O francouzských filmech je v našich kinech v posledních dvou letech slyšet více než v minulosti. Což je jen dobře. Může za to jak oscarový úspěch černobílého snímku The Artist, tak komerčně nejúspěšnější evropský film roku 2011, komedie Nedotknutelní.
Dalším francouzským počinem, který míří do našich kin a je také ověnčen množstvím cen, je (melo)drama se sociálním podkresem Na dřeň. To si vysloužilo dvě nominace na Zlatý glóbus (nejlepší herečka a cizojazyčný film), cenu pro nejlepší film na festivalu v Londýně a čtyři francouzské Césary pro nejlepšího herce v hlavní roli, adaptovaný scénář, střih a původní hudbu Alexandra Desplata. Za sebe bych k nim přidal i ocenění za kameru a nejlepší herečku v titulní roli.
Tvůrčí nakládání s předlohou
Režie se ujal francouzský scenárista a režisér Jacques Audiard, který na sebe poprvé výrazněji upozornil snímkem Čti mi ze rtů (2001). Ten má námětem komplikovaného milostného vztahu tělesně handicapované ženy a společensky a sociálně vyloučeného muže, kteří přes své omezení touží po vzájemné spřízněnosti, velmi blízko právě k tématu filmu Na dřeň.
Příběh vychází ze souboru povídek kanadského spisovatele Craiga Davidsona Rust and Bone (2005), které bývají přirovnávány k tvorbě Chucka Palahniuka. Zabývají se lidmi, kteří se ocitli v extrémních životních situacích.
Scenáristé pro potřeby filmového scénáře spojili dohromady motivy ze dvou povídek (Rust and Bone, Rocket Ride) a pozměnili je. Z muže, kterého zranila zabijácká velrybí kosatka, udělali ženu. Té postavili do cesty jiného životního ztroskotance, který se živí nelegálním zápasením.
Mezi nimi vytvořili milostnou linii, která v předloze absentuje. Díky volnému a tvůrčímu zacházení s předlohou vznikly jak dvě nové postavy, tak i nový příběh, který se mezi nimi odehrává. Ten má ráz romance se sociálním pozadím, ale jde o jinou romanci, než asi znáte z prefabrikovaných hollywoodských dojáků.
Testosteronový bouchač
Do života dvou lidí, Aliho (Matthias Schoenaerts) a hlavně Stéphanie (Marion Cotillard), zasáhne velká tragédie, která přispěje k jejich sblížení. Společně pak překonávají další nástrahy osudy a poznávají při tom sami sebe.
S Alim se seznamujeme ve chvíli, kdy je mu svěřena péče o malého pětiletého syna Sama (Armand Verdure), o něhož už se dál nemůže starat jeho matka, feťačka. Ali je sociálně nezralý muž, který nemá kde bydlet a co jíst. Svého synka takřka nezná, jeho výchovou se moc nezabývá a jen obtížně k němu hledá cestu.
Je bez práce a bez peněz a uchýlí se proto ke své sestře Anně (Corinne Masiero) a jejímu manželovi Richardovi (Jean-Michel Correia), kteří jej s dítětem ubytují v garáži. V městečku Antibes na jihofrancouzském Azurovém pobřeží si díky své „nabušené“ fyzické konstituci záhy najde práci vyhazovače v nočním klubu. Právě při ní se seznámí s krásnou, vyzývavou, ale i odtažitou Stéphanií, kterou po jejím napadení v klubu odveze domů. Přitom ji stihne dát své telefonní číslo.
Zraněná cvičitelka kosatek
Paralelně s Aliho osudem sledujeme i ten, který potkal tuto trenérku kosatek v místním zábavném aquaparku Marineland, který je vyhledávaným místem návštěvnosti přímořských turistů. Při jednom ze spektakulárních vystoupení se stane tragédie, nevyzpytatelná velryba na ni zaútočí a Stéphanie přijde o obě dolní končetiny.
Následuje probuzení v nemocnici a šok z toho, co se stalo s její tělesnou schránkou. Opouští ji přítel a ona se díky pojištění z pracovního úrazu může přestěhovat do nového bytu. V něm se za zataženými závěsy oken skrývá před světem. Uzavřená do svého smutku se propadá do beznaděje a trpkosti ze zlého snu, z něhož není probuzení.
Až do chvíle, než se rozhodne vytočit číslo muže, který jí po ne moc taktních poznámkách na adresu jejího vyzývavého oblečení nechal po rvačce na diskotéce svůj telefon. Proč právě jeho a ne někoho z jejích dávných přátel? Možná právě proto, že jí nepřipomíná nic z její minulosti, kterou bere jako bolestivé místo, od něhož byla odstřižena. Ali by pro ni mohl být zkouškou nového začátku.
Nesentimentální romance
Atraktivní, sebevědomá a nedosažitelná žena, která po úrazu ztratila nejen svou práci, ale i radost se života a důvod proč na něm nadále lpět. Jednoduchý, testosteronem nabitý chlápek, se značnou dávkou agresivity, který si momentálně přivydělává na nelegálních pouličních zápasech. Dva vyděděnci spolu navzdory osudu navážou vztah, jenž by za romantický nebo zamilovaný, označili jen ti nejbláhovější diváci.
