Od uvedení prvního Vetřelce v kinech uběhlo třiatřicet let. Od Blade Runnera třicet. Tvůrce těchto moderních filmových sci-fi Ridley Scott se nyní po třech desítkách let vrací k žánru, který pomáhal spoludefinovat. A přichází s projektem, jenž byl v reklamní kampani trochu tajnosnubně prezentován jako nepřiznaný prequel prvního a dodnes nejděsivějšího Vetřelce. Mělo v něm dojít nejen k odhalení původu vetřelce, ale i lidstva a považte jeho stvořitele.
Stvořitelův vzkaz
Odpovědět na otázku, kde leží počátky lidské civilizace a zda existuje Bůh (zde Tvůrce) se pokouší dva mladí archeologové a životní partneři Elizabeth Shawová (Noomi Rapaceová) a Charlie Holloway (Logan Marshall-Green). Ti objeví na různých místech světa v chrámech a jeskyních několik nástěnných maleb, pocházejících z dob dávných civilizací.
Postupně je dávají do souvislostí a zjišťují, že obsahují shodné piktogramy, odkazující k jednomu jedinému místu ve vzdáleném vesmíru. Aby ho mohli prozkoumat, podaří se jim sehnat tým badatelů, s nimiž se na palubě kosmické lodi Prometheus vydají do neznámých končin.
Dle jejich dänikenovsky vyhlížející teorie měly nezávisle na sobě kontakt s mimozemskými bytostmi už starověké civilizace. Tyto bytosti pak zanechali pozemšťanům na mapách souřadnice k místu, kde by se s nimi lidé mohli znovu shledat.
Nákladnou výpravu z roku 2091 financuje umírající miliardář Peter Weyland (Guy Pearce) a očekávaným cílem mise do vzdáleného koutu galaxie je zjištění, jak vlastně vznikl život a kdo je jeho stvořitelem. Od výpravy každý ze zúčastněných očekává něco jiného. Zatímco Elizabeth, jenž věří, že lidstvo bylo stvořeno vyšší mocí, se chce s touto mocí potkat a pochopit tak původ lidské existence, skeptický Charlie pohlíží na celou věc více vědecky. Společně pak zosobňují základní motto snímku, zda věřit či ne a případně čemu.
Nikdo z posádky ale ve skutečnosti není připraven na hrůzu, jež je čeká a která zapříčiní, že právě oni budou nuceni svést boj o záchranu lidstva. Zlo je totiž ukryto na měsíci daleké planety v obří prázdné stavbě, připomínající pyramidu, kterou se posádka rozhodne prozkoumat. Není divu, že tím na sebe přitáhne pozornost dosud neznámé formy života, v ní ukryté. Místo bohů probudili pozemští návštěvníci monstra a místo kýžených odpovědí na ontologické otázky se dočkali boje o holý život. Hra kdo z koho, při níž budou v prostorách vesmírné lodi nebo pyramidy postupně umírat členové posádky, může začít.
Oslnivá vizuální stránka
Že by to bylo až takto jednoduché? Bohužel musím odpovědět, že ano a kdo čeká teologicko-filozoficky laděnou sci-fi, bude v závěru zákonitě zklamán. Přitom začátek je velmi slibný. Ridley Scott nás bez dlouhých okolků vtahuje do děje a ohromuje nás propracovaným vizuálem vesmírného korábu, vesmíru i cizího měsíce, kde posádka přistává. Vše je vybroušeno do dokonalosti, ústřední vesmírné plavidlo je zajímavé jak svým vzezřením, tak svou detailní výbavou a je na něm vidět péče, kterou mu návrháři věnovali.
Scott dokazuje, že i ve čtyřiasedmdesáti letech má řemeslo naprosto v malíku a že kombinací skvostných a jakoby ručně poctivě dělaných kulis, drahých, ale přesto ne digitálně uměle působících triků a majestátní hudby dovede vykouzlit atmosféru, při níž srdce každého sci-fi fanouška plesá radostí. Ve vzduchu visí hutné tiché napětí, dané tajemstvím neznámého prostředí. V té chvíli určitě každý očekává, že nás nečeká nic menšího než velký výpravný epos nebo space opera pod taktovkou zkušeného dirigenta.
A opravdu. Scott za pomocí kameramana Dariusze Wolského předestírá monumentální scenérie vulkanicky vyhlížející krajiny, podané v barvách oblohy před bouří. Seznamuje nás s architektonickými stavbami mimozemské civilizace a nezapomene ani ukázat pravděpodobný vznik civilizace ve chvíli, kdy se ve vodě rozkládá DNA Tvůrce a vzniká ta lidská.
