Šestnáctiletá středoškolačka Jenny (Carey Mulliganová) je inteligentní žákyně, toužící po studiu na oxfordské univerzitě. Píše se rok 1961 a ve společenské atmosféře Velká Británie je cítit podprahové napětí předbeatlesovské éry. Poválečná traumata jsou pomalu vytěsňována a na jejich místo se tlačí zatím nejasně definovaná přání, spojená s příchodem změny. Ale změny čeho? Politického uspořádání? Ne! Spíše než o správu věcí veřejných jde o radikální provětrání onoho těžko pojmenovatelného zatuchlého status quo, v němž se utápí myšlení většiny středostavovského obyvatelstva. Události je třeba znovu uvést do pohybu, aby dějinné směřování posledních patnácti let získalo novou vizi do budoucnosti.
Mrtvolný klid před bouří
Sexuální revoluce a všeobecné uvolnění poměrů jsou ale zatím pojmy, jež si konzervativní Anglie spojuje hlavně s děním u jejich galských sousedů. Právě odtud přichází pro mladého vnímavého člověka mnoho intelektuálních podnětů. Jazzová a šansonová hudba, existencionalistická literatura, osvěžující nová filmová vlna, jenž zatím rozhodně není „u konce s dechem“.
Gymnaziální premiantka Jenny je dychtivá všeho nového, ale zatím ji svazují povinnosti školní docházky. Image vzorné tatínkovy holčičky, hrající ve školním orchestru na violoncello, si pro sebe podkopává posloucháním desek Julietté Greco, četbou Alberta Camuse a sněním o návštěvě Paříže. Zahalena do modravého dýmu silných gauloisek fascinovaně vzhlíží ke všemu francouzskému jako symbolu svobodomyslnosti a otevřenosti.
Kostlivec ve skříni
Maloměstský klid, na nějž Jenny tolik žehrá, jednoho dne pročísne hustý déšť. Díky němu u chodníku, kde čeká na autobus, zastaví namísto obvyklé dopravy lesklé kaštanové auto. Jeho majitel jí gentlemansky nabídne odvoz domů a záhy se seznamuje s její rodinou. Dívka má pocit, že se její sny začínají vyplňovat. Vtipně konverzující třicetiletý elegán židovského původu vystupuje důvěryhodně, což neunikne pozornosti jejích starostlivých rodičů, jež si získává na svou stranu.
Se zdrženlivou citlivostí, již se nelze plést s nezájmem, reaguje na holčičí horlivou touhu poznat za pár dnů nebo týdnů vše, co jí bylo až dosud odpíráno. Jazzové a taneční kluby, koncertní vystoupení respektovaných souborů vážné hudby, večeře v drahých restauracích, umělecké aukce i slibovaný výlet do města s Eiffelovou věží. Jenny má najednou pocit, že našla spřízněnou duši, která rozumí světu, jenž ona touží tak pojmout za svůj. A nejen to. David (Peter Sarsgaard) je jeho přirozenou součástí a mladé dívce nabízí díky svým finančním prostředkům možnost užívání si jeho rozmanitostí.
Správně tušíte, že harlekýnsky banální příběh milostného vzplanutí a podlehnutí nezkušené dívky protřelému svůdci musí dle všech žánrových zákonitostí spět k bolestnému rozuzlení. Vystřízlivění z představ o milovaném protějšku může mít mnoho podob. Vždy bolí, ale jen čas ukáže, jaké jsme si z něho vzali ponaučení. To do velké míry určuje i způsob, jakým budeme na dotyčnou osobu vzpomínat.
Jenny se rozhodla pro smířlivě nostalgické ohlédnutí za svou mladickou zaslepenou důvěřivostí, která byla stejně opojně mámivá, jako nerealisticky naivní v romantických představách, jež si do vztahu projektovala. Poučený divák, jenž umí leccos odečíst už z herecké typologie hlavních představitelů, správně odhadne, že nejen s Davidovým způsobem získávání oběživa není všechno úplně košer. Už z jeho blazeovaně úlisné tváře a vemlouvavého způsobu, pomocí něhož manipuluje s druhými, cítíme, že tento příslušník zlaté mládeže skrývá nějakého kostlivce ve skříni, jenž čeká každou chvíli na pootevření zavřených dvířek.
Ztráta nevinnosti
Cena, již je Jenny ochotná za návštěvu jím zprostředkované „školy života“ zaplatit, může být hodně vysoká, neřkuli tragická. Přes zklamání své učitelky angličtiny (Olivia Williamsová) i ředitelky školy (Emma Thompsonová) na ni přesto dosud svědomitá studentka přistupuje bez ohledu na zadní vrátka. Zvítězí u ní nakonec podlehnutí empirickému způsobu získávání životních poznatků, jež jí žádná skripta na světě nezprostředkují, nebo zvolí přece jen tradičnější a akademičtější přístup ke vzdělávání se?
Dánská režisérka Lone Scherfingová prokázala cit pro téma hledání lásky a vymezování jejích ošidných hranic již v dvojici předešlých, tragikomicky laděných snímků Italština pro začátečníky a Wilbur se chce zabít. Při vstupu na britskou půdu s podmanivou lehkostí zachází s ukotvením očekávaných vnějškových propriet, jako jsou cihlové řadové domky nebo pošmourné počasí, do příslušného dobového kontextu. Vytváří tak zdání retro výletu do minulosti, jenž chce prostřednictvím svého konstantně aktuálního přesahu promlouvat i ke generaci dnešních diváků.
