejší“. Na druhou stanu slyšel jsem už o hodně více horších přehrávačů. Pokud ho doplníte lepšími sluchátky, nebude to určitě "propadák". Pokud bych ho měl k něčemu přirovnat, asi bych vybral Doonio Quanto, které má ale zvukový čip Rockchip. Tak trochu nezábavný a nepřesný zvuk.

Sansa i Fun Beat disponují ekvalizérem s přednastavenými hodnotami a možností jedné (respektive dvou) vlastní předvolby. Zastávám názor, že ekvalizér spíše škodí, ale pokud s ním umíte pracovat v mezích, lze pomoci vašim hudebním chutím. V obou přístrojích je ekvalizér relativně agresivní a přednastavené hodnoty se do zvuku míchají více, než se mi líbilo. Efekty typu SRS jsou zastoupeny, ale ty už opravdu kazí zvuk...

O výkon nemusíte mít starost, dodávané pecky (jak jinak) vybudí oba testované stroje bez problému. Dodávaná sluchátka jsou u Fun Beatu dost mizerná, Sandisk má o pár procent lepší kousky. U více náročných sluchátek k vybuzení bych byl pak opatrnější, ale rezervního výkonu je docela dost.

Jako poslední poznámku je potřeba uvést výdrž baterie, která se pohybuje u Sansy okolo 12 hodin. Výrobce uvádí až 15 hodin reprodukce. Fun Beat už v reklamních materiálech upozorňuje na výdrž až 70 hodin. Dostal jsem se přes padesát hodin a pak jsem to už zapomněl, takže výrobci budu věřit. Každopádně je to úctyhodná hodnota. Vlastně největší tahák, který oproti transmitteru nezklamal.

Sandisk i Fun Beat stojí za povšimnutí. Oba z jiných důvodů. EM270 nabízí výbornou výdrž, ale nezapře svůj rodokmen (zpracování a vzhled, lokalizace, logika menu). Má pár chyb, které mi opravdu vadí, ale dá se s nimi žít. Oproti tomu Sansa je skoro bezchybná. Jenže výdrž ji sráží na kolena. Výběr je tedy specifický a nelze přímo určit, který je pro vás lepší. Pokud vám ale záleží na kvalitě zvuku, doporučil bych Clip+, protože hraje slyšitelně lépe.