Selhávající scenáristický koncept
Oslnivé vizuální stránce, jejíž provedení nás vrací v kinematografii o pár let zpět, aniž bychom to vnímali jako cosi nepatřičného, podráží ale nohy scénář. Jeho autory jsou Jon Spaihts (horor Černá hodina) a Damon Lindelof (seriál Ztraceni, Kovbojové a vetřelci), u nichž už výčet některých v závorce zmíněných titulů dává tušit, že zde šlápl Scott při výběru spolupracovníků vedle.
U Spaihtse se negativně na výsledku projevuje jeho scenáristická nezkušenost, u Lindelofa zas seriálový koncept udržování permanentního mysteriózna, jež se k dané látce nehodí. Tento chybně zvolený přístup se pak odráží v několika faktorech. Začněme postavami. Členů posádky má být sedmnáct, ale nikdy je nevidíme pohromadě ve společné scéně. Interakce mezi nimi, z níž bychom mohli usoudit jejich charakterové rysy, je jen lakonicky nadhozena. V průběhu filmu se nečekaně objevují nové tváře, o kterých divák nemá ani tušení, což je matoucí. Některé z nich se objevují až v závěrečné třetině filmu na pár okamžiků a pak zas mizí. Heroicky se obětují, ale my nechápeme, co je k tomu vede. K postavám si tak nemůžeme vytvořit jakýkoliv vztah.
Tvůrce a stvoření
Výjimku tvoří pouze dvě postavy. Nejvíce pozornosti na sebe strhává nevypočitatelný android David (Michael Fassbender), jenž v sobě nese tajemství, které působí po celou dobu vyprávění znepokojujícím dojmem. David je naprogramovaný stroj, hloubající o své identitě, což u něho vyvolává pocity méněcennosti. Výtvor, který přesáhl své parametry, čímž se vzdálil svému poslání. Postava, jíž divák nevidí do hlavy a jež v sobě nejlépe ztělesňuje ústřední téma filmu „Vztah stvořitele a stvoření“. Michael Fassbender dokáže dobře tuto rozpolcenost mezi chladnou stránkou robota bez emocí, nuceného servilně vykonávat příkazy a někoho, kdo se sarkastickým nadhledem pozoruje své lidské společníky, odstínit.
Motivace je zřetelná i u nadějeplné vědkyně Elizabeth, která je díky svým zvídavým otázkám hnacím motorem expedice. Má být zřejmě obdobou Ellen Ripleyové, ale k ikoničnosti její předchůdkyně jí chybí aktivnější zapojení do průběhu událostí. Elizabeth se jimi nechá spíš vláčet.
Ostatní figury jsou načrtnuty velmi mělce a povrchně. A to včetně chladnokrevné velitelky a zástupkyně investora výpravy Meredith Vickersové (Charlize Theronová) a kapitána lodi Janeka (Idris Elba), jenž s ní laškuje.
Zbytek posádky je svým vykreslením odsouzen do role komparzistů, určených na porážku ve chvíli, kdy se rozjede ta pravá vesmírná vyvražďovačka.
Braková odpověď na základní ontologické otázky
Slovo vyvražďovačka zde nezmiňuji náhodou, neboť Prometheus v závěrečném třetím aktu dějově i jednáním hrdinů opravdu připomíná béčkové horory. Je až s podivem, že tak zkušený tvůrce jako je Ridley Scott pracuje celou dobu s atmosférou očekávání, že teď přijde něco výjimečného, co dá všem těm náznakům nějaký smysl a pak to pohřbí takto laciným a prvoplánovým splatterovým zakončením. Až se nabízí otázka, zda to nedělá schválně a zda se potměšile nebaví tím, jak destruuje a ignoruje vše, co nastolil v úvodu. Nebo že by nám prostřednictvím tělesně hororového finále vzkazoval, že komunikace s božstvy je nemožná nebo možná jen tímto způsobem?
Prometheus se významově láme na dvě, narativně zcela odlišné části. Ta první nám evokuje ve Scottově tvorbě často přítomný leitmotiv ztraceného nebo poskvrněného ráje. Oním rájem je vzdálená planeta s technicky lidstvu nadřazenou mimozemskou civilizací, u níž pozemšťané hledají odpovědi na základní existencionální otázky.
Ne vždy ale musí mít vyšší moc podobu dobrotivého, shovívavého a moudrého dědečka se svatozáří a bílým vousem a tak se ušlechtilé filozofické tázání mění v druhé půli v pragmatický boj o přežití. V něm se ke slovu místo ontologických disputací dostává plamenomet. Ridley Scott v tom momentě opouští výtvarně precizní rámec vyprávění a pouští sem pořádnou porci brakového hnusu a slizu, který rozleptá vaše poslední představy o tom, že budeme mít co dočinění s další Vesmírnou odysseou.
