Vinylové desky kdysi bývaly přední audiofilskou cestou, jak poslouchat hudbu. V jednadvacátém století se ze stavu mírné hibernace, do kterého upadly po mohutném nástupu kompaktních disků v osmdesátých letech, dostávají opět na výsluní, jakkoliv i dnes tvoří jen nepatrné procento celkových prodejů hudebních nosičů. Pokud jste ale i vy smeteni vlnou elpíčkové renesance, patrně se pohlížíte po nějakém gramofonu. A pokud jste podobní většině těch, kteří na oné vlně jedou, hledáte nejspíše gramofon spíše z nižší až střední kategorie a nejste analogovými puristy.
Možná tak neuškodí popovídat si o pár základních faktech. Gramofon jako takový je poměrně jednoduché, byť často sofistikovaně navržené zařízení a při své nekomplikovanosti je docela odolný. Není tak výjimkou, že mnohý milovník vinylu opráší svůj starý stroj (nebo stroj svých rodičů) klidně po dvaceti, třiceti letech. A na takovém pak roztáčí své desky. Málokdo si však uvědomí, že i když gramofon jako takový bude (snad kromě řemínku) naprosto v pohodě, nejcitlivější částí přístroje (vlastně ve všech smyslech toho slova) je přenoska, respektive její hrot.
Viděli jste někdy makro snímek hrotu, nebo dokonce video, kterak tančí ve vlnité drážce? Pokud ne, stačí jen chvíli hledat na internetu a vyskočí na vás desítky takových. V podstatě v nich uvidíte maličký hrot, kmitající jako o život údolíčkem plným různě velkých výběžků a překážek (tedy zaznamenané hudby). Právě při takto blízkém pohledu si konečně uvědomíte, že právě tento drouboučký a křehký konec přenosky je strašlivě namáhaný.
Takže co se stane, když budete den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem jen hrát, hrát a hrát? Máte pocit, že nic? Ale to je skutečně jen pocit, protože pouze nevidíte opotřebení, kterým hrot trpí. Je navíc úplně jedno, jestli máte přenosku za stokoruny, tisícovky, nebo klidně za sto tisíc - po určitém, a pro některého až překvapivě krátkém čase, bude hrot potřebovat výměnu, po dalším čase možná bude stát za to vyměnit dokonce i celou přenosku.
Snad si právě teď kladete otázku, kdy nadejte onen Den D, kdy už přenoska bude na odpis. Vězte, že je to velice individuální. Řekněme, že dostupnější přenosky vám budou hrát rámcově stovky hodin, kolem 500 je rozumný odhad. Běžné přenosky mohou mít životnost dvojnásobnou, ty nejodolnější, pokud se o ně dobře staráte, pak mohou přežít i 2 000 hodin. Jenže pokud si přehrajete byť jedinou desku denně, i ta nejodolnější přenoska vám poslouží 5 let. V reálném světě to může být i deset, protože nebudete hrát každý den. Pokud ale vinylu propadnete, může to být v extrémním případně třeba i pouhý rok, zejména u zmíněných základních přenosek.
Životnost přenosek navíc poměrně razantně ovlivňuje i to, jak s ní zacházíte, zdali dodržujete výrobcem předepsané parametry (tedy například přítlak a další)s. Pokud ano, možná i prvních 1 000 hodin byste neměli zaznamenat žádné změny, za touto hranicí už ale zvuk pomalu "odchází". A co víc, jehla pak drážky začíná také "vyřezávat" a poškozovat, je tak rozhodně v zájmu posluchače pravidelně o přenosku pečovat.
Tolik ke zjednodušenému úvodu do světa vinylu, přenosek a analogové radosti - mějte tedy na paměti, že jednou za čas budete svou radost muset povýšit i o nákup nové přenosky, či alespoň nového hrotu do ní. Nyní pár slov k našim hrátkám s gramofonem střední kategorie, Thorens TD 203, u kterého jsme měli možnost pohrát si i s výměnou přenosky za populární, zaplatitelnou, ale již populární Ortofon 2M Blue. Právě Ortofon patří k těm společnostem, které se snaží mezi "analogaře" dostat nejen své jehly, ale také základní povědomí o výše řečeném...
Samotný gramofon je příkladem moderního, jednoduchého střihu. Základní šasi je z relativně tenké, ovšem na poklep poměrně vibracím odolné MDF desky (snad i proto gramofon při rozměrech 40 x 9,3 x 32 cm váží jen 3,5 kg) s velmi pěkným lakováním a zaoblenými hranami. Levou část téměř dokonale ke krajům vyplňuje hliníkový talíř s gumovou podložkou. Talíř se otáčí na bronzovém, odolném ložisku. V levém předním růžku zbylo místo právě na dva kolébkové přepínače - jedním se gramofon zapíná a roztáčí, druhým se mění rychlost mezi 45 a 33 otáčkami za minutu. Přesnost otáček je hlídána elektronikou.
