7
Fotogalerie

Nedotknutelní: recenze filmu

Hollywood po francouzsku i utopickou sociální pohádku nabízí komerčně nejúspěšnější evropský film loňského roku, který nadšeně vzývají i uživatelé domácí databáze ČSFD. Oprávněně?

Také si kladete otázku, jaký je komerčně nejúspěšnější evropský film loňského roku, který ochromil jak diváky, tak kritiky? Vidělo ho 36 milionů diváků, z toho 19 milionů jen ve Francii, díky čemuž se stal druhým nejnavštěvovanějším francouzským filmem všech dob? V současnosti se rovněž drží na osmém místě mezi nejlepšími filmy dle uživatelů ČSFD. Jde opravdu o dílo, které ustojí srovnání s prvním a druhým Kmotrem, Tenkrát na Západě nebo Fincherovým Sedm, jak naznačují hlasující této populární domácí databáze?

Hollywood po francouzsku

Nadšené přijetí vypovídá ze všeho nejvíce o touze běžných diváků po nekomplikovaných příbězích se srozumitelným a všeobecně přijatelným morálním poselstvím, s nímž by se mohli snadno ztotožnit. Aby ale neměli pocit, že až příliš lacino skočili na lep tvůrcům a že se jimi nechali až moc snadno manipulovat, je třeba sbírku osvědčených postupů okořenit špetkou nekorektního humoru, blízkého apatowovským komediím.

 

Toho si byla dobře vědoma francouzská režijní a scénáristická dvojice čtyřicátníků Olivier Nakache a Eric Toledano, která celovečerně debutovala komedií Jak sbalit super kost s Gérardem Depardieuem, jež se představila i na našem DVD trhu. Ve svém čtvrtém počinu Nedotknutelní umíchala svěží koktejl z prověřených ingrediencí, jež pak podává jako feel-good drama. Tedy jako v jádru dramatický příběh, po jehož vstřebání se ale bude cítit dobře.

Konkurz na pečovatele

Aby tomu tak bylo, o to se stará nesourodá dvojice hlavních hrdinů, z jejichž kontrastu těží ústřední humorně-dojemná linka vyprávění. Jde o jiskření vzájemně přínosné jak pro herecké protagonisty, tak pro diváky. A vzniklo ve chvíli, kdy ochrnutý bohatý aristokrat Philippe (François Cluzet) uspořádal konkurz na pečovatele a důvěrníka, jenž by byl schopen se o něj 24 hodin denně starat.

115492_ba.jpg 115492_bb.jpg 

Na pohovor na toto místo přichází i Driss (Omar Sy), jemuž jde ale jen o to, aby získal razítko pro pracovní úřad, jež mu zaručí, že dostane zpět podporu v nezaměstnanosti v momentě, kdy o práci projeví alespoň zájem. V zástupu ostatních ambiciózních uchazečů, kteří se zaštiťují ušlechtilými slovy o pomoci potřebným nebo naopak na rovinu přiznávajících, že jim jde jen o peníze, Philippa černošský mladík zaujme svou živelnou neomaleností a hlavně nesentimentálním přístupem k jeho osobě. A rozhodne se najmout právě jeho.

Bez předsudků

Na invalidní vozík upoutaný milionář, který je schopen ovládat jen hlavu a problematický mladík z ulice, jenž nemá kde bydlet. Melancholický, introvertní a jemný muž, unavený předstíranou lítostí a zájmem svého okolí a drze sebevědomý extrovert, nemající žádné předsudky. Kombinace těchto dvou povah příliš možností porozumění neslibuje, ale znáte jistě přirovnání o protikladech, jež se přitahují.

Možná už proto, že ani jeden z nich nemá co ztratit. Driss neskrývá svou radost, když vidí, že bude mít k dispozici luxusní obydlí a práci, která je sice psychicky i fyzicky těžká a náročná na čas (kvůli čemuž ji mnoho jeho předchůdců vzdalo po pár dnech), ale pořád nesrovnatelně lepší než nejisté přežívání ze dne na den na ulici. Driss ji ale takto nevnímá a přistupuje k ní nesentimentálně. Nebere ji jako poslání nebo službu, ale jako zdroj obživy, který ho může na čas vytrhnout z jeho obtíží.

