Michal Viewegh, režisér Báječných let pod psa, Partička, Simona Krainová a hořce sebeironické čtyřicátnické bilancování na abiturientském srazu.
Kapitoly článku:
Michal Viewegh (1962) patří k nejčtenějším a ke komerčně nejúspěšnějším autorům současnosti. V roce 2004 vydal svůj osmý román Vybíjená, na základě něhož ho literární kritici vzali po letech znovu na milost. Podařilo se mu v něm totiž překonat dosavadní, převážně zábavný ráz předešlých románů a vypovědět něco závažnějšího o životním pocitu generace, která si zvolna začíná uvědomovat své stárnutí.
Čtyřicátnická vybitost
Ve srovnání s jeho předchozími knihami Román pro ženy a Případ nevěrné Kláry, které byly rovněž zfilmovány, nabídl ve Vybíjené složitější vypravěčskou strukturu, spočívající v tom, že děj byl střídavě zobrazovaný z úhlu několika postav, jejichž jmény byly nadepsány jednotlivé kapitoly.
Autor v kompozici románu propletl hovory někdejších spolužáků z gymnázia a sledoval jejich proměnlivé osudy od pubertálních milostných vznětů až na práh čtyřicítky, kdy se „životem unavená, prošedivělá a obtloustlá třída“ schází na třídním srazu. Zde bývalí studenti rekapitulují své životy a v různé míře přiznávají svoji nynější vyhaslost či chcete-li vybitost, když zůstaneme u titulu knihy.
Do vyprávění, jimž se jako červená nit vine téma krize středního věku, prosákl všudypřítomný smutek a nostalgie, onen pocit, že něco podstatného je už daleko více za námi, než před námi. Tedy vnitřní rozpoložení, jež celkem pravidelně zažíváme při abiturientských srazech.
Návrat po osmnácti letech
Toto téma je blízké i režiséru Petru Nikolaevovi, jehož absolventský film na FAMU se jmenoval Večer dospělosti. Jeho první část se odehrávala na maturitním večírku a další dvě na setkání maturantů po pětadvaceti a padesáti letech.
Byl to právě Nikolaev (Kousek nebe, ...a bude hůř, Lidice), který v roce 1997 celovečerně debutoval adaptací Vieweghova prvního a nejznámějšího románu Báječná léta pod psa. Nyní se k jeho předloze po osmnácti letech vrací a vítá opět příležitost podívat se na minulost postav s odstupem a humorem.
Nápomocen je mu v tom scenárista Miroslav Oščatka (cyklus 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem, první série seriálu Znamení koně), který s režisérem spolupracoval již na jeho předchozím krimi dramatu Příběh kmotra a historickém dokudramatu Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů.
Hořká životní inventura
Společně rozehrávají trochu tragikomické a trochu nostalgické vyprávění o někdejších spolužácích z gymnázia, kteří se po pětadvaceti letech scházejí na Slapech v hostinci u jezera na třídním srazu. Tedy přesně tam, kde kdysi slavili úspěšné zdolání maturitní zkoušky dospělosti.
Jak tomu na podobných srazech bývá, popíjí se alkohol, vytahují se staré historky, které léty získávají na nebývalé plasticitě, vzpomíná se a také bilancuje. Se vzpomínkami se ale vynořují i dávná traumata a nenaplněné tužby. A najednou se ukazuje, že ona inventura prožitého života má spíš hořký než milosrdně sentimentální nádech.
Do života někdejších spolužáků se totiž léty čím dál víc vkrádá samota, zmar a alkohol jako únikový prostředek od všedních problémů. Tak jako v případě trojice kamarádů, jež různé životní peripetie přivedly zpět do staromládeneckého „doupěte“, které pro ně vždy představovalo útočiště v dobách, kdy ztráceli a poté znovu nacházeli své partnerky.
Šálková forever
Jenže ono je něco jiného sdílet společný byt s kamarády ve dvaceti a po čtyřicítce, což naznačuje, jak na tom ústřední postavy budou se zodpovědností. Tuto trojici pojí nejen nebývalé silné přátelské pouto, ale i vztah k třídní krásce Evě Šálkové (Simona Krainová), již všichni tři milovali.
Zatímco pohledný třídní sportovec Jeff (Ondřej Sokol) se stal jejím manželem, Tom (Michal Suchánek) a Skippy (Richard Genzer) zůstali jejími přáteli. A jako takoví ji byli k dispozici vždy, když to bylo potřeba. Třeba při porodu, kdy zaskočili za nepřítomného Jeffa. Ale kdeže loňské sněhy jsou.
Tom se po krachu manželství s Evou uchýlil do „doupěte“ a štěstí nalézá ve společně strávených víkendech s dcerou. Eva si uvědomuje příznaky stárnutí, s nimiž se krásky vyrovnávají hůř než ženy, kterým nebylo tolik naděleno.
Básník a bohém Tom učí na gymnáziu, v onom „muzeu vlastního mládí“, kde sám studoval. Vybírá si mladší dívky, které se všechny podobají jeho platonické lásce Evě. Což ale nevede k dobrým koncům a tak se tiše propíjí svou samotou. Třídní recesista a bavič Skippy pracuje jako gynekolog v porodnici, přičemž jeho hledání ideálního partnera je ztíženo tím, že je gay. Proto je rád, že bydlí ve společné domácnostmi s lidmi, jež má rád.
Ošklivé holky těžší to maj… nebo ne?
Na kvintet doplňuje hlavní postavy třídní ošklivka Hujerová (Simona Babčáková). Jasný protipól Evy, na kterém autor demonstruje, že outsideři a ti, kterým nebylo dáno do vínku tolik jako Evě, jsou nakonec v životě šťastnější než ti, kteří od něho chtěli příliš mnoho.
Hujerová se se životem musela nejvíc poprat, ale díky schopnosti radovat se i z maličkostí a sebeironickému nadhledu dosáhla většího štěstí a uspokojení než ti, kteří se jí tenkrát smáli. Třeba kvůli jejímu velkému nosu, což je motiv příbuzný Hřebejkově Nestydovi, kde Babčáková také hrála a který vychází z Vieweghových Povídek o manželství a sexu.
Postava Hujerové, která se ráda oddává autoerotickým činnostem a před spolužačkami fabuluje o svém imaginárním milenci, což dovede až do absurdního rozměru oznámení neexistujícího zasnoubení, je v románu nejlépe vykreslena a je jí zde věnováno i nejvíce místa.