Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta je kultovní dílo, z žánru sci-fi možná nejkultovnější. Pokračování, natočené pětatřicet let od jeho vzniku, se tedy okamžitě stalo jedním z nejočekávanějších filmů roku. Fanoušci původního filmu určitě přijali s potěšením, že se režie chopil jeden z nejlepších tvůrců současnosti, Kanaďan Denis Villeneuve.
Velká očekávání
Po snímcích Zmizení, Sicario: Nájemný vrah a Příchozí asi nikoho nemusel přesvědčovat, že právě on se pro žánr přemýšlivé sci-fi dokonale hodí. Ridley Scott se přesunul do pozice výkonného producenta, který za touto nejdražší nezávislou produkcí (jak je film s rozpočtem okolo 180 milionů dolarů označován) stojí.
A jak tedy jejich symbióza, podpořená scenáristou prvního Blade Runnera Hamptonem Fancherem, kameramanským mistrem Rogerem Deakinsem a skladatelskou dvojicí Benjamin Wallfisch a Hans Zimmer dopadla? Do konce roku zbývají ještě tři měsíce, v nichž se začnou rojit nejvážnější oscaroví adepti, ale už teď je možné říct, že Blade Runner 2049 bude určitě jedním z filmů roku.
Ze sequelu je cítit velká úcta k originálu, ale zároveň i autorské vědomí, že není možné zůstat u pouhé recyklace toho, co v něm fungovalo. Ať už jde o vizuální stránku, výpravu, triky, svícení, design a celkové výtvarné řešení, tak o filozofická či etická témata ve filmu obsažená.
Technologický vývoj reflektuje třicetileté období
Režisérovi se spolu s dvojicí scenáristů podařilo obojí posunut do košatější podoby, jak co do vnějších atributů vyprávění, tak těch vnitřních. Odpíchněme se od těch vnějších. Děj se odehrává v roce 2049, tedy třicet let po událostech prvního filmu.
V něm Los Angeles budoucnosti, které jsme časově za ty léta velmi přiblížili, vypadala jako smogem, párou a těžkým deštěm smáčená metropole, kde dochází k babylonskému křížení národů, ras, kultur a jazyků. Rozpínavost asijské kultury byla patrná na každém rohu, stejně jako atak velkoplošných reklamních panelů.
L.A. roku 2049 ukazuje, kam tento technologický vývoj dospěl. Přes smog není skoro vidět, ale města nadále pulzují křiklavými neony a hologramy, které vám kromě reklamních výrobků nabídnou i společnost umělé inteligence. Okolo měst se ale nacházejí zaprášené pustiny s neúrodnou půdou, pokryté troskami zničené civilizace.
Všechno, co jsme viděli v původním filmu, od exotických bister, přes design vznášedel až po holografické reklamy na mrakodrapech, ukazuje onen třicetiletý vývoj, který oba filmy časově dělí. Jde o nové a tudíž technicky vyspělejší modely známých propriet.
Depresivní místo k životu
Tento svět je zároveň mnohem depresivnějším a bezútěšnějším místem než byl ten před třiceti lety. Architektura měst je zahalena do šedavého smogu, v němž se takřka ztrácí. Vnitřní interiéry budov připomínají umělé divadelní kulisy ve hře značně sterilního rázu.
Mezi obřími objekty se pohybují lidé a androidi, u nichž se smazává hranice, kdo je kdo. Barevné ladění filmu je redukováno do šedo oranžových tónin, které dokreslují, jak se z toho dystopického světa postupně vytrácí skutečný život. Stejně jako láska muže a ženy, která je nahrazována její podobou, již známe z filmu Ona.
Všeobecnou tísnivou mizérii umocňuje pozvolné tempo vyprávění, které nám na velkorysé ploše 163 minut umožňuje přemýšlet o všech aspektech života v této společnosti. Režisér ale přitom diváka nijak nevodí za ručičku, více než slovy mu naznačuje obrazem, kdy by měl dávat pozor na detaily, které do sebe postupně zapadnou.
Obrazy chladné krásy
Někteří zahraniční recenzenti film přirovnávají k dílům Andreje Tarkovského. Je to z důvodu toho, že jde o pocitový, rozvláčný film, v němž je málo dialogů, ale přesto z něj cítíme, co se odehrává uvnitř postav a jaká traumata si s sebou nesou.
O Tarkovského duchovní kinematografii ale nejde, možná o její dotek. Nadmíru sympatické z tohoto pohledu je, jak Denis Villeneuve hřeší proti pravidlům dnešních blockusterových sci-fi, určených především teenagerům. Nejen že nevodí diváka za ruku, vypráví dlouze a šíří chladnou a depresivní atmosféru zmaru, ale proti komerčním pravidlům se vzpíná i tím, že neservíruje každých dvacet minut akční scénu, ale pouze tehdy, když to opravdu vyplyne z děje. O humoru se také nedá mluvit, o sázce na atmosféru stoprocentně.
Dosahuje jí za pomocí hypnotického tempa vyprávění a pohlcující audiovizuální stránky filmu, kterou si nejlépe vychutnáte na co největším plátně. Jednotlivé záběry jsou komponovány velmi výtvarně, jen je zarámovat. Kamera Rogera Deakinse si pohrává se světlem a stínem v interiérech, ve venkovním prostředí neustále prší nebo je mlhavo. Barevná stylizace, futuristické kulisy a design, zvláštní efekty, na nichž se podíleli i programátoři z české společnosti UPP. Všechny tyto složky vytváří obrazy chladné krásy, mezi nimiž smutně prochází hlavní hrdina.