Philippe, i přes varování svého okolí, že si pouští do domu kriminálníka, ví, že soucitu a ohledů už bylo dost a že potřebuje někoho, kdo je dostatečně silný na to, aby byl jeho rukama i nohama, jež mu vrátí trochu fyzické svobody. A zároveň i někým dostatečně empatickým, který se nad ním nebude povyšovat ani ho shazovat, ale pokusí se ho vytrhnout z letargie, v níž právě jeho život vězí.

Společenští vyděděnci

Takto začíná příběh neobvyklého přátelství dvou vyděděnců společnosti. Jednoho, který je ve vztahu k ostatním lidem handicapován svým tělesným postižením a druhého, jenž je vůči nim limitován sociálně. Oba muži k sobě postupně a přirozeně hledají cestu. Každý po svém. Driss více impulzivně, Philippe přes rozum. A zjišťují, že si mohou být prospěšní a že se v jejich světech nacházejí průniky vzájemného obohacení.

Philippe je kvadruplegik, který si po ošklivé nehodě při paraglidingu zlomil dva krční obratle, což způsobilo jeho ochrnutí od krku až k patě. Při pohledu na něj a honosné zámecké prostředí pařížského paláce, v němž žije, si uvědomujeme, jak pomíjivé je bohatství ve světle jeho zdravotního postižení. I když na druhou stranu díky němu si může dovolit péči, jíž se mu dostává.

theintouchables-mv-8.jpg 115492_bc.jpg theintouchables-mv-5.jpg
 

Philippe není zahořklý ani bolestínky odevzdaný, i když mu osud uštědřil opravdu bolavé rány. Ztrátu milované ženy vnímá jako tu největší. Útěchu nachází v poslechu vážné hudby a ve sbírání moderního umění. A jak se ukáže i v epistolární korespondenci s neznámou ženou, plné velkých a vznešených slov vyznání skryté touhy.

Nemůže být k němu větší protiklad než neotesaný hédonistický čahoun ze sídlištního ghetta Driss, který rychleji mluví než myslí. Neustále máchá rukama i nohama a vážnou muziku zná jen z prefabrikovaného reklamního využití nejznámějších motivů nebo jako v případě Vivaldiho z čekací hudby z linky Správy sociálního zabezpečení. Jeho srdci je přeci bližší funk a soul kapel jako Earth, Wind and Fire nebo Kool and The Gang, na nějž se dá výborně tančit. Před časem si odpykal půlroční trest za přepadení klenotnictví a jeho máma ho vyhodila z bytu na ulici, aby se už konečně naučil přijímat odpovědnost za svůj osud.

Kontrastní sociální status

Střet nebo spíš kontrast dvou zcela odlišných světů a povah se stává nosným tématem a zdrojem vtipných situací celého příběhu, který si neklade jiný cíl než nezávazně pobavit a přinést při tom do duší diváků nenásilně podané humánní poselství o respektu k svébytnosti těch druhých, jež máme občas tendenci podceňovat nebo naopak přeceňovat.

A jde o kontrasty výrazné a přítomné ve všech složkách vyprávění. Blahobyt tak stojí proti každodenní honbě za uspokojením nejzákladnějších potřeb. Uměřenost nachází svou protiváhu v bezprostřednosti a žoviálním vtipkování. Postavy jsou definované skrze svůj sociální status, v němž se zračí a odráží i rozdíl v jejich životních perspektivách a ambicích. Jak se jim dostáváme pod kůži, vyplouvá na povrch to, co je spojuje. Totiž neschopnost překonat stíny minulosti.

Ústřední dvojice je odzbrojujícím způsobem napsaná a snad ještě lépe ztvárněná. Říci, zda má herecky navrch distingovaný François Cluzet nebo živelný Omar Sy je takřka nemožné. Cluzet měl úlohu o poznání těžší, neboť se musel spolehnout na minimalistické herectví. Výraz jeho fyziognomie i pojetí svěřené role připomíná techniku a osobnost Dustina Hoffmana. Jakoby do sebe obrácený, potlačovaný a pro jeho figuru osvobozující smích se dere na povrch pod palbou nekorektních vtipů jeho ošetřovatele, který neváhá dělat i takové vylomeniny jako je zkoušení (ne)citlivosti jeho nohou skrze horkou vodu z varné konvice.

Chemie mezi postavami funguje na výbornou. Omar Sy svým výkonem zaujal domácí publikum dokonce natolik, že přepsal historii předávání výročních francouzských filmových cen César, když si jako první herec černé pleti přišel pro ocenění za nejlepšího herce roku. Sošku mimo jiné vyfoukl favorizovanému Jeanu Dujardinovi z oscarového trháku The Artist.

