Úspěch loňské komedie Ženy v pokušení, kterou vidělo bezmála jeden a čtvrt milionů diváků, byl vskutku nevídaný. Návštěvnost překonala hranici, kterou obvykle atakují jen Janové Svěrák (Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve) a Hřebejk (Pelíšky). Není se proto čemu divit, že scenárista, režisér a producent Jiří Vejdělek (Účastníci zájezdu, Václav, ROMing) se snaží z této situace vytěžit co nejvíce. Ctí přitom zlaté pravidlo výroby všech úspěšných kino taháků a to neměnit vítěznou sestavu, dokud přináší medaile.
Recyklace osvědčeného konceptu
S takřka stejným tvůrčím týmem i produkčním zázemím se pouští do recyklace osvědčeného konceptu nahlížení na milostné trable jedinců, kteří se pokouší harmonizovat své problematické vztahy. Opět na půdorysu jedné rodiny, tentokrát pouze v dvougeneračním podání.
Nevydal se cestou pokračování osudů ženských hrdinek z předchozího snímku, neboť ono po pravdě ani nebylo moc kam jejich příběhy dále stáčet. Rozhodl se ale zůstat u stejného tématu a žánru a jen v něm zrcadlově převrátit role. Takže vitální důchodce si zase hédonisticky užívá podzimu života a udílí přitom mentorské poučky pozdním třicátníkům až čtyřicátníkům ze své rodiny, kteří dle něj svůj život jen přežívají. Nejde už o zakřiknutou Lenku Vlasákovou, ale o svědomitého Jiřího Macháčka. Karty se překlápí, režisér nabízí více mužskou perspektivu, pomocí níž drobnohledem zkoumá slabosti mužů. I když i to, podobně jako u předchozího filmu, není jednoznačné, neboť muži a ženy jsou jak známo spojité nádoby.
Návod na spokojené manželství?
Rozšafně frivolní Vilmu v podání Elišky Balzerové nahrazuje žoviálním bonvivánským záletníkem Rudolfem (Bolek Polívka), který v praxi uplatňuje heslo, že nevěra je kořením šťastného manželství. Snaží se o tom přesvědčit i svého upjatě korektního a ze zásady monogamního zetě Ondřeje (Jiří Macháček), do jehož partnerství s jeho jedinou dcerou se vkrádá nuda a šeď. Ten na jeho rady dá a začne si románek s atraktivní slovenskou tanečnicí Šarlotou (Éva Vica Kerekesová), čímž dostává jeho ego i mužské libido citelnou vzpruhu. To v důsledku pocítí i jeho po druhém dítěti toužící manželka Alice (Petra Hřebíčková), která začne o svého chotě jevit zvýšený zájem. Že by Rudolfovy poučky platily?
Po euforii, kterou zažil asi každý, kdo se dostal do podobné pozice jako Ondřej, ale přichází vystřízlivění. A s ním spojené řešení patové situace, do níž se protagonisté vztahových mnohoúhelníků dostali. Drobné problémy se nakupí v lavinovitý útvar, který je žene před sebou a oni před ním kličkují jak zajíci. Pevnost dlouholetých vztahů prochází zatěžkávací zkouškou, která ale nepřinese víc než zjištění, že nevěra nebývá toliko mužskou záležitostí. Všichni podváděli všechny, ale ve finále si nikdo příliš nespálí prsty a nedojde katarze. Že by návod na rodinné soužití dle receptu Jiří Vejdělka, v němž se nevěra stává prostředkem i lékem k utužení spokojeného manželství?
Míra uvěřitelnosti
Scénář této komedie je vskutku velmi prostý a točí se kolem naznačené manželské nevěry. Jeho propriety připomínají revival minule fungujících nápadů. Lascivní řeči o voňavé frndě nahradily dvojsmyslné narážky na tágo a šťouchání s ním nebo zmínky o rozkrokovém kompasu. Vilminy deníky, kde si vedla podrobné zápisky o svých milostných skalpech, nahradila Rudolfova sbírka 138 fotografií dámských a dívčích klínů. Tragický skon jedné z hlavních postav se ne moc úspěšně snaží dát příběhu nějakou hloubku nebo katarzi, ale přispívá spíš k žánrové zmatečnosti. Opět se pohybujeme v apartně luxusním prostředí a čeká nás happy-end.
