Česká pohádka je fenomén, který znovu a znovu ukazuje svou sílu během vánočních svátků, s nimiž už je neodmyslitelně spjatý. Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Tři oříšky pro Popelku, z těch pozdějších z osmdesátých let například Tři veteráni, S čerty nejsou žerty nebo O princezně Jasněnce a létajícím ševci.
Kolik z těch porevolučních se těmto kvalitou vyrovná, abychom si je připomínali stejně rádi? Napadají mě dvě. Lotrando a Zubejda a Anděl Páně. Nabízí se tvorba pro děti od Václava Vorlíčka a Zdeňka Trošky, kde bych snad vyzvednul ještě od druhého zmíněného Princeznu ze mlejna. A z těch televizních, s nimiž pravidelně o Vánocích přichází Česká televize, s přimhouřením obou očí tři roky stará moderní pohádka Tajemství staré bambitky.
Hned několik sázek na jistotu
V ní se v hlavní roli objevil Tomáš Klus, absolvent činoherního herectví na DAMU a folkový zpěvák, který patří k jedněm z největších idolů mládeže současnosti. Stejně jako Vojta Dyk. Oba jsou profesionální pěvci, kteří hladce naplňují hudební schéma filmu. A oba už si pohádkový žánr vyzkoušeli. Vojtěch Dyk v Micimutru a v televizní pohádce O pokladech, takže Svěrákova castingová sázka právě na ně dva se jeví jednou z neochvějných jistot, jíž pohádka Tři bratři vládne.
Tou další je scénář režisérova otce, osmasedmdesátiletého Zdeňka Svěráka, který už si tvorbu pro dětské publikum vyzkoušel ve filmech Ať žijí duchové!, Tři veteráni a Lotrando a Zubejda. A také v televizních Hodinách zpěvu, jež připravoval se skladatelem Jaroslavem Uhlířem. Jejich prodlouženou rukou se stala více jak desítka alb, které společně vydali.
O tom, že jejich písně typu Není nutno, Dělání nebo Když se zamiluje kůň, rezonují nejen mezi dětskými, ale i dospělými posluchači, svědčí vřelé přijímání Jaroslava Uhlíře na rockových festivalech. Naposledy třeba na tom trutnovském.
Spojení Svěrák starší a Uhlíř je tedy další sázkou na jistotu, k níž se přidává ještě ta v podobě režiséra filmu Jana Svěráka. Asi největšího porevolučního filmového hitmakera, který má na svém kontě Oscara za Kolju z roku 1996 a následné domácí taháky Tmavomodrý svět a Vratné lahve.
Zvláštní cenou poroty festivalu v Karlových Varech a třemi Českými lvy v technických kategoriích ověnčený Kuky se vrací nabídl před čtyřmi lety loutkovo-animovanou variaci na dobrodružné honičkové filmy ve stylu Indiana Jonese.
Ve filmu, neskrývajícím své ekologické i výchovné (úcta ke stáří, jinakosti) poselství, se Zdeněk Svěrák spokojil s úlohou vypravěče. Nyní, v šesté spolupráci se synem Janem, opět převzal scenáristické otěže vyprávění, jež vychází z dětských minioper, které pro televizi a pak i Národní divadlo uchystal právě s Jaroslavem Uhlířem.
Rámcová kompozice známých pohádkových příběhů
Hudebně-divadelní pásmo, obsahující variace na čtyři známé pohádkové příběhy - o Šípkové Růžence, Červené karkulce, Dvanácti měsíčkách a Budulínkovi, bylo pro potřeby filmového vyprávění nejprve potřeba zredukovat právě o pohádku o Budulínkovi. Protože ta by nezapadala do zastřešující rámcové kompozice čtvrtého příběhu, napsaného Zdeňkem Svěrákem pro tento film, v němž jsou tři bratři posláni rodiči do světa, aby se zbavili svých nešvarů. A pochopitelně si při té příležitosti našli nevěstu. Vždyť jsme přeci v pohádce.
