Píše se rok 2077 a Země už nevypadá tak, jak ji známe dnes. Před šedesáti lety ji napadla mimozemská civilizace a vypukla nelítostná válka. Té padla za oběť její dávná tvář. Lidé vytáhli v boji proti emzákům jaderné zbraně, čímž odsoudili planetu Zemi k zániku. Zbytek dokonala příroda.
Nukleární střet lidé sice vyhráli, ale kvůli destrukci Měsíce a zdevastovanému povrchu planety, jenž se stal neobyvatelným, ji museli opustit. Nový domov nalezli pozemšťané na jednom z oběžných měsíců Saturnu, nazvaném Titan.
Údržbáři systému na nebesích
Energie pro něj je získávána z obřích hydrověží, které ze země odčerpávají vodu. Provoz těchto těžebních věží zajišťují dva speciálně vyškolení technici. Jack (Tom Cruise) a Victoria (Andrea Riseborough). Spolupracovníci i milenci v jednom. Pár, v mnohém připomínající ty některé současné, žijící jen pro svou práci odtrženě od druhých v luxusních satelitních hi-tech sídlech.
Právě oni v dekontaminované zóně fungují jako spojující článek s velínem Tet, vznášejícím se nad Zemí na oběžné dráze. Z kosmické základny Tet je pak energie přeposílána na Titan. Jack s Victorií plní ale i další úkoly. Mezi ty nejdůležitější patří oprava zaseknutých robotických dronů, kteří hlídkují před útoky několika tlup přeživších mimozemšťanů. To zajišťuje především skvělý pilot Jack, Victoria mu přitom pomáhá jako styčný důstojník.
Doba jejich pětileté mise se blíží ke konci a oni se za dva týdny přidají k ostatním obyvatelům Titanu. Oddaná profesionálka Victoria už se odletu nemůže dočkat, zatímco méně loajálního Jacka, který se víc řídí svou hlavou než nějakými pokyny z řídícího centra, sužují čím dál větší pochybnosti.
Žena ze snu
Ty mají svůj prapůvod ve zneklidňujících snech, ve kterých figuruje neznámá žena, město i vzpomínky na události před invazí mimozemšťanů, které nemohl prožít, protože tou dobou ještě nebyl na světě. Jack začíná být čím posedlejší představou návratu do pozemského ráje a z planety, k níž cítí sounáležitost, se mu moc nechce odlétat.
Jeho chování se vzdaluje rámci jeho pracovních povinností ve společnosti, která mu poskytuje zázemí a jisté výhody, za což ale na oplátku pečlivě monitoruje každý jeho krok. To samozřejmě nemůže uniknout pozornosti na oko vlídné a přátelské, ale ve skutečnosti nekompromisní šéfky Sally (Melissa Leo), která s techniky komunikuje z Tetu. Tedy společnosti, disponující unikátními technologiemi vývoje světa budoucnosti, od dopravních prostředků, přes vzdušná obydlí až po zbraně.
I když byla všem zaměstnancům z bezpečnostních důvodů vymazána paměť, Jackovi v ní probleskuje obraz ženy, již objeví po zřícení staršího vesmírného modulu na Zemi jakou jedinou přeživší členku této posádky. Žena se po rozmrazení představí jako Julia (Olga Kurylenko) a tvrdí, že ji s Jackem pojí společná minulost.
Klíč k minulosti
Takto zdlouhavě popsaný děj představuje jen úvodní expozici do vyprávění a v jeho metráži zabírá jednu třetinu. Tuto zevrubnost jsem zvolil záměrně, protože zkušení fanoušci sci-fi žánru by z naznačené expozice mohli už snadněji odhadnout, kudy se děj bude dál ubírat. Bez toho, abych prozrazoval cokoliv dalšího, co by zavánělo spoilerováním, jež by vás připravilo o radost z jednotlivých překvapivých zvratů příběhu.
Vzhledem ale k tomu, že trailery už tuto práci udělaly za mě a že bez spoilerování se o Nevědomí dá psát jen velmi obtížně, uvedu snad jen to, že do dění zasáhne postava Beeche (Morgan Freeman). Ta nám bude postupně poodhalovat, jak to je a bylo nejen s minulostí Země, Jacka, ale i mimozemšťanů, nad nimiž lidstvo zvítězilo. Ozřejmí nám i kdo jsou oni vetřelci, proti nimž Tet bojuje.
Ve vzduchu totiž visí až příliš mnoho nezodpovězených otázek, naznačujících, že skutečnost je jiná, než se zdá. Odpovědí se budeme dobírat pozvolna, v následných dvou třetinách a především v samotném závěru.