Pravděpodobnost zápletky, podobně jako u Žen v pokušení, vzbuzuje povytažené obočí co do míry její uvěřitelnosti. Opravdu vám přijde reálné, že by tchán naléhal na zetě, aby byl nevěrný jeho dceři? A pokud na tuto premisu přistoupíte, nemáte v té chvíli pocit, že sledujete spíš nějaké citové deprivanty nebo amorální k…y než postavy, s nimiž byste měli sympatizovat? Přijde mi to asi podobně blízké skutečnosti jako když v Ženách v pokušení vezme s úsměvem zpět Veronika Kubařová Vojtu Dyka poté, co si s ním zadováděla její matka Lenka Vlasáková.
Pubertální fantazie machistických čtyřicátníků
Pochopitelně že je to možné brát s nadsázkou, pak ale obě komedie neberme jako snahu o allenovsky hořkou výpověď o vztazích, ale jako masturbační fantazii přerostlého puberťáka, který při klikání nad pornografickými stránkami sní o trojkách s matkou, dcerou a možná i babičkou dohromady. Nebo v jiném postelovém klání s milenkou a manželkou, to už záleží na osobních preferencích. To se ale dostáváme na „prcičkovou“ úroveň a angažmá Stiflerovy mámy.
Domnívám se ale, že tohle nejsou Vejdělkovy vzory a že se televizního „Nováka“, odchovaného na pravidelném vymývání mozků pana Železného, nesnaží šokovat. Jen ví, že v čase ekonomické krize potřebují diváci prvorepublikový únik od reality sladkých falešných kočiček a on jim ho nabízí. V jeho podání tento únik vypadá jako zhmotnělá fantazie infantilního machistického čtyřicátníka, který podléhá představě, že po světě chodí jen chic a ke všemu svolné ženy a dívky, které nemyslí na nic jiného než na sex. V tomto pojetí si je velmi blízký s jeho generačním a profesním kolegou Karlem Janákem.
Maloměšťácký Dekameron
Vztahové komedie nebo tragikomedie jsou vzhledem k malému zastoupení žánrových filmů nejoblíbenějším formátem českých filmařů a potažmo i diváků a Vejdělek zabírá pole, které uvolnil přesunem k závažnějším látkám Jan Hřebejk. Tam, kde se on dotýká v posledních dvou filmech provázanosti vin minulostních a současných, Vejdělek radši a hlavně pohodlněji sází na linii vieweghovské adaptace Nestydy. Dlužno říct Hřebejkova nejhoršího filmu. Používá i jeho herce a oživuje za pomocí nich schematický příběh maloměšťáckého Dekameronu, v němž jsou herci spíše karikaturami než životnými postavami.
Jednoduché rozvržení postav, blazeovaný proutník a ňouma nebo sexuální mašina kontra panovačná sekernice, naplňuje model, kterému se herci snaží vdechnout zdání opravdovosti. Herecké výkony se drží ale především zajetých šarží a záleží jen na vás, zda vás tyto šarže i na po několikáté budou bavit.
V zajetých kolejích
Jiří Macháček s Bolkem Polívkou tvoří vděčné duo, které ale nepřekvapí v pojetí figur něčím novým. Jiří Macháček jako věrný a svědomitý podpantoflák s vyděšeným výrazem a účesem, který vypadá jako by mu ho maminka před odchodem do práce ještě uhladila hřebenem, baví hlavě obličejovou mimikou a citem pro gag. Tchánovy zálety ho popouzejí, zvláště má-li je krýt. Pak ho ale okouzlí Šarlotino mládí, temperament a touha po dobrodružství a stává se z něho muž v nesnázích, který musí krkolomnými způsoby skrývat nevěru. Což zpětně přináší množství komických situačních momentů.