Ke Kubrickově klasice odkazuje úvodní bezdialogová scéna, odehrávající se na Zemi před desítkami tisíc let, jež ale zůstává na konci bez vysvětlení. Co víc, prolog závěrečnému odhalení odporuje. Debaty o Bohu, víře, smrti, smyslu či tajemství života, bytí, vesmíru, stvoření i stvořitelích nevedou do žádného uspokojujícího závěru, nabízejícího odpovědi, ale naopak jsou pohřbeny pod nánosem nekompromisně podaných násilných krvavých scén.
Marketingová strategie
V závěru se s tímto posunem mění i temporytmus vyprávění. Informace, jejichž střípky nám byly postupně odkrývány, jsou náhle a překotně pronášeny a dovysvětlovány. Vše působí najednou uspěchaně, vynuceně a s podivnou návazností na předchozí děj.
Opět se tak nemůžeme zbavit dojmu, že producenti Ridleyho Scotta pracují se zvláštní marketingovou strategií, kdy do kin pouští evidentně sestříhaný tvar z nějakého rozsáhlejšího celku, který potom uvedou v režisérské nebo prodloužené verzi v DVD distribuci celý nebo bližší původní režisérově představě o délce a struktuře díla. Příklady jako Království nebeské nebo Robin Hood z pozdější režisérovy tvorby se nabízejí samy.
Vetřelčí DNA
Tak jako klamou tvůrci tělem v otázce filozofického podhoubí díla, ošidná je i jeho příbuznost s vetřelčí mytologií nebo minimálně s jejím prvním dílem. S ním možná Prometheus sdílí stejnou DNA, ale jinak jde o dva samostatné snímky, jež jsou k sobě vázány spíš volně a motivicky.
Třeba přes téma lidské sexuality, kde se opět zdůrazňuje strach ze znásilnění. To, co bylo ve Vetřelci naznačeno v alegorické rovině, zde nabývá mnohem tělesnější podoby, neboť agresivní monstra se chtějí rozmnožovat.
První Vetřelec byl navíc čistokrevnou hororovou sci-fi, vyšperkovanou o emancipovanou hrdinku a designovou podobu švýcarského surrealisty H. R. Gigera, k jehož tvorbě odkazuje v Prometheovi nástěnná malba ve svatyni. Prometheus je dílo mnohem ambicióznější, které pracuje s mýtem o stejnojmenném Titánovi, který daroval člověku oheň a byl za to bohy odsouzen k věčnému utrpení. Stejně jako s otázkami, týkajícími se možností lidského poznání.
Prometheus Vetřelce spíše recykluje, než rozvíjí či doplňuje. Zápletka je vedena podobným směrem a i design strojů a vesmírných potvor připomíná různé díly známé tetralogie. Záměrné vizuální a dialogové citace a pomrknutí (manévr při vstupu do atmosféry, zárodek v břiše, závěrečný monolog) odkazují na již existující fikční vesmír, ale nejsou něčím, co bychom mohli brát jako odpověď na otázky, jež vzbuzuje první Vetřelec.
Přehnaná očekávání
A právě v zodpovězení toho, jak Promethea brát, se ukrývá největší úskalí jeho přijetí. Snímek doplácí hodně na očekávání, s ním spjatá. Předem dlouho živená pověst žánrového spasitele a jednoho ze dvou nejvyhlíženějších filmů roku (ano, tím druhým je Nolanův Batman) splaskla a ukazuje se, že často zneužívaná věta o vítězství formy nad obsahem má stále svou platnost.
Na tvůrcích je vidět, že chtěli přijít s něčím inovativním a hlubokomyslným, ale jakoby jim v půli cesty došel dech a oni nevěděli, jak všechny ty velké nastolené témata smysluplně obsáhnout. Proto se rozhodli přehodit výhybku a pozvolna budovanou atmosféru, plnou tázání po zásadních ontologických otázkách, utopit s popcornovou přímočarostí ve slizu a zběsilých atrakcích béčkového ražení.
Obrazově, trikově i výtvarně opulentní filozofující sci-fi epos v té chvíli požírá sám sebe a otrocky naplňuje osvědčená žánrová pravidla hororově akčních dobrodružství. A dostavuje se logické zklamání z nerozhodnosti tvůrců, jak příběh o tragickém osudu stvořitele, jehož vlastní výtvor se vymkl kontrole a stal se tak pro něj existenční hrozbou, dovyprávět. Zda tento dojem napraví očekávaná DVD edice, to se nechme překvapit.
Prometheus
- Žánr: sci-fi
- Původní název: Prometheus
- www.projectprometheus.com/
- USA 2012
- Scénář: Jon Spaihts, Damon Lindelof
- Režie: Ridley Scott
- Hrají: Noomi Rapaceová, Logan Marshall-Green, Michael Fassbbender, Charlize Theronová, Idris Elba, Sean Harris, Guy Pearce, Patrick Wilson
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 07. 06. 2012