Robert Zemeckis má díky Falešné hře s králíkem Rogerem, Návratům do budoucnosti či Forrestu Gumpovi své nesmazatelné místo mezi významnými režiséry, kteří do kinematografie vstupovali v osmdesátých letech pod ochrannými produkčními křídly Stevena Spielberga, jisté.
Jeho experimentování s motion capture (Polární expres, Beowulf, Vánoční koleda) v posledním desetiletí si ale vysloužilo spíš kritiku než nadšení. A to i od studií, kterým jeho megalomanské animované CGI projekty, už vzhledem k jejich rozpočtům, moc peněz nepřinesly. Definitivní ránu jeho snahám zasadil Cameronův Avatar, který mu ukázal, jak s touto technologií opravdu účinně pracovat.
Režisér prošel sebereflexí, nebo k ní byl okolnostmi přinucen, a vrátil se zpět k hraným filmům. V leteckém i lidském dramatu Let před třemi lety řešil zajímavé dilema. Co provést s kapitánem letadla, jenž sice lidsky selhal, ale právě díky tomuto selhání se odhodlal k akci, která připomíná zázrak.
Umělecký zločin století
A nyní přichází s vyprávěním podle skutečné události, jež neskrývá své oscarové ambice. Protože právě na tyto příběhy o donkichotském překonávání překážek na cestě za splněním svého snu Akademie slyší. Jak už název filmu napovídá, oním reálným skutkem nebo aktem, který je ve filmu tématizován, je artistický kousek z poloviny sedmdesátých let.
Před více než čtyřiceti lety natáhl Philippe Petit (1949) mezi téměř dostavenými věžemi Světového obchodního centra (World Trade Center) v New Yorku ocelové lano, po němž se bez jištění ve výšce více jak 400 metrů prošel s tyčí několikrát tam a zpět.
Celá tato nebezpečná a ilegální artistická show mezi v té době nejvyššími budovami světa trvala pětačtyřicet minut a užaslí náhodní diváci ji mohli pozor během ranních hodin 7. srpna 1974. Jejím protagonistou byl francouzský provazochodec, eskamotér, pouliční umělec, snílek a dobrodruh, který ji uskutečnil za pomocí svých podporovatelů a sympatizantů.
Dokumentární předchůdce přesvědčivější
Tento „umělecký zločin století“, jak je často označován, už byl zachycen v krátkometrážním animovaném filmu z roku 2005 a hlavně ve stejnojmenném dokumentu britského režiséra Jamese Marshe (Vraždy v Yorkshiru: 1980, Teorie všeho) z roku 2008. Marsh za něj získal cenu BAFTA i Oscara za nejlepší celovečerní dokument.
Z rozhovorů s protagonisty této smělé akce a autentických záběrů a fotografií, které si Petit a jeho spolupracovníci pořizovali, dovedl Marsh sestavit napínavou rekonstrukci tehdejších událostí, která měla až thrillerový nádech.
Oproti Zemeckisově výpravnému pojetí působí tento dokument mnohem přesvědčivěji v tom, že se nevyhýbá problematickým stránkám Petitovy osobnosti. Například jeho aroganci a chování vůči jeho „spolupachatelům“ a dívce, s níž tehdy chodil. Mediální sláva mu totiž stoupla natolik do hlavy, že je v chvíli, když už je nepotřeboval, hladce vypustil ze svého života.
Ve filmu toto Zemeckis jako spoluautor scénáře v závěru pouze naznačuje. A to způsobem, který není z hlediska psychologické kresby postav příliš vybarvený. Rozchod Philippa s jeho přítelkyní Annie (Charlotte Le Bon), která odjíždí zpátky do Francie, působí proto dost nahodile.
Pohádkový vypravěč
Zemeckisovo jde ale o něco jiného než o realistické ztvárnění celé události, přípravy na ni i dopadů takto výjimečné akce na zúčastněné aktéry. Jeho vyprávění trochu připomíná pohádku, hravou a rozvernou, v níž se Philippe Petit v podání Josepha Gordona-Levitta pasuje do role vypravěče, který nám z vrcholku Sochy Svobody dávkuje informace a určuje tempo vyprávění.
Počíná si přitom tak, jak je mu to vlastní. Jako estrádní umělec, který svými řečnickými vstupy drží cirkusové publikum v napětí ohledně toho, co se stane v nejbližších minutách. Někde zpomalí, jinde přidá na důrazu nebo přijde s nějakou vysvětlivkou či shrnutím toho, co se událo.
Toto narativní rámování, kdy vypravěč stojí na pochodni sochy Svobody a za sebou má panoráma Manhattanu a výhled na Dvojčata, neslouží jen k nostalgickému ohlédnutí za dobou sedmdesátých let, kdy bylo ještě možné na takto exponovaném místě provést podobně anarchistický kousek, ale i jako připomínka 11. září a významu Dvojčat pro současnou Ameriku.