Bolek Polívka jako taxikář a bývalý projektant horských drah, jejichž architektura byla často inspirována ladnými ženskými křivkami, si roli fanfarónského seladona a profesionálního svůdníka užívá. Nepřekvapivě, ale s grácií a jistým šarmem. U tohoto výborného herce mě obecně a už dlouho mrzí, že se nenajdou režiséři typu Vladimíra Michálka, kteří by ho dovedli tak jako on v Zapomenutém světle zklidnit a zvnitřnit a nabídnout i jinou jeho polohu než tu manéžově exhibicionistickou. U Polívky se totiž často dostavuje pocit, že jeho jednotlivé úlohy jsou vlastně jen filmovým pokračováním samožerského předvádění v Bolkovinách nebo při předávání Českých lvů, což je myslím škoda. Muži v naději nejsou výjimkou.
Funkce estetická a dráždivě stimulační
Ženy jsou ukázány jako ty rafinovanější a chytřejší. Taxikářova žena, zahradnice Marta (Simona Stašová) se stává katalyzátorem vztahového propletence a vyprávění posouvá k tragičtějším polohám. Zbývající osazenstvo dámského tria plní funkci především estetickou (Petra Hřebíčková) nebo dráždivě stimulační (Éva Vica Kerekesová). A to na výbornou. Hojně propagovaná rafinovaná hra s karmínovými tangy mě již po zhlédnutí teaseru přiměla k tomu, abych se naučil hrát kulečník, abych byl připraven na situaci, kdy ke stolu přijde rozpustilá Veverka, jíž padají vlasy do očí.
Bělostná pleť, pihovatá tvář, neposedné zrzavé vlasy a bujný dekolt, deroucí se ven z obtáhnutých šatů. Zde končím s kritickým hodnocením a stávám se spíš voyeurem sálající smyslnosti. I s vědomím toho, že to co někomu může připadat dráždivé, pro jiného může být na hranici obscénnosti a lascivity.
Na místo trochu vyjukaného Vojty Dyka z Žen v pokušení se v případě jeho ženské obdoby přitvrzuje. Šarlota je typický živočišný vamp s pootevřenými vlhkými rty, rozkošnicky vyzývavými gesty a pohledem, který vás přinutí i v místech ne k tomu zcela vhodných hledat prostor k okamžitému vášnivému spojení. Mediální výstupy slovensko-maďarské herečky na redukci její figury na pouhý sexuální objekt přistupují a vycházejí jim šikovnou propagací vstříc. Držitelka Thálie Petra Hřebíčková pak prochází opět nepříliš překvapivou proměnou ze znuděně odtažité a frigidní paničky v elegantně přitažlivou manželku, která je po vzoru pozdních filmů Woodyho Allena stylizována do podoby jeho múzy Scarlett Johanssonové.
Plzákovská moudra
Sošná zrzka s dynamikou sobě vlastní převrátí pánům život naruby, aby se nakonec spřátelila s jejich ženskými protějšky. A nám je přitom podprahově podsouváno, že je to běžné a že ženy se musí mlčky a bez odmlouvání smířit s tím, že jsou jim muži nevěrní. Za tuto poslušnost jim pak pánové rádi dají odpustek v podobě značkové kabelky. Že by ideové poselství Sexu ve městě dorazilo i do Prahy?
Morálně problematické vyznění filmu je podporováno klišovitými moudry, pronášenými jak z ženských, tak mužských úst, aby se docílilo zdání, že co do hříšků si nemají obě pohlaví co vyčítat. Kuchyňské rady předávané z generace na generaci typu „Není důležité, za kterou chlap běhá, ale ke které se vrací“ nebo „Co můžeš čekat od chlapa“ jsou ukázkou smutného alibismu. Nebo v obráceném ranku „Ženská má mít pocit, že o chlapa musí bojovat, musí se snažit, aby si ho udržela. A hlavně, ženská se nesmí nudit!“ mi připomínají senilní plzákovské poučky o trojím zatloukání.
Cit pro situační gagy
Některé bonmoty jako „Podívej se na její řeč těla. Samá slovesa“ nebo co to znamená jet v ložnici na autopilota jsou o poznání zdařilejší, ale je na nich vidět jejich původ. To, že vznikaly od kavárenského stolu a ač samy o sobě vtipné, na plátně mnohdy šustí papírem. To se snaží zachránit jejich zasazení do situačních scének, při nichž režisér prokazuje svůj cit pro inscenování gagů. Nejlepšího účinku dosahuje tehdy, kdy je nejcivilnější.