TD 203 je plně osazený a nastavený již z továrny, takže stačí vybalit a zkontrolovat všechna nastavení a můžete hrát. Výrobce pro TD 203 připravil nové raménko TP 82 s jednobodovým usazením a tvrdí, že v této cenové třídě je prvním takovým. Využívá komponenty z uhlíku, samotné raménko je ale rovná hliníková dutinka, respektive dvě - vprostřed je spojena trochu křehkým článkem.
Výrobce dodává i svou přenosku - model TAS 257, patřící spíše k základním MM přenoskám. Má kónický hrot, vyrábí se v Japonsku, zemi přenoskám zaslíbené, doporučená impedance činí 47 kOhm, výstupní napětí 3,5 mV a separace kanálů 20 dB na 1 kHz.
Naše náhradní přenoska Ortofon 2M Blue je již na papíře o kus vpředu. Výstupní napětí je 5,5 mV a separace kanálů za stejných podmínek o 5 dB lepší. Hrot je navíc eliptický, diamantový. Zajímavé je, že doporučený přítlak na hrot 2M Blue (1,8 g) je v podstatě poloviční oproti tomu u TAS 257 (3,5 g). Váhou od sebe přenosky dělí jen něco přes 1 gram a Ortofon je těžší.
Gramofon a rozdíly mezi přenoskami jsme zkoušeli na různých sestavách, zejména pak na Naim Nait XS s předzesilovačem Pro-Ject Phono Box, na T+A PA 2000 R se stejným přenoskovým předzesilovačem, ale i na Rogue Audio RP-5 a jeho integrovaném přenoskovém předzesilovači. Srovnávalo se s Pro-Ject Elemental a Pro-Ject Debut Carbon Esprit SB nebo Onkyo CP-1050. Zesilovaly ještě monobloky Rogue Audio M-180. Poslouchalo se přes Harbeth Monitor 30, Xavian Perla a GoldenEar AON 3, kvalitu napájení zajišťovaly lišty GigaWatt a filtry ProPower. Propojeno bylo kabláží TelluriumQ řady Silver a Black.
Elektrická baskytara v titulní skladbě desky "Obsession" Boba Jamese (1986 | Warner Bros. | 925 495-1) byla podaná sytě a plně, tvořila výrazný a poměrně solidní basový základ. Tóny byly spíše měkčí, ale už s velmi pěkným, citelným impulsem, bas jde do plné hloubky a ani tam nepostrádá důraz. Ve chvíli, kdy se do dění přidají i klávesy by separace tónů mohla být přeci jen o něco lepší, taktéž i definice ve složitějších pasážích trošičku povolí.
S přenoskou Ortofon 2M Blue se bas stal výrazně různorodějším a konkrétnějším, lépe konturovaným. O něco málo přibyla též údernost. Bas jako kdyby se utáhl a objemově mírně ubyl, což je vždy dojem provázející zlepšení definice.
Vokál Kate Bush v "Deeper Understanding" ("Sensual World" | 1989 | EMI | 50 060-1) byl velmi slušně zaostřený a čitelný, nevystupoval ovšem nad okolní dění. I podání středních tónů je plnější, hutnější, zato ale příjemně hladké, až hebké, možná trochu tvrdší. Množství informací je slušné - byť to není úplná analýza a příval detailů, srozumitelnost hlasu je přirozená, v kategorii nadprůměrná.
Po výměně přenosky ta samá skladba rozkvetla a otevřela se, vokál pak přirozeně vystoupil do popředí a změkl, zněl plastičtěji. Také získal již náznak třetí dimenze. Posun kupředu směrem k přirozenosti byl nejznatelnější právě ve středním pásmu.
V základní konfiguraci zněly činely v "Taking the veil" Davida Sylviana ("Gone to Earth" | 1986 | Virgin | 5012981239015) s kratším dozvukem, zato ale výrazně, konkrétně a pronikavě. Překvapivě pěkně se gramofon vypořádal s podáním kovovosti činelu. Rozlišení je ovšem spíše průměrné vzhledem k cenové kategorii.
Ortofon 2M Blue přidala reprodukci maličko na čistotě, hodně zato na rozlišení - průběh tónu byl bohatší, každý úder znělejší a s citelně delším dozvukem. Také kov má přirozenější tonalitu, zvuk prostě poskočil bez diskuse o výrazný krok dál.