Příběh mužského přátelství

Těm, kterým by se zdálo, že je vývoj historie mužského přátelství takto dvou sociálně odlišných jedinců až příliš zidealizován, tvůrci už na plakátu k filmu alibisticky avizují, že mají oporu v příběhu podle skutečných událostí. Inspirací pro vznik scénáře se stala autobiografie obchodníka se šampaňským Philippa Pozzo di Borga, který si v roce 1993 poranil páteř.

O tři roky později mu zemřela manželka na rakovinu. Jeho pečovatelem se stal ve svých jednadvaceti letech krátce po propuštění z vězení mladík Abdel Sellou, který svému zaměstnavateli hodně pomohl z depresí, v nichž se utápěl. Při společné cestě do Maroka pak oba nalezli své budoucí manželky, s nimiž založili rodiny. A zůstali i po ukončení pracovní spolupráce nadále přáteli.

theintouchables-mv-6.jpg theintouchables-mv-7.jpg
 

Protože filmové vyprávění není věrný otisk reality, ale prostor k fabulaci, Philippův opatrovník v Nedotknutelných není Arab, ale černoch ze Senegalu. Jednotlivé peripetie jejich vztahu jsou pak podány možná až příliš přímočaře a bezkonfliktně. Hořké momenty, které se nutně musí v takovém vztahu objevit, nepřicházejí. Příběh tak přichází o důležitou část, jíž bývá v žánrově i tematicky příbuzných konceptech rozvíjení děje test vztahu.

Většinou někdy po půlce nebo ve třech čtvrtinách přichází krize důvěry mezi partnery, způsobená nevhodným chování jednoho z nich nebo rovnou obou dvou. Z ní vyjdou většinou oba posilněni o vědomí sdílení společných hodnot a priorit. Zde se ztracená rovnováha obnovuje jen pouhým vědomím toho, že mi na tom druhém záleží. Vzhledem k tomu, že nejde o romantickou komedii, ale o příběh přátelství dvou mužů, nevnímám to za každou cenu jako něco nepatřičného.

Sociální pohádka

Pokud bychom hledali nějaké žánrové vymezení, vztahující se k obsahu i formě podání příběhu, napadne nás označení sociální balada či pohádka. Pohádka o noblesním bělochovi na vozíku, který zaměstná chudého černocha. Dá mu tak šanci změnit svůj život, poznamenaný zločineckou minulostí, tím že mu ukáže, že i on může být prospěšný druhým a tím potažmo nejvíc sobě samému.

Driss získává nějaké postavení, příjem a vážnost okolí, když se ukáže, že není jen užvaněný flink, jehož jedinou náplní trávení volného času je kouření trávy s kamarády. Na oplátku vrací svému chlebodárci chuť do života, projevovanou v drobných maličkostech jako je uvolněný smích po požití marihuany či erotická masáž ušních lalůčků coby jediného místa na těle, kde je Philippe schopen cítit vzrušení.

Optimisticky a civilně

Už britský film Uvnitř tančím, francouzský Skafandr a motýl nebo španělský Hlas moře každý po svém naznačil, že na tematiku mozkově nebo fyzicky ochrnutých jedinců se není třeba dívat slzy vyvolávající sentimentální optikou, ale s mnohem větším nadhledem a humorem. Neboť i postižení mají svou hrdost a bohatý vnitřní život, k jehož projevům jen potřebují někoho, kdo jim ho pomůže fyzicky realizovat.

Nedotknutelní určitě nejsou prosti patosu a klišé, ale nikdy se neuchýlí k lacinému citovému vydírání. Naopak, emoce z diváků dolují skrze někdy hodně černý a nekorektní humor, kombinovaný s optimistickým vyzněním představeného děje. Ten je ryze předvídatelný, chtělo by se říci hollywoodsky schematický, ale jeho zpracování nese stopy francouzského šarmu a civilnosti.

Ochrnutí například tvůrci neukazují jako důvod k politování Philippa, ale jako fakt, s nímž se naučil žít a teď hledá způsob, jak i přes své omezení prožívat plnohodnotný život. K tomu mu je nápomocen Driss.