Nález spodního prádla v kapse saka. Ondřej při tenisu, jímž kryje své zálety. Útěk před spolčením manželka-milenka. Nepozorná výměna telefonu za žehličku. Nebo odběr spermatu. Gagy fungují, jen musíme opět v rámci nadsázky přijmout, že plánované rodičovství není ukázáno jako něco, na co by se oba partneři těšili, jako stvrzení a přesah jejich lásky, ale jako mechanická otrocká dřina, při níž se počítají ovulační dny. Z činnosti radostné se stává povinnost neradostná.
Opěrné pilíře
Dějová jednoduchost i hyperbolické nadsazování a vypichování momentů situačně komických. Sázka na jistotu v hereckém obsazení, lehce pikantní téma, všudypřítomná marketingová kampaň a hlavně Vejdělkova schopnost oslovit svými komediemi široké masy, aniž by se dopouštěl troškovské podbízivosti. Nakonec byl to právě on, kdo dokázal, že Elišku Balzerovou nebudou diváci na věky vnímat jako nadšenou svazačku Alžbětu ze seriálové Nemocnice na kraji města, která má smůlu na partnery (Karel zase pije!), ale jako koketu, chlubící se vnučce, že si nechala udělat nové poprsí. A to se slevou!
To jsou opěrné pilíře, na nichž Vejdělek s vidinou vejdělku staví a my máme minimálně dvě možnosti, jak se k jeho filmu postavit. Buď ho přijmeme jako zábavu, v níž nebudeme hledat něco víc než dvouhodinové odreagování s hezkými interiéry i exteriéry Prahy, smyslnými herečkami a populárními herci, kteří variují své obvyklé role. Nebo se budeme snažit interpretovat co se pod tou naleštěnou, řemeslně zručnou a na zahraničních žánrových vzorech poučenou podívanou skrývá za obsah či poselství.
Sporné poselství
A pokud budeme pozorní (a že to nedá příliš práce) zjistíme, že Jiří Vejdělek nevypráví ani o citech, ani o lásce, touze, bolesti či zklamání. Ba ani o vášni. Spíše jen o uspokojování vlastního sobeckého libida, jež se realizuje v nevěrách. V nevěrách, o nichž nám je nám sdělováno, že nezraňují a nevnáší do vztahů odcizení, ale naopak přispívají k jejich utužení a dynamice.
Promiskuitní chování se stává cynickou normou, jakousi nepsanou společenskou smlouvou, na níž fungují manželství nebo partnerství, které potřebují vzpruhu nebo chytit druhý dech. A všichni ti, kterým se zdá toto poselství problematické ne-li odpudivé, budou určitě davy, beroucími kina útokem, označováni za moralistické, zapšklé nebo úzkoprsé mrzouty. Nemůžu si pomoci, ale ve filmech Woodyho Allena nebo Judda Apatowa, ať nejsem příliš za staromila, ten katarzní přesah nepostrádám.
V roce 2009 byl nejnavštěvovanějším domácím filmem Líbáš jako Bůh Marie Poledňákové, loni Vejdělkovy Ženy v pokušení, letos… (není těžké uhádnout). Co to vypovídá o českém vkusu a zda stačí, když komedie nevypadají jako Kameňáky od Zdeňka Trošky, nechám na vašem uvážení.
P. S. Výsledné hodnocení berte jako ne moc snadný kompromis mezi hlediskem žánrovým, nebo chcete-li komediálním a přijetím morálního vyznění filmu, které posouvá hodnotící škálu minimálně o stupínek či dva ještě dolů.
Muži v naději
- Žánr: vztahová komedie
- www.muzivnadeji.cz
- ČR 2011
- Scénář a režie: Jiří Vejdělek
- Hrají: Jiří Macháček, Bolek Polívka, Éva Vica Kerekesová, Petra Hřebíčková, Simona Stašová, Lukáš Langmajer, Hynek Čermák, Michal Novotný, Ester Kočičková
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 25. 08. 2011