Žili byli totiž bratři tři. Jan (Tomáš Klus), Pepa (Vojta Dyk) a Matěj (Zdeněk Piškula). Nejstarší Jan je zapomnětlivý a nepořádný, takže neustále něco ztrácí. Prostřední Pepa je zbrklost sama a benjamínek Matěj je tak nerozhodný, že jejich otci (Oldřich Kaiser) s matkou (Gabriela Míčová) nezbývá nic jiného, než je poslat všechny tři do světa na zkušenou. Aby se trochu otrkali a mohli po nich jednou převzít hospodářství na statku.
Chlapci se tedy na koních vydávají vstříc boji s vlastními neduhy. Chtějí osvobodit spící princeznu, ale nachomýtnou se přitom do hned tří známých pohádek, jež svým jednáním nějak ovlivní. Jan do té o Šípkové Růžence, Pepa do té o Marušce a dvanácti měsíčkách a mysliveček Matěj bude mít co dočinění s Karkulkou a vlkem, vydávajícím se za její babičku.
Feministický podtón
Způsob, jakým tři bratři tyto pohádky poznamenají i jak si dva z nich zaslouží své nevěsty současné a jeden možná tu budoucí, vychází z jejich povah, které nejsou nijak hrdinské. S výjimkou Jana, který se ke své vyvolené musí prosekat růžovým trnovím, žádný z nich nepředvede nic tak chrabrého, za což se dává půlka či celé království a ruka princezny.
Však také on jediný je za svůj čin po zásluze odměněn předáním správy věcí veřejných nad královstvím, kde jeho král (David Matásek) pořád něco z přepracování zapomíná. Ostatní dva bratři jsou představeni jako spíš taková nemehla, která se v případě vysokého Pepy navíc neustále mlátí někam do futer stavení, kde se pár dní po sobě ptá na Marušku, jež chodí pro jahůdky k měsíčkům.
Musí je tedy dostat do ruky ta správná, silná a statečná dívka, která z nich ty dobré hospodáře, jak chtěl jejich otec, nenásilným způsobem vychová. Pak mohou převzít starost jak nad statky lesními (Matěj) i těmi domácími, odkud vzešli (Pepa).
Tento feministický podtón, kde jsou dívčí hrdinky v ohrožení ukázány jako ty silnější, není v pohádkách nikterak nový. Spojení vybraných tří pohádek, jež Zdeněk Svěrák zastřešil čtvrtou o třech bratrech, navíc této interpretaci velice silně nadbíhá. Romantický hrdina Jan z logiky věci musí prokázat nějakou odvahu, protože jeho spanilá vyvolená Růženka (Kateřina Kosová) spí a je tak „odsouzena“ do trpné role čekatelky na vysvobozující polibek.
Ostatním dvěma pohádkám udávají tón právě jejich silné hrdinky, s nimiž se mohou mladé dívky snadno identifikovat. Chytrá Karkulka (Lucie Maria Šťouračová), která i přes svůj věk asi devíti let přelstí hladového vlka. A hrdá Maruška (Sabina Rojková), která i uprostřed kruté zimy umanutě plní všechny přání své tyranské macechy (Ivana Chýlková), aby jí dokázala, kdo má v jejich souboji morálně navrch.
Zábavný a očekávaný posun od tradičního schematu
Jak tyto pohádky dopadnou, každý z nás ví. I ty malé děti, kterým je rodiče čtou. Zajímavým se proto pro diváka jeví způsob, kterým je tradiční schéma oživeno či permutováno. To je příklad nedávné Zloby - Královny černé magie s Angelinou Jolie, kde bylo na známý příběh o Šípkové Růžence nahlédnuto perspektivou zlé sudičky.
Zdeněk Svěrák přichází s něčím podobným, ale nevybočuje přitom z humanistického rázu jeho předchozích děl. Zlo nerelativizuje, ale jasně ho definuje jako nedostatek dobra. Zlo také musí být potrestáno, ale zas nikterak příkře, aby z toho děti neměly noční můry. Čarodějná ježibaba z močálu (Jiří Lábus) coby zlá sudička, připomínající Babu Jagu z Mrazíka, například bude proměněna v žábu.