Zidealizovaná multikulturní harmonie

Dva odlišné světy se protínají, ten druhý si bere od svého protějšku to lepší a nastává stav sociální, rasové, třídní, kulturní a intelektuální harmonie. Zkrátka pohádka nebo úniková utopie, která se jen těžko může opřít o zkušenost z reálného světa. Zvláště ve světle nepokojů, jimiž je zmítaná francouzská společnost, a z níž těží krajní nacionalistická pravice, představovaná dcerou Jeana-Marie Le Pena Marine. Jak hloupě a tendenčně je možné film také interpretovat naznačil její otec, když vozíčkáře Philippa označil za symbol bezbranné a nemohoucí Francie, s níž si zlí imigranti dělají, co se jim zlíbí.

V Nedotknutelných si podává ruku idealistická sociálně multikulturní utopie s koloniální fantazií Francouzů, jež v osobě Drisse nachází jakéhosi ušlechtilého rousseauovského divocha, nezkaženého společenskými konvencemi. Postavení těch, kteří se označují za druhou či třetí generaci afrických přistěhovalců, ač jsou oficiálně francouzskými občany, se tím ale rozhodně neřeší.

Režijní dvojice Nakache-Toledano ale nejsou belgičtí bratři Dardenneové, takže sociální problémy a kriminalitu, jež zmítá vrstvami, odkud Driss pochází, jen naznačuje a nedává je do přímé konfrontace s jednajícími postavami. Snaží se spíš symbolicky znovuobnovit smír mezi jednotlivými třídami společnosti, poštvanými proti sobě frustrací z probíhající ekonomické krize.

Pohrávání si se stereotypními schématy

Tvůrci moc dobře vědí, s jak klišovitým příběhem a rozvržením postav pracují a z těchto klišé si utahují. Takže snobství intelektuální a zbohatlické třídy je znevažováno v její ochotě vydávat astronomické částky za něco, čemu je kritiky nebo teoretiky přiřknuta módní nálepka současného výtvarného umění, jehož cena bude po čase stoupat. Stejně tak je zesměšňována záliba těchto vrstev v trudnomyslných čtyřhodinových operních opusech, kde strom na jevišti pěje operní árie v němčině. Driss ale na rozdíl od Vivian z Pretty Woman nenachází v opeře symbol něčeho vznešeného a zároveň korespondujícího s jeho osudem, ale nemilosrdně a s humorem demaskuje její nabubřelou pompéznost.

I postava Drisse nese znaky karikatury tím, jak pracuje s ustálenými představami o černoších z předměstských ghett. Driss proto vypadá jak vystřižený z klipů populárních rapperů. Nosí vytahané kalhoty, tenisky si zásadně nezavazuje a klátivě znuděnou chůzí projevuje všeříkající postoj k vyhlídkám na svou úspěšnou budoucnost. Když se dostane do prostředí paláce, neopomene siláckými macho průpovídkami provokovat Philippovu asistentku (Audrey Fleurotová).

Úniková komediální cesta

Pod tímto ironicky pojatým zevnějškem, jenž je výsměchem všem stereotypním středostavovským představám o příslušnících jednotlivých subkultur, se ale skrývá empatický motor vyprávění, který svou nespoutanou energií ničí zavedené rituály snobského prostředí a ubírá mu tak na předstírané vznešenosti.

A takový je i celý film. Vážné téma, v něm se operuje s pojmy jako nemoc, strach z osamění, přátelství, rodina či odpuštění, podává odlehčenou formou a nesnaží se budit zdání realistické sociální sondy. Právě naopak, vydává se únikovou cestou příjemné komediální nadsázky, která nás nenásilně přenáší do časů, kdy točili své nejlepší kousky Philippe de Broca, Francis Veber nebo Claude Zidi. Pokud znáte alespoň zběžně filmografii těchto tvůrců, víte, že toto srovnání slouží zároveň jako ta nejlepší pozvánka do kina.

P. S. Otázku, komu budou distributoři, kteří v éře internetu trochu zaspali dobu uvedení titulu na trh, film promítat, nechávám stranou.

Nedotknutelní

  • Žánr: komedie
  • Původní název: Intouchables
  • www.weinsteinco.com/sites/the-intouchables/
  • Francie 2011
  • Scénář: Olivier Nakache, Eric Toledano
  • Režie: Olivier Nakache, Eric Toledano
  • Hrají:François Cluzet, Omar Sy, Anne Le Ny, Clotilde Molletová, Cyril Mendy, Emilie Caenová, Sylvain Lazard, Audrey Fleurotová
  • Distribuce: H.C.E.
  • Distribuční premiéra v ČR: 07. 06. 2012

AVmania.cz hodnotí
Film 7

Určitě si přečtěte

Články odjinud