Moralizující ponouknutí nejlépe vyznívá na konkrétním příběhu a tak při konstrukci vyprávění bere za vděk pamětmi britské novinářky Lynn Barberové. Ta svou pubertální anabázi v předmluvě k memoárům symbolicky přirovnala k ošklivé autonehodě, kvůli níž musela podstoupit řadu operací. Nyní z odstupu času a po zotavení z jejich následků už ale nechce vzpomínat na utržené krvavé šrámy.
Teenagerský archetyp
Slavný spisovatel a scénárista Nick Hornby (Fotbalová horečka, Všechny moje lásky, Jak na věc) pro filmovou adaptaci biografické látky použil z pamětí Barberové jen tu kapitolu, jež se vrací do iniciačního období směřování další životní dráhy známé redaktorky Penthouseu, Vanity Fair nebo nedělníku The Observer.
Upravuje ji ale po svém, s větším důrazem na romantickou linii vyprávění. S citem pro jiskřivost dialogových pasáží, prodchnutých suchým britským humorem, konstruuje konverzační snímek, stojící na uvěřitelnosti vzájemné interakce ústředních hereckých představitelů. Sázka mu vychází dokonale především díky představitelce titulní role, jíž slouží ostatní aktéři jako katalyzátory jejího vývoje. Za měsíc pětadvacetileté herečce Carrey Mulliganové v úloze Jenny snadno uvěříte takřka o deset let míň. Její proměnu ze svědomité studentky a poslušné tatínkovy holčičky v nezávislou mladou ženu, podléhající výhodám konzumního způsobu života, jí uvěříte stejně snadno jako pokorný návrat zpět pod ochranitelskou otcovskou (Alfred Molina) náruč. S pobavením si zároveň můžete domýšlet pokračování jejích životních osudů a to, jak bude asi za pár let reagovat její upjatý otec na dceřino vzývání volné lásky.
Na Zlatý glóbus i Oscara nominovaná Mulliganová pojímá Jenny jako archetyp citlivé teenagerky, rozkročené ve svém pojetí postavy napříč čtyřmi desítkami let. Zvoleným retro stylem oblékání i účesem s odhalenou šíjí v sobě zahrnuje stejně tak labutí půvab mladé Audrey Hepburnové, jako spontánní a rozpustile okouzlující chování dívek, do nichž jsme se zamilovávali na střední škole (a občas i později).
Iluzorní vzpoura
Škola života proto může být blízká všem náctiletým, kteří prostřednictvím knížek, muziky nebo filmů hledají odpovědi na otázky, spojené s dospíváním. Reflektuje totiž období nejsenzitivnějšího přijímání nových podnětů, kdy si nejen tělo, ale i mysl žádá neustálého posouvání zkušenostních dimenzí vnímání. Chlapci opouštějí svět simulovaných videoher a namísto virtuálních superhrdinek typu Lary Croft, které ne a ne vystoupit z obrazovky počítače, se poohlížejí po dosud nenápadných hnědovláskách s vlasy za oušky, jejichž tričko přes prázdniny získalo zcela jinou výplň. Dívky se začínají stydět za svou zbylou sbírku mončičáků, jimiž nestačili v hysterickém vytržení trefit na pódiu chlapce ze skupiny Lunetic, blonďatého Miro Šmajdu nebo jiné krátkodobě zářící idoly a začínají zálibně vzhlížet k plakátům s kroutícími se kadeřemi Jima Morrisona nebo smutným pohledem Curta Cobaina.
Jenny je jejich předchůdkyní a ukazuje dnešním dívkám cestu, kterou by se sice neměli vydat, ale o niž mnohé z nich přes její varování stejně zavadí. I jim určitě až dosud rodiče dovolovali být o víkendu jen do jedenácté nebo dvanácté hodiny večerní venku a teď čekají jen na spouštěcí moment, kdy jim iluzorní vzpourou dokážou, že už jsou dospělé. Neuvědomují si přitom, že nástrahy na ně čekající nemusí mít jen podobu takřka dvakrát staršího světáckého lva salónů, jenž se vydává za někoho, kým není a ani nemůže být.
Na tři Oscary nominovaná hodinu a půl trvající připomínka nálady počátku šedesátých let hladce uplyne a vaše chuťové pohárky vykazují známky hořkosladké příchuti, blízké kocovinovému vystřízlivění z nadměrné konzumace opojného šumivého vína. Točí se vám ještě trochu hlava, ale správně tušíte, že život musí jít dál. Třeba vstříc požadavkům britského nebo jiného vzdělávacího systému, jemuž tvůrci vystavují bezplatnou reklamu.
Škola života
- Žánr: drama
- Původní název: An Education
- www.sonyclassics.com/aneducation
- Velká Británie 2009
- Scénář: Nick Hornby (podle pamětí Lynn Barberové)
- Režie: Lone Scherfingová
- Hrají: Carey Mulliganová, Peter Sarsgaard, Alfred Molina, Dominic Cooper, Rosamund Pikeová, Olivia Williamsová, Emma Thompsonová
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 15. 04. 2010
| AVmania.cz hodnotí |
| film |    | 7/10 |