Kapitoly článku:
Nejočekávanější český film roku. Titulek bulvárního deníku Extra „Všichni povinně do kina! Lída Baarová se Renčovi nevídaně povedla“. Slavnostní premiéra za účasti prezidenta republiky a jeho suity. Film Lída Baarová asi není třeba blíže představovat, protože má větší marketingovou a mediální propagaci než všechny filmy oscarové sezóny dohromady.
Marketing vytváří zdání největší události českého filmu letošního roku, možná posledních let. Vzhledem k výsledku jde ze strany tvůrců a producentů o velkou troufalost, nesoudnost, vhodné slovo si doplníte po zhlédnutí snímku. Lída Baarová totiž selhává hned na několika frontách a nenabízí ani drama dobové, ani milostné, jež režisér sliboval.
Okázalá přepjatost
Filip Renč (Requiem pro panenku, Válka barev, Rebelové, Hlídač č. 47) připravoval tento projekt dlouhých čtrnáct let. Loni na něj dostal od Státního fondu kinematografie podpora ve výši patnácti milionů, což představovalo šedesát procent z celkové sumy, udělované tímto fondem na výrobu filmů. Šlo o bezprecedentní událost, od níž se distancovalo pět členů Rady fondu, kteří upozorňovali na to, že anonymní hlasování může vést k lobbingu či korupčnímu jednání.
Patnáctimilionová podpora se nakonec stala asi pětinou celkového osmdesátimilionového rozpočtu, který je vidět hlavně ve výpravě filmu, v kostýmech a v účasti zahraničních hereckých hvězd z Rakouska a Německa. Filip Renč měl za tento rozpočet ambici natočit biografický film evropského formátu, který by měl šanci uspět i na filmových trzích v Německu, Rakousku či dalších zemích.
Problémem je, že ač výprava působí okázaleji než u většiny české produkce, stále to nestačí třeba na životopisné snímky, které produkuje HBO. Renčův nový film se navíc musí potýkat se zvláštností, kterou u avizovaného historického velkofilmu asi jen málokdo čekal. Vypadá dost televizně, k čemuž napomáhá jak podivné nasvícení scén, tak střih, který se snaží zamaskovat, že těch statistů nebylo v masovějších scénách zas tolik.
Kamera Renčova stálého spolupracovníka Petr Hojdy, který s ním dělal na Válce barev, dobrodružném thrilleru Na vlastní nebezpečí nebo seriálu Sanitka 2, efektně snímá podvozky aut, jednotlivé kusy drahých rób a předvede i letecký přelet nad Orlím hnízdem. Stylizačně to ale nepůsobí příliš původně a celkový dojem nablýskanější televizní inscenace se s kamerou výrazně nezlepšuje.
Samostatnou kapitolou je pak hudba Ondřeje Soukupa, která je tak dramaticky přepjatá, že to působí, jakoby ji známý skladatel připravil pro úplně jiný druh filmu, než jaký nabízí Filip Renč. Soukup monumentalitu děl Richarda Wagnera roubuje na scény, na něž se to vzhledem k jejich povaze absolutně nehodí. Jde o častý nešvar u mnoha filmů, které nabízejí epičtější hudbu, než je jejich obsah.
Instantní vášeň
Ona nechtěně směšná přepjatost je patrná i v milostné scéně mezi Lídou Baarovou (Táňa Pauhofová) a Josephem Goebbelsem (Karl Markovics). Aby Renč doslovně doložil, že si Lída vztahem s ministrem propagandy zahrává s ohněm, učiní z jejich soulože takřka satanistický rituál.
V digitálních plamenech ohňů pekelných (představovaných plápolajícím krbem) se proplétají jejich těla a představitel Goebbelse tu nabízí milostnou grimasu, která vás vyděsí ještě víc, než když se prezident Miloš Zeman při svém vánočním poselství 26. prosince pokusil na diváky usmát.
Symbolika je jasná, plameny jako metafora zahrávání si s ohněm i vyjádření spalující vášně. Ona osudová vášeň, která poznamenala celý Lídin život, se ve filmu ale jaksi nedostavuje. Což u milostného dramatu, které staví na emocích, je vážný nedostatek.
Vlažný je Lídin vztah nejen k jejímu milenci Gustavu Fröhlichovi (Gedeon Burkhard), ale i ke Goebbelsovi, jenž zde má hodně daleko k onomu inteligentnímu, charismatickému ďáblovi, který si je schopen přes svůj tělesný handicap podmaňovat krásné ženy.
Nešťastný dabing
Hodně za to může nepříliš šťastně zvolený dabing a práce s postsynchrony. Představitelé obou Lídiných milenců hrají dobře, ale Viktor Preiss jako dabér Goebbelse se typově míjí se způsobem, kterým Karl Markovics k této figuře přistupuje. Slizká démoničnost a schopnost elektrizovat davy se v Preissově hlasově příjemném podání mění spíš v zoufalou pomýlenost. Jako když plačtivě vysvětluje do telefonu, že ho seřval vůdce.
Obecenstvo v té chvíli, ne poprvé a ani naposledy, jen těžko zadržuje u scén, které měly působit dramaticky nebo emotivně, smích. Martin Stránský jako dabér Burkharda dopadl lépe, ale i on zápasí s necitlivým provázáním dabingu a postsynchronů. Dabéři se zkrátka ne vždy trefují svým předobrazům do pusy.
Scény tím trpí a nejen ty milostné. Nakonec v milostném dramatu působí nejlépe, tedy alespoň trochu smyslně nebo něžně, epizodní pasáže s plachým asistentem německého režiséra, kterého hraje Jiří Mádl. Lídu platonicky miluje, zachrání ji před přejetím vlakem a pomáhá ji dostat se ze země. Odměnou mu za to je, že jí může sáhnout pod blůzkou na ňadra.
Scénář jako ilustrace známých faktů
Film se vinou scénáře Ivana Hubače (seriály ČT Dlouhá míle, Černí andělé, Poslední sezona), který s Renčem spolupracoval už na pokračování seriálu Sanitka, rozpadá do těchto jednotlivých scén (Křišťálová noc), které si zapamatujete spíš než nějaký ucelený pocit z celého vyprávění.
Život Lídy Baarové přitom dával scenáristovi obrovský prostor, jak celý příběh vyklenout a jaká témata v něm akcentovat. Osud Lídy Baarové (1914-2000) byl za jejího života zachycen jak literárně, tak dokumentárně. Josef Škvorecký v exilové knize Útěky a Lída Baarová pak sama v knize Života sladké hořkosti popsala osudový vztah s Goebbelsem. Lišila se jen míra otevřenosti a vlastní sebestylizace. Zatímco v první knize vztah přiznala, v té druhé se pasovala do role netečné oběti.