Brüno: recenze filmu

Britský komik Sacha Baron Cohen po bílém raperovi Alim G a kazašském reportérovi Boratovi zmorfoval do nového alter-ega. Rakouský módní redaktor Brüno je homosexuálně orientovaným průvodcem pořadu FunkyZeit, nejsledovanější módní relace v německy mluvících zemích… vyjma samotného Německa. V devatenácti letech (ale kdo ví!) se cítí být největší domácí gay celebritou od časů Arnolda Schwarzeneggera. V růžovém oblečku a s melírovanou patkou nyní vstupuje do podobné řeky, již před ním zbrázdil jeho heterosexuální kolega, lačný panenství silikonové krásky z Pobřežní hlídky.

Jak na slávu?

Brüno je především fyzickým zpřítomněním všech mýtů a homofobních představ o homosexuálech, pohybujících se nejen v módní branži. Androgynní metrosexuál, trpící bulimií ještě před princeznou Dianou, si nechává bělit intimní partie, penis strká do vysavače a šampus si nalévá přímo z řitního otvoru svého submisivního přítele.

Otázkou zůstává, zda má explicitní podání méně standardní erotiky nějaký účel a zda potřebujeme mít genitální humor naservírovaný takto přímočaře. Doslovnost zabíjí vtip, z čehož předchozí zmíněné gagy v protikladu usvědčuje mnohem imaginativnější scéna věšteckého orálního sexu s duchem Milli z producentského lžidua Milli Vanilli.

Tolerantního příjemce, který ve svém soukromí v rámci experimentu nebo zpestření sexuálního života ozkoušel ledacos, tím protagonisté asi těžko vyvedou z míry. Koho chtějí tedy šokovat? Tzv. běžného diváka, tetelícího se u oplzlých vtipů sobotní televizní zábavy na nejmenované komerční stanici za časů pana ředitele, jež tak rád promlouval k národu, republikánské voliče nebo ony rádoby úctyhodné občany ze sousedství, jež nejen v krajině našich jižních sousedů vychovávají ve sklepení pod svými domovy potomstvo, jež se nemůže bránit jejich patologickému chování?

Zřejmě všechny dohromady a také ty, kteří se nechají nachytat na provokativní formu a svými reakcemi prokážou tvůrcům očekávané dobrozdání, že cílí do správných řad.

Brüno z provokace žije. Donedávna měl slibně nastartovanou kariéru v televizi a oddaného milence. Suchý zip jeho stylového outfitu ale na milánské přehlídce módy zaviní jeho exkomunikaci z prostředí, jehož byl hlásnou troubou. Provinční Rakousko si ho nevážilo a tak se s cílem stát se konečně slavným vydává do Mekky zábavního průmyslu.

V Los Angeles po vzoru obdivovaných celebrit napodobuje jejich recepty na úspěch. Pilotní díl talk-show, jejímž vyvrcholením mělo být interview s „Hanem Solem“, se ale zvrhne v kejklířskou exhibici toho, co ukrývá v zaříznutých šortkách. Charitu už dávno obstaraly blonďaté modelky, vykonávající jedno z nejtěžších povolání na světě, neboť, světe div se, na molu se musí i otočit, nejen projít. Adopční turistika po vzoru Madonny nebo páru, označovaného jako Brangelina, skončí zásahem pracovnice, zabývající se ochranou dětí. Situace na Blízkém východě, když už Dárfúr má pod patronací George Clooney, se po jím vedené filozofické debatě, kde mají názoroví stoupenci ozřejmit rozdíl mezi Hamásem a hummusem, asi taky nezlepší. Co zbývá?

Při pohledu v televizi na zářivé mužské filmové idoly (kteří mají v obou případech blízko k propagaci scientologického učení, stejně jako k pochybám, jež i přes heterosexuální partnerské svazky vyvolává jejich sexuální orientace) se rozhodne stát všeobecně přijatelným a tedy heterosexuálním. Jenomže jak narychlo odvrhnout svou podstatu a osvojit si základy testosteronového chlapáctví? Rychlokurz u pastora, jehož úst je tak škoda k modlení, mu ukáže cestu.