"Higgs Boson Blues" Nicka Cavea ("Live at KCRW" | 2013 | Kobalt | BS006V) byla příjemně živá, plná a s tahem pěkně od podlahy, zvuk klouzal a nástroje byly plné, jejich dynamika pak slušná, i když s mírně znatelnou kompresí ve špičkách. Celkově ale působí hudba živě a hutně.
S vyšší přenoskou přibyla dynamická jistota a nástrojům jistota a energie, zejména mikrodynamika je lepší a díky tomu zážitek svižnější, jiskrnější a kontrolovanější. Hlavní změnou byla vyšší suverenita, že by vás najednou celková dynamika ohromila, to ne.
Thorens TD 203 už se svou základní přenoskou nabízí docela slušné rozlišení, v "Run the VooDoo down" Cassandry Wilson ("Traveling Miles" | 1999 | Blue Note | 7243 8 5412318) byly nástrojové linky slušně prokreslené, nemáte pocit, že by něco bylo zapadlé, i malé informace jsou zřetelné, snad až trochu intenzivnější a mírně zdůrazněné, prezentace je sytá a živá, schází jí ale trocha nadhledu a uvolněnosti.
Přenoska Ortofon 2M Blue přinesla do zvuku výrazné uvolnění a zklidnění, pocit zdůraznění zmizel. Ortofon vás nechá proniknout o něco hlouběji, významně méně tlačí na pilu a nechá vás slyšet více hudby.
Prostor v "Someday You´ll Be Sorry" Louise Armstronga ("No. 1" | Metro | 2356 072) byl trochu vytlačený kupředu, nástroje hrály srovnané v linii mezi reprosoustavami. Gramofon nicméně dokázal docela dobře vykreslit i nástroje v pozadí se slušnou přesností a zřetelně. Separace nástrojů byla slušná, ale přeci jen mezi nimi nebylo zrovna moc vzduchu a místa a nebylo úplně samozřejmě snadné je lokalizovat.
Ortofon scénu rozšířil, takže nástroje se roztáhly do šířky, posluchač tak získává výrazně lepší přehled jak o jejich velikosti, tak o konkrétním místě, kde stojí. Ačkoliv stále prostor zůstával naznačený spíše kupředu, přeci jen získal již náznak třetí dimenze směrem dozadu. Všechno bylo také pevnější, konkrétnější.
Zappova "Titties & Beer" z alba "In New York" (Warner Bros. | DIS69204) byla přesná, sytá a hutná, trochu však přitažená za uzdu a neměli jsme pocit, že by přednes byl strhující a pohlcující. Atmosféru živé nahrávky Thorens spíše naznačuje.
S 2M Blue hudba získala na rytmu a plynulosti, výrazně se zlepšil timing a živák zněl živočišněji, energičtěji a byla to jednoduše větší jízda; s větším nadhledem a uvolněností.
Samotný gramofon Thorens TD 203 s přenoskou Thorens TAS 257 je na poměry své cenové kategorie rozhodně dobrý; hraje přesně, čistě, byť nadprůměrně hutně a bez větší míry takové té analogové poetiky. Jde nicméně o dobrý zvuk, hodný vynaložených peněz. Gramofon také moc pěkně vypadá, je elegantní, byť jeho subtilní, pěkně provedené šasi působí v určitých partiích křehce s ne úplně logicky umístěnými některými prvky.
Jakmile jsme nainstalovali přenosku Ortofon 2M Blue z výrazně vyšší, byť stále zaplatitelné ligy, zvuk se uklidnil, změkl a objevila se v něm právě ona "analogovost". Stejně tak poskočil zvuk kupředu v podstatě ve všech oblastech; tu více, tu méně. Je nicméně zřejmé, že továrně osazené přenoska plně neodpovídá potenciálu šasi a raménka, ke kterým naopak mnohem více sedí zmíněná Ortofon 2M Blue. Právě s ní byla reprodukce již skutečně zábavná a podmanivá, takže je to dobrý tip pro upgrade - za rozumné peníze je to krok dospělejším směrem.
Thorens TD 203
Cena: 18 990 Kč
Ortofon 2M Blue
Cena 4 800 Kč
Klady
+ elegantní, byť trochu křehké provedení
+ přenoska Ortofon 2M Blue je velmi příjemným upgradem
+ celkově čistý zvuk
+ velmi dobrý bas
+ zřetelný pocit "analogovosti" s Ortofon 2M Blue
Zápory
- trochu křehká konstrukce s menší absorpcí vibrací
Poznáka redakce: autor je šéfredaktorem magazínu Hi-Fi Voice,
Článek byl převzat z Hi-Fi Voice