Pokud bychom pro něj hledali nějaký přívlastek, napadá mě termín nesentimentální. Právě tak s romancí či pro někoho anti romancí, pokud ji posuzujeme podle běžných žánrových šablon, scenárista a režisér v jedné osobě zachází. Audiard jakoby se bál tlačit na city, dávkuje je velmi skromně, ale účinně, v tom jak přispívají k růstu sympatií k ústředním postavám.
Nesnadná identifikace s postavami
Když si uvědomíme, v jakém osobním, vnitřním rozpoložení i vnějškovém, sociálním a společenském postavení se oba hrdinové nacházejí, není tento způsob až tak nepochopitelný a je bližší realitě víc než většina klišovitých romantických prefabrikátů.
Při přijetí toho, co se mezi nimi odehrává, je důležité vzít v potaz, jak jsou postavy charakterizovány a neprojektovat si do nich něco, čehož díky svým povahám nejsou schopni a mocni. Zde Audiard divákům identifikaci s postavami moc neusnadňuje, protože ani o jedné z nich se nedá říct, že by byla na první pohled sympatická. Ale již v Bibli se praví - podle skutků poznáte je.
Menší dávkou sympatií, které se pro většinu diváků zřejmě až do konce vyprávění nepřeklopí na kladnou stranu, je obdařen Ali. Lehkovážný, namakaný svalovec, který hází starosti za hlavu a ženy mu slouží jen k spotřebnímu uspokojení jeho libida.
Pomoc při návratu do života
K Stéphanii se ale chová nejen jinak než k většině ostatních lidí, ale i než většina mužů, kteří by se ocitli v jeho situaci. Když jí vezme na pláž, nestydí se za její postižení, ale pomáhá jí naopak vracet se znovu do života. Ohleduplně, rytířsky, citlivě, bez zábran, přirozeně, ale přeci jinak než většina těch, kteří si z pomoci postiženým dělají marketingovou vývěsku vlastní dobročinnosti. Nezištně jí nabídne svou pomoc, mezi níž patří i kamarádský sex, který ve své nekomplikované mysli bere jako fyzickou výpomoc.
Vše dělá jakoby samozřejmě, nepřemýšlí o tom, ani to neanalyzuje. To, co on bere jako fyzickou výpomoc, ale citlivá a zraněná Stéphanie chápe jinak. Tím, že se s ní miluje, jí znovu dává pocítit sílu jejího přitažlivého ženství, které ztrátou nohou utrpělo značnou újmu. To se nejlépe zračí ve scéně na diskotéce, kam se oba vypraví a kde Stéphanie pozoruje svůdné pohyby dívek v minisukni, které jsou na rozdíl od ní bez zdravotního handicapu.
Jak u nich dochází k postupnému sbližování, Stéphanie si nárokuje větší míru citlivosti a citu k její osobě, než jí je schopen Ali dát. Nechce už být jen kamarádkou, jednou z mnoha, ke kterým Ali jako příležitostný milenec dochází.
Nevyřčené city i vnitřní démoni, s nimiž bojují, to vše ovlivňuje jejich vztah. Emoce probublávají pod slupkou odtažitě pojatého vyprávění, které nechce působit jako prvoplánová ždímačka citů. Přesto se tomuto zdání režisér v melodramatickém finále příběhu, kdy dojde na záchranu Aliho syna, neubrání.
Syrové zápasy
Je to logický vývoj, kterým se vyprávění, u něhož dochází k syntéze prvků sociálně laděného realismu a melodramatu, ubírá.
Úvod, v němž se seznamujeme s Aliho sociální situací, nám připomene svou syrovou atmosférou režisérův nejslavnější snímek Prorok (2009), za nějž si vysloužil Grand Prix v Cannes. Po příjezdu otce a syna na jih Francie se šedý obraz projasní sluncem a my sledujeme netradiční romanci s mnoha vedlejšími vyprávěcími liniemi.
Ty se v jedné z nich skrze osobu Aliho sestry dotknou některých sociálních a společenských témat (nezaměstnanost, špatná ekonomická situace, na níž doplácí ti nejchudší), jež v současnosti trápí celou Evropu. Nejde ale o nějaký hlubší, analytičtější zásek, spíš o všeobecné konstatování situace na konkrétním příkladu.
Další z nich, s pouličními zápasy, se stává podpůrnou linií té hlavní vztahové. Tím, že Stéphanie Aliho doprovází na zápasy, přijímá část jeho světa, v němž se on cítí dobře a který je jeho přirozenou součástí. Ali se nesnaží zápasy jen zajistit sebe a syna, ale slouží mu i jako ventil jeho agresivity. Stéphanie v nich ale vidí i něco jiného, co koresponduje s její neblahou zkušeností. Totiž to, že Ali v drsných a autenticky natočených střetech riskuje něco, co ona pozbyla. Zdraví.