Společný lov s partou, jež by mohla být při dobré vůli obdobou kamarádek ze Sexu ve městě, swingers party ani armádní výcvik se ale neosvědčí. Wrestlingová aréna, čpící pivem a agresivním nabuzením, bude to pravé místo! S vizáží Lemmyho ze skupiny Motörhead se konečně zviditelní. Za zvuků titulní písně Céline Dionové z megatrháku Titanic se mu to podaří, byť jinak než šokované publikum asi očekávalo. Takhle nějak si můžeme představit beránka mezi macho vlky. Brüno získává titulní stránky novin, lásku i své „nesmazatelné“ místo v dějinách pop-music, když s all-stars týmem (Bono, Sting, Elton John, Slash, Chris Martin, Snoop Dogg) nazpívá jako „Holub míru“ song, po kterém nezůstane jedno anální zvlhčovadlo suché.

Televizní nadstavba

Hodnotit Brüna z hlediska děje nebo výrazových prostředků filmové řeči je zbytečné, neboť výsledný produkt stojí nad těmito kategoriemi. Brüno je fenomén, který s osobou herce a komika Cohena, potřetí recykluje a rozvíjí gagy, užité v jeho televizních show. Dlouhometrážní počin má v zápletce, podobně jako Borat, formu jakési odyssey, v níž slávy lačný poutník nakukuje pod pokličku nešvarů a fóbií americké společnosti a usvědčuji ji přitom z homofobních postojů.

Situace vycházejí z neustále stejného základu. Oběť je vmanévrovaná do situace, v níž se stává nástrojem uměle vytvořené reality, která je satirickou karikaturou více či méně zjevných problémů daného kulturního nebo politického společenství. Pootočený princip skryté kamery vstřebává prvky reality show a performance a zapojuje je do odvážného konceptu, útočícího jako podvratný živel na naše konzervativní středostavovské já, skryté za vnějškovou liberální maskou.

Cohenovy ataky provokují směsicí nástrah promyšlených s těmi improvizovanými a vytváří výsledný koktejl humoru, u něhož se jen těžko odlišuje, kde leží hranice mezi hodnoceními nevkusný, prvoplánově primitivní a útočící na nejnižší pudy na jedné straně a inteligentní, se sofistikovanou lehkostí podvratně nabourávající stereotypy našeho myšlení i přijímání na straně druhé.

Úroveň skečů stojí a padá s improvizačními schopnostmi titulního představitele. Sacha Baron Cohen navazuje na britskou gagovou tradici, již před ním pomohli vytvářet Peter Sellers nebo skupina Monty Python. V Brünovi je jak utržený z řetězu a příznivci jeho humoru si jeho živelnou jízdu maximálně užijí. Za užití lámané angličtiny s vídeňským akcentem, díky níž zní fonetické vyslovení jména herce z filmů Já, legenda nebo Bayových Mizerů jako Wilhelm Schmid, posouvá zas o kousek meze filmové zábavy vstříc větší toleranci publika. Své one-man showmanství zcela vkládá do postavy, kterou si chameleonsky upravuje k obrazu svému. Využívá přitom znalosti módního průmyslu, v němž se sám na počátku devadesátých let jako manekýn pohyboval.

Zrcadlo nebo obraz?

Büno je možná ještě kontroverznější než předchozí boratovský počin a diváci budou opět pobaveni stejnou měrou jak znechuceni. Promyšlený kazachstánský koncept, otevírající diskusi o misogynii, antisemitismu a buranské představivosti obyvatel země s půltisíciletitou historií o civilizačních návycích lidí, přicházejících z Východu, se v rakouském podání mění v mnohem volnější exhibici, která má za úkol především pobavit.

Ke karnevalovému sledu scének, v nichž si Cohen opět nasazuje sexistický převlek mýtického „kozla“, myslícího víc oblastí u zapínání kalhot než mozkem, ale přidává hodnotu v podobě satirického výsměchu rychlokvašeným hvězdám showbusinessu, jejichž devízou není talent, ale drzost a ochota prodávat bez uzardění oblast své intimity.