Chůze po laně jako výzva
Silný závan nostalgie, spjatý s tím, jak si Američané představují bohémskou Francii, je cítit i z první části vyprávění, která nám představuje Petita v jeho domovském prostředí. Poodhaluje nám jeho provazochodecké začátky pod vedením mentora s českými kořeny, Papa Rudyho (Ben Kingsley), i seznámení s jeho přáteli a dívkou Annie.
Od Philippova příchodu do Paříže, přes trénink, první kousky a vystoupení sledujeme jeho velký zápal a nadšení pro lezení po provazech. Pohybovat se ve vzduchu se pro něj stává něčím zcela přirozeným a současně výzvou ve zdolávání čím dál větších překážek.
I kdybychom byli bez znalosti toho, kam se jeho kroky z Francie vydají, je nám jasné, že tak, jak mu po čase přestalo stačit cirkusové šapitó, tak i provazochodeckou produkcí v katedrále Notre-Dame jeho usilování o překonávání dalších met nekončí. Zvlášť když v novinách najde obrázek dvou na Manhattanu stojících mrakodrapů.
Filmařská radost ze závratě
Po první části, jež nám přibližuje Philippovu motivaci, se v té druhé seznamuje s jeho plánem na zdolání WTC. Samotná příprava akce zabrala jemu a jeho spolupracovníkům osm měsíců a režisér ji inscenuje v duchu heist movie typu Dannyho parťáků.
Vše je třeba promyslet do nejmenších detailů, protože infiltrace do objektu bez potřených povolení přesně toto vyžaduje. Do popředí se dostává technická stránka zajištění celé akce i to, aby Petitovi a jeho komplicům nestál v té chvíli nikdo v cestě.
Samotný akt pak tvoří třetí část vyprávění a jeho spektakulární vyvrcholení. Závěrečná půlhodina, zachycující Petitovu chůzi nad propastí, přináší čirou filmařskou radost ze závratě, kterou režisér způsobuje nejen těm, kteří trpí akrofobií.
Je v tom adrenalin i poezie, závan svobody, lehkosti a opojení, ale i obav a strachu. A také komediantství, to když Philippe doslova laškuje s policisty, kteří na něj na obou stranách věží čekají. A on pro ně i pro diváky dole na zemi sehrává svou show, v níž si na lano lehá, pokleká a dramatizuje každý svůj krok.
Kinematografie atrakcí
Zemeckis zde naplno využívá potenciálu 3D podívané, která v jeho pojetí ospravedlňuje svůj smysl. Ačkoliv 3D vzniklo až v postprodukci a film nebyl točen IMAX kamerami, jedná se o jeden z nejlepších převodů, který můžete v kinech vidět. Obraz má patřičnou prostorovou hloubku, ale i ostrost a světlost. Pokud jste z Prahy, vypravte se na film do IMAX kina, ale užijete si i vy ostatní, protože triková stránka působí dokonale přirozeně. V této souvislosti je třeba zmínit, že se na ní podílela česká firma UPP.
Režisér propojuje klasickou filmařinu s kinematografií atrakcí, aby podtrhl, že nádech celého vyprávění je cirkusový, exhibicionistický, snílkovský. Tedy přesně takový, jaký je i hlavní hrdina. Philippe je žonglér, obchodník s deštěm i člověk, kterého přitahují výzvy, jež může zdolat. Jakmile vidí dva objekty, mezi něž může natáhnout provaz a projít se po něm, celý se rozzáří. A je jedno, jestli jde o dva stromy nebo budovy ve výšce, kde létají ptáci.
Petitova vášnivá, posedlá i furiantská nátura režisérovi posloužila jako biografický podklad k lehce pohádkově laděnému vyprávění o splnění jednoho životního snu. Vždyť bez snů by neexistovala ani kinematografie, která má diváka především naplnit úžasem. Tedy přesně ta, již demonstruje ve své poctě New Yorku, ikonickým Dvojčatům, 3D a síle lidské odvahy a odhodlání.
Muž na laně
- Žánr: biografický
- Původní název: The Walk
- www.thewalkmovie.tumblr.com/
- USA 2015
- Scénář: Robert Zemeckis, Christopher Browne
- Režie: Robert Zemeckis
- Hrají: Joseph Gordon-Levitt, Charlotte Le Bon, James Badge Dale, Ben Kingsley, Benedict Samuel, Ben Schwartz, Steve Valentine, Sergio Di Zio, Jason Blicker
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 10. 2015
Hodnocení filmu: 7/10