Hudba Benjamina Wallfische a Hanse Zimmera evokuje Vangelisovy motivy ze starého Blade Runnera, ale spíše než melodické linky skladatelé vytváří dunivé ruchové industriální zvuky, korespondující s prostředím, v němž se děj odehrává.
Otázky bytí a identity
Divákovy smysly jsou zahlceny, ale nestrádá ani jeho mozek, protože tak jak jsou posunuty na nový level vnější atributy vyprávění, tak se posouvá i uvažování o údělu lidí, replikantů a blade runnerů do podoby filozofických a etických otázek, příbuzných těm z původního filmu.
Co dělá člověka člověkem? Je to vědomí, vzpomínky, schopnost empatie či snad smrtelnost? Je dokonalá reprodukce člověka, schopná (byť implantovaných) citů, ještě strojem nebo už člověkem? Otázky bytí, identity a lidství tu znovu ožívají a přidávají se k nim ty, spojené s tématem, zda mohou mít replikanti děti.
Přetrvávající kouzlo původního Blade Runnera tkvělo i v tom, že nebylo jisté, zda je ústřední hrdina Rick Deckard člověk nebo android. Režisérský sestřih z roku 2006, známý jako Final Cut, replikantskou interpretaci Deckardovy postavy zesílil scénou s jednorožcem.
Nový Blade Runner z této nedořečenosti netěží a hned v úvodu nám vyjeví, jak je to s identitou nového hrdiny, důstojníka losangeleské policie K (Ryan Gosling). A také nám v závěru odpoví na víceméně všechny otázky, jež tento příběh nabízí. K jisté relativizaci dochází snad jen v otázce schopnosti reprodukce replikantů.
Narušení rovnováhy ve společnosti
Postoj k nim se za těch třicet let změnil. Společnost Tyrell, která je produkovala, zkrachovala, ale byznys s nimi znovu obnoví miliardář a průmyslník Niander Wallace (Jared Leto), který už začne vyrábět mnohem poslušnější typy než v minulosti.
Stále ale přežívají starší vzdorovité modely, které potírá a likviduje právě blade runner K. Tito replikanti se sdružují do hnutí odporu, což je problém, ale zdaleka ne tak velký, jako když jeden nález ostatků na syntetické farmě po policejní analýze naznačí, že by i replikanti mohli mít potomky.
Nadřízená K, policejní poručice Joshi (Robin Wright), se obává, že by odhalení této skutečnosti mohlo narušit křehkou rovnováhu mezi lidmi a replikanty, kteří by tím získali větší nezávislost na svých strůjcích. Naopak Wallace, který se to dozví, vidí v tomto objevu možnost, jak ještě zvýšit produkci otrocké pracovní síly ve své korporaci.
Ve snaze zabránit mu v ohrožení lidstva povýšením jeho byznysu na novou a vyšší úroveň se K vydává hledat Ricka Deckarda (Harrison Ford), který zmizel před oněmi třemi desítkami let. Právě on by mu mohl poskytnout odpovědi na otázky, jež souvisí nejen s oním nálezem, ale i s jeho vlastními opakujícími se vzpomínkami. Netuší přitom, že stal nástrojem i někoho dalšího, kdo po Deckardovi pase a vysílá za ním své nebezpečné zabijáky.
Ošidné vzpomínky
Více prozrazovat z děje nechci, protože bych vás připravil o překvapení, kdo je replikant a kdo člověk a jaká vzájemná pouta se ve filmu odhalí. Snad jen tolik, že K žije ve společné domácnosti s přítelkyní Joi (Ana de Armas), která je virtuální softwarovou aplikací a v knihovně má román od Vladimíra Nabokova Bledý oheň, rozehrávající intelektuální hru s identitou postav i interpretací díla.
O něco podobného usiluje i Denis Villeneuve, když postavy nechá tápat, co jsou vzpomínky individuální a kolektivní, vlastní či implantované a jak se v nich vyznat, když se díky replikantskému údělu stáváte nástrojem někoho jiného a nemáte svůj osud pevně ve svých rukou.
Filozoficko-etická disputace o hranicích bytí a identity rozvíjí do košatějšího tvaru témata z prvního filmu a podobně si počíná i audiovizuální stránka. Režisér nenaplňuje sequelové pravidlo v tom, že by se snažil dát do vyprávění všeho více, ale v tom že prohlubuje tázání o světě, který už před ním tak skvěle vykreslil Ridley Scott.
Ve srovnání s původním snímkem je ten nový méně energický a emotivní (absence motivu lásky). Chlad, který z něho sálá, souvisí se stavem světa, který působí mnohem depresivněji než minule. Denis Villeneuve nás jím protahuje pomalým tempem, které nám umožní naladit se na vnitřní prožívání postav.
Film roku to možná není, ale pokračování, které nedělá svému předchůdci ostudu, určitě. Nejsympatičtější na něm je skutečnost, jak se režisér nebojí se svou nekompromisní vizí vzdorovat současným blockbusterovým pravidlům. Duna, kterou připravuje napřesrok, je v dobrých rukou.
Blade Runner 2049
- Žánr: sci-fi
- Původní název: Blade Runner 2049
- www.bladerunnermovie.com/
- USA / Kanada / Velká Británie, 2017
- Scénář: Hampton Fancher, Michael Green
- Režie: Denis Villeneuve
- Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Sylvia Hoeks, Ana de Armas, Robin Wright, Jared Leto, Dave Bautista, Carla Juri, Mackenzie Davis, Hiam Abbass
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 05. 10. 2017