Hlad: recenze filmu

Věznice Maze v Severním Irsku a její blok H je místo, kde by se většina smrtelníků nechtěla ocitnout ani na exkurzi. V roce 1981 zde skupina odsouzených z radikální organizace IRA (Irská republikánská armáda) přistoupila k protestům, jejichž cílem bylo dosáhnout uznání statutu politických vězňů. Poté, co nezabralo důsledné odmítání základních hygienických návyků a vězeňského ošacení, bylo nutno se odhodlat ke krokům ještě krajnějším. Neformální vůdce skupiny Bobby Sands (Michael Fassbender) přišel s myšlenkou dobrovolného a totálního hladovění a jako první za její naplnění zaplatil životem. Dvouměsíční hladovka se zapsala do dějin krvavého britsko-irského potýkání a rozdělila veřejnost v názoru, kde přesně leží dělící čára mezi politickým terorismem a novodobým mučednictvím.

Terorista nebo mučedník?

Film Hlad se těmito skutečnými událostmi inspiruje a z Bobbyho činí ústřední figuru odporu i vyprávění. Intenzivně a s dokumentární nesmlouvavostí zaznamenává bolest, utrpení a destrukci lidské důstojnosti, ale zapomíná přitom osvětlit okolnosti, jež tomuto stavu předcházely. Nedozvíme se tak ani proč britský parlament odmítl s vězni vyjednávat, ani za jaké činy (a zda oprávněně) členové IRA své několikaleté tresty dostali. K ústředním postavám odsouzených si díky tomu jen těžko vytvoříme nějaké sympatie, které by nám dovolovali se do jejich osudů i rozpoložení vcítit. Možná tvůrci až příliš počítali s obeznámením (nejen) domácího publika s moderní historií jejich země anebo nechtěli ukázat víc než modelovou situaci jedince, zahnaného v extrémních podmínkách do úzkých.

Tělo jako mezní argument

Tomuto záměru by odpovídalo sugestivní přiblížení fyzického stavu člověka strádajícího hladem. Lidské tělo je užito při vyjednáváních jako poslední možná zbraň, nástroj vzdoru či argument, nabídnutý protiváhou hradbě mlčení, vedoucí k beznadějně mrtvolnému stavu.

Počínání Sandsovo a jeho následovníků vzbuzuje respekt, ale i mnohé otazníky. Je pasivní boj, vedený až k sebedestrukci účinný a opravdu zmůže víc mrtvý symbol než živý odpůrce nebo vyjednavač? Na příkladu z domácích dějin a tragických obětí Jana Palacha nebo Jana Zajíce víme, že sebeobětování se nemusí vždy odehrávat ve jménu těch nejčistších ideí, za něž reformu nereformovatelných komunistických myšlenek v osmašedesátém roce rozhodně nepovažuji. Tímto nesnižuji význam obětí, jichž si vážím a jež chtěli vybudit občany z letargie počínající normalizační, spíš chci obecně poukázat na zhoubnost ideologií, zaštiťujících se idealistickými lidskými štíty.

Zda byl Sands jen aktivista, volající po svobodě nebo na jeho rukách ulpělá krev nevinných, se z příběhu nedozvíme. McQueen se zaměřuje na Sandsovo počínání za zdmi cely a to ani neodsuzuje ani neglorifikuje. Ze scén brutálního mlácení nepřizpůsobivých vězňů je zřejmé, která strana je mu asi bližší, ale jinak se drží své pozorovatelské pozice, pomocí níž se snaží o objektivní a co nevěrnější vystižení atmosféry místa a lidí jím formovaných.

Nevyhýbá se proto ani krátkému nahlédnutí do povinností protistrany dozorců, z nichž nečiní žádné bestie s agresivními sklony, ale muže, svědomitě plnící rozkazy v rámci své profese. Klouby, otlučené od ran, nejsou žádnou sadistickou potěchou, ale denním chlebem, stejně jako nahlížení pod auto, zda tam neleží nastražená bomba. Trvalý stres, provázený třesem rukou, na chvíli utiší cigareta u zkušeného mazáka, méně už u nováčka u sboru těžkooděnců, zděšeného praxí výkonů zákroků policejního komanda.

Tragédie o třech dějstvích

Hlad je ale především osobním monodramatem ústřední figury Bobbyho a jako na jevišti je i traktován coby tragická divadelní hra o třech dějstvích, jež mají každé svou svébytnou dějovou i vizuální kompozici. Úvodní akt přináší seznámení s krutými vězeňskými podmínkami, pomocí nichž se dozorci snaží zlomit jednotný odpor stoupenců a sympatizantů myšlenek irské nezávislosti.