Cohen zůstává záškodnickým anarchistou, hypertrofovanou formou poukazujícím na ubohost dnešní popkultury, v níž se vyplnila „warholovská“ předzvěst o patnácti minutách slávy. Všemožná individua, která by asi jen stěží nalezla uplatnění v jiném oboru než tom zábavním, nakonec nalezneme i v českém bulvárním rybníce. Syn známého baviče, exhibující na toaletě a předvádějící rádoby parodické akty, které můžou pobavit snad jen „fajnšmekry“, tančící na večírcích v koženém převleku za Freddieho Mercuryho nebo upištěně hysterické stvoření, dělající v reality-show vile „mámu“ barmanovi Tonymu, nejsou jedinými z adeptů Brünovy hvězdné záře, kteří vás napadnou.

Cohenova karikatura či chcete-li obžaloba povrchního světa médií s jejich potřebou dopřávat prostor lidem, ochotným uspět v záři reflektorů opravdu za jakoukoliv cenu, má ale háček v tom, že jeho kritik se mu začíná čím dál víc podobat. Na Cohenových skečích je vidět, že přestávají pouze „nastavovat zrcadlo“ lidské malosti, předsudkům, nesnášenlivostem a strachům z jinakosti, ale stávají se samoúčelně provokativními. Hnisavá místa už nejsou obnažena, aby měla šanci se samovolně zacelit, ale píchá se do nich tak dlouho, dokud z nich nevyteče i nejhlouběji ukrytý sliz. Oběti nereagují tak jak by se to tvůrcům hodilo a je třeba je popouzet čím dál silnějšími podněty. Brüno tím na mnoha místech zažité stereotypy víc podporuje, než aby je podkopával.

Provokativní šašek

Míra inscenovanosti je rovněž čím dál zřetelnější a podobně jako u Borata ubírá timingu některých provokací na účinnosti. Zachránit se to snaží paradokumentární forma, jež především díky střihu zachraňuje zjevnou nedotaženost některých scén, ale i nechtěně odhaluje způsob, jakým Cohen a jeho tým pracuje. Na obdařené domině na swingers party je více než znatelné, že její angažmá je pouze zprostředkované a s okolním děním nemá nic společného. Nejbezprostředněji naopak vyznívají reakce nachytaných lidí, netušících, v pasti koho se to vlastně ocitli (republikánský senátor a bývalý prezidentský kandidát Ron Paul nebo mrazivá etuda matek, domlouvajících svým dětem podmínky castingu na úlohy nacistických katanů).

Přes zmíněné výtky ale Cohenův vyhroceně konfrontační a manipulativní styl stále slouží především k odhalování slabin a poklesků jeho protějšků, před nimiž na sebe bere úlohu šaška, který říká králi, ať se nezlobí na zrcadlo, v němž má křivá ústa. Paralyzující mystifikace se pod jeho dirigentskou taktovkou mění v šok, po němž přichází očistný smích a uzardění s otázkou, jak bych v podobné situaci reagoval já.

Možná by se tvůrcům příště vyplatilo přijít s propracovanějším scénářem, pomocí něhož by se vrátili k modelu příbuzném celovečernímu Alimu G. Přiznali by to, co stejně valná většina diváků tuší, že většina fórů je předem domluvená a namísto hry na realitu by ohromili žánrovým komediálním úderem na divácké bránice.

Proto jsem zvědavý, kam se nesporně talentovaný komik a odvážný akční umělec vydá příště. Hovoří se o jeho připravovaném pohybu v zákulisí soutěže Eurovize. Kdo tuto hrůzu (jíž dodalo svébytnou „kvalitu“ komentování bojovníkem proti všemu kýčovitému Janem Rejžkem), proti níž byly San Rema Miloše Skalky neblahé paměti umělecky progresivním pořadem, viděl, zajisté tuší, že by mohlo jít opět o živnou půdu k vydatnému ironickému zkrápění.

 

Brüno

• Žánr: komedie
• Původní název: Brüno
• www.meinspace.com/bruno
• USA 2009
• Scénář: Sacha Baron Cohen, Anthony Hines, Dan Mazer, Jeff Schaffer
• Režie: Larry Charles
• Hrají: Sacha Baron Cohen, Gustav Hammarstern, Josh Meyers, Clifford Banagale, Paula Abdul, Richard Bey, Ron Paul, Harrison Ford, Bono, Sting, Chris Martin
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 06. 08. 2009