Designový fetišista
První třetina, přibližující postapokalyptické prostředí, v němž se hlavní hrdina vyprávění Jack pohybuje, je především dokonalou ukázkou toho, za co je režijní styl tvůrce filmu Josepha Kosinskiho veleben. Kdybychom v této logice posuzování jeho díla pokračovali, pak následné dvě třetiny zas demonstrují to, za co je jeho přístup napadán. Ale postupně.
Způsob, jakým nám vykresluje postapokalyptickou budoucnost, je impozantní. Dokládají to Jackovy průlety nad zpustošenou prašnou krajinou, kde můžete objevit poslední zbytky zaniklé architektury, včetně hřiště na americký fotbal nebo Sochy Svobody. Vidíme obří generátory, čerpající mořskou vodu nebo až westernově vyprahlé kaňony s hlídkujícími droidy, kteří vypadají jak kulaté bubliny.
Nad oblaky se tyčí nebeský dům s přistávací rampou na letadlo a skleněným bazénem, kde dojde i k vodním milostným hrátkám. Jako ostrůvek pozitivní deviace v tomto prostředí pak působí zelený ráj kolem srubu u vody, kde se nacházejí knihy, gramofon s deskami, síť na košíkovou a další propriety zaniklé civilizace. Jack zde občas tajně zalétne, rád zde relaxuje a toto místo nám umožní pochopit, proč se mu ze Země nechce pryč.
Prostorová IMAX-ová jízda na horské dráze
Snímek má úžasnou minimalistickou výpravu, vypiplanou do nejmenšího detailu. Režisér je okouzlen designem světa, který vznikl podle jeho komiksové předlohy a potvrzuje svou pověst neobyčejně nadaného vizuálního vypravěče. Mezi jednotlivými objekty se pohybuje v rozmáchlých záběrech a s poletující kamerou, kroužící kolem všech těch „sexy“ mašinek a udělátek.
Kamera Claudia Mirandy (Podivuhodný případ Benjamina Buttona, TRON: Legacy 3D, Pí a jeho život) pak k tomuto prostorovému vjemu, evokujícímu jízdu na horské dráze, přispívá nebývalou měrou a vy si říkáte, že tady je možná škoda, že film nebyl natočen ve 3D.
Na rozdíl od svého předchůdce TRON: Legacy 3D se bez třetího rozměru obešel, ale vyzkoušel si nově práci s digitální kamerou Sony F65 s rozlišením 4K. To je schopno čtyřikrát většího rozlišení než formát HD a vyniká nebývalou hloubkou a ostrostí záběru.
Tato kamera, určená pro promítání v IMAX kinech, evokuje 70 mm kinofilmy. Nejlépe vynikne při leteckých záběrech na zdevastovanou Ameriku a v kombinaci s kvalitním zvukovým ozvučením vám nabídne mimořádný audiovizuální zážitek.
Vynikající zvuková souprava vám zprostředkuje nejen zvuk některých strojů, ale především hudební podkres kapely M83. Po Daft Punku v Tronovi sáhl Kosinski opět do francouzských elektronických vod a udělal dobře. Hypnotická, dunivá hudba, připomínající Hanse Zimmera, pulzuje takřka neustále a velkolepý dojem z vizuální stránky jen umocňuje. Zároveň dovede ale i dodat patřičnou hloubku scénám, které by bez ní jinak nevynikly. Je možná o něco monotónnější než ta v Tronovi, ale i zde dovede pohltit vaše smysly.
Postavy spíš dalšími rekvizitami zvoleného stylu vyprávění
Audiovizuální stránku filmu je možno vynést do nebes, i když se jistě najdou tací, kteří jí budou vyčítat, že jde především o designérsky chladnou a sterilní záležitost, která by se nejlépe vyjímala v reklamách třeba na počítačové produkty. Ano, Apple vás napadne jako první.
Horší už je to s vdechnutím života postavám, který tento pečlivě zkonstruovaný svět zabydlují a jejich dialogy. Postavy se chovají jako ztělesnění jistých žánrových archetypů. Jejich motivace a emoce jsou jen povrchně nahozeny, což nám neumožňuje se do nich vcítit. Což je škoda zvlášť v případě milostného trojúhelníku a romantické linie, která je ve filmu rozehrána.
Tom Cruise v roli Jacka je ze všeho nejvíc Tomem Cruisem. Oním snaživým padesátníkem, který neustále a v každém filmu hází ty dva, tři úsměvy nebo grimasy, na něž jsme u něj zvyklí a na němž je vidět, kolik času tráví v posilovně. Jeho Jack je sympaťák, který v příběhu svádí zápas nejvíce sám se sebou, což se promítne do scény s jeho klonem.
Ženské osazenstvo splňuje především funkci esteticky příjemných sekundantek hlavního hrdiny. A Morgan Freeman ve společných scénách s Tomem Cruisem dává jasně najevo, kdo je nejen lepší herec, ale i kdo má větší charisma.