Prostřední má rozměr eticko-moralistní, kdy je v zhruba polovině děje na takřka dvacet minut znehybněna kamera a my v jediném nepřerušovaném záběru sledujeme dialog mezi Sandsem a knězem, otcem Dominicem Moranem (Liam Cunningham). Z oblaků cigaretového kouře se poprvé vynořují náznaky emocí a německý herec Michael Fassbender, jehož můžeme znát ze Snyderovy Třístovky nebo Tarantinových Hanebných panchartů, zde dává vyniknout i jinému typu herectví než je to fyzicky stravující.

Závěrečná třetina se dotýká posledních věcí člověka a je prodchnuta náboženskými i poetickými symboly, které ji mají dodat hlubší, duchovní dimenzi. Hejno černých ptáků a metaforická paralela s dětským orientačním běžcem, jenž zabloudil a ztratil cíl, jsou více než výmluvné, stejně jako takřka bez dialogů sledované hladovkové umírání, provázené proleženinami, vyzáblostí a přežíváním na úrovni vegetativní podstaty, způsobené odcházením životně důležitých orgánů. Pomalé vyhasínání ale v sobě nese pečeť důstojnosti jedince, který dopisuje poslední kapitolu smutné odyssey o umanutosti lidské vůle, která už nevidí naději na změnu k lepšímu.

Rukojmí dění na plátně

Realizační stránka nám v pomalém tempu dává možnost si spolu s hrdinou odžít všechny jeho muka. Hlad je režijním debutem čtyřicetiletého britského rodáka, který se až dosud s úspěchem věnoval videoartu, za což byl před deseti lety oceněn prestižní výtvarnou Turnerovou cenou. Na nováčka na poli celovečerního filmu si McQueen vede více než zdatně a je znát jeho poučenost na stěžejních dílech kinematografie, která je označovaná jako artová.

Cit pro výsostné obrazové ztvárnění je znát v dlouhých úsporných záběrech bez jediného střihu, které si pozorně všímají i takových detailů jako jsou splašky, vylévané zpod dveří cel na chodbu. Kamera nás nemilosrdně přinutí stát se nechtěným spoluúčastníkem nebo spíš rukojmím dění na plátně a ne jen jeho pouhým sledovatelem. Najednou máme pocit, že jsme se ocitli uprostřed špinavých, výkaly pomazaných vězeňských zdí. Naše čichové buňky po prvotním šoku postupně otupují, podobně jako ty vězeňské, ale blíží se další smyslové sevření v krajině břišní, způsobené pohledy na údery pendreků na nahá, kostnatá těla zubožených lidských schránek. Podobně jako zemřelý italský režisér Pasolini ve svém nejskandálnějším díle Saló aneb 120 dnů Sodomy hledá i McQueen ve chvílích odpudivého hnusu a ponížení svébytnou estetickou kvalitu, která ale asi nebude většině diváctva po chuti.

Problémem je, že režisérově nekompromisnímu pohledu, po němž asi načas ztratíte chuť k jídlu, chybí hlubší historické i motivační zázemí, se kterým přišel například Uli Edel v přiblížení činnosti prvních dvou vln teroristické skupiny RAF ve snímku Baader Meinhof Komplex. McQueen nechává z rozhlasových vln pouze okrajově zaznít hlas premiérky Thatcherové jako připomínku dobového kontextu, ale nesnaží se o hlubší vhled na britsko-irské vztahy jako Greengrassova Krvavá neděle nebo Sheridanovo Ve jménu otce. Tematicky má jeho film blízko k dramatu Terryho George Ve jménu IRA, kde je hladovka z roku 1981 nahlížena očima dvou matek vězněných synů, zpracováním jakoby občas pomrkával po Gibsonově sebemrskačském stylu z Utrpení Krista, zbaveném jeho samoúčelné okázalosti. Posuďte proto nejlépe sami jak na vás zapůsobí snímek, sbírající po světě desítky poct, včetně ocenění pro objev roku při předávání Evropských filmových cen.

Hlad

• Žánr: drama
• Původní název: Hunger
• www.hungerthemovie.co.uk
• Velká Británie/Irsko 2008
• Scénář: Steve McQueen, Enda Walsh
• Režie: Steve McQueen
• Hrají: Michael Fassbender, Stuart Graham, Liam Cunningham, Liam McMahon, Brian Milligan
• Distribuce: Artcam
• Distribuční premiéra v ČR: 1. 10. 2009