Emotivní i erotické sblížení s osudem
Proměnu obou hrdinů, kteří se ve svém bytí dostali „až na dřeň“, aby se odsud pokusili sami za sebe i společnými silami vyhrabat, věrohodně ilustrují skvělé výkony obou protagonistů. Předvádějí to, čemu se říká civilní nebo realistické herectví.
Stéphanie je fyzicky i psychicky raněná, ale hrdá a silná osobnost, jejíž touha nevzdat se se nádherně zrcadlí ve dvou scénách, které patří k nejsilnějším momentům filmu. Tím prvním je, když poprvé po úrazu plave v moři. Doslova cítíme, jak se vrací k vodnímu světu, který tak milovala a že mu v té chvíli odpouští.
Ještě silnější okamžik přichází, když na terase svého bytu vztáhne z vozíku ruce směrem k obloze a udílí při tom imaginárně zažité povely směrem ke kosatkám, na něž byla zvyklá. Zní k tomu skladba Firework od Katy Perry a bývalá cvičitelka zde dělá další významný krok na cestě k přijetí svého osudu.
Ten přijímá i skrze milostné sblížení s Alim. Otevřené, ale vkusně natočené erotické scény prozaického, účelového sexu, jehož prostřednictvím chce zjistit, jaké to je a co při tom bude cítit, vypadají díky hlavní představitelce neobyčejně přitažlivě a určitě ne samoúčelně.
Ali se nezabývá nějakými předsudky nebo ohledy, ale dělá to, co uzná za vhodné. Nezúčastněně, s přirozenou vnitřní jistotou, že to tak má být. Svým nesentimentálním přístupem Stéphanii nesmírně pomáhá, ale i ji tím zraňuje.
Je rozporuplnou bytostí, která na jedné straně není schopna se zodpovědně postarat o syna a na té druhé nabízí pomoc neznámému člověka. Je testosteronovým macho bijcem, následujícím své pudy a zakládajícím si na svém fyzičnu i mužem, který v milostné oblasti citlivě přistupuje k handicapu své partnerky. Možná i proto budete nakonec fandit i jemu.
Výtečná řemeslná stránka
Dramatické osudy ústřední dvojice staví režisér do kontrastu slunné idyly na Azurovém pobřeží francouzské riviéry. Jakoby jejich vnitřní mračna ustupovala s projasňujícím se obrazem. Kameraman Stéphane Fontaine využívá v exteriérových scénách přirozeného světla, které dává obrazům nebývalou, provzdušněnou krásu.
Zpomalené záběry s hudbou, jako je třeba ta v aquaparku, kdy dojde při vystoupení ke zranění Stéphanie, působí nesmírně emotivně. Zde hlavně díky jejímu přechodu od hýřivého charakteru celé show po tlumenou bolest záběrů pod vodní hladinou, kde vidíme rozrůstající se kaluž krve, až po probuzení se v nemocnici. Podobně mrazivě vyznívá i scéna, kdy jde o život malého dítěte, které uvízlo pod ledem.
Za řemeslnou stránku snímku si zaslouží pochválit ale takřka všichni. Od kameramana, střihače, skladatele Alexandra Desplata až po zaměstnance trikového oddělení, kteří na realistickém ztvárnění tělesného postižení Stéphanie odvedli skvělou práci. Digitální efekty působí nenápadně, ale velice funkčně.
Šance na lásku
V nesentimentálním, melodramatickém příběhu o dvou outsiderech, kteří se po traumatické zkušenosti snaží odrazit ze dna, se ukrývá hned několik základních otázek bytí. Jak moc nás musí život zranit, abychom v sobě nalezli pokoru a odpovědnost? Mohou se lidé změnit a najít nový smysl života?
Muž a žena, jejichž fyzično i duševno je vystaveno trpké zkoušce, společným sdílením vlastních životů nalezli cestu k jejich nápravě. Možná proto, že každý z nich odhodlaně bojoval i sám za sebe. Při svém protínání zároveň poznali něco blízkého, co nemusíme hned nazývat láska, ale třeba šancí na ni.
Příběh končí v momentu, kdy je jen na nich, jak s ní naloží. Při hodnocení toho, jak doposud s touto šancí na lásku zacházeli, byste měli vzít v potaz, jak jsou postavy charakterizovány a nepromítat do nich to, jakými byste vy chtěli, aby byli a jak by se měl jejich příběh vyvíjet. Pak naleznete působivou romanci, v níž jen střídmě dávkované emoce a jejich správné načasování posilují dojem z tohoto řemeslně i herecky nesmírně podmanivého díla.
Na dřeň
- Žánr: melodrama
- Původní název: De rouille et d’os
- www.sonyclassics.com/rustandbone/
- Francie / Belgie 2012
- Scénář: Jacques Audiard, Thomas Bidegain (na motivy povídek Craiga Davidsona)
- Režie: Jacques Audiard
- Hrají: Marion Cotillard, Matthias Schoenaerts, Bouli Lanners, Céline Sallette, Corinne Masiero, Armand Verdure, Jean-Michel Correia, Mourad Frarema
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 28. 03. 2013