Scenáristická rafinovanost spíš předstíraná
S příchodem Olgy Kurylenko coby Julie na scénu se příběh ve druhé třetině začíná víc zamotávat. A vy si informace, které nejsou poskytovány lineárně, musíte začít dávat do souvislostí. Některé zvraty lze i při znalosti vzorů, z nichž Kosinski vychází, jen obtížné předvídat, což jistě ocení všichni ti, kteří jsou příběhem rádi překvapováni.
Ve druhé půli ubude demonstrace vizuálních dovedností a ke slovu se dostane více samotný příběh. Scénáristé si při jeho rozvíjení zakládají na originálních zvratech, které ale vyústí do závěru, o němž si nejspíš řeknete, že je trochu bezradný. Ve smyslu tvůrčího přiznání nevěděli jsme jak to skončit, tak to za nás vyřešil klon, který bez ohledu na jeho individuální nastavení přivede diváky k popcornovému happy endu.
Se zpětným pohledem se těch nelogických děr objevuje v příběhu víc a my si uvědomujeme, že se postavy nechovali vždy přiměřeně situacím, v nichž se ocitli. Pro příklad je možno zmínit Julii, která má víc informací, než jí okolnosti, za nichž byla probuzena z hibernace, umožnily poznat.
Kompilace známých žánrových schémat
Kosinski se tím ale příliš netrápí a je třeba říci, že rafinovanost ve výstavbě zápletky spíš šikovně předstírá. Jeho síla vězí jinde než ve scénáři, který kombinuje nebo kompiluje schémata známých sci-fi románů a filmů. Když zůstaneme u literatury, nalezneme tu něco z Dicka, Clarkea či Asimova.
Když se poohlédneme po filmovém světě, najdeme tu tématem vyvoleného blízkost k Matrixu. Přestřelky a honičky zas připomenou Hvězdné války. Skrze zasněnou vzpomínku na lepší dny v pusté postapokalyptické budoucnosti se vám vybaví Já, legenda s Willem Smithem.
Motiv klonování, rozostření identity, ztráty individuální paměti a míry svobodné vůle v kontrastu k naprogramovanému záměru hybatelů se objevil ve snímku Duncana Jonese Moon. Romantický nádech pak v jeho Zdrojovém kódu nebo Správcích osudu.
Snaha uspokojit všechny segmenty diváctva
Právě ke komorním sci-fi Duncana Jonese má možná Nevědomí nejblíže, i když ve druhé půli nabídne i pořádnou porci přehledně natočené akce, jež se rozjede ve chvíli, kdy je Jack zajat vetřelci.
Kosinski jakoby chtěl uspokojit všechny. Popcornové diváky, čekající na bojující roboty i hloubavé intelektuály, kteří rádi bádají nad časoprostorovými paradoxy. Scénář míří jak na obeznámené žánrové fanoušky, kteří jsou schopni odhadnout zvraty dopředu a baví se jejich provedením, tak na ty, kteří od vyprávění požadují nějakou inovaci zajetých pravidel.
Podobná charakteristika jako v případě TRONa
Problémem je, že obojí segment diváctva se režisér snaží zaujmout víceméně tím samým. V tom dobrém spektakulární výpravou, postavenou na dokonalém designovém zpracování. Dále dechberoucím audiovizuálem, který nejlépe oceníte IMAX kině. Nebo kamerou, která dá vyniknout prostorovému charakteru létajících scén, jimž by slušelo 3D.
Horší už je to se scénářem, jenž má pár šikovných zvratů, ale v závěru mu dochází dech. Na dialozích je pak poznat, že vychází z komiksové předlohy, neboť mají podobně úsečný, zkratkovitý charakter.
Recenzi na Kosinskiho TRONa jsem končil charakteristikou, že režisér byl při jeho tvorbě uchvácen designem, výpravou a triky, méně už příběhem a jeho emoční stránkou. A že bez hudby by byl účinek díla sotva poloviční. V případě Nevědomí neplatí toto hodnocení doslovně, ale stylový design a audiovizuální zpracování opět vítězí nad příběhem. Přesto tu posun k jeho větší propracovanosti vidím, což dává naději do budoucna, že příště by jednota formy a obsahu mohla dosáhnout uspokojující symbiózy.
Nevědomí
- Žánr: sci-fi
- Původní název: Oblivion
- www.oblivionmovie.com/splashpage/index.php
- USA 2013
- Scénář: Joseph Kosinski, Karl Gajdusek, Michael Arndt (podle grafického románu Josepha Kosinskiho a Arvida Nelsona)
- Režie: Joseph Kosinski
- Hrají: Tom Cruise, Morgan Freeman, Olga Kurylenko, Nikolaj Coster-Waldau, Andrea Riseborough, Zoë Bell, Melissa Leo, James Rawlings
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 18. 04. 2013