Ony posuny od tradičního pohádkového vzorce využívá spíš scenárista k vytváření vtipných a roztomilých variací známých situací i ke hře se samotnými postavami. Mysliveček Matěj takto přemůže vlka jen proto, že ten je přežraný a nehybně leží. Vlk neumře a jeho znovu sešité a polepšené angažmá vás zajisté pobaví.
Nezletilá Karkulka je zaslíbena asi patnáctiletému myslivci Matějovi, což vzhledem k jejímu věku může zavdávat k lolitovským konotacím, z nichž se tvůrci vyvlečou milými a tuto skutečnost vysvětlujícími písničkami, které si z tohoto věkového rozdílu dělají legraci.
Z nedostatku udělat přednost
Na Janu Svěrákovi jako režisérovi pak bylo, aby všechny tři příběhy, z nichž každý má odlišnou stylizaci, sladil do jednotícího vypravěčského rámce. Vedle sebe se tu totiž ocitá záchrana zakleté princezny romantickým a rytířským Tomášem Klusem v roli Jana. Dále hororově i groteskně laděný střet přemoudřele drzé holčičky s vlkem. A nakonec vysvobození z útrap tyranské macechy za pomocí dvanácti kouzelných bytostí pod vedením Ledna (Bolek Polívka). Maruščin příběh odlehčuje sebeironický Vojta Dyk, který je tu trochu za frajírka, obluzujícího pradlenky, i za Ivánka z populárního Mrazíka, který svádí vtipné slovní výměny s macešinou preferovanou dcerou Holenou (Alena Doláková).
Jan Svěrák má režii pevně v ruce a pohádce dodává za pomocí výpravy, svícení, kamery i střihu opulentní ráz. Na hony vzdálený jak upachtěným televizním produkcím, tak na druhé straně i kýčovité reklamní estetice F. A. Brabce. Je tu vše, co má správná výpravná pohádka mít. Rozmáchlé přelety nad rozkvetlými nebo v zimě mrazivými (Ještěd) scenériemi krajiny, zdobné kostýmy i interiéry a exteriéry zámeckých a venkovských sídel.
Režisér má cit pro filmovou zkratku, což je nejlépe vidět v tom, jak přibližuje v až videoklipové montáži hudby a obrazu Růženčino osudové prokletí. S rozpočtem 42 milionů korun zároveň umí udělat z nedostatku přednost, to když počítačové triky (hrad zarůstající růžemi) doplňuje v případě vlka animatronickou loutkou, kterou kamera Vladimíra Smutného snímá tak, jak to daná situace vyžaduje.
Když má být vlk děsivý, pracuje se podobně jako ve Vetřelcovi s náznaky a vidíme z něho jen jeho děsivé oči. Když má naopak při rozmluvě s Karkulkou působit groteskně, přiznává se jeho loutková podoba. Podobně postupuje i v případě ostatních mluvících zvířátek v lese, kde namísto složitých CGI triků využije radši toho, že holuba namlouvá Pavel Liška. Působí to mnohem lépe a hlavně vtipněji než v případě Vorlíčkovy druhé Saxány, kde se tvůrci pokoušeli o něco, co prostě neumí.
Zdeněk Svěrák jako vypravěč i glosátor
Režijní hravost a nápaditost se promítá i do způsobu, jakým se ve filmu odráží komunikace Zdeňka Svěráka s dětským publikem, známá z jeho živých vystoupení. Zdeněk Svěrák se na ně jako vypravěč příběhu obrací a ono na jeho otázky stínoherně pohyby rukou a hlav v dolním rohu obrazu interaktivně odpovídá.
Svěrák starší v úloze starého písmáka takto komunikuje jak s pomyslným divákem dětským, tak i potažmo tím dospělým. Jako moudrý i ironický vypravěč jednotlivé příběhy propojuje i glosuje zároveň. Provází nás dějem a udává mu rytmus. Kde se děj příliš vleče, tam ho popožene, omluví se za nezajímavé pasáže, ale vždy tak, že dětský divák přitom má pocit, že o jeho průběhu rozhoduje on. Hlasováním, vyvoláváním jak ve škole nebo právě v televizní Hodině zpěvu.
Zdeněk Svěrák se tu převtěluje opět do své oblíbené šarže učitele, který děti inspirativně vybízí ke hře a spoluúčasti a zároveň je i nenásilně vychovává. Stejně jako dospělé, kterým za pomocí chytrého a neinfantilního humoru připomíná, že jsou na světě hodnoty, na které by neměli zapomínat.
Orchestrální Jaroslav Uhlíř
Nápomocny jsou mu jeho písničkové texty, které okouzlují svou hrou s rýmy i češtinou jako takovou. Hudbu k nim složil Jaroslav Uhlíř, jehož melodie pro film orchestrálně upravil slovenský skladatel Michal Novinski. Ten s Janem Svěrákem spolupracoval už na snímku Kuky se vrací, kde byl za hudbu k němu oceněn Českým lvem. Stejně jako o dva roky později za tu k Ondříčkově noirovce z padesátých let Ve stínu.
Uhlířova symfonicky upravená hudba ve filmu funguje, tak jak má. Je dojemná, rozverná i dramatická na místech, které mají přesně takto vyznít. Na textech je znát, že jsou určeny spíš pro recitaci než zpěv, ale zkušení zpěváci si s tímto poradili velmi dobře.
Jediná výtka, která mě v této souvislosti napadá, je, že těch písní je možná až moc a že vyprávění občas zpomalují. Tam kde by si herci vystačili s mluveným projevem a akcí, jsou vybízeni k neustálým zpěvným partům.
Zrodila se trvalka nejen vánočních večerů
Díky rozdělení vyprávění do tří příběhů, propojených tím čtvrtým, chybí celku pevnější narativní struktura. Což je ale dáno charakterem původních minioper, jež byly pro film přetvořeny. Jejich spojníkem se stává postava kronikáře v podání Zdeňka Svěráka, která živým způsobem komunikuje s divákem, nebojí se shodit sebe sama i způsob vyprávění, který zvolila. Zároveň příběhům dodává tolik potřebný morální přesah i tepající romantické srdce.
Pokud hledáte pohádkové vyprávění, které má hvězdné herecké obsazení i v těch nejmenších rolích, včetně těch zvířecích (již zmíněný Pavel Liška), trefný a aktuální humor a písničky, které si vaše děti brzy osvojí za své, Tři bratry byste neměli minout.
Jan Svěrák, jeho otec Zdeněk a skladatel Jaroslav Uhlíř se tu ocitli v rolích tří dobrých sudiček, které tomuto projektu daly do vínku takovou míru řemeslné profesionality a zároveň klukovské hravosti, že jim přeju, aby jim to diváci v kinech štědře opláceli zpět. Zrodila se totiž trvalka nejen vánočních večerů, jejíž kouzlo docení nejlépe čas.
Ten byl v případě filmů z tvůrčí dílny obou pánů Svěráků velmi milosrdný. Tak si jen říkám, zda by nebylo na čase přijít s něčím, co není až takovou sázkou na jistotu. Jan Svěrák by mohl zkusit natočit zas něco svobodomyslnějšího ve stylu jeho Jízdy a Zdeněk Svěrák přijít třeba s pohádkami vlastními a ne těmi adaptovanými.
Tři bratři
- Žánr: hudební pohádka
- www.3bratri.cz
- ČR/Dánsko 2014
- Scénář: Zdeněk Svěrák
- Režie: Jan Svěrák
- Hrají: Vojtěch Dyk, Tomáš Klus, Zdeněk Piškula, Miroslav Táborský, Bolek Polívka, Zdeněk Svěrák, Oldřich Kaiser, Ivana Chýlková, Jiří Lábus, Zuzana Norisová, Sabina Rojková, David Matásek
- Distribuce: Bioscop
- Distribuční premiéra v ČR: